Farní kostel sv.Petra a Petrská věž...

Tady má cesta začala...z nádraží Česká Třebová. Víc jsem nestihla, protože mi jel hned vlak.

Takže.....Vlastně vám dlužím vysvětlení proč jsem do Prahy v pondělí jela, proč si tam málem nabila ústa a jak to bylo dál. Jak mnozí víte, v září mi umřel tatínek a teď se konečně začala projednávat pozůstalost. No tedy ono toho moc nepozůstalo, vlastně krom jediného účtu nic. Byt rodiče dávno prodali sousedům(strašně jsem jich tenkrát měla plné zuby, protože si otec vymínil své podmínky odkupu pro nás, které ovšem muž nechtěl akceptovat a teď se ukázalo že to bylo jedině dobře) dokonce jim bylo dlouhé počkat čtrnáct dní než bychom všechno propočítali a přihlásili tam dceru, podíl na bývalé chalupě který otci náležel nevím kdy přepsal na svého bratra, čímž jsme opět byli z dědictví tak trochu vyloučeni nejen já ale i mamča. Ostatně opět se ukázalo že krok to byl správný, takže se jednalo jen o peníze na společném účtu. A tady nastal kámen úrazu. Otec měl dvě děti z kterých zůstala naživu jen dcera, ovšem syn měl děti tři a dalším dědicem je moje mamča. Tudíž část z peněz je její, ale zbytek musí vyplatit jak dceři tak těm třem dětem.

No byla z toho hodně špatná, protože se jednalo o jejich společné úspory a teď najednou je musí vyplatit pro ní vlastně cizím lidem. A to jen proto, že otec ve své trochu harpagonské povaze nechtěl maminu napsat jako spolumajitelku účtu. A ta teď i své úspory tak musí oželet. Je to podle zákona, samozřejmě a ten nerozlišuje jestli jsou dědici takoví či makoví, jestli se s nimi vůbec stýkali nebo ne (nestýkali, v životě se neviděli) takže z právního hlediska je to O.K. Ne už ovšem z toho lidského....

Malá ukázka pro ty, které zajímá jak vypadají staré pražské dvorečky. Kdysi jsem si říkala

že by bylo zajímavé ty dvory a dvorky na Starém i Novém Městě i jinde zdokumentovat.

Možná se do toho v létě dám...Tento je krásně zrekonstruován, v průjezdu je dřevěná

dlažba. A sídlí tu samí advokáti a notáři....

A tak jsem nechtěla aby mamča už tak vystresovaná z předchozího předběžného jednání na to byla sama. Takže jsme v pondělí odpoledne vyrazily k notáři do Petrské ulice. Její dominantou je krásný gotický kostel sv. Petra a pozdně gotická Petrská věž, postavená jako samostatná zvonice pro tento kostel. Když jsem o tomto kostelu hledala informace vcelku dost jsem se podivila. A proč? Posuďte sami. Kostel nese jméno svatého Petra, ulice se jmenuje Petrská a je tu Petrské náměstí, tudíž by člověk předpokládal že když si zadá do vyhledavače sv. Petr, Petrská nebude problém. Ale je. Vyjede spoustu kostelů, ale ani jeden není ten který jsem hledala. A aby ne, jeho správný název je kostel sv. Petra Na poříčí! Pražáci určitě znají a vědí kde je ulice Na Poříčí a kde Petrská, a aby to ještě bylo zamotanější stojí v Biskupské ulici. Ať tak či tak, je to krásná ukázka gotické architektury a stojí za zhlédnutí.

A teď trocha historie....Kostel se nachází jak jsem již zmínila v Biskupské ulici na Novém Městě. Byl postaven jako farní kostel zaniklé osady Poříčí a odtud tedy onen název Na Poříčí. Gotická trojlodní stavba se vyvíjela v průběhu 12. až 15.století. Kostel i přilehlé pozemky věnovala královna Konstancie Uherská ( s jejím jménem jsme se už setkali u cisterciáckého kláštera Porta Coeli) rytířskému řádu Křížovníků s červenou hvězdou, který založila její dcera sv.Anežka Přemyslovna a kterému s malými přestávkami patří dodnes. Začátkem 14.století zde vznikla škola a v roce 1598 byla postavena pozdně gotická zvonice dnes známá jako Petrská věž. Mimochodem do školy zde chodil i K.H. Mácha. Během své historie kostel několikrát vyhořel, při obléhání Švédy byl i dost pobořen a nejničivější byl pro něj požár v roce 1680 při kterém shořel skoro celý včetně přilehlých budov i gotické zvonice. Škola a kostnice byly v roce 1894 strženy.

