Zamyšlení nad nemocí....

Nemám ráda nic co začíná slovem nemoc....

Ostatně to nikdo z nás. Nemoci, nemocnice to mohou milovat jen zarytí hypochondři vyžívající se v líčení všech neduhů které jim jsou vrozeny, případně které sesbírali počas života ale ti zatracení doktoři s nimi nic nedělají. Ještě nepříjemněji zní instituce nemocnice v ruštině "balníca" a to že jsem nemocný " ja zabalel"(psáno foneticky) ....ta už přímo odkazuje na bolest, strádání a jiné nepříjemnosti. A někdy i na to že ja nezabalel, ale já to zabalil....

Být nemocný je naprd, být nemocný na svátky jako jsou vánoce ještě víc. Jako malé děti jsme se snažily zuby nehty na vánoce a všechno s nimi spojené být zdraví jak rybičky. Protože vánoce a s nimi spojené radovánky jsme si chtěli užívat aktivně a ne pasivně z postele. U mne navíc to bylo ještě spojené s cestou z většinou bezsněžné a rozčvachtané šedivé Prahy na zachumelenou, bílou a v tu dobu ještě zcela romanticky neelektrizovanou chalupu.

Vánoce nemocné jsem si v dospělém věku zažila třikrát (je vidět že do určitého věku jsem byla zdravá jak řípa). Poprvé a ve velkém stylu to bylo před sedmi lety i s tou nemocnicí, kdy jsem nastoupila druhého prosince na Homolku a třetího mi operovali páteř. Samo tohle všechno nebylo nic moc hrozného, zvlášť když jsem o operaci nevěděla, po operaci a první narkóze v životě jsem se jim na operačním sále prý strašně rozchechtala a hlavně se ze dne na den zbavila nelidských bolestí. Horší bylo to, že jsem se NESMĚLA v žádném a to prosím opravdu v žádném případě posadit.(Určitě víte kam mířím, jsou určité potřeby, které člověk v sedě prostě dělat musí, leč já nesměla). Směla jsem jen stát nebo ležet. Zapoměla jsem podotknout že ten zákaz platil celý měsíc! Takže i přesun domů byl vleže v sanitce. A to vám najednou dojde kolik věcí člověk třeba jen intuitivně dělá v sedě. Takže jsem jedla ve stylu starých Římanů v leže, na postel az postele se musela dopravovat zvláštním valivým pohybem zvaným lachtan v agónii, a když mne bolel už z ležení celej člověk maximálně si zahrát na pejska a kleknout na všechny čtyři....Až na Štědrý den jsem s povolením pana doktora mohla sedět - stát na zvláštní stoličce, kterou mi manžel zakoupil. Takže se svátky obešly bez nadbytečné žravosti,cukroví jelikož ho pekli děti, bylo poskrovnu, kapra jsem jen vyfiletovala zbytek udělal manžel se synem a byl mi fajn.

Ty další o dva roky později a letos byly už jen pouhý "odvar" jen s horečkama, bolením v krku, posmrkanými hromadami kapesníků a kašlem trhajícím průdušky na kousky. I když kostit kapra jednou rukou a druhou neustále utírat nos z kterého stále kape a kape také není nic moc. A tak jsem se konečně po letošních svátcích po dlouhých jednadvaceti letech stala plnohodnotným obyvatelem Rybníka. Má pleť nabyla těstovité konzistence, plné puchýřků, zelené barvy od nedostatku čerstvého vzduchu, místo mluvení skřehotám a občas se přistihnu, že si zvláštně pokočím. Jo a děsně mne přitahuje voda. Jen se s obavami při každém opuštění domu dívám po obloze jestli náhodou neletí volavka.....