Podzimní cesty, plné listí
a slunce. To je téma dnešních fotek.
Jsou tentokrát focené povětšinou v bukových
partiích zdejších lesů, kam mne vyhnalo zlato a bronz
jejich listí. No a sluníčko ještě přidalo něco navíc ....
Některé z nich nenavštěvuji moc často, dokonce
jednu trasu jsem šla znovu po roce a i když
bylo krásně, vlastně skoro stejně jak
před rokem, najednou mi došlo
že jsme tam před tím rokem
šli se synem a s Matýskem.
A přes tu všechnu krásu kolem mi bylo
do pláče. A je mi i teď protože z téhle psí smrti
se prostě nemůžu pořád dostat. Asi proto že si říkám
být rychlejší o ty dvě tři vteřinky nemuselo k ní vůbec dojít
nebo proto že jsem se ještě stačila s tím čumáčkem rozloučit
anebo proto že to bylo tak divné tou, i přes rvačku, nekrvavostí.
Nevím. Jen vím že ty necelé čtyři roky byly strašně krátká doba
a že takovej exot jako byl Matýsek se už nenajde a že mi hodně
moc chybí a každá připomínka na něj bolí...... a moc.
Bolí to, chápu tě Vendy, mě taky do dneška vyvstávají poslední dny našeho Fettiho. Ač jen zvířátko, přece jen přiroste k srdci. Tyhle nálady člověka nevzpruží, přesto jsou normální. Hlavu vzhůru.
OdpovědětVymazatPodzim vždy přináší smutné vzpomínky.
OdpovědětVymazatVendy, úplně s Tebou cítím, já taky na naše kočky nemůžu zapomenout a pořád mi je něco připomíná a náš Míša k nim bude taky patřit Když Ti naši miláčci, ať je to pejsek nebo kočička, tak přirostou k srdci a pak je nám každá připomínka děsně líto Ještě, že máme ty ostatní chlupáče, co nás z takových chmur zachrání a rozveselí
OdpovědětVymazatBude ti asi dlouho smutno, zvláště i na těch procházkách, kam jsi chodila s Matýskem. Asi to je hodně zvláštní pocit, když se ti líbí v lese a zároveň se vrací vzpomínky.
OdpovědětVymazatJe to smutné, Vendy, chápu, jak ti je.
OdpovědětVymazatMoc dobře ti rozumím, říkají, že bolest přejde, ale není to tak, na ty naše miláčky nelze zapomenout.
OdpovědětVymazat[6]: Víš, když je ten pejsek s tebou třináct čtrnáct let, je to, alespoň pro mne, něco jiného, tu smrt beru jako završení dlouhého a spokojeného života a líp se s tím srovnám. Bolí to, ano, ale vím že jsme si užili pospolu leta radostí. Ale když je to jen tak krátce, a je to mladý pes plný sil a zdraví tak to je pro mne strašně těžké se s tím vyrovnat. A proto mi to jde o dost hůř...
OdpovědětVymazat[5]: Víš, mě to docvaklo až později, když jsem vlezla na tu jednu cestu. Že jsme tam byli.....
OdpovědětVymazat[4]: Trochu mi to náladu pokazilo. To ano...
OdpovědětVymazat[3]: To sice ještě mám další chlupáče, ale labík už je starý pán který nejraději leží a spí a Bobešovi nálady jsou jak na houpačce díky těm zdravotním problémům. Mates byl sluníčko a živel, pusinkovač a raubíř. Všechno to co už ti dva nejsou.
OdpovědětVymazat[2]: Ono to není jen podzim, to mi věř. Stále mi ho něco připomíná. A za stejný bolesti.
OdpovědětVymazatFotky jsou to překrásné, jako sám podzim, když do zlatého listí zasvítí slunce. Věřím, že se nemůžeš s Matýskovou smrtí vyrovnat, že se stále připomíná a bolí. Nevím, co přesně se stalo, něco málo jsem vyrozuměla z komentářů a je mi ho moc líto. Našemu Charliemu jsou také teprve čtyři roky a neumím si něco takového představit.
OdpovědětVymazatFotky jsou krásný.
