Miluju severní nebe ....

 

.... bílé a bez citu.

Kterým se marně prodírá slunce, 

chladné a bez svitu

Miluju severní pláně,

se smutkem zavátých cest.

Miluju večerní mlhy

severních velkoměst

Miluju severní muže,

těl jednotvárných a mdlých.

s bezradnou, truchlivou touhou

v srdcích tesklivých

Miluju severní ženy,

bázlivě stulené v tmách.

které prožívají své lásky

ve snech a vzpomínkách...

Včerejší článeček mne inspiroval k dnešní nedělní chvilce poezie. 

Snad každý fanoušek Kaťáků ví, jak si tahle partička zakládala na své autorské tvorbě, takže tahle její písnička se tak trochu vymyká z její klasické tvorby. Aby ne, vždyť se jedná o zhudebněnou báseň Františka Gellnera ze sbírky Po nás ať přijde potopa z roku 1901.

Kaťáci jí měli na svém legendárním stříbrném albu, a myslím si, že se jim nadmíru podařila. Skvělá bluesová melodie výborně doplňuje chladné verše. O něco později se tak trochu k bluesové náladě vrátili ještě písničkami Vojín XY a písničkou která má blues přímo v názvu, Blues opuštěné postele v tomto případě už s vlastními texty

Sice my tady nejsme přímo sever, jsme severovýchod východu

takže tu pravou severskou náladu tady moc často nemáme, ale dneska ráno se tak trošku ukázala. Přes noc totiž trochu nasněžilo a tak jsem si vyběhla udělat pár fotek. Minule byla zahrada silně předjarní, dneska tak trochu zas zimní, i když do severu to má fakt hodně daleko, ale co už ....

A to už jsem se zařekla, že na focení sněžen a krokusů kašlu, už jich mám ve fotkách za ta léta tolik! Jenže po tom dlouhém půstu bez květů v přírodě mi to prostě nedá a v té euforii nad tou rašící krásou prostě nejde nevzít foťák a nefotit ....

Ubývá míst, kam chodívala ....

 

.... pro vodu, má starodávná milá, 

starodávná milá.

kde laně tišili žízeň, kde žila rosnička

a poutníci se skláněli nad hladinou aby napili se s dlaní

ubývá míst, kam chodívala pro vodu

voda si na to vzpomíná, voda je krásná

voda má....

Voda má,  rozpuštěné vlasy

Chraňte tu vodu a nedejte oslepnout

prastaré zrcadlo hvězd. A přivěďte k té vodě koníčka,

přiveďte koně vraného jak tma, voda je smutná.

Voda má, rozcuchané vlasy

A kdo se na samé dno potopí,

kdo potopí se pro prstýnek.

Ubývá míst, kam chodívala pro vodu

voda je zarmoucená vdova

Voda má ....

Voda má, popelem posypané vlasy

Voda si na nás stýská

Tuhle písničku, mimochodem ta se panu Pavlicovi nesmírně povedla, miluju, i když pro mnohé je symbolem nejničivějších povodní v Praze v novodobé historii. Pokaždé když jdu okolo nějakého rybníku, potůčku, potoku či řeky, začne mi v hlavě znít krásný text Jana Skácela a nádherná hudba Jury Pavlici, která opravdu zní jak chorál k oslavě vody...

A občas když někdy tu vodu fotím, zjistím, že pan Skácel měl pravdu v tom, že " voda má rozcuchané vlasy ". A někdy se na její hladinu nevysype popel, ale celá přehršle hvězd

Předjarně na zahradě ....

 

.... tak to byl minulý víkend. Azuro, sluníčko ale 

ostrý ledový vítr který nedovoloval si moc té nálady užít. A vůně. Jarní. Taková svěží, slovy těžko přiblížitelná. Srdce rozechvívající a duši hladící. Předzvěst toho, že smrtící zima odchází a nastupuje všeobjímající láskyplné jaro. Vůně která dokáže alespoň na těch pár chvil klamně vyhnat z hlavy a srdce všechny chmury a pochyby. 

Takže jsem si po dlouhé době vzala do ruky Nexíka a Pentíka a obešla zahradu. Jen mi trochu zašlo za mraky do té doby svítící sluníčko, nebo se ukázalo jen na chvilku ....

Modrá je dobrá ....

 

Pařezově II ....

 

Pařezově ....

 

V jako ....

 

.... Vangelis. Takže je jasné o čem je dnešní článek.

Jedná se o další písmenko Chudobčiny Hudební abecedy. Přiznávám, že předchozí dvě jsem vypustila, protože interpreti na T a Š nejsou zrovna mým šálkem kávy. Ovšem V, tak to už je jiná. Vangelis byl jako první na ráně, další je už jednou zmiňovaná skupina Velvet Underground, tu jsem zmínila již v případě písmena R když jsem tu psala o Lou Reedovi. 

