Jsem trochu na rozpacích jestli mám své já jen
druhé, nebo jestli náhodou nemám ještě další. Nějak se
kolem mne všechno za ten můj víc jak padesátiletý život tak schumelilo,
že se ze mne stal člověk pesimistický, a nesebevědomý. Takže logicky mé druhé
já by mělo být jiskrně sebevědomé, optimistické ..... Někdy se snaží trochu prosadit,
ale to první ho hned krotí a zahání zas do nejhlubších hlubin mého bytí. Nechce se
nechat o svou nadvládu za nic na světě připravit. Dále mé jedno já, to hlavní,
nikdy nebylo romantické, to pro něj jako pro věcné já bylo zbytečné.
Nějaká romantika, k čemu to je? Ale další já si s romantikou tyká.
Snaží se z toho věcného udělat pozdního romantika. A občas
se mu to nadmíru daří. Dokonce tak, že se to věcné již
několikráte rozáchalo nad některými věcmi.
Nad přírodou, nad krásou architektury,
nad krásou koní .....
Mé první já neumí konstruktivně řešit spory, neumí v pravou
chvíli říct to co by mělo, povětšinou se okamžitě rozbrečí a tím taky
veškeré řešení sporů končí. Moje už několikáté já ale pro změnu moc dobře ví co
mělo říct, jak to říct, má argumentů plnou virtuální pusu a briskně odpovídá na všechny
výtky. Jen pořád nějak neumí tohle všechno naučit to pravé já. A mám dojem,
že už se o to ani nesnaží, zjistíc že to stejně nějak ani nemá cenu ....
Po dnešním kontrolním odběru krve u Bobího ale má to
optimistické já žně. Všechno se ukázalo oproti minulým
téměř neměřitelným hodnotám naprosto O.K.
takže by jsme měli mít už doma definitivně
zdravého psa. No, až na ten neléčitelný jícen.....
Dát tak do kupy všechny tyhle mé já, bylo by to mé pravé naprosto ideální člověk.
Jenže nebylo by to pak nuda?
A jelikož mělo moje pesimistické já nyní navrch, a k němu se přidalo i to líné
(kolikáté už?) omlouvám se všem, že letos jsem vám neposlala přání osobně
a tak vám všem co ke mě chodíte na blog i těm kdo jste na FB
patří tohle blogové .....
