05 listopadu 2015

Podzimní cesty podruhé ....



Podzimní cesty, plné listí
a slunce. To je téma dnešních fotek.
Jsou tentokrát focené povětšinou v bukových
partiích zdejších lesů, kam mne vyhnalo zlato a bronz
jejich listí. No a sluníčko ještě přidalo něco navíc ....
Některé z nich nenavštěvuji moc často, dokonce
jednu trasu jsem šla znovu po roce a i když
bylo krásně, vlastně skoro stejně jak
před rokem, najednou mi došlo
že jsme tam před tím rokem
šli se synem a s Matýskem.
A přes tu všechnu krásu kolem mi bylo
do pláče. A je mi i teď protože z téhle psí smrti
se prostě nemůžu pořád dostat. Asi proto že si říkám
být rychlejší o ty dvě tři vteřinky nemuselo k ní vůbec dojít
nebo proto že jsem se ještě stačila s tím čumáčkem rozloučit
anebo proto že to bylo tak divné tou, i přes rvačku, nekrvavostí.
Nevím. Jen vím že ty necelé čtyři roky byly strašně krátká doba
a že takovej exot jako byl Matýsek se už nenajde a že mi hodně
moc chybí a každá připomínka na něj bolí...... a moc.















04 listopadu 2015

Brrrr ......



Nevím jak vloni touhle dobou, to se budu muset
podívat do archívu, ale dneska tu byl už
docela řádný mrazík. Vlastně první silnější. Dokonce se udělal lehký
ledový potah na jezírku. A tak jsem musela vyběhnout
než sluníčko začne přidávat pod kotel a všechno to jiskřivé jak
mávnutím proutku zmizí.Teď už samozřejmě není
po jinovatce ani památky, sluníčko svítí na plný pecky
a jak jsem tak ráno obíhala zahradu zjistila jsem že na mne čeká zas dost hrabání.
Ale díky tomu že mrzlo silněji se naštěstí spálilo zbývající listí na lískách a
jabloních takže to alespoň zhupne dolů najednou a tím budu ušetřená
neustálého dohrabávání postupně opadávajících stromů.
A pokud do toho nezačne pršet budu si moci
práci ulehčit zase luxem na listí......


















03 listopadu 2015

Vyjímečně zelená .....



..... nebo ještě spíš přesněji stříbrnozelená je
dnešní fotečková série. Navíc mne inspirovala k mému
prvnímu počinu na Fotgrafia klubu v projektu který mám
na starost. Téma měsíce jsem zvolila BOKEH. Doufám že na nový
rozjezd to nebude téma těžké, ale zase klub je o fotografování a jeho
členové by měli mít už dost povědomí o focení a tudíž téma by pro ně
mělo být docela snadné. Ale to se uvidí na konci měsíce kolik se
sejde a jak kvalitních příspěvků.















02 listopadu 2015

Zlato a bronz .....



Sluníčko si momentálně řeklo,
že by zas na chvíli mohlo nastoupit do služby a svítí a svítí
jak o závod. A já, alespoň obden, chodím a fotím a fotím taky
jako závod. Tentokrát to je o zlatě a bronzu. Ne sice ve smyslu medailí,
ale zabarvení buků a javorů. I když si myslím, že za tu krásu co teď
příroda nabízí by si určitě tu zlatou medaili zasloužila.
Těch zatím letošních podzimních fotek už mám dost velkou zásobu a
obávám se, že jsou tak trochu monotématické. Takže se budu je snažit
nějak prokládat i těmi kde vládně jiná barva, nebo spíš i trochu
zas recenzemi na filmy, pokud zrovna mi ten film za tu recenzi
a doporučení ostatním bude stát. A občas se tu ukáže
i odkaz na to, co se bude dít na Fotografia klubu, kde jsem
jedním z nových správců a kde se občas budou konat i akce
pro nečleny. možná se z nich později i členové stanou
a já se budu snažit abych přispěla svou hřivnou k tomu
aby se stal klub poutavým místem pro všechny.



Zlato nahoře .....


..... i dole.


Nahoře ....


..... a dole.


A nahoře .....


A všude kolem ......


Nad hlavou ....



Bronzem se odívají buky .....







Ale někdy si střihnou na jednom stromku i tři barvy najednou.



Jindy se jim tam připlete vetřelec s plody .




01 listopadu 2015

Sněhový dort nemusí být vždycky sladký .....