(zdroj inernet)

Petrská věž

A nějaké detailíky

Hódně starý náhrobek, datum jsem nikde nenašla. Je součástí zdiva takže je dost možné že tam je už z dob výstavby, anebo některé z přestaveb.

Ani u tohoto svatého nebylo jméno, jen letopočet 1717

Okénko spíš jak do hradu

Portál nad vchodem a v něm předávání klíčů sv. Petrovi. Ostatně ono předání klíčů je i ustředním obrazem hlavního oltáře namalovaným Václavem Vavřincem Rainerem.

A znovu detail oken

Naproti kostelu stojí fara, postavená v novorenesančním slohu roku 1894, tedy ve stejném roce kdy byla stržena kostnice a škola.Fasádu zdobí sgrafita s podobami českých patronů.

Nakonec ještě domy v okolí

Svitavy - městské domy

Proč jsme jely s dcerou do Svitav tak to je jak vidno z jednoho komentáře u předchozího článku asinějaká tradice. Protože jsme tam jely také kupovat boty, ale naštěstí jsme u toho žádnou svíčkovou nepřipálily....Jen asi místo do normální bývalé obuvi k větvím. Je jich tam ostatně jako všude hodně, nicméně zatím jsme si tam vždy koupily to co jsme potřebovaly a někdy i víc. Jelikož sice dcera věděla dost dlouho dopředu že mám ples, nechávala koupi bot a dalších náležitostí opravdu na poslední chvíli. Na dopoledne před plesem. A ,mne pasovala na odborného poradce. Sice jsme prišly asi tři obchody, a nic, ve čtvrtém jsme narazily naopak na hodně velký výběr. A tak došlo na zkoušení jednotlivých vybraných bot a odborné posouzení. Některé vypadaly na první pohled krásně, ale na noze svůj půvab ztratily, jiné které se tvářily nenápadně na noze přímo zářily. Takže jsme to zvládly bez nějakých hádek a protestů a vyrazily jště pro nějaké doplňky. A já si pocestě vyfotila několk krásných domů na náměstí. Takže vás zvu na malou procházku....

Je možné, že tohle bývala kdysi radnice, nevím, nikdejsem o tom nenašla zmínku.

tak vypadá dům ve spodní části

Ten vedlejší dům, s kterým je propojen chodbou je jedním z nejstarších domů na náměstí a jmenuje se U Mouřenína a je v něm infocentrum.

Ještě jeden pohled

Tady mne zaujalo jak citlivě byla provedena oprava a výměna oken dřevěných za plastová. Vím že u těchto domů je velmi obtížné vycházet při opravách s vlastními představami a tím co nařídí památkáři...a pak, mám slabost pro věžičky. Měla bych tam svou zašívárnu

Poslední ohlédnutí na kostel Navštívení Panny Marie

Druhý z nejstarších domů, restaurace U Ducha.Momentálně volná. Že by tam opravdu strašilo?

Takových průhledů a průchodů je zde víc....

Tzv. Červená knihovna, dnes Muzeum esperanta

Kostel sv.Jiljí. Byl centrem druhé vsi Svitavy založené německými osadníky. Bohužel je schovaný za budovou fary.

Fara samotná

Tolik malá procházka po svitavském náměstí a já doufám že se vám líbila....

Svitavské náměstí - okolí kostela

Město Svitavy, které se jmenuje podle protékající řeky Svitavy jež nedaleko od města pramení v lesích, vzniklo z osady kterou založili premonstráti z Litomyšle. Nejstarší písemná zmínka o ní se datuje z 6.11. 1256. O něco později jsem přišli němečtí osadníci povolaní olomouckým biskupem Brunem, kteří založili novou ves s kostelem sv.Jiljí. Původní ves Svitava postupně splynula s novou. Díky své hraniční poloze patří téměř celá část města k severozápadní Moravě, a jen malá nezastavěná část na severovýchodu do Východních Čech. Že zde žilo ve větší míře německé, tudíž bohatší obyvatelstvo je vidět i na výstavnosti domů na náměstí. které je stejně jak litomyšlské po obou stranách lemované domy s podloubím a je zhruba stejně velké. Na jeho jednom konci stojí kostel Navštívení Panny Marie a na druhém Ottendorfův dům, zvaný též Červená knihovna kde dnes sídlí Muzeum esperanta. Zřejmě nejznámější zdejší osobností a rodákem je Oskar Schindler, který za války ve svých továrnách v Polsku, Německu a posléze zde ve Svitavách zachránil na dvěstě židů z Varšavského ghetta před transportem do lágru v Osvětimi. Možná proto, že zde vedle německého obyvatelstva žilo právě i mnoho Židů. Ve městě je postaven i památník Oskara Schindlera. Další známou osobností a rodákem je hudebník a zpěvák Franta Černý jeden ze zakládajících členů skupiny Čechomor jejíž původní členové z dřevních začátků pocházeli z okolí Svitav....

