Hlásím, že během mé .....

 

.... služby , ehm, mé řádné dovolené se nic

zvláštního nestalo, až na to že jsem si vyhrála s částečným přetapetováním koupelny, vymýšlením toho, jak použít starou vyměněnou vanu na venkovní osvěžování, sekáním trávy, pletím záhonů a sázením živého plotu. Takže zbyl jen jeden možný termín, kdy se vypravit na plánovanou cestu do míst, které si sama pro sebe můžu na své životní mapě označit  slovy starých latiníků Hic sun leones! A to do chotěšovského kláštera na Čerfovu výstavu. Původně jsme měly jet dvě a to na vernisáž, jenže v práci jsem nedostala dovolenou, takže Pade jela sama a já taky. Naštěstí jsem se časově s dovolenou trefila do soboty, kdy byl klášter přístupný, spojení jsem měla přímo luxusní, a tak jsem se na závěrečnou část cesty mohla scuknout s Čerfem v Plzni na nádraží ve vlaku směr Domažlice, který v Chotěšově staví. Z nádraží to je opravdu k němu coby kamenem dohodil a zbytek došel, od skautů u vchodu jsme vyfasovali oba označení Účinkující které nás opravňovalo k určitým výhodám co se týče jídla a pití. Nicméně ani já, a tuším že ani Petr jsme toho nevyužili. 

Komentovaná výstava byla poučná i zajímavá, i když několik zájemců o prohlídku i přes Petrovo ujištění že mohou jít dál se leklo že vlezlo na nějakou soukromou akci a ve dveřích se hodně rychle obrátilo. Po prohlídce jsme se rozprchli po klášteře kde byly přístupné části které patří do již opraveného konventu a kde byly nádherné stropní fresky. 

Po procházce kláštera a jeho okolí jsem si potřebovala zjistit spojení nazpátek, takže jsem si k tomu dala vynikající Hibernal z Modrého vinařství a dala se do řeči s Petrovými bývalými pražskými spolupracovníky kteří byli účastníky prohlídky. A jak si tak povídáme, s velkým překvapením jsme s jednou dámou zjistily, že ona je Třebovačka dokonce s vazbou na Rybník. Aby toho nebylo málo, jejich kolega bydlel jen o dvě ulice dál na tom samém sídlišti co my, a teď je z něj Smíchovák. Stejně jako jsem byla já. No slovy klasika z jedné pohádky. Svět je velký a o náhody v něm není nouze....

Mezi mou tak trochu ....

 

.... neplánovanou a plánovanou dovolenou

jsem se mimo jiné, věnovala neustálému vylepšování a zkoušení ve focení heliosem s obrácenou přední čočkou. Je to taková trochu jiná disciplína, musíte se smířit s tím, že nezaostříte ani zaboha tak jak jste zvyklí ostřit. I když fotíte z větší vzdálenosti, je to sice o něco lepší, ale ani tak prostě nejsou fotky ostré jak břitva .... ovšem v celkovém vyznění fotky to zas tak moc nevadí, protože celková jejich atmosféra je taková trochu snová. Takže dnes vám chci ukázat co jsem za těch pár dní, ale i dni před tím nafotila. Jen na jedno chci upozornit. Kdo nemá rád kolotoče a točí se mu z nich hlava, nechť si následující fotky raději prohlíží opravdu dobře ukotvený v křesle nebo židli 😉 .....

Na skok v Praze ....

 

.... jako bych tušila, že příště to nevyjde, jsem

byla v červenci, kdy jsem dostala zcela neplánovaně den dovolené a tak jsem se rozhodla jet na chatu. Protože práce tam mám vždycky až nad hlavu, jet jen na normální víkend je zbytečné, ale protože byl v pátek svátek, čtvrtek jsem dostala nečekaně, protože bylo málo obědů, a jet jsem už mohla ve středu po práci, okamžitě jsem tuhle šanci chňapla za pačesy. Takže jsme si s Pade opět naplánovaly procházku, tentokrát do Umělecké zahrady pod Nuselským mostem. Jak to dopadlo, tak o tom Pade psala. Ano, neudělala jsem správně domácí úkol a nepodívala se kdy je opravdu otevřeno. Dala jsem na slova jiné blogerky která psala že je otevřeno od měsíce A do měsíce B. Já to vzala že tedy i každý den a s tím jsme vyrazily.

