Kde je? ....

Co se to s námi děje? ....

Tak se mi zdá, že se nám nějak obracejí životní hodnoty. A to velmi zvláštně.

Místo slušnosti, která se pomalu stává neslušným a urážlivým slovem se rochníme

v urážkách, podrazech a podvodech a dokonce si do nejvyšších funkcí volíme

lidi, kteří jsou v tomhle přímo mistry.

Oslavujeme vraha a zloděje a vítáme jeho propuštění jako něco chvályhodného, klepeme

mu na ramena, a fascinovaně sledujeme v televizi jeho vyprávěnky o tom, jaký je vlastně

naprosto křišťálově čistý a že to všechno byl jeden velký omyl.

Je pro nás naprosto normální že týráme zvířata, vybíjíme si na nich svou frustraci, nebo

je prostě , když nás přestanou bavit, přestaneme krmit a necháme je pomalu umírat hladem

a žízní. Nebo je někde přivážeme drátem ke stromu.

Nejnovější ukázkou našeho " cítění " je petice za propuštění a osvobození drogové dealerky.

Tupé? nebo naivní ? blondýny pašující devět kilo drogy. Je to přece chudinka,která nalítla

těm hnusným drogovým mafiánům a nezaslouží si takový osud. A zaslouží si ty miliony matek

po celém světě když se musí dívat na to jak jejich milované dítě propadlé drogám krade

aby mělo na další dávku, jak se jim před očima mění v trosku, nebo je rovnou připraví o

střechu nad hlavou, protože se kvůli droze zadluží? Zaslouží si takový člověk náš soucit?

Vždyť mu jde o peníze, které za to dostane a dělá to už s vědomím možného rizika, že bude

chycen. Má možnost to odmítnout, ale pokud přijme, není hoden žádného soucitu.

Já nevím jak vy, ale já jdu blejt, velebnosti ....

Pět fotek, jedna anketa .... 6

Prázdniny klepou na dveře, noci jsou plné hvězd, růže omamně voní

a tak je jasné, že hlasujeme pro červen! ...

Praha černobílá .... podruhé

Protože jsem těch čb fotek nakonec měla víc než jsem původně plánovala

rozdělila jsem je do dvou článků. (A taky už na další celistvější útvar

nemám žádné nové, takže to je vlastně z nouze ctnost) Dnes už se tedy víc

pohroužíme do těch uliček, jejichž fotky vlastně byly původně na tuto úpravu

určené....

---

Praha černobílá ....

Konečně se dostávám k původnímu záměru, s kterým jsem se minule do Prahy

vydala. Jak už jsem psala v úvodním článu, chtěla jsem nafotit nějaké snímky

které bych později převedla do čb úpravy. Takže dnes tedy tu ty čb varianty

uvidíte. Všechny jste tu už viděli v barevném originále. Dnes tedy jedeme

jen v čb s různými filtry. Sama za sebe se domnívám, že

některé fotky získaly úplně jiný náboj ...

---

Pět fotek, jedna anketa .... 5

Znáte to .... Byl pozdní večer, první máj šel spát ....

Je tedy jasné že vybíráme květnové fotky

Kostel Panny Marie Sněžné ....

Tento na pohled zvláštní a monumentální kostel v blízkosti Václavského náměstí

mi vždycky připadal tak trochu divný. A proč? Nevěděla jsem totiž, kudy se do něj

chodí! Většina pražských kostelů má totiž víc nebo míň honosný vchod z ulice, ale

tady nic. Jednolité řady činžáků a uprostřed ční jeden z nejvyšších pražských kostelů.

Až teď, při posledním toulání jsem zjistila, že do kostela vás dovede malá nenápadná

branka ve zdi, schovaná vedle jednoho z domů. Tedy, dovede vás do ambitu bývalého

kláštera a z něj teprve do samotného kostela.

Kostel založil, stejně jako celé Nové město, den po své korunovaci římským králem Karel IV.

v roce 1347. Jeho vizí bylo věnovat Novému městu kostel,který měl být důstojným

protějškem k tomu, jakým měl být ten na pražském Hradě. Jeho plánem byl velkolepý

korunovační chrám a klášterní svatyně karmelitánů. Původní plán počítal s délkou 100 m

a výškou lodi 40 m. Bohužel z něj postupem doby sešlo a podle původního plánu byl dokončen

jen presbytář a klášter. Na stavbu sálu pro jeho korunovační hostinu věnoval Karel IV

dřevo a velký pozemek pro další rozšíření karmelitánského kláštera. Podle zesíleného

zdiva na západních koncích bočních lodí se dá doložit původní záměr výstavby

dvou věží. Ovšem najít se dají dnes jen fragmenty věže severní. Ostatně

na této věži byl i zvon, který byl za husitských válek sestřelen. Později vzala za své

i samotná věž.

V husitském období zde působil husitský kazatel Jan Želivský. Bohužel, za husitských

válek a jiných bojů, byl i tento kostel, jako mnoho sakrálních památek poničen a

pomalu chátral. Dokonce se zřítila i jeho překrásná gotická klenba. Až v roce 1606

dostal nové majitele, řád bosých františkánů a ti se dali do jeho opravy. Gotickou

klenbu nahradila renesanční, byla vybudována vstupní přístavba s kruchtou. Se svou

i sníženou výškou 31,5 m je jednou z nejvyšších sakrálních staveb v Praze. Jak byla

první klenba vysoká je vidět zvenku, kde je původní zaklenutí oken.