Kostel Navštívení Panny Marie, jeho věž slouží jako vyhlídka

Abych nezapoměla jak se kostel jmenuje

Detail slunečních hodin na boku kostela

Socha patronky kostela Panny Marie

Ani se nedivím, že je zdejší věž používána jako vyhlídka, je pěkně vysoká

Osvětlení mi trochu připomělo vícehlavou saň, škoda jen že tam překáží reflektor osvětlení kostela a zesilovač

V létě příjemné zákoutí na posezení ve stínu lípy a s výhledem na velkou část náměstí

Mariánský sloup je hned vedle kostela dominantou tohoto konce náměstí

A pohled směrem od sloupu

Zítra bude pokračování, tentokrát pár krásných domů z náměstí...

Správnej adrenalín....

Ano, přiznávám jsem blondína. A jako taková jsem hrdě včera

vyrazila z domova do Prahy obuta tak jak jsem předpokládala že mi v Praze bude stačit. Tudíž sice v zimních botkách, leč na podpatku (i když nepříliš vysokém a hlavně! širokém) a z hladkou podrážkou. Očekávala jsem totiž že v Praze bude jako vždy touto dobou. Sucho, žádný sníh ani uklouzané chodníky, dopravovat se budu vždy jen kousek pěšky a pak už jen buď tramvají nebo metrem a tak mi zimních bot z traktorem nebude třeba. Ale jak šeredně jsem se zmýlila, jak nemilou si se mnou zahrál osud hru. Včera se přihnala odkudsi vlna nesoucí sněžení a večer už vyhrožovali meteorologové hustým sněžením postupně po celé republice. No potěš, snad se to Praze nějak vyhne nebo to bude tát a nezůstane ležet. Ráno jsem opatrně rozhrnovala závěsy a když jsem spatřila stále zelenou trávu bez známky jediné vločky zajásala jsem a srdce moje zaplesalo. Má mě přeci jen Pánbůh rád. A z dobrou náladou zalezla do koupelny dát si ranní sprchu....

Ovšem když jsem z ní zhruba po půl hodině vylezla a podívala se z okna sklaplo mi. No ano, jediné co jsem viděla a co způsobilo paniku nejen v mých očích, ale i v duši byly něžné bílé vločky zlehka se snášející na zem kde ten zatracenej sajrajt místo aby okamžitě roztál, začal se kupit a rozprostírat. Abych stihla autobus, koupit si něco k snědku na dnešek a ráno zítra vyrazila jsem s půlhodinovým předstihem, jelikož cesta mi trvá vždy krásných deset minut. Jenže ouha.....na zemi tři centimetry sněhu a na nohou boty které klouzaly jak kdybych šla po souvislé ledové ploše a ne po pražském chodníku, navíc celou dobu cesta z kopce způsobily, že jsem chůzí kterou by mi záviděla kdejaká gejša, cupitala k tramvaji místo pěti minut čtvrt hodiny. A to jsem ještě po cestě třikrát odvracela blížící se pád.... Když jsem zahlédla na autobusové zastávce že tam stojí autobus a řidič vidouce mé snažení na mne hezky počkal pronesla jsem v duchu Haleluja, svezu se k metru tedy autobusem....

Ale opět proradný osud zasáhl a já hned na první křižovatce zjistila svůj velký omyl. Autobus který dřív jezdil k metru Anděl nabral zcela jiný směr a to hore k Motorletu a dál na Lužiny. Ještě že další zastávka nebyla tak daleko a já místo z kopce se zase hrabala do kopce. Dohrabala jsem se akorát když přijela tramvaj a s vědomím že ta už nikam nemá šanci odbočit jsem do ní s úlevou zalezla. Nastal ovšem další problém. Nestihla jsem si včera vybrat z bankomatu s tím, že budu mít dnes spousty času to udělat. Jenže, čas se krutě krátil, já v peněžence stovku, nákup veškerý žádný a kde vybrat! Babo raď! Vlítla jsem do metra, naštěstí hned jelo a zase z něj vylítla jak čert z krabičky, rozhlédla se kolem a zahlédla tolik milovaný znak KB a bankomat. Potřebovala jsem si vybrat pětistovku jenže bankomat pro změnu poskytoval na rozdíl od všech u nás jen sudé výběry a já zase neměla čas zjišťovat kolik mám nebo nemám na účtě. Nacvakala jsem tedy čtyři stovky, popadla je a svištěla k východu. Říkala jsem si že bych si mohla stihnout tedy koupit něco hned vedle stanice a vběhla do jednoho obchodu a znáte zákon schválnosti, i když je před vámi jeden jediný člověk tak za ním zaručeně zkejsnete pěkně dlouho, což se samozřejmě i stalo. Jen jsem si koupila jeden stehení kuřecí řízek, zaplatila a přebíhám k druhému obchodu pro rohlíky a salám, když v tom z hrůzou zjistím, že už autobus stojí ve stanici a žádní lidé ve frontě na nástup.....

