Ohlédnutí za rokem 2017 .... Květen

Květen, měsíc lásky .... no jak u koho. Já se netajím tím, že by pro mne mněl

být měsícem lásky každý jeden měsíc z roku. Lásku potřebuji jako hnací motor

potřebuji být stále zamilovaná lhostejno jestli do někoho nebo něčeho, protože

jinak si připadám neúplná, neživá. Navíc to je měsíc vrcholného jara, plný

šťavnaté zeleně nových listů, bílých a růžových květů třešní a jabloní, mnoha

barev tulipánů a žluti narcisů. A pro mne byl už třetím rokem ve znamení dandičího

sletu který od dvoustého výročí vzniku tohoto plemene pořádám.

Je to setkání stejně postižených lidí, možnost alespoň jednou

za rok se v klidu s pesany projít a popovídat si co je

nového, co ti naši okáči provádějí, jak se jim

daří, ale i co nás trápí ....

---

Pátý květnový den a květy ozdobné mandloně. O ní jsem si nesčíslněkrát

říkala sousedce, která pořád nadávala že se jí to rozlejzá po záhonu a stále

jí vyhazovala. Až nakonec jsem si jí dovezla od švagrové, která zas nechce nic

vyhodit, ale také chce mít co nejmíň rostlin na starání. Mít náklaďák, mám

už dokonale osázenou zahradu ... Letos jsem jí dala, protože jí mám v jako

mobilní zeleň, na půdu a myslím že jsem udělala dobře. Jen už mi tam kvete teď...

Jedenáctý květnový den a opět návštěva Litomyšle. Tentokrát mimo jiné i s cílem nafotit kvetoucí

sakury. Tady ve městě nekvetly vůbec, anebo tak pár květy, že stačily odkvést ještě

dřív než jsem se do města vůbec dostala. Za to v Litomce to bylo úplně o něčem jiném...

Od mala je mám stejně ráda jako magnólie, a budu muset odčinit to, že ještě

na zahradě nemám žádnou.

Nesměly chybět samozřejmě Klášterní zahrady, ty jsou v květnu asi nejhezčí z celého roku.

Kvetou tu staré i nové stromy, i květiny v bývalé hřbitovní části.

Jak je vidět, ten jedenáctý květen byl dost teplý, protože si už návštěvníci máchali

nohy v brouzdališti mezi sochami Olbrama Zoubka

Jeden z mnoha krásných pohledů na piaristický kostel na Zámeckém návrší z

nově vysázené Aleje filozofů. Mysím, že po té, co se zde ženil Leoš Mareš

přibude co se svateb týká zámku velká konkurence .

Byť jde o kostel vysvěcený, je mi sympatické, že se zde konají i čistě civilní akce.

Tedy i civilní svatby, byť v kostele ...

O dva dny později, tedy třináctého května, jsem byla podruhé na chatě a vyrazilla

na procházku po voňavém jarním deštíku. Nad brdskými hřebeny se ještě proháněl

zbytek mraků, ale sluníčko už se snažilo vysušit krajinu. Škoda že se nedají přenášet

nejen fotky, ale i vůně, protože to jak dokáže omamně vonět květnový les po jarním

dešti, to je něco hmmmmm, no nádherného

I v hustém novém listoví se už začínalo sluníčko prosazovat

Čtrnáctý květnový den a zároveň Den D. A když si to tak zpětně promítám i poslední den

kdy jsem mojí maminku viděla v ještě normálním stavu a dodnes si vyčítám, že jsem se

k ní nevrátila a nezůstala přes noc s ní. Když jsme se pak viděly později, byl to úplně

jiný člověk, který už vězel ve spárech té hnusné nemoci jménem Alzheimer...

Setkali jsme se tentokrát na Petříně, opět už potřetí nás měl sv. Petr rád protože bylo

krásně slunečno a pršet začalo až po té, co jsme se pomalu rozešli. Někdy si říkám, že

je asi taky dandíkář, protože zatím všechny tři srazy byli opravdu nádherně slunečné.

A Bobí se zas po delší době setkal se svými oběma otci. Jak lidským, tak psím ...