Ale to není jediný jeho

primát. Uvnitř najdeme v nádherném barokním interiéru jednu z nejmohutnějších

oltářních architektur v Praze, vysokou ohromujících 29 m. Jedná se o raně barokní

sloupový oltář se sedmimetrovým křížem. Je zvláštní, že není nikde doložen jeho

autor, jen data vzniku, a to roky 1649 - 1651

(informace ve všech článcích o kostelích jsou použité ze stránek města Prahy)

I napotřetí jsem se dostala do kostela kde se lidé modlili a nechtěla jsem, byť

se snažím chovat tiše, rušit. Ono pohledy s kterými se právě v přítomnosti věřících

setkávám nejsou zrovna přívětivé a tak jsem se snažila zase rychle zmizet, než se

do mne někdo pustí...

Vstup z ambitu bývalého kláštera

Oltář je vskutku monumentílní dílo! O to je divnější, že není jeho autor znám.

Krásně viditelné zaklenutí oken původní gotické 40 m vysoké klenby

a jejich snížení při znovuobnovení kostela v 16. století

Celkový pohled na areál kláštera a kostela

A tímto se rozloučíme s Prahou v první polovině ledna. Další výlet je zatím

v nedohlednu, ale nejspíš bude až v březnu. Zatím doufám, že nafotím něco

zajímavého tady u nás, protože mám úplně prázdný archív. Poslední dobou zas

na focení nějak nemám chuť.

Na Nové město ....

.... jsem z Ovocného trhu prošla prodejní pasáží Myslbek, a vyšla proti kostelu sv. Kříže

v ulici Na Příkopě. Opět to byl další otevřený kostel kam jsem se tedy vydala na výzvědy

a opět i zde byli návštěvníci kteří se modlili a dokonce hned u vchodu byla zpovědnice ve

které právě farář někoho zpovídal. Udělala jsem jen jeden snímek vnitřku a šla ven. Teď

když jsem si k tomuto článku o kostelu hledala nějaké podklady, zjistila jsem, že tam je

fotokopie Turínského plátna v životní velikosti. Škoda, že jsem si ten kostel nešla

prohlédnout celý. Přešla jsem opět zpátky na druhou stranu a pokračovala k původnímu

Dětskému domu (pro neznalé, byl to jediný obchodní dům v Praze čistě věnovaný

dětskému sortimentu. Takže se v přízemí prodávaly veškeré věci pro čerstvá miminka, jak

oblečení tak kočárky, v prvním patře věci pro batolata, v dalším pro děti do pěti let

a v posledním pro školáky a a děti až do patnácti let. Dnes samozřejmě zde najdete

sice také oblečení, ale už pro všechny a známých značek) Odtud jsem prošla Provaznickou

na Můstek a dál přes Jungmannovo náměstí do Františkánské zahrady. Mezi tím jsem si

udělala zastávku ještě v jednom kostele, kterému bude věnovaný samostatný článek.

Z Františkánské jsem se už jen přes pasáž Světozor dostala

k metru a vzhledem k tomu, že už jsem měla fakt

velkej hlad vyrazila jsem domů ...

Zajímavé prosvětlení a osvětlení v Myslbeku. Navíc jsem na mapách zjistila, že má i

střešní zahradu, asi by to stálo za prozkoumání ...

Kostel sv. Kříže je klasicistní stavba patřící k piaristické škole a gymnáziu.

Byl postaven v letech 1816 - 24 v klasicistním slohu. Autorem byl architekt

a profesor polytechniky Jiří Fischer a stavitelem Jindřich Hausknecht. V roce

1938byl zavřen a v padesátých letech minulého století byl zrušen a odňat selesiánům.

O jeho znovuvzkříšení se opět postarali v roce 68 selesiáni. Kostel slouží

i italské menšině v Praze. Podobně jako kostel sv. Jana na Skalce slouží

německým obyvatelům .

A už jsme v Provaznické. Proč jsem se do ní vypravila. Viděla jsem na netu

krásné večerní fotky této zvláštní uličky. Z jedné strany obchody, z druhé tak

trochu zmar. Je pravdou, že její kouzlo opravdu vynikne za večerního osvětlení.

Přes den to prostě není ono....

Václavák snad ani nemusím představovat

Františkánskou zahradu si pamatuji jako něco zpustlého, z pár živořícími stromy

a lavičkami plnými už za bolševika prapodivnými týpky. Chodívala jsem tudy někdy

do práce když jsem prodávala ve Vodičkový. Když jsme se odstěhovali sem na ves

začala její obnova a dnes z ní je krásná zahrada klášterního typu.

Krásně rozkvetlé vřesoviště

Největší překvapení mne ale čekalo u růžových treláží. V lednu tu kvetly stále růže!

Kdopak si pamatuje ?

A jsme pomalu u konce. Poslední ohlédnutí a hurá domů ...