Řecko má, nebo mělo co se týče popmusic dvě želízka v ohni. Prvním byl již zesnulý zpěvák Demis Roussos a druhým je právě

 zmiňovaný charismatický instrumentalista a příležitostný zpěvák

Evangelos Odysseas Papathanassiou  

známější pod uměleckým jménem Vangelis. Není bez zajímavosti, že s prvním jmenovaným v roce 1960 založili řeckou hudební skupinu The Forminx a po odchodu do Paříže v roce 68 založili novou skupinu Aphrodithe's Child, která se zacílila na progressive rock.

Sólovou dráhu začal s nabídkou skládat hudbu k filmům Frederica Rosiffa. Přes dvacet let tvořil duo Jon and Vangelis se zpěvákem skupiny Yes Jonem Andersonem. Vangelis se později přesunul do Londýna kde si založil vlastní nahrávací studio NEMO. V roce 1982 se začala jeho nejznámější část kariéry a to skládání hudby k filmům významných režisérů jakými jsou třeba Ridley Scott nebo Oliver Stone. Za film Huga Hudsona Ohnivé vozy z roku 1981 dostal prvního Oscara za hudbu. Po té následovala o rok později hudba k ikonickému sci - fi filmu Blade Runner Ridley Scotta který proslavil herce Harissona Forda. O deset let opět z úspěšné spolupráce se stejným režisérem zní z rádií úvodní melodie z filmu 1492: Dobytí ráje (u nás známá v podání Daniela Hůlky) kde hlavní roli Kryštofa Kolumba ztvárnil Gerard Depardieu, rok 2004 hudba k filmu Olivera Stonea Alexander Veliký (Collin Farell a Angelina Jolie v hlavních rolích) a v roce 2007 zatím poslední filmové počiny a to hudba k životopisnému filmu o španělském malíři El Grecovi režiséra Yannise Smaragdise a několik skladeb do polského dokumentárního filmu o papeži Janu Pavlu II. Świadectwo režiséra Pawla Pitera. Mezitím samozřejmě vydával i sólové desky. Rok 95 byl úspěšný pro titulní skladbu z alba Voices které následovalo po albu El Greco. 

Vybrala jsem tentokrát tři skladby. Jako první, a jediná soutěžní je asi nejznámější Dobytí ráje

Druhou skladbou je část koncertu z Athén, jedná se o doprovodnou hudbu pro NASA a její vesmírné mise nazvaná Mythodea, ta už je stejně jako třetí skladba nesoutěžní

Třetí skladba je ze spolupráce s Jonem Andersonem u nás jí známe v podání Hany Zagorové

Jako u všech mých oblíbenců je  i v tomto případě strašně těžké vybrat skladbu kterou bych měla raději než ostatní. Protože Vangelisovo dílo je opravdu velmi rozsáhlé....

 

Vyškrabávám poslední ....

 

.... fotky z archívu na jakž takž ucelený článek, 

takže dneska je to takový pelmel. Něco je focené na procházce foťákem, něco telefonem po cestě z práce i na procházce kdy mi došla baterka. I když to už jsem měla fotek docela dost, takže zas taková újma to nebyla. Naštěstí mobil ve dne fotí docela dobře, tudíž se snímky z něj dají i použít. S večerním focením to je trochu horší, tam už musí zasáhnout i editor. Samozřejmě má režim, kde se dá nastavit nastavit všechno jako na manuálním režimu fotoaparátu, ale ruku na srdce, pokud chcete vyfotit okamžitě nějakou situaci, rozhodně nebudete dlouze nastavovat na mobilu hodnoty clony, času a ISO když prostě můžete přepnout na foťák a maximálně zvolit jestli chcete HD nebo normální focení ....

Jako vždy v zimě ....

 

.... nesmí z žádné procházky chybět sušiny.

Jako jediní zástupci květeny. Co taky chtít v lednu za kytky, že? Tak ano, za chvíli budou rozkvétat vilín a kalina vonná, jasmín nahoprutý a zimokvět. Ale jak už to tu znám, ani jeden z keřů se tady nikde v zahradách nevyskytuje. Takže prostě člověk musí vzít zavděk těmi sušinami ....

V pohádkové procházce ....

 

.... dnes mají hlavní slovo stromy. Malé, velké,

husté i řídké. Fotit v lese, zvlášť za takových podmínek jaké byly není zrovna ono. Sluníčko a stín vytvářejí velké kontrasty a i ty stromy přece jen nejsou až tak záživné. Existují určitá pravidla kdy fotit stromy zajímavě, jenže zrovna tentokrát se nedala úplně použít. Nicméně doufám, že vám určitá jednotvárnost pohledů do lesního ticha nebude tak moc vadit ....