No, nebylo otevřeno a tak jsme si vyšláply schody nahoru ke stanici metra Vyšehrad a vydaly se procházkou k Vyšehradu samotnému ....

S malou odbočkou přes ...

 

.... kulturu než se opět vydáme na výlet.

Tou odbočkou je shlédnutí živého recitálu Marta na ČT art. Tato inscenace patří do řady životopisných představení letní scény Musea Kampa představující životy několika známých českých osobností z oblasti kultury. Jsou to představení Meda, o zakladatelce Musea Kampa a mecenášce Medě Mládkové, Forman o režiséru Miloši Formanovi, Werich o herci Janu Werichovi.

Jasné tedy  je, že Marta je o zpěvačce Martě Kubišové. Vznikl v roce 2022 ke zpěvaččiným 80. narozeninám. Zpěvačku v něm ztvárňují Hana Holišová a Berenika Kohoutová. Já naštěstí trefila představení s Hanou Holišovou, o které vím, že krom herectví naprosto skvěle zpívá. A rovnou říkám, že být to s Berenikovou Kohoutovou, tak bych se nedívala. Já tak nějak s touhle herečkou mám problém. Není mi dvakrát sympatická, a co se týče zpěvu tak mi taky moc nesedí. 

Zato když zpívala Hana Holišová, tak prostě slyšíte Martu Kubišovou. I co se týče fyzické podoby, je výborná. Představení je průřez životem zpěvačky od dětství, až do doby kdy znovu v roce 89 nastartovala pěveckou kariéru. Samozřejmě nesmí chybět i její spolupráce s Václavem Neckářem (Denis Šafařík) a Helenou Vondráčkovou ( Zuzana Stavná). Pěvecká čísla jsou věrnou kopií televizních vystoupení a klipů včetně kostýmů, nechybí ani ona známá "scéna" setkání s Alexandrem Dubčekem na letišti kdy spolu s Ivou Janžurovou mu chtěla předat jako dárek řetízek s přívěskem, aby z hrůzou zjistila, že jí někde s krabičky vypadl. 

Přestože toto představení trvá bez pár minut tři hodiny, zaujme a vtáhne vás od prvních minut. Překvapením může pro leckoho být, a já nejsem výjimkou, herci v doprovodné kapele, kteří výborně hrají na hudební nástroje. Tak u Vojty Havelky a Igora Orozoviče to až takové překvapení není, ale u ostatních, třeba u Jana Meduny, který je mimochodem i výborný dabér, jsem na jeho výkon jako trumpetisty koukala jak puk.

Možná úplně obsazení role Heleny Vondráčkové slovenskou herečkou Zuzanou Stavnou není to pravé ořechové, hlavně co se týče pěveckých partů, jinak ale myslím všechno šlape jak hodinky. 

Za mě je tohle představení na jedničku z mnoha hvězdičkami. Pokud jste ho někdo viděl v obsazení s Berenikou Kohoutovou, Janem Cinou a Sárou Sandevou viděl, napište mi jak se vám líbil.....

Poslední zastávka ....

 

.... květnového putování Moravou byla

v obci Klentnice. Tady, na bývalé faře, je velmi příjemná restaurace a kavárna s pensionem, a v domku přes ulici je Muzeum kávy. Tady se dozvíte ledacos o kávě, najdete zde stovky starých krásných kafemlejnků i historických kávovarů. Zdejší sbírka čítá přes 500 kávovarů, pražiček a mlýnků, a stále se rozšiřuje. Patří mezi jednu z největších sbírek v Evropě. Jediné co tu ale nenajdete je káva. Jo, jo. Muzeum kávy bez kofeinu. To mě fakt dojalo, protože jsem se těšila, že si tu třeba koupím nějakou exotiku, jenže velké nic. Levandulových výrobků jste si tu mohli pořídit v krámku co hrdlo ráčilo, ale ani jedno kávové zrníčko .....