Lekníny v Nochten ....

Pro lekníny mám odjakživa slabost a jakmile někde objevím jezírko či rybníček

s touhle nádherou, dokážu u něj prosedět dlouhý čas a samozřejmě si je fotit

z různých úhlů. Jedno takové, které ráda navštěvuju je kousek od chaty v Kytíně,

další které jsem objevila při svých výletech je v Černolicích. Ale dnes se podíváme

na lekníny " zahraniční ". V Nochten jsou na dvou místech. V tůni, v sekci která

simuluje blata a pak ve velkém jezírku. Jestli bílé, žluté nebo tmavě

růžové, to je jedno, ale hlavně že to jsou lekníny ....

---

Zítra bude poslední zastavení v Nochten u sukulentních rostlin a pak už zas

přesun do míst diametrálně odlišných. Jestliže v Nochten je to podobné

pouštím a horským průsmykům či úbočím, v Lehde se ponoříme do zeleného

ticha Sprévského pralesa a řeky Sprévy, která jej protíná mnoha stovkami

kilometrů vodních cest ...

Květy z Nochten ....

Přišel čas si ukázat z toho množství i pár květů tak trochu zblízka. Pokud budu vědět

tak i s názvy. Najdete je hned u vchodu a doprovázejí vás po celém parku. Jedná se

vzhledem k celkovému vyznění parku většinou o květy suchomilné, vřesovištní

či rostoucí na horských úbočí.

---

První ? nebo poslední ? z květů vřesů. Spíš už asi dokvétající

Rmen barvířský

Suchopýr pochvatý. Tedy tady jde o trávu, nicméně také jde o květ

Rojovník bahenní. Potkat se s ním můžete v jižních Čechách na Třeboňsku nebo

ve Slavkovském lese. Hlavně tam kde je rašelina či zrašelinovatělé úseky ve skalních městech

Vodní kosatce na břehu jezírka s koi kapry

Trsy rozchodníků a trávniček

Chrpa ještě odpočívala v poupatech

Třemdava bílá, i když je růžová

Modře kvetoucí yzop i s pilným čmeldou

Kakosty (Geranium) a všudypřítomný Boxberg

Okrasný česnek (Tady už kvetl jak o závod a mě doma rozkvetl až o týden později)

Kdo by nepoznal mateřídoušku ?

A nakonec šalvějový rámec pro chladicí věže

Políbit nebo nepolíbit? ....

V parku Nochten jsou celkem tři vodní plochy. První je malé jezírko, spíš taková větší

tůň v sekci, která představuje původní podobu zdejší krajiny, tedy blata. Okolo ní lze

najít rostliny a traviny které se vyskytují v takové krajině. Suchopýr anebo rojovník

jsou těmi nejznámějšími. Pak je zde o něco větší jezírko kde si můžete dojít až k vodě

a pozorovat tu mnoho poletujících vážek (tedy když říkám mnoho, tak to ještě není

úplně přesně) ale i krásné zelené skokany. Na návštěvníky jsou zřejmě velmi zvyklí

ba dokonce si velmi hlasitě říkají o pozornost. A tak jsem je přece nemohla

neposlechnout a pár jsem jich nafotila. Ovšem políbit některou

jsem si nedovolila, ono mě už život naučil na zakleté

prince nevěřit ...

---

Až teprve doma na počítači jsem zjistila, že ač jsem fotila žabku, mám na fotce ještě další

živočichy, tedy spíš hmyzáky. Šidélka a nymfu vážky, najdete jí?

Tahle si zřejmě řekla, že by jí slušelo opálení a tak se usadila na plném sluníčku

na štěrkovém břehu

Ve třetím, největším jezírku, bylo žabek taky hodně, ale navíc zde plulo dost

koi kaprů. A stejně jako žabky, i oni se snažili na sebe poutat co nejvíc pozornost.

Zřejmě jsou zvyklí na to, že jim návštěvníci tu a tam hodí kus rohlíku nebo chleba

A možná jen chtěli, jako správné zlaté ryby splnit každému tři přání.

Škoda, asi jsem to měla zkustit ...

Bližší i vzdálenější okolí parku ....

Dnes zvedneme své pohledy z vyhlídky v parku k obzoru. To už je trochu jiný

pohled než ten dolů, na krásné a pestré osázení. Jakmile tak totiž učiníme, objeví

se před námi svět povrchových dolů a další elektrárna. Že se rekultivace dá dělat

i jinak, tak toho je příkladem právě park Nochten který vznikl na místě starého

vytěženého dolu, a jeho znovuzalesněné okolí. Na místech jiných dolů

vznikají krásná jezera. I takových jsme pár míjeli. Ale než se

tak stane, tvoří otevřené rány na tváři krajiny ....

---

Pohled přes vojenský prostor k dolům. Neměla jsem sebou úplně nejdelší

sklo, ale pak jsem si přezbrojila na o něco delší a některé z pohledů jsem si ještě přiblížila ...