Jako vždy jsem během měsíce fotila i starým objektivem. Květy a detaily rostlin s ním

fotím moc ráda. Nejen že někdy vytvoří krásné efekty, ale v podání barev je skoro

stoprocentní. Dvacátý osmý den května a hrátky s odkvetlou pampeliškou ...

Do konce května se už nic moc nedělo a přišel červen. Měsíc mnoha událostí, jednoho krásného

výletu a nejkrásnějšího dárku. Narodila se, byť nečekaně, Bobulka...

Ohlédnutí za rokem 2017 .... Duben

Duben byl květovou premiérou keře, po kterém jsem nesmírně dlouho toužila

a který jsem si konečně koupila. Vzhledem k tomu, že se nám opět po letech

začala rozkládat střecha na altánku, jeli jsme se synem do Hradce koupit novou.

Bez altánku si už nedovedu představit celou jarní a letní sezónu. Posezení v něm

takhle zrána, je balzám na duši. Ještě neřvou sousedovic děti, nikdo nedrandí

podél plotu ze sekačkou aby viděl co nejlíp co se zrovna u nás děje, ptáci jsou

krásně slyšet, vzduch voní a k tomu ranní káva... no prostě paráda. A což

teprve letní večery! Navíc mám z altánku zahradu jak na dlani a můžu se tak

kochat tím, co se mi všechno za to čtvrtstoletí a chlup podařilo z ní udělat.

Vlastně co máme altánek, nesedáváme už skoro vůbec na terase.

Tu mají rezervovanou hlavně fuchsie a jiné květiny které

jsou v květináčích a od loňska nově i rajčata. A pak

moje lehátko na opalování. Bez toho se prostě

moje letní sezóna s bazénem neobejde

---

Apríl neboli první duben. Na zámku v Litomyšli byla zahájená nová zámecká sezóna

a byla doprovázená díly studentů ze zdejší zahradnické školy, alma mater mého syna.

Po minulém zahájení, kdy jsme s dcerou áchali v zámeckých komnatách nad krásou

aranžmá ze živých květů a krásných místností, byly jsme opět natěšené na další

krásu. Vždyť už název Velká renesance v člověku vzbuzoval očekávání něčeho

krásného. Jaké bylo ale naše zklamání, když jsme na zámeckém nádvoří objevily

jen několik málo skulptur z vrbového proutí doplněné tu a tam květy petrklíčů.

Takže za nás velké zklamání, a myslím že nejen za nás. Udivené výrazy ve tvářích

ostatních návštěvníků a slova jako To je všechno ??? hovořily za vše....

Naštěstí Litomyšl dokáže poskytovat spoustu jiných rozptýlení, a pokud nevyjde jeden plán

vždy se najde náhradní. A tím byl výstup na vyhlídku mezi věžemi piaristického kostela

na Zámeckém návrší (ano, toho samého kde se teď oženil Leoš Mareš) Vede nahoru krásné

dřevěné točité schodiště a tak jsem si ho ( abych maskovala únavu ) vyfotila ...

A z vyhlídky pohled na historickou část města. Jmenovitě Toulovcovo náměstí s kostelem

Rozeslání sv. Apoštolů. Přiznávám, že takový název jsem slyšela poprvé a to u kostela

tady u nás na vsi, a hle? O dvanáct kilometrů dál zas!

A naposledy první dubnový den v Litomyšli a Klášterní zahrady. Místo které je velmi krásné

a velmi zvláštní. Je na místě zaniklých klášterních zahrad a hřbitova ze 13.století a

ta hloubka věků je tu nějak stále cítit. Krásně se tu odpočívá, povídá s přáteli a samozřejmě

i randí, byť neskýtají tolik soukromí jako třeba Petřín. Nebo se sem dá zajít i na nějaký

koncert, či výstavu pod širým nebem.