Minule jsme došli ....

 

.... cestou kolem pole až tam, kde se 

rozděluje na dvě a obě míří do lesa. Už na podzim jsem měla v plánu jít tou, kterou jsem dlouho nešla a jít dál, tam kam zavítám jen občas. Jenže tehdy se začalo počasí kazit, a tak jsem jí zkrátila a otočila to zpět. Ne tak tentokrát, naopak, sluníčko které se na chvíli schovalo za pár mraků se rozsvítilo naplno a tak jsem vyrazila na cestu do neznáma. Tedy to neznámo znám, ale netušila jsem jak se po těch třech nebo čtyřech letech změnilo jak výraznou těžbou dřeva, tak polomů po několika silných větrech které se tu prohnaly ale i dorůstáním nově vysazených stromků. On vlastně hned ten počáteční vstup je už úplně jiný. Stromky, které mi naposledy byly kousek nad pas mi jsou už hodně nad hlavu a tvoří neprostupnou hráz, tam kudy bylo vidět do okolí už člověk zaznamená jen houští větví a kde se do výšky tyčily krásné smrky jsou holiny. A tak jsem si opravdu někdy nebyla úplně jistá jestli jdu stále tou samou cestou kudy jsem chodívala anebo jsem už někde jinde. Ale co, říkala jsem si, cestu domů vždycky nějak najdu. Našla jsem jí, byť jsem se napojila o něco dřív než jsem měla a o kousek jinde ....

Ještě jednou se ....

 

....dnes projdeme krajinou plnou sluníčka

a s modrou oblohou nad hlavou, než se ponoříme do lesního ticha, bílých cest které tu a tam křižují čerstvé i starší stopy zvěře ....

Na tu pravou zimní .....

 

.... zimu, tedy zimu v tom správném období, protože

ten listopadový sněhový prolog neberu jako tu pravou zimu, jsme si letos tady u nás počkali docela dlouho. Jak jsem se dívala na fotky když jsem je vybírala do kalendáře, v posledních třech letech přišla buď hned v prvním lednovém týdnu anebo druhém. Tentokrát ale ne. Bylo to takové prapodivné střídání počasí. Déšť, sníh, mráz, teplo, sníh, obleva.... a povětšinu času zataženo. Sluníčka jen jako šafránu. A tak nebylo divu, že když jsem se včera ráno vzbudila a k mému údivu venku nejen svítilo sluníčko, ale bylo čerstvě nasněženo a mrzlo. Proč údiv? No protože když jsem šla večer z práce tak bylo teplo, a obloha mírně zatažená a poprchávalo.

Na nic jsem nečekala a hurá na procházku. Tentokrát jsem dodržela svůj osobní itinerář, a vyrazila po cestách, kudy jsem už nešla tedy velmi hodně dlouho. Trochu jsem se občas ztrácela v Matrixu, protože za prvé, pod sněhem jak známo vypadají i notoricky známá místa úplně jinak, a za druhé mnohá místa ztratila svou tvář vykácením stromů a jiná zas získala jinou díky už stromům vzrostlejším. Ale jak vidno z toho, že píšu dnešní článek, neztratila jsem se definitivně a domů dorazila v pořádku. Sice s mokrými kalhotami a ponožkami, protože sněhu bylo nad obrubu mých trekových bot a tak mi dost často padal do bot, a vyšší už fákt doma nemám. A s dobitými baterkami. Ono bylo totiž vážně krásně. Jak jsem tak šla tím zasněženým lesem který prosvětlovaly paprsky slunce, tichem které tu a tam přerušil zpěv ptáků, neporušenou sněhovou plochou, kde jen čerstvé stopy po srnách a zajících naznačovaly, že je okolo nějaký život, bylo to něco úžasného. Přesně ta zima, kterou můžu. Na jednom místě rostou u cesty dva mohutné buky a krásně tam svítí sluníčko. Tak jsem se o jeden opřela, zavřela oči a hřála se v paprscích. A užívala si tu chvíli. Všechno ošklivé posledních dní co se zas v mém životě s pravidelností vlakových spojů objevuje někam zmizelo, starosti a strachy se vypařily, a já po dlouhé době měla hlavu lehkou a bezstarostnou ....

Dneska opět sněží, a zas připadlo hezkých pár centi sněhu a vypadá to, že sněžit bude ještě dlouho, ale chybí sluníčko, a to už není ono. Vsadím se, že zítra zas bude svítit protože jdu dopoledne do práce, tudíž na nějaké procházení nebude čas ....

Komu bije v hrudi benzínové srdce.....

 

Když se sypou hvězdy ....