.... a ještě trochu přiblížila

Na obzoru další z elektráren ....

.... a další z dolů

Ale Boxberg mne tak nějak něčím fascinoval

Park ještě neopustíme, protože nás čeká pár jeho vodních obyvatel, pár

fotek z části parku kde rostly a kvetly extrémně suchomilné rostliny a něco

málo z různých detailů květů ....

Nochten z nadhledu ale i podhledu ...

Včera jsme skončili s prohlídkou parku Nochten z přízemí. Dnes a zítra se podíváme

na park a okolí z nadhledu. A to z vyhlídky, kterou jste viděli jako poslední fotku v minulém

článku. Sice měla evokovat to co tento park pomohlo vytvořit, tedy ledovec a sníh, atributy

Skandinávie, ale mě spíš připomínala tak trochu malé Stonehenge. Ale výhledy z ní byly

parádní. Vlastně jste se mohli rozhlédnout po této rovné krajině kolem dokola.

I když výhled do dálky byly hodně industriální, pohledy na park zas

trochu té industriálnosti ubraly ...

---

Takže se rozhlížejme ...

Na téhle fotce je krásně vidět znovuzalesnění vytěžených ploch

Opět pohled na mapu Skandinávie tentokrát z větší části

Tenhle pohled jsem si nechala schválně až na závěr, pro ten kontrast ohromné elektrárny

s krásou parku. A trochu jí upravila. Nicméně nebýt této elektrárny, nevznikl by tento park

v takové rozloze v jaké je. Takže tady platí ono známé něco zlého, pro něco dobrého ...

Pokračujeme ...

.... v "přízemních" toulkách po parku Nochten ....

Těsné sousedství vojenského prostoru. Vlastně hned za plotem parku

už by jste mohli vidět cvičící vojáky Bundeswehru. Ty cedule nás provázely

skoro celou cestu po Horní Lužici. Tyhle a pak velmi hustá síť cyklostezek.

Na cykloturistiku sází bývalé východní země nejvíc. Čtyřicet let nadvlády komunistů

tady moc pro lidi neudělaly, jak dobře víme, jen totálně zdeformovaly

charaktery mnoha generací a zbavit se tohoto dědictví bude trvat asi mnohem

delší dobu než zrekultivovat krajinu a vytvořit zde turistické ráje. A tak

tato krajina svou plochostí se přímo nabízí k tomu jí projet a poznat i na kole

nebo na kolečkových bruslích. Myslím že v tomhle bychom se zas od místních

mohli učit my.

---

Stráň s mapou Skandinávie. O těch kamenech co na ní jsou jsem psala v úvodním

článku, jsou přesně ne těch místech na mapě, odkud je sebou postupující kontinetální

ledovec sebou vzal na své pouti. Na každém z nich je jméno a stáří a jako bonus

i vybroušený a vyleštěný kousek aby jste mohli vidět jak takový kámen vypadá

když se zpracuje na obklad. Jedná se totiž většinou o mramory, žuly, porfyr a jiné

kameny které se využívají v architektuře. A nejsou to žádní zajíčkové, ale pořádní

stařešinové. Stáří kamenů se pohybovalo mezi 50 000 000 až 168 000 000 let

Vyhlídka na nejvyšším místě parku. Trochu připomíná vedlejší elektrárnu, byla taky taková

futuristická. Modrá znázorňovala ledovec a bílé trubky které se plazily po zemi sníh a led.

Ale rozhled odtud byl parádní, ostatně to uvidíte příště...

Dnešní článek, byť o hezkých věcech, má pro mne trochu hořkou pachuť. Někdy si s námi

život hraje divné hry. Přihraje nám do cesty občas i na dlouhý čas lidi, s kterými nám je fajn,

máme v nich své vrby, máme si s kým příjemně popovídat. Pak se ukáže, že už si s námi nechtějí tak moc

povídat, nemají pro nás čas a postupně z našeho života zmizí. A ten nám, opět po době

kdy si všechna zklamání už zažijeme, smíříme se s realitou a jdeme dál, pošle do cesty

dalšího člověka. A zas zjistíme že máme shodné názory, že se nám dobře povídá,

že se dokonce alespoň čtrnáct dní v měsíci těšíme do práce! Že nám s tím člověkem

začíná být moc příjemně. A co udělá život - vtipálek? Tak jak nám ho poslal do cesty

tak nám ho zas s té cesty odešle bez varování pryč. A my najednou zjistíme, že jsme mu ani

nestihli říct jak nám s ním začalo být dobře a zůstane v nás divná prázdná díra...

A je jedno jestli je ten člověk dobrý kamarád nebo kamarádka, přítel či milenec.

Někde v skrytu duše věříme, že se přeci jen ozve, aby to prázdno

co v nás zůstane, a na určitý čas je nepříjemně bolavé, se zas zaplnilo....