Moje tolik milovaná a vytoužená Magnolia stellata. Jednu magnólii už na zahradě

mám, jenže ta, jak jsem se už několikrát zmiňovala děsně smrdí a její květy dost

zanikají v ohromných listech. jedinou výhodu má v tom,že kvete na přelomu května

a června, takže nejsou její květy v takovém ohrožení jako jsou v případě těch z jara

kvetoucích. Jediná malá skvrnka na kráse je ta, že na jmenovce je že má květ růžový

ale ona kvete bíle. Ale kvete a voní !!! Teď tedy ještě koupit Magnolia x soulengeana

a jsem spokojená. I když .... hlodá ještě ve mě myšlenka na stálezelenou magnólii

už jsem je i u nás viděla prodávat a když se zas sejme jedna prastará jabloň, místo

ní by se přímo parádně hodila. Takže osmý dubnový den a moje láska magnólie

Hned následující devátý dubnový den, nás dcera pozvala na vycházku do vesničky

Suchá, kde je velmi příjemný areál místního jezdeckého klubu a kam občas zajedeme

s kamarádem Kovbojem na kafe a na pozorování koníků buď ve vnitřní nebo venkovní

jízdárně. Tentokrát jsme to byli já, synátor, dcera a její partner a nesměl samozřejmě

chybět jezevec Mates. A jelikož nám vyšel krásný sluníčkový a teplý den, nikam jsme

se nehnali a já si tak mohla fotit bez keců, že něco nestihneme .

Můj bezmála stodevadesáti centimetrový synek a za ním socha sv. Anežky České

stojící na začátku nově vybudované stezky spojující Litomyšl a Suchou

Že sluníčko nevytáhlo jenom nás, bylo vidět když se člověk ohlédl. Však taky na terase restaurace

u parkurové dráhy bylo plno

Šestnáctý dubnový den a moje první cesta na chatu a hlavně k zámku, za mou jarní láskou

ohromnou magnólií která na jaře vévodí svou krásou celému parčíku

No není to jak z pohádky? Tohle mne vždycky chytne u srdce, byť se to něčemu

hned tak nepodaří.

Jenže duben si občas dělá co chce a dokáže i velmi nemile překvapit. To když se

vzbudíte a ráno vás čeká takovýhle pohled z oken.

Dvacátý osmý dubnový den a nečekané a nemilé nadělení. I když tady v Opičích horách není

nic neobvyklého ani chumelenice koncem května. Taky jí mám zdokumentovanou...

Při focení těhle snímků došlo k incidentu s nekonečně tupými a nablblými sousedy,

pokračování naší dloholeté averze a potvrzení že oni asi vážně mají velké psychické

problémy. Normální lidé by nemohli argumentovat takovým způsobem jako oni

a mít tak stupidní vidění. No a ten slovník a výrazy jakými mne nazvaly, stoka, stoka ...

Duben skončil a před námi byl květen. Pro mne to hlavně znamenalo neustálé

modlení ke sv. Petrovi, protože na konci tohoto měsíce nás, dandíkáře,

čekal další sraz, pro který jsem tentokrát zvolila květnový Petřín. Vždyť

ke květnu a lásce, a to jakékoliv, patří neodmyslitelně právě Petřín a jeho

romantická zákoutí.

Ohlédnutí za rokem 2017 .... Březen

Jak jsem tak poslouchala to, co si manžel pouštěl z televizního archívu, vyznělo

v pořadu Tajemství těla to, že nejvíc paměť prý poškozuje fotografování. A to z

toho důvodu že se soustředíme při focení jen na to co fotografujeme a nevnímáme

to co je kolem nás, zapomínáme na to. Překvapilo mě to, protože mě asi nejvíc paměť

zakrněla díky mobilním telefonům. Dřív jsem si pamatovala všechna čísla na známé, od

té doby co jsou mobily a rychlá volba na nich, nepamatuju si ani jedno jediné ...

A zase jsme se vlastně obloukem dostali k tomu co jsem psala v prvním článku.

Březen, co k němu říct. Byl to hlavně měsíc plný probouzející se přírody

která se zbavovala okovů zimy. A to znamenalo spousty květů jarních

cibulovin, což bylo pro mne stonásobně víc motivů k focení než

v zimě. A hlavně barvy, a všude. Pryč byla jednotvárná šedost

zimy. Přibyly navíc dny, kdy se už dalo sedět venku na

sluníčku, a vyhřívat se jak ještěrka na kameni ...

A žně měl hlavně Helda, kterým květy

fotím nejraději.

