Lesní makro.....

Říkala jsem si, že se pokusím udělat v lese i nějaké

makro snímky. Pár objektů jsem k tomu i našla.

A jedno pryskyřicové...krásně to vonělo.

Lesní detaily....

I když mne v lese nějak nic moc neinspirovalo, a vím i proč ( chyběl mi Bobeš! No jo, je to tak, nejsem moc zvyklá být někde bez pejsků, pořád se kolem mne musej šetelit a pobíhat a když nikdo u mne neloudí připadám si divně) přece jen jsem něco málo vyfotila....

Lesní zamyšlení....

Byla jsem se projít v lese, ale bylo to takové zvláštní. Chodila jsem bez cíle sem a tam hlavou mi běhaly myšlenky taky sem a tam, ani jsem moc nevnímala co je kolem, na zemi bylo spoustu nádherných kamenů a mě došlo, že už je nebudu asi nikdy fotit aniž bych si nevzpoměla na jednoho člověka. Ano na Kavalíra. Ty myšlenky se totiž točily kolem něj a jeho náhlém rozhodnutí vymazat blog. Nikde nic, v posledních článcích žádné náznaky a najednou bum. Krátké rozloučení ve zprávě na mém blogu.

Nechodil ke mě dlouho ani já na jeho blog, ale byl mi nějakým způsobem blízký. Asi tím krásným vztahem k přírodě. Zájmem o krásné pohledy do přírody i tím jak se statečně pustil do čokoládové misky kterou jsem uvěřejnila u sebe na blogu.

Nevím co ho k tomu vedlo, ptala jsem se i jiných blogerek ale nikdo nic nevěděl. Jak mi psala Vendy s každým kdo k nám chodí na blog se tak trochu spřátelíme, určitým způsobem ho jakoby vezmeme do "rodiny" a když takhle z ničeho nic zmizí tak je po něm takové trochu prázdno.

Řekla: " Je to jako by se odstěhoval blízký kamarád a nenechal novou adresu. A to se mezi kamarády nedělá."

Snad se někdy jen tak k nám podívá, možná napíše koment, já alespoň bych si to přála. Tak bych mu ráda popřála ať mu jde všechno v životě zdárně dál a ať se má skvěle....

Možná měl dobrý důvod proč skončil. I proto, že nic nedal znát že se k tomu chystá. A tak mi zůstalo jen kratičké rozloučení a kytička. Od Kavalíra.....

Hurá!!! Jsme dobří....tedy Bobeš je dobrej...

Jo, jo Bobešek je dobrej....Ale popořádku. Včera jsme měli tu první podzimní výstavu, jak já říkám takovou sranda výstavu na rozchození po proflákaném létě. A jelikož bydlíme v Rybníku tak rozhodně musíme jet na výstavu do Rybníků. A navíc to máme kousek od chaty takže nemusíme vstávat brzy jak na jiné výstavy. V pátek to stálo za prd, nebylo mi zrovna do smíchu, ať už po té cestě a navíc tom sraženém zvířátku, přes hnusně deštivé počasí. Modlila jsem se a vzývala všechny démony aby v sobotu alespoň ten déšť přestal, když už nebude nějak teplo a slunečno. Skoro celou dobu co jsme čekali na posouzení, tedy mimochodem doposud nejdelším co jsem zažila, ani nekáplo. Ovšem v okamžiku kdy jsem měli jít do kruhu začalo drobně leč intenzivně pršet. Naštěstí to přestalo, takže moje celodenní načesávání nepřišlo vniveč. Měli jsme ohromné štěstí na dvě paní rozhodčí které dandíky milují. Jedna platonicky a druhá opravdu. Ta první, z Dánska ta sice má oblíbené jiné teriéří plemeno a to Cairn teriéry, ale jak se mi pomocí překladatelky svěřila, před lety viděla na výstavě ve Westminsteru jednoho dandíka z chovné stanice Pennywise, což je anglický kennel a že jí učaroval a od té doby je platonicky miluje. To jméno mi bylo povědomé, jen jsem si nějak nemohla vzpomenout odkud....

Druhá paní rozhodčí ta už nás posuzovala odpoledne spolu s ostatními dvanácti dalšími vítězi teriéry různých ras. Té zase učarovaly dandičí andělský oči a ještě jsem musela Bobešovi odhrnovat trochu navlhlou ofinu aby se do nich mohla podívat...