Blesklo mi hlavou že se domluvím se se sousedy, ti určitě pojedou nakupovat, tak jim řeknu ať mi něco vezmou. S tímto jsem se vrhla do autobusu abych si konečně v klidu sedla a kochala se věcí dosti nevídanou a to tím, jak se pomalu Praha halí do bílého hávu. Cestou ale mi začalo docházet, že pokud je v Praze už takhle, tak co teprve na Mníšku, tam je to o třista metrů výš, a v takové chumelenici je každý výškový metr znát! U Zbraslavi už nebylo vidět z okolí skorem nic, Radotín jakoby nebyl, a Cukrák? Ten asi někdo podřízl a zmizel. Postupně začal i sníh na silnici být ve větší vrstvě a když autobus sjížděl ze Strakonické do Mníšku už jel pomalu krokem. Poprosila jsem řidiče jestli by bylo možné a zastavil mi u chaty, protože představa toho jak se plahočím třičtvrtě kilometru zpátky tím sněhem k chatě se mi zrovna moc nezamlouvala. Zastavím, odpověděl, pokud se tam ovšem vyhrabeme. Naštěstí jsme se vyhrabali. Zastavil. Byl to dobrák.

Odtlačila jsem bránu která kladla dost odpor a konečně jsem se mohla zbavit těžké kabelky (vláčím v ní samozřejmě foťák) a tašky (na noťas, že). Koukám, u sousedů se kouří z komína tak jsem zaklepala a zeptala jsem se jestli pojedou na nákup. Nepojedou. Má v háji baterku. Super....

No a tak tu sedím, v pokoji už je pěkná saunička aby mi vyschly peřiny, přemýšlím na čem si udělám ten řízek a něco k němu protože tu nemám v malém vařiči plyn, mám tu k dispozici posledních deset litrů vody a mám zamrzlej záchod. Popíjím kafe, žvýkám k tomu chleba politý olivovým olejem, protože to je jediná věc která tu ještě zbyla a marně se snažím přijít na to, proč jsem se debil jeden debilní k tomuhle vlastně propůjčila....když bude nejhůř, opeču si chleba v krbovkách a řízek do nich hodím v alobalu. To by bylo abych si jako potomek zapálených skautů nevěděla rady!!!!

Pár ptačích....

Osmého února nám tu zase po bezsněžném poločase napadalo během hodiny a půl

kolem šesti cenťáků sněhu a když jsem včera odjížděla tak zase jemně padal.

Ale v době kdy jsem fotila těch pár ptáčků, tak tedy chumelilo opravdu hodně...

A jak jsem včera slyšela zase by mělo chumelit. Nemám z toho moc radost, vyrazila

jsem do Prahy jen tak oblečená na teploty kolem nuly a na cesty bez sněhu

s tím, že stejně se budu přepravovat MHD. A teď mě strašej sněhovou nadílkou.

No zatím v době kdy tohle píšu u mamči v pelíšku se naštěstí nic neděje, tak to i

snad vydrží....

Byli to staří známí zvonci a stehlíci...

A už se začal objevovat i hejl, jen nechtěl moc pózovat a schovával se ve větvích...je to vše zase

zoomováno, tudíž kvalita nic moc, už by si taky ohli zvyknout a ne pokaždý když otevřu dveře vzít

roha. Pak je musím fotit přes sklo a takhle to vypadá....

Ledová tráva....

Nelekejte, v žádném případě vás nechci učit nějaké nové konzumaci lehkých drog,

to jen kapající voda u přepadu z bazénu vytvořila v trávě mniaturní ledový svět.

Přišla jsem n něj náhodou když jsem brousila po zahradě a sháněla nějakou

pěknou inspiaci pro 365ku. To bylo ještě před tím než znovu nasněžilo

ale i tak jsem si při focení pěkně promáchala kolena....

A trochu větší kalibr....

To je zatím z ledu všechno. Dál vás pozvu na procházku náměstím ve Svitavách. Tedy pokud mi doveze muž od syna modem na mobilní internet včas, protože se dneska na pár dní přesunuji do Prahy. A pak snad nějaké fotky z Prahy, to podle situace...