Pátý březnový den vykvetly první botanické krokusy. Jsou to takové první vlaštovky

u mě na záhonech, někdy začnou ukazovat poupata už v únoru. Myslím že letos

nebýt těhle mrazů už kvetly, protože od prosince už jsou krokusy ze země na pět

centimetrů.

---

Ale nejen venku všechno začalo rozkvétat. Na zimovišti na půdě mi takhle nádherně rozkvetla

už koncem února Celogyne. Ale v březnu byla v plné své kráse. Letos už taky kvete, ale má jen

čtyři květní stvoly. Bude asi zas potřebovat rozsadit. Pokud by měl někdo zájem, klidně si napište.

Díky FB a různým skupinám v něm jsem se seznámila s paní, která je stejně

" postižená " fuchsiema jako já. Poslala jsem jí nějaké moje a ona zas svoje.

A jelikož má kytičky ráda, otevřela si svoje vlastní květinářství. No a od ní

mám tuhle poslední akvizici v čemeřicích. Plnokvětou, po které jsem toužila

už dávno .... jsem zvědavá jestli letos pokvete. Tahle kráska mi dorazila

sedmý březnový den a hned jsem jí taky vyfotila.

Modré kosatečky jsem si kdysi koupila rychlené. Byli první které jsem využila i v zahradě

Od té doby jdou do země všechny rychlené květinky. Tihle krášlí hrůbek Matýskovi

a fotila jsem je stejný den jako čemeřici. Bylo krásně sluníčkovo a tak se fotilo

jedna báseň...

Sedmnáctý březnový den už dokvétaly poslední botanické krokusky,

aby předaly štafetu těm velkokvětým. Včeličky se činily na všech květech které kde kvetly...

.... třeba na bledulích. Tenhle trs mi nově roste na místě, kdy nikdy nebyly, jsem

ráda, protože z toho množství které zde kvetlo když jsme se nastěhovali mi jich zbylo

už jen pár. Je mi docela záhadou, jak se vlastně stěhují. Jestli sem zalétla nějaká semínka,

či je tu vykáknul nějaký pták. Ale na co se už ve spojení s bledulemi těším je to, až vyrazíme

s Bobulí do zdejší rezervace. A já jí budu učit rozlišovat jednotlivé druhy květin, které kde

potkáme. Stejně jako mne to učil můj děda ....

Dvacátý čtvrtý den března jsem fotila už zbylé květy sněženek. Ty jsem tady neměla

a teprve před třemi lety jsem je dostala výměnou za jiné ciulky od jedné z blogerek.

Teprve se rozkoukávají, ale je vidět že místo na hrůbku Matyldy jim vyhovuje, protože

už zas je jich letos o něco víc.

Dvacátý šestý březnový den už byly všechny velkokvěté krokusy v plné parádě. Modré jsem koupila

kdysi v Lidlu ve výsadbovém koši za nějakou směšnou cenu ve výprodeji, žíhané ale vůbec nevím kdy.

Najednou se mi objevily mezi těmi botanickými a tak jsem je povytahovala a sesadila k Matýskovi.

Možná že to byla akvizice z nějaké výstavy v Litomyšli. Tam jsem si nakoupila spousty cibulek. Bohužel

některé už mi zmizely, jiné se rozrostly. Teď bych potřebovala dokupovat bílé, těch mám opravdu

poskrovnu.

A je tu poslední březnový den a poslední březnový západ slunce zachycený

v květech konikleců. Tyhle byli první, které jsem si předloni koupila. Od té doby je neustále

dosazuji a dosazuji, protože se nevím proč zalíbily Bakovi a ten mi je pořád

likviduje tím, že na ně chodí čůrat. Už jsem obnovila červený, bílý a tenhle

fialový už ani není. Buď budu muset vymyslet čím tomu zabránit, nebo je dát jinam.

Ale jde o to, že na tom místě kde jsou, mají skvělé podmínky. Je tu navážka z vápenné

omítky z domu, kterou jsme při rekonstrukci otloukli. A celodenní slunce ...

Tak na to, které letos vykvetou jsem hodně zvědavá.

Celkově byl březen měsíc bez nějakých velkých rozruchů, takový normální.

Ale hlavně byl předzvěstí té krásné části roku, předjaří a vrcholného jara

kdy začne všechno jak o překot růst, kvést, zelenat se a úžasně vonět...

