02 července 2017

Od kytiček ke kultuře ....



V týdnu který uplynul od rakouského výletu
po následující víkend, byl vcelku normální provoz. Nějaké šolichy po zahradě,
penzion,hospoda. prostě klasika. Ovšem blížil se další víkend, který měl být trochu
akčnější než ten předchozí. V sobotu končila v Ústí nad orlicí každoroční akce
" Město v pohybu " a jak už se stalo nepsaným pravidlem, ob rok jí ukončuje
koncert Ondřeje Havelky a po něm ohňostroj. Možná si ještě budete pamatovat
na můj článek ve kterém jsem psala o tom, jak jsem se stala oficiálně praštěnou,
to když mne fláknul do čela střep z tašky na střeše do které narazila
některá z rachejtlí a rozsekl mi kůži.

Letos naštěstí k žádnému zranění nedošlo, koncert byl jako vždy na té nejvyší úrovni
a i ohňostroj jsme se synem zhlédli celý. Dokonce i počasí, které mi ráno zabrnkalo na nervy
protože když jsem se o půl osmé vzbudila k životu, solidně pršelo a vydrželo
pršet až někdo do poledních hodin. Pak se naštěstí mraky ztratily, ale ne zas tak úplně
a občas trochu zahrozily. Musím říct, že mi to trochu nabouralo můj normální režim,
koncert se konal od půl desáté večer a to je doby, kdy už jsem většinou zalezlá
v posteli s knihou nebo koukám na telku. Ale existují některé výjimky, které mne
z té postele dokáží vyhrabat. Právě takový Ondřej Havelka nebo Carlos Santana
či Pink Floyd. Santana nebo Floydi těžko do Ústí zavítají, tak alespoň ten swingový
večer přišel k duhu. I když to znamenalo dostat se domů až někdy kolem půlnoci
a ráno vstávat brzy, protože nás čekala s Bobím tradiční lanškrounská psí výstava.

Ale co, co by člověk pro kulturu a kamaráda neudělal, že? Obzvlášť když se vídáme ponejvíc
právě jen těch pár minut před nebo po koncertu. Někdy se sice zadaří, že přijedu do
Prahy a on není výjímečně ani na šňůře ani nezkouší a tak potom kafráme
v obchodě o tom, co se od našeho posledního setkání událo.
Protože fotek bylo dost, tentokrát jsem z nich udělala tématické koláže ...


Zkoušíme, připravujeme se, usazujeme se ....


Hudebníkovo pekelné soustředění ...




Rozhodně to nevypadá, že by někdy musel tenhle ansámbl skončit
protože by nebyl lídr. Dnes už s Ondřejem Havelkou vystupují i jeho dvě děti. Syn Vojta
a dcera Rozálie. Oba jsou skvělí zpěváci i tanečníci a otec může být právem hrdý. A tak
se dají další fotky zařadit do kolonky

" Taneční kreace "



Vlastně do ní patří i provedení písničky " Tři strážníci "


" Když nás to baví "



A závěrečné ohněstrůjné hrátky





Jak to bude s dalšími články, to je ve hvězdách. Zítra na týden odjíždím zas
na chatu, což znamená týden na přelíném a věčně vypadávajícím mobilním internetu.
Takže se s vámi zatím na týden (možná) loučím a užívejte si prázdnin a léta nebo dovolených....

01 července 2017

Švadlena - western, který westernem vlastně vůbec není ....



Někdy minulý týden, jsem na jedné televizní stanici
natrefila na velmi zajímavý film. Popravdě v té letní bídě
stokrát točených filmů na všech tv stanicích to byl takový malý zázrak.
Ostatně už jméno hlavní představitelky mne dost nahlodalo v tom, se na něj podívat.
A opravdu jsem udělala dobře ...

A teď k tomu názvu. Všichni asi známe klasické atributy každého dobrého
westernu. Ospalé městečko v poušti, padouch který
v městečku žije a šéfuje mu pevnou rukou, ustrašení a nenávistní obyvatelé,
tajemný příchozí, který sebou vláčí trauma z dětství a přichází hledat pravdu
a pomstu ( určitě si každý vzpomene na Tenkrát na Západě a tajemného Harmoniku)
Všechno tohle dokonale splňuje i film, který vám chci dneska představit,
ale při tom se vůbec o western nejedná.

Film šel v televizi pod názvem Šaty pro královnu, což tedy vůbec nechápu
když knižní předloha i originál se jmenuje Švadlena. Ono vůbec s českými
překlady názvů filmů to je hodně na štíru. Ale to je kapitola sama o sobě.