Tak jo, ještě dneska si dáme něco povídání a pak zas slibuju
budou obrázky. Někdy vidím film, který mne nechá vcelku bez emocí.
Pak někdy vidím film který ve mne zapůsobí tak, že ještě dlouho po jeho
konci o něm přemýšlím. Jenže jsou i takové filmy které mne nepustí ze svých
spárů hodně dlouho a ještě navíc mne donutí o nich napsat. Takový
třeba je český film Karamazovi. Po prvním shlédnutí jsem seděla před
zhaslou obrazovkou snad půl hodiny a nemohla se z děje vymanit.
Po druhém to bylo skoro stejné. A po třetím jakbysmet. V těch
okamžicích jsem vděčná že nesedím v kině, nečeká mne cesta z něj domů,
ale že jsem v klidu doma a můžu si bez rušivých vnějších elementů
o něm přemýšlet. Včera jsem si pustila v rámci seznamování
i s jinými filmovými díly Alana Rickmana než je Harry Potter film
z roku 2006 Sněhový dort.
Je to jemný, nepřeslazený komorní příběh tří lidí, kteří se zcela
náhodou setkají za ne zrovna šťastných událostí a na pár dní
se jejich životy sloučí.

Alex Hughes právě vyšel v Británii z vězení a odlétá do Kanady aby si
zde vyjasnil nějaké soukromé záležitosti. Při zastávce v jednom bistru si k němu
sedne mladá dívka a začne dělat to, co on zrovna v té chvíli nejmíň chce
aby dělala. Mluvit. Alex odchází a vidí onu dívku jak stopuje. Nemá sice
v úmyslu jí vzít sebou ale odlišné zákonitosti v řízení aut v Británii a Kanadě
tak nějak způsobí že musí zastavit a dívka se domnívá že jí staví aby ji svezl.
Alexovi už je trapné jí odjet před nosem a tak jí dovolí aby část cesty
absolvovala s ním. Pomalu se seznamují a cesta začíná být pro Alexe docela příjemnou
záležitostí, ovšem jen do doby kdy při výjezdu z další zastávky opět zafungují
návyky z řízení v Anglii a jeho auto smete kamion se dřevem. Dívka Vivien je na místě
mrtvá a Alex vyvázne bez zranění. Na policejní stanici zjistí adresu Vivieniny matky
a vydá se za ní. Snad pro odpuštění, snad pro rozhřešení? I když nehoda nebyla
jeho vinou, to že zemřela mladá dívka ho velmi ničí. Až tak, že se
sebemrskačsky vydává na tuhle misi.
Ovšem rozhodně mu noc nepomůže když zjistí že Vivienina matka je
autistka, která .....
Která se uzavřená ve svém světě chová zcela podle jiných pravidel než
ostatní lidé. Což Alexovi působí trochu šok a naprosto se hroutí jeho
předem naplánované setkání. Linda ho pozve domů a s umíněností jí
vlastní ho donutí sundat mokré oblečení, doslova ho nacpe do svého,
pozve ho k čaji a Alexovi se situace začíná vymykat z rukou......
Zjistí, že i přes Lyndino pro "normální" lidi výstřední chování, k ní
začíná pociťovat velké sympatie, že mu je s ní fajn a že i on sám
tak nějak trochu zapomíná na svoje problémy. Obdivuje to, jak
Lindy sama zvládá svůj život, že dokáže být samostatnou, ba že i má
ve svém životě spousty radostí. Pravda jsou věci které ho i štvou
a porozumění a splnění svých mužských tužeb najde u Lindiny sousedky Maggie.
Proti svému původnímu plánu zůstává a slíbí Lindě že zaobstará vše kolem
Vivianina pohřbu, ale pak že se rozloučí. Chvíli si sice pohrává s
myšlenkou že by koupil v městečku dům protože jak říká Maggie
"Je mu s Lindou i s ní moc fajn...." ale ta ho vyvede z toho, že by oni
dva mohli být spolu. Nastane den pohřbu a Alex zjistí že je pro něj
najednou strašně těžké Lindu opustit a říká jí:
"Strašně si mě štvala a vytáčela, ale mě s tebou začalo být moc dobře.
Tak dobře, že jsem znovu začal žít...."
To co Alexe celou dobu ničilo nebylo jen to že zbytečně zemřela
mladá dívka, ale protože zemřela naprosto stejně jako jeho syn ......
Alex byl ve vězení proto, že si našel a uhodil tak silně až spadl na kamennou podlahu
a zemřel muže, který přejel jeho dvavadvacetiletého syna o kterém
dlouho nevěděl a s kterým se v ten den spolu měli poprvé sejít .....
Happyend se nekoná, Alex odjíždí do Winipegu za ženou která je matkou jeho
mrtvého syna a doufá ...... jenže v co?

Jsou herci kteří jakoby měli na tváři nasazený jeden jediný výraz,
ať zabíjí, radují se nebo truchlí. K těm naštěstí Alan Rickman nepatří.
Dokáže beze slov jen výrazem říct mnohem víc, a jak se praví v jednom
komentu k filmu na ČSFD, když zuří zuříte s ním, když se směje smějete se
s ním a když pláče, pláčete taky. Jeho Alex je mnohovrstevná postava,
ale tentokrát musím říct že jednoznačně u mne vede výkon Sigourney Weawar
v roli autistické matky. Však stejně jak Dustin Hoffman před natáčením
Rain Mana i ona trávila mnoho času ve společnosti autistické ženy v Anglii
a jejíž návyky a zvyklosti pak ve své roli použila, včetně lásky ke třpytivým
věcem a skákání na trampolíně.