Ohlédnutí za rokem 2017 .... Leden

Je sice už (nebo teprve?) předposlední den druhého měsíce stále ještě nového roku,

a jelikož v nastalých mrazech chodím ven fotit jen minimálně, trochu se mi vyprázdnil

archív s novými fotkami. A tak musím vzít zavděk těmi starými a udělat takovou malou

výpravu do minulosti, tedy připomenout si loňský rok ve fotografiích. Neumím to tak poutavě

podat slovem psaným jako mnohé jiné blogerky, ale budu se snažit aby tahle retrospektiva byla

alespoň trochu zajímavá. Už mnohokrát jsem se setkala s názorem, že když fotím, nevím co se

děje kolem, že nevnímám to kolem sebe, co zrovna nemám v hledáčku. Že mi utíká i celková

atmosféra foceného. Nevím jak kdo, ale já když si prohlížím zpětně fotky naprosto jasně

vím jak mi bylo, jakou jsem měla náladu, a ty fotky mi to připomenou obrazem

protože ten mi uteče dřív z paměti. Navíc si všímám více věcí než lidé

kteří jen jdou a dívají se jen tak před sebe. Vnímám je proto,

protože je hledám. Hledám zajímavé květiny, větve,

traviny, detaily na stavbách. Hledám je a vidím.

A fotím je. Protože právě ty detaily

jsou pro mnoho lidí neviditelné.

---

Nový a neznámý pro mne nebyl jen celý počínající rok, ale i pocit že budu babička. Nějak mi

ani do té doby nevadilo, že ani jedno z dítek se do dětí nehrne, ale když přišla dcera

s novým doplňkem do nového domu, a ukazovala mi fotku z ultrazvuku, rozbrečela jsem

se jako želva. Nejen proto, že jsem měla smysly obluzené teplotami, ale hlavně že

jsem měla radost za dceřinýho partnera, který se strachoval jestli vůbec ještě

někdy bude moci děti mít. Z prvního vztahu měl jen syna a další se nějak nedařilo.

První lednový den byl jako skoro v posledních letech pravidelně ne zrovna moc bílý.

Spíš jen díky námraze, ale ne sněhu. Vyrazila jsem s Bobím a opět, jako mnoho

lednů předtím, jsem fotila sušiny na louce obzvláštněné namrzlou čepičkou.

Čtvrtý lednový den se ale situace změnila a začalo nejdřív neochotně a jemně

sněžit, aby se nakonec rozsněžilo a tak po zhruba pěti letech jsme začínali mít

tu tolik opěvovanou a připomínanou Ladovskou zimu. Vytáhlo mne to ven a

i když bylo zataženo a tím pádem ani nálada nic moc, pár snímků jsem přeci

jen nafotila. A to z jediného místa které tu na vsi za něco stojí a je velmi fotogenické.

Z naučné stezky a srnovské chatové oblasti okolo přehrady.

Pátý lednový den nabídl krásné slunečné nebe a já, byť zimu nemusím, uznala že

takhle to opravdu něco do sebe má. Ono se sluníčkem se všechno zvládá přece jen

o chlup líp. A opět Srnov a opět moje oblíbená cesta, která je fotogenická v každé

roční době.

Stejně tak i osmý lednový den byl nádherný a to už jsem se vysloveně

těšila na další procházku. A nebyla jsem sama kdo si to užíval

Po celou cestu ze stromů díky slunečním paprskům padal sníh a já se to celou

cestu snažila nějak, pokud možno co nejlíp vyfotit. I když mi kolikrát spadl

pěkně za krk ....

Dvanáctý lednový den byl dnem zkrášlovacím. Takové dny si užívám stejně nadšeně

jako ty výletové a procházkové. Jezdím se nechat krášlit do Litomyšle, a samozřejmě

nikdy nezapomenu sebou vláčet foťák, protože nikdy neopomenu projít Klášternimi

zahradami. Ty jsou, stejně jako celé město, velmi inspirativní v jakékoli podobě ...

Tentokrát ale bylo počasí méně příznivé a sluníčko jak se ukázalo později, schovalo

na hodně dlouhou dobu. A focení v Litomyšli bylo taky na dlouhou dobu to poslední.

