Ležela ve vaně, nechala se hýčkat teplem vody a vůní
koupelové pěny a přemítala o lásce. Ano, ona přemítala o lásce a její nevyzpytatelnosti ! Pokud jsou v lásce muži lovci, tak pak ona je se svým přístupem muž. Dokonale ovládala to, čím se tak muži okolo ní pyšnili, a žádný z nich nikdy nepoznal že on byl obětí, ne lovcem. Uměla v nich ten pocit tak dokonale vzbuzovat, že nikdy nepřišli na to, že jsou lovnou zvěří. Ale zároveň uměla dokonale předstírat že jim podlehla a dovolila jim vychutnat si mylný dojem, že dobyli oni jí. Když už jí nebavilo předstírat že podléhá, jednoduše se dokázala vyvléct a vztah nechat vyšumět do ztracena.
Jenže v okamžiku kdy se objevil on, věděla, že tentokrát je to jiné.Vytušila stejnou povahu a poznala, že on ví.Jejich povahy o sebe křísly jak dva meče, stejnou silou a stejnou intenzitou. Tím že ho vpustila do svého života zároveň do něj vpustila i jeho bolesti a radosti. A poprvé nechtěla být lovcem nýbrž lovenou zvěří. Velmi toužila umět podlehnout bez výhrad a vzdát se bez výhrad a bezpodmínečně. Zároveň ale cítila velkou bolest, protože věděla, že jeho jediného nikdy nebude moc mít, že jí nikdy nebude patřit. Snažila se na to nemyslet, spíš si jednou jedinkrát ve svém životě dovolila snít o tom, že by to tak nemuselo být. Že s ním by mohla prožít šťastný život a nemusela stále hledat něco o čem byla přesvědčená že neexistuje.
Vychládající voda ji nepříjemně začínala připomínat skutečnost, že večer se neúprosně blíží a že se musí dokonale připravit na setkání s ním. Řekl jí, že se s ní potřebuje sejít a probrat jejich situaci. Přemýšlela co by to mohlo pro ní znamenat. Dobré zprávy? Nebo špatné? Na tuto variantu se ani neodvážila myslet, protože by to pro ní znamenalo konec. Ne, na to ještě nebyla připravená. Nechtěla ještě o něj přijít, potřebovala jeho podporu i jeho doteky. Věděla jen, že dneska večer musí zářit, ať už to pro ní dopadne tak nebo onak. Že nesmí na sobě dát znát jak jí na něm záleží a jak by jí svým rozhodnutím zranil. Nejen v jejích citech ale i v pýše. Až doteď to byla vždy ona kdo všechno ukončoval.
Dorazila do jejich vinárny o něco dřív, byl to její zvyk, mohla tak nerušeně pozorovat jak se příchozí chovali, dost se z jejich chování dalo vyčíst, zvlášť když si mysleli že jsou sami a nepozorováni.
Jenže už se doba jeho příchodu nějak pomalu ale jistě natahovala, svou sklenku už dávno dopila a novou si nechtěla zatím objednávat, chtěla počkat až na něj. Ale neodbytné mrazení v zádech se čím dál tím víc hlásilo, a pocit, že je něco špatně sílil.Pak jí pípla zpráva. S pocitem blížící se katastrofy ji otevřela. Spatřila jedno jediné slovo "KONČÍM"....
V první chvíli nevěděla co cítí, jestli bolest nebo vztek. Bolest z toho, že už nikdy nepocítí to vzrušení z jeho dotyků a polibků, nebo vztek a nenávist za to, že neměl ani tolik odvahy aby jí to řekl z očí do očí a udělal z ní takového blázna. Ale prosit ho nebude, žádné škemrání a doprošování, nic....Tím jediným slovem pro ni přestal existovat. Nikdy se nedozví, že tím jediným slovem ale na kousky rozbil její srdce, že v ní něco zabil, něco co z ní začínalo dělat ženu oddanou, nevypočítavou, ženu která se umí podrobit a necítí to jako slabost.....Když se vrátila domů šla rovnou do lékarničky kde si vzala krabičku prášků na spaní a se sklenkou koňaku s nimi odešla do ložnice....
"Mámííí, kdy už vylezeš, já nestihnu to rande!" Probrala se tím křikem a nechápavě se rozhlédla kolem sebe. Ano, byla ve vaně plné chladnoucí vody a pomalu opadající pěny. A ten křik před chvílí byla dcera která se chystala na důležité rande. Zřejmě asi ve vodě usnula a zdál se jí ten divný sen, z kterého se jen pomalu probírala a stále cítila tu neskutečnou bolest a paniku, která jí zachvátila po přečtení té zprávy a jednání onoho muže. Ale jakého? Vždyť nic takového neexistovalo! Tak proč byl ten prožitek a pocity tak moc reálné? Nebo to mělo nějakou souvislost s nástupem nového kolegy do práce, který si jí dnes při seznamování tak zvláštně prohlížel? A proč při tom měla pocit že už ho zná delší dobu, a že zná všechny jeho bolesti i radosti?
