Někdy se stane, že mi je štěstí, z mě neznámých důvodů, docela nakloněno. Sice kdyby to bylo
třeba ve Sportce, to bych možná momentálně byla asi raději, ale prostě nejsem asi ještě tak
velký vůl aby si na mne sedlo. Vlastně, ono si jednoduše ani nemůže sednout, neb nemohu být vůl.
Mohu být kráva a asi se i najdou tací kteří si to myslí, ale vůl prostě být nemůžu. A tak podle
onoho přísloví o unaveném štěstí, na krávu si prostě nesedne a nesedne.
Měla jsem ale štěstí na něco jiného. Na náhody.
Na tu, která mne svedla s kamarádem s kterým jsme
se na 25 let ztratili a zase našli ...
Na to, že on vlastnil párek pejsků kteří se mi líbili hned jak jsem
je viděla v atlase psů, a že díky němu jsem se stala majitelkou jednoho toho okatého fešáka...
Na to, že jsem našla zalíbení ve výstavách psů díky nimž jsem se seznámila z mnoha zajímavými
lidmi...
Na to, že na jedné výstavě jsem zaslechla osudové slovo BLOG, a že jsem tomuto do té doby
mne zcela neznámému médiu dočista propadla....
Na to, že díky blogu jsem našla spoustu virtuálních kamarádů, kteří mne drží ve chvílích kdy to
potřebuji, nad vodou...
Na to, že jsem se s nemnohými potkala i osobně a každé takové setkání mi přineslo spoustu
radostí, ale i starostí či dokonce následnou nenávist toho, s kým jsem se setkala...
A tak mi jedna taková náhoda přihrála do cesty blog s jednoduchým jménem Padesátka.
Okamžitě mne zaujaly briskně psané články, ale i pár věcí v profilu autorky, které mi byly docela
blízké. A pak, ona je stejně jak já, Pražačka. Tudíž záruka toho, že v mnoha věcech budeme mít
stejné názory, podobný pohled na věc a lásku ke svému městu. Ač jsem nikdy nebyla milovnice holčičího
tlachání, nezajímalo mne totiž ani trochu co zrovna frčí za modely, jaká kosmetika či odstín vlasů,
a tenhle názor mi vydržel dlouhá léta, časem jsem dospěla k tomu, že mi to vlastně chybí. Jít si sednout
na kávu, proprat naše drahé polovičky nebo momentální partnery, pomluvit kolemjdoucí či okolo
sedící, zamrmlat si na své potomky a pak, z hlavou vyčištěnou, duší lehčí o sdělené hříchy, s bolestí
ze zklamání menší, neb je známo že sdílená bolest, poloviční bolest, se odebrat do svých domovů.
A tak jsme se ve sváteční květnový den my dvě sešly. I když jsem to trochu popletla a dorazila jsem jen
o necelou půlhodinu později, ale Padesátka byla natolik hodná, že počkala a nezatratila mne hned.
To možná až později, když jsme se proplétaly davy tůristů na Karlově mostě, či když jsem jí honila
po cestách do kopce na Petřín. Ve shodě a míru jsme se nakonec doplazily k Petřínským terasám
a tam zasedly ke stolku abychom si mohly bez udýchaných přestávek v klidu popovídat. No, přiznávám
bez mučení, že jsem spíš povídala já, protože toho co mne tížilo bylo strašně moc a tak se moc milá
Padesátka ke slovu nedostala. Ale jaké štěstí to je, když můžete konečně ze sebe dostat i ty nejtemnější
tajemství o která se nemáte s kým podělit a ten, komu je říkáte vás ani v nejmenším nezatracuje.
Propovídaly, a prochodily jsme takhle víc jak tři hodiny a pár kilometrů, ale ten osmý sváteční
květnový den byl pro mne v poslední době tím nejšťastnějším. Takže když se mne někdo zeptá
Co je to štěstí? vím že to jsou kamarádi, přátelé, lidé kteří jsou ochotní mne poslouchat
když potřebuji, a kteří ale vědí, že když budou potřebovat, budu jim naslouchat i já. A jsem moc
ráda, že já měla to štěstí a našla jsem Padesátku. Ne peníze, ale ženskou za všechny peníze
a jsem za to náhodám a štěstí velmi vděčná ....
I tohle je pro mne štěstí, focení a moje krásné město