Celý únor jsem totiž nenafotila ani ň. Byl totiž takový nehezký a blátivý,a navíc jsem

po dlouhých letech ochořela chřipkou a dost dlouho jsem brala atb. Tudíž na nějaké

chození ven a focení vlastně ani nebyla nálada. V posteli jsem se válela na můj

vkus docela dlouho a i pak jsem byla zlenivělá a bez nálady. Ven fotit mne vytáhl

až březen ....

Je mi osm měsíců ....

Tak, a už zase je Emulka o dva měsíce starší. Utíká to až nebezpečně rychle

a člověk se jen při každé návštěvě kouká co už se zas (ne)naučila. Zatím

je na něco línější, něco jí zas baví víc a třeba plavání si začíná vysloveně

užívat. Jen když mne vidí s foťákem, okamžitě ze smíchu

přejde do absolutně vážného a velmi hloubavého

výrazu....

A chtěla bych moc poděkovat všem blogovým kamarádům, ať těm s kterými se znám

osobně, ale i těm s kterými se doposud neznáme za přání k narozeninám na FB, tady na blogu nebo

kteří mi ho poslali mejlem. Moc si toho vážím a moc Vám děkuju, že vám stojím

za to, sednout k počítači a to přání napsat....

Dárek ...

Začíná se pomalu stávat tradicí, že si k narozeninám pořizuju nějaký (staro)nový

objektiv. Před dvěma lety to byl teleobjektiv a letos jsem si do svého portfolia starých

manuálních skel pořídila pevný objektiv Nikon serie E 28mm f 1:2,8. Na pevný objektiv

jsem se chystala dlouho, jen jsem nevěděla jestli ohnisko 35 nebo 50 mm. Tenhle to tak

trochu zkombinoval, protože se na DX formátu zrcadlovky chová jako kdyby měl ohnisko

48 mm. Je to trochu nezvyk fotit pevným sklem, i když jsem si to už nanečisto vyzkoušela

v prosinci, kdy jsem si podle rady zkušených nastavila zoomovací objektiv na dané ohnisko

buď 35 nebo 55 mm a zkoušela si, které mi bude víc vyhovovat. Jenže člověk pořád ví,

že má možnost si přeci jenom když se nevejde přizoomovat, ale s pevným sklem to

prostě nejde a všechno se musí poctivě zoomovat nohama. Tudíž se zas musí poctivě

vybírat a komponovat aby se fotka vyvedla dle přání a nápadu. Má ale výhodu v tom, že

je to konečně objektiv který ostří na nekonečno a je lehký a malý takže se dá v pohodě

vzít do kapsy u bundy nebo dát do kabelky a může se jít do světa.

Zatím se s ním sžívám a zkouším a zkouším jak už je

mým zvykem. Navíc i na něj mi budou pasovat

mezikroužky tak můžu zkoušet i makra...

Udělala jsem si během včerejška kdy svítilo sluníčko a ještě byla trochu námraza

pár zkušebních snímků, takže je tak prosím berte, není to zas až tak nic zásadního.

Jen zkouška toho co umí.

---

Už i mě se objevily a i přes momentální mrazy vypadají docela vesele

Ještě jsou chybky v clonění, ale to se časem poddá. Navíc zkouším zas na

původní zrcadlovce, protože tu druhou jsem musela odvézt do Brna do servisu.

Tam snad po opravě bude fungovat i automatické ostření ...

Co mne zas ale nadchlo, je krásný bokeh

Docela ostrá mi přijde i kresba při vyšším clonění...

.... ale i pěkně rozmazané pozadí při nejnižší cloně

A hlavně zas, jak už to u starých skel bývá,má příjemné a velmi věrné podání barev.

Teď budu tři neděle napnutá jak to bude vypadat ve spojení s tím druhým tělem...

Pět fotek, jedna anketa .... 8

Teplé noci kdy koncertují cvrčci, padají hvězdy, létají světlušky

a voní čerstvě posekané obilí svou zvláštní trochu zemito vůní.

A když zasvítí sluníčko do spadaného jehlíčí a kůry, celý les se

nádherně rozvoní ....

A tohle všechno umí srpen. Takže hlasujeme!

Sama II ...