Klik, a všechno nepěkné je pryč....

Před nedávnem jsem viděla film "Klik, aneb život na dálkové ovládání". Taková věcička jako dálkový ovladač a jak se hned lépe žije! Idea scénáře tedy jinak nic moc, do kina bych na to nešla, bylo by mi líto peněz a zraceného času, ale když se nechce ještě jít spát, tak proč se nekouknout.

Včera bych ale tohle životní dálkové ovládání brala všema deseti. Ráno mi v rukou umřela naše třináctiletá jezevčička. Byl to velký šok, protože to přišlo strašně náhle. Měla sice před deseti dny bronchitidu, ale po zaléčení antibiotiky a čtvrteční kontrole vše vypadalo v nejlepším pořádku. Běhala, byla veselá a hlavně měla úžasný apetit.

Ve dvě hodiny v noci mě ale vzbudila tím, jak strašně rychle až dusivě dýchala, bylo vidět že jí každý nádech dělá ohromné problémy. Pořád chtěla ven, asi jí ten studený vzduch dělal líp. Ale pak začala strašně naříkat a já věděla že tohle asi dobře neskončí. Vzburcovala jsem veterináře, dceru aby nastatovala a jeli jsme na veterinu. Ten vyděšený pohled v očích, když pořád lapala po dechu mě ještě hodně dlouho bude pronásledovat. Při rentgenu se zjistilo, že má hrudníček plný vody, a natolik utlačené plíce a srdce, že jí selhával krevní oběh.

A když jsme se na sebe s veterinářem podívali, bylo mi jasné, že už není žádná naděje. Dal jí nějaká antibiotika, injekci na odvodnění a na posílení a řekl, že máme přijet v jedenáct hodin znovu.

Na hodinku jí léky zabrali a tak mohla klidně dýchat a spát. Bohužel jen na tu jednu hodinu. Pak se obtíže vrátili a střídavě usínala a dusila se. V okamžiku kdy jsem už zase chtěla jít budit dceru, ža raději pojedem hned, si z posledních sil vlezla do pelíšku a tam na mě koukala a čekala kdy jí začnu hladit. Tak jsem si k ní sedla, hladila jí a vyprávěla jak jsme byli rádi že jí máme a jak nám s ní bylo dobře. A pak se jen protáhla a pod rukama mi umřela.

To byl ten okamžik, kdy bych ono zázračné ovádání potřebovala, abych mohla vrátit všechno zpátky a ona mohla ještě být u nás. Mnoho lidí namítne, že to byl JEN pes, ale každý z vás, kdo někdy nějakého pejska nebo micinku měl, ví že to není JEN pes nebo JEN kočka, ale plnohodnotný člen rodiny, o kterého se strachujeme stejně jako o ostatní a o kterého i stejně jako o ostatní pečujeme a milujeme ho.

Bojím se ale, že stejně špatnou zprávu se dozvíme i o dalším členovi naší rodiny, manželově mamince, která už čtrnáct dní leží v nemocnici a stále ještě není její stav úplně jasný. A ještě jedna věc mě zarazila a popravdě zaráží od té doby co jsme si pořídili první zvířátko. A to je hodně rozdílný přístup k pacientům od doktorů humaních a od doktorů veterinárních. Dá se samozřejmě namítnout, že veterinář si všechno "mastně" napočítá, ale nejsou i soukromí lékaři placeni přes pojišťovnu také z našich kapes, přibývá věcí a zákroků které si i přes zdravotní pojištění platíme sami a cash?Pokud se stalo, že v nemocnici se někomu v noci, či v brzkém ránu přitížilo, a byl přivolán sloužící lékař, evidentně rozespalý, ne zrovna slušným a milým způsobem s tímto pacientem mluvil. Když jsem vzbudila veterináře o půl druhé z naprostým klidem a samozřejmostí mne vyzval ať přijedu a i s psíkem rozmlouval a uklidňoval ho.

Nechci moralizovat ani zlehčovat práci obou profesí, jen mluvím z vlastní zkušenosti s touto situací a rozdílným způsobem jejího řešení. A bohužel vždycky z ní lépe vycházejí veterináři.