Do malého australského městečka Dungatar padesátých let přijíždí elegantní Tilly (Kate Winslet). Kdysi
v dětství jí odsud násilím deportovali pro podezření z vraždy. Teď se
vrací ozbrojená šicím strojem a znalostmi o haute couture aby se konečně
dopátrala toho, co se kdysi stalo. Musí čelit nenávisti zdejších obyvatel,
bláznivosti své matky i ustát zájem Teddyho (Liam Hemsworth) mladíka žijícího s rodinou
na okraji městečka i společnosti. Tilly se schovává za slupku cynické
ženy, ale sama sebe považuje za prokletou a proto odmítá veškeré Teddyho
pokusy o sblížení. Hledá cestu k duši a srdci své skoro stejně zatvrzelé matky,
ale hlavně pátrá po tom co se tehdy v dětství stalo. V tom se jí tak trochu snaží
pomoci místní seržant policie, tajný travestita (Hugo Weaving). Přes své
umění švadleny která prošla nejznámějšími evropskými módními domy a salony
pomalu přeměňuje místní ženy a zároveň zjišťuje co se všechno kdysi stalo
a plánuje svou pomstu pro ty, kdo jí kdysi tolik ublížili a i teď jí neustále ponižují ....

Říct jednoznačně jaký žánr tento film splňuje je dost těžké,
jsou zde komické pasáže, ale i části tragické a dojemné. Občas se
přiblíží i k detektivce, či tomu westernu. Ale ani minutu z něj se člověk nenudí,
nenajde hluché místo. A na tom mají i velkou zásluhu herecké výkony čtyř
hlavních postav. Kate Winslet jako Tilly je chvíli žena tvrdá jak žula, chvíli zranitelná
malá holčička a jindy sexy vamp. Judy Davis v roli bláznivé Molly, její matky je
politováníhodná i komická, nicméně i ona dokáže být stejně tvrdá jak její dcera.
Hugo Weaving (nejspíš ho znáte jako agenta z filmu Muži v černém nebo Elronda
z trilogie Pán prstenů) je jako tajný travestita přímo neodolatelný a Liam Hemsworth
jako Teddy je ten krásný a tragický hrdina. Ovšem co nadchne asi každou ženu
jsou skvělé modely, kterými Tilly přijede vybavená a které ve filmu šije místním
ženám a dívkám.
A jako v každém dobrém westernu i zde se nakonec hlavní hrdina, tedy
spíše hrdinka, byť přes bolestné ztráty, dočká své sladké pomsty a nakonec
odjíždí pryč vstříc novému životu .... a tahle závěrečná scéna filmu je opravdu
skvělou tečkou.

Šaty pro královu (Švadlena)
(The Dressmaker)
Austrálie 2015
Režie: Jocelyn Moorhouse
Předloha: Rosalie Ham (kniha)
Scénář : Jocelyn Moorhouse, P.J.Hogan
Hrají: Kate Winslet, Liam Hemsworth, Hugo Weaving, Judy Davis ...

A dokonce, světe div se, ohlasy diváků na tento film jsou opravdu nadšené
a kladné!


Judy Davis jako Bláznivá Molly


Hugo Weaving jako policista a Kate Winslet jako Tilly


Hugo Weaving v jednom ze svých převleků


Liam Hemsworth jako Teddy



Tilly odchází, ti které milovala jsou mrtví, ale pomsta se zdařila ...
Skvělá závěrečná scéna.






30 června 2017

Mix barev ...




Poslední květinový pozdrav z momentálního stavu
kvetoucích květin na naší zahradě. Teprve se všechno chystá,
ovšem také se mi zas kupí práce. Záhon který jsem vloni ze slávou a
dřinou dodělala, musím znovu vyplít, páč se mi ze zahrady stěhuje tráva
do záhonů a místo ní mám mech. Jenže navíc tohle je taková tráva - bestie
z hnusnejma kořenama a odnožema, která pokud se nevytrhne hned, stačí
během krátké doby zarůst celý záhon. A to se mi stalo. Letos nadešel čas vyrýt
zas tulipány a roztřídit cibulky a tak jsem celý záhon přeryla a postupně ho
pleju a uhrabávám. Vzhledem k tomu že na to mám už jen dnešek a zítřek
protože v pondělí mizím na týden do lesů, musím pěkně fofrovat...

Zjišťuju že budu muset také některé z rostlin zde opět vyrýt a přesadit
nebo rozsadit, protože buď už kvetou velmi málo, nebo se rozrostly až moc.
A navíc už taky letos budu muset dokoupit ty půdokryvné a polštářové
trvalky na místa která se vyrytím tulipánů uvolnila. Takže budu muset
vzít véélkou tašku, sednout na autobus a zajet do Litomyšle do školek.

Už teď moje peněženka vzdychá. A já s ní ...


Fuchsie - moje top květina. Letos jsem si zas tři nové dokoupila. Těm
totiž nikdy neodolám













Opět vše focené manuálním objektivem Industar s mezikroužkem

29 června 2017

Modrofialově ....