OdpovědětVymazat[12]: Matýsek si od prvního okamžiku i když byl nejmladší osoboval post šéfa smečky. A to se nelíbilo zas Bobešovi. Bak jako nejstarší to nijak neřešil, ale on je takový nekonfliktní od začátku, nechá se odehnat Bobešem od misky s jídlem a pod. No a tohle byla souhra nešťastných okolností. Odjela dcera která byla na návštěvě a to vždycky Mates nesl těžce a vuztekal se na celý svět, Bobešovi nebylo moc dobře a já strouhala brambory a spadl mi kousíček na zem. Oni dva se o to servali a Bobeš těžce poškodil Matýskovi průdušnici. Taky blbá náhoda. takhle už se chytli ixkrát jenže tentokrát ho Bobeš chytil za krk jinak a bylo. Nejhorší navíc na tom bylo že nebyl Matýsek vůbec nikde viditelně zraněný a proto ani vet nemohl odhadnout jak moc je to fatální. Nechali jsme ho tam na pozorování, vypadalo to dobře tak mi volali že si ho můžeme vzít dom. A jak ke mně šmudlíček spěchal a skočil mi do náruče, ta vnitřní rána se otevřela naplno a on se okamžitě celý nafoukl vzduchem který mu šel do plic a zkolabovalo mu srdce a plíce. Takže jsme dojeli dom a za deset minut jsme si pro něj jeli zpátky. Když mu udělali endoskopické vyšetření přišlo se na to že ani okamžitý operativní zásah by ho už nezachránil, navíc průdušnice se dá operovat jen do určité velikosti rány. A ony jim tam taky navíc vedou nervy které jdou k srdci a plicím. A to všechno dohromady bylo strašně moc poškozené. Víš, to že neukápla ani kapka krve, že na něm krom toho že se nafouknul a že ani neplakal a nakonec i to jak mi skočil de facto naposled do náručí je právě to proč mě pořád ta jeho smrt neopouští a proč to tak pořád bolí.
OdpovědětVymazat[13]: Když se ještě vrátíš tak si to v komentu pod tebou přečteš.
OdpovědětVymazat[15]:
OdpovědětVymazat[8]: No jo ...
OdpovědětVymazatKrásné. Jak cesta přírodním chrámem.
OdpovědětVymazat[14]: To je hodně silný zážitek, věřím, že se ti to nedostane z paměti ještě dlouho, pokud vůbec. Já takhle myslím na toho našeho kočičího Mazlunka, kterého jsem musela nechat utratit a už je to víc než dva roky a pořád mě to bolí. Stejně jako když se jednou nevrátila Činda, taková obyčejná mourinka, navíc ještě docela ošklivá kočka, divně rostlá, ale kupodivu si mě nevím proč vybrala a adoptovala a byla to nejosobnější kočka, co se chování a komunikace týče. Ta mě dost mrzí, že jsem nezkusila veterináře, v jejím případě, měla potíže s ledvinami, většinou se jí to zklidnilo, když jsem jí dávala steril granule (byla kastrovaná). Ale pořád byla celkem dobrá a pak prostě jednou nepřišla, nevím proč, a ani to nechci vědět.
OdpovědětVymazatTa poslední je naprosto neuvěřitelná.
OdpovědětVymazat[20]: Díky
OdpovědětVymazat[18]: Já tím, že jsem nikdy žádný zvířatko nesměla mít tak když jsem přišla k prvnímu našemu pejskovi kterýho na sídlišti zřejmě někdo vyhodil z auta tak jsem se tak do nich zamilovala že jsou pro mne naprosto rovnocenní partneři. Nevnímám je jak zvířata, ale jako stejné bytosti jako nás. Právě i se všemi starostmi, radostmi i bolestmi. A proto všechno špatné co s s nimi stane snáším o moc hůř. Někdy si říkám že bych chtěla umět mít k nim určitý odstup. Měla bych to o dost jednodušší ....
OdpovědětVymazatDnes jsme se podobným lesem prošli, je mně záhadou, kam se do jara to nastlané listí ztratí.
OdpovědětVymazat[23]: Něco zas odfouká vítr a zbytek zetleje. I když na jaře ještě toho listí i tak dost zbývá
OdpovědětVymazatTo je strašně smutný příběh. Vůbec se nedivím, že se ti to vrací, je to taková nešťastná souhra náhod a podivné zranění, o jakém jsem ani nikdy neslyšela.
OdpovědětVymazat[25]: psi moc dobře vědí proč si jdou po krku, tam jsou hodně zranitelní, asi nejzranitelnější....
OdpovědětVymazat