SNĚHOVÝ DORT / SNOW CAKE
VELKÁ BRITÁNIE / KANADA
2006

Režie : Marc Evans
Kamera: Steve Cosens
Hrají : Alan Rickman, Sigourney Weawar, Carrie - Ann Moss, Emily Hampshire .....




Alan Rickman jako Alex Hughes


Carrie - Ann Moss jako Maggie


Sigourney Weawar jako Linda










31 října 2015

Víte .....



...... co má společného ghetto v Jihoafrickém Sowetu, Švédsko
MOSSAD a atomová bomba? Ne? ANALFABETKU!
Která ovšem má tak vysoké IQ že se naučila přímo geniálně
počítat a uvažovat s takovou logikou až je to neuvěřitelné ........

ANALFABETKA je druhý román Jonase Jonassona jehož
STOLETÝ STAŘÍK, KTERÝ VYLEZL Z OKNA A ZMIZEL se stal světovým bestsellerem
a byl i zfilmován. A jestli byl Stařík plný nečekaných zvratů, Analfabetka
ho v tomto hravě překonává. S naprostou lehkostí Jonasson žongluje s
takovými nápady, pády a zvraty až se člověk diví. Jsou to takové
absurdity že máte pocit že se to snad stalo. Protože jak známo
ty sebeabsurdnější události bývají většinou opravdové.
Příběh analfabetky Nombeko se odehrává na dvou kontinentech, v Jižní Africe
a v Evropě, přesněji ve Švédsku.

Malá Nombeko žije v ghettu v Sowetu a když osiří musí se začít starat sama o sebe.
Stane se vynašečkou latrín. Ale jelikož je nadprůměrně zvídavá, inteligentní a učenlivá,
naučí se sama počítat a později i číst. Má štěstí na naprosto neschopné nadřízené
a tak se postupně vypracuje z vynašečky latrín až na post vedoucí všech vynašečů.
Při jedné cestě po Sowetu ji na chodníku přejede opilý člověk, z kterého se
vyklube jeden s inženýrů jihoafrického jaderného výzkumu. A jelikož jsme v době
kdy vládne ten nejpřísnější apartheid není odsouzen on, nýbrž Nombeko a to k sedmi
letem služby v domácnosti tohoto inženýra. A opět se dostane k naprosto neschopnému
člověku a tím pádem i k onomu jadernému výzkumu. A zde se začne teprve
ten pravý vodopád absurdních situací který vyvrcholí tím že se Nombeko
octne ve Švédsku s atomovou bombou která oficiálně vůbec neexistuje,
seznámí se mužem který také vlastně vůbec neexistuje, s jeho
bláznivým bratrem který existuje a jeho stejně bláznivou přítelkyní.
Zjistí že se z dob kdy žila v Africe a seznámila se s jedním čínským
úředníkem stal se z něj čínský prezident, bláznivý bratr unese jak
krále tak premiéra a atomová bomba s kterou se vláčí přes dvacet let
tam a sem nakonec odputuje i s prezidentem a koněm jeho manželky
do Číny. A Nombeko? Ta to dotáhne od sowetských latrín až na post
švédské velvyslankyně v Jihoafrické republice ......

Kniha má takový spád že se čte stejně dobře jako její předchůdce
Stařík, je nabitá absurdními i humornými scénami a i když jsem slyšela
hlasy že Stařík je lepší mě se líbila stejně. A jsem zvědavá jestli bude
taky zfilmovaná. Docela bych se ráda podívala ........

JONAS JONASSON:
ANALFABETKA
která uměla počítat



30 října 2015

Podzimní přehrada a nejen ona .....


Přehradní zastávku nikdy nevynechám.
Tak ono to vlastně ani skoro nejde. Povětšinou ať jdu jak jdu,
vždycky ale okolo ní. A když svítí a hřeje podzimní sluníčko
sednu si na lavičku na hrázi a koukám a čekám. Na to jestli se objeví kačeny
který se někam vypařily, nebo jestli nepřiplují blíž plaché potápky,
které ale taky asi letěly na dovolenou nebo jestli přestane foukat
a hladina se zklidní a začnou se v ní zrcadlit stromy na břehu.
Případně jestli se na obloze neobjeví volavka která tu dost často
přelátává a usazuje na vysokých smrcích na konci vodní plochy.
Během tří dnů jsem se tu zastavila dvakrát. Jednou ta volavka opravdu přiletěla, leč
byla na můj objektiv moc vysoko, dokonce i ta voda se zklidnila.
Jen ty kačeny a potápky prostě zmizely .....







Tenhle obrázek pochází ze středy, a je vidět na stromech jak se na nich podepsala
noc a den silného větru.


Jenže do kraje vidím i jinam, když si vyhópnu buď na jeden nebo druhý kopec.
A to na zabarvující se stromy .....









...... nebo do údolíčka pod přehradou ....


...... a nebo na dráhu a její stožáry se světly před kterou není úniku .....