Hořcový stromek mám už hodně dlouho, kdysi jsem dostala
zakořeněnnou sazeničku od sousedky. Jenže narozdíl od ní, mě každý rok kvete
jen pár květy. Už nevím co s ním, stříhám ho před zazimováním, stříhám
ho až před tím než jde ven, hnojím, a nic. Vždycky jen tu a tam nějaký kvítek.
Letos se trochu pochlapil a těch květů má tedy o dost víc. Možná mu prospělo
loňské přesazení, nebo ostříhání skoro úplně až na kmen, nevím. Ale
konečně se na mne usmívá podstatně víc těch nádherně zabarvených a docela
voňavých květů. A že jsem je hned použila jako modely pro focení
je asi jasné ....

Všechno je opět focené starým sklem, v tomto případě Industarem a jedním mezikroužkem
plus sprej s vodou na orosení když chyběla rosa přírodní





A jelikož mi začínají rozkvétati hosty tak dva portréty jednoho květu


28 června 2017

Zlatožluté ...



... jsou nejen momentálně tvářičky naší Bobulky,
ale i květy eremurů které mi právě teď zdobí zahradu. Vloni jsem
si je dovezla od švagrové a dala je na tak trochu provizorní místo. Tady
se mi letos ukázalo šest krásně zlatožlutých svícovitých květů. Až odkvetou
půjdou na trvalé místo, a to mezi pivoňky, aby byly vysoké rostliny pohromadě.

Eremurus jsem ještě nikdy neměla, po loňském zjištění, že může mít
i skoro třímetrové stvoly s květy jsem si říkala, že se po něm
budu muset podívat, a návštěva u švagrové a její nechuť
ke všemu co má na zahradě mi to přání splnila.
Sice mám umírněné, zhruba jen metrové jedince, ale za to s nádhernou
barvičkou ...

A abych nefotila jen obyčejně, vzala jsem si druhé staré sko, mezikroužek
a ša jsem se opět učit s tímhle vynálezem fotit. Samozřejmě že nejen tyto
květy, ale i jiné, a tak abychom sitak trochu odpočinuli po minulém výletu
chvíli se můžete kochat zas něčím jiným





Napodruhé, aby se fotky trochu obzvláštnily, jsem si vzala sprej s vodou
a květy postříkala ....



.... ale i trochu si pohrála seztmavením a saturací barev ...



.... nebo výřezem ....



27 června 2017

Rozloučení s Wachau ...




Wunderschöne Dürstein se ztratil za další zatáčkou a před námi
se objevují na levém břehu věže dvou kostelů v dvouměstí Stein - Krems
a na pravém na kopci nad městem věže benediktinského kláštera Göttweig.
Trochu zvláštní umístění už druhého velkého kláštera na skále nad městem. U nás je tak člověk
zvyklý spíše na hrady.
Kems (česky Kremže) vzniklo spojením s dříve samostatným městem Stein a rozkládá se
na obou březích Dunaje. První zmínka o něm je z roku 955 pod jménem Chrimsa.
V 11. a 12. století bylo město dokonce větší a významější než samotná Vídeň.
Jméno Kremže mnohým připomene dobře opečené buřtíky s přílohou
v podobě kremžské hoččice. Není to jen shoda jmen, ale ona pochutina opravdu vznikla zde.

Ale nejen hořčice ale hlavně starobylé centrum s křivolakými uličkami je to, co
zdejší město proslavilo. A pak samozřejmě víno. Ve městě je k nalezení velké
množství vinných šenků , přjemných kavárniček a rozličných obchůdků.

Ve městě také krom městské pevnosti se nachází několik kostelů. Tři z nich
jsou krásně vidět z Dunaje. Nicméně určit je všechny se mi moc nepodařilo.
Pod bránou do města jsme přirazili k molu a vydali se najít autobus na nedaleké
parkoviště. Oproti krásnému vánku a čerstvému vzduchu na lodi byl tedy řádně vytopený
sluníčkem. Vždyť taky na něm stál víc jak pět hodin. Ale klimoška si s tím po pár kilometrech poradila
a tak návrat do Čech byl příjemný ...

Který z těch pěti kostelů je tento nevím, ale je hezký


Farní kostel sv. Víta a za ním piaristický kostel Panny Marie




A další který nevím jak se jmenuje


Benediktinský klášter Göttweig


A ještě jeden hrad, tentokrát přírodní skalní


Tak a finito. Tohle bylo poslední povídání z jednoho krásného dne na začátku června.
Další výlet za hranice "všedních" dnů mne čeká v září. Tentokrát na druhou stranu, do Saského Švýcarska.
Tak doufám že se do té doby nepřihodí nic nepatřičného a já se podívám do zdejších skalních měst či stolových hor.

A pokud byl ten první červnový víkend nabitý krásnými zážitky, ten následující ho hravě dohnal
ba trochu i překonal ....