Takže díky těmto dvěma rozhodčím jsme vyhráli jak třídu, tak kraj ale i poprvé i celou FCI teriéří skupinu. A z té výhry mám ohromnou radost, protože když je jen jeden pes be třídě

je to padesát na padesát že vyhraje, nemusí ale taky může, ale pokud vyhraje celou skupinu kde už je těch psů 19 tak to za to stojí....

Jo a to jméno té anglické chovné stanice? Tak nebylo divu že mi bylo povědomé, náš Bobeš má totiž po svém úspěšném pradědovi, dědovi a tátovi jejich krev!

Krajská výstava psů Rybníky 1.9.12, V1, Vítěz třídy, Krajský vítěz, vítěz skupiny FCI 3.

Rozhodčí Mette Sorum (DK) a Libuše Ubrová (CZ).

Další fotky opět v Galerii.

Raketová základna.....

O tom, že nedaleko naší chaty na hřebenovce nad Kytínem je bývalá raketová základna jsme se dozvěděli paradoxně z knihy od Riders Digest výběru Sto zajímavých výletů po ČR. Ne že by to místní nevěděli, ale neměli jsme jaksi štěstí se z domorodci nějak lépe poznat, protože naše chatová část leží dost mimo Mníšku a dva a půl kilometru tam a zase dva a půl zpět, mému muži připadá pěšky natolik vražedné, že nejde ani do restauračky, kde se jak známo s domorodci nejlépe poznává. A co se týče ostatních chatařů, družení se nějak moc nenosí. Tedy pokud si zrovna nevyhlídnou manželku jiného chataře, to je pak družení velké s nepříjemnými (rozvod) následky. Ale to jsem trochu odbočila. Takže kniha a následná domluva se synem že si tam uděláme cyklovýlet. Byla to kruťárna, protože se muselo vystoupat na vedlejší hřeben a tak to dalo nějakých deset kilásků neustálého šlapání do kopce, který se v závěru ukázal nesjízdným dokonce i pro mého syna, což je ovšem co říct. Já si opět v některých úsecích spokojeně šla vedle kola. Zbylé dva kiláky už vedly po té staré hřebenové silnici od které, šikovně ukrytá vedla odbočka k základně. kdo by nehledal, nenašel by. Jenže ouha, před námi kolem dokola vysoká betonová zeď....ale v ní byla naštěstí stará brána a brány jsou odjakživa od toho, aby se překonaly. Syn nejdřív sice přelezl a byl se po svých podívat co je dála a já jak jsem na něj čekala jsem zjistila, že pletivo které bylo na místě jednoho betonového dílce se dá docela lehce rozplést a vzniklým otvorem protáhnout kola a pak sebe. Synovo překvapení když jsem mu šla naproti s koly bylo opravdu nelíčené.

A tak jsme se dali do průzkumu na kolech. Areál je to ohromný, my z něj viděli jen malou část, ovšem tu s odpalovacími rampami a podzemními bunkry pro uskladnění raket. Takže vlastně tu nejzajímavější. Sice jsme si připadali v tom naprostém tichu mezi opuštěnými betonovými kryty a odpališti jak v nějakém katastrofickém nebo sci-fi filmu a někde vzadu nám pořád seděl takový nepříjemný pocit, jakoby na vás měl od někud ze zálohy vybafnout buď mimozemšťan nebo přinejmenším Rambo s útočnou puškou. A navíc se začalo zatahovat a v dálce hřmít a když jsme vylezli na jedno z odpalovacích míst odkud byl mimochodem nádherný rozhled a kde by byla po menším vyklučení okolních stromů moc pěkná rozhledna, viděli jsme mraky z kterých hojně pršelo. Což na náladě také nepřidalo a tak jsme se při prvních spadlých kapkách rozhodli, že je asi na čase se vrátit. Zpátky to bylo brnkačka, jestliže tam jsme se palcatili dvě hodiny, zpátky jsme byly dole za půl. Sice byly brzdy po tom padáku dolů dost zteplalé, a mě chytala do obou rukou z brždění křeč ale nezmokli jsme a dokonce ani ta bouřka nepřišla.

Takže jsme si odnesli pár poznatků a to že

- ve vojenských prostorech se opravdu perfektně sbírají houby, které tam rostou velmi početně a ve velikostech v normálním lese neviděných (radioaktivita?)

- tam vlastně byly vojáci ještě dva roky před tím, než jsme tam byli a to normální posádkou (podotýkám výlet se uskutečnil před pěti lety)

- že taková základna je skvělé místo pro pilné kradaře kovů

- a že i v době kdy mi tam byli na druhé straně základny normálně probíhal normální vojenský život, neboť posádka, nebo to co z ní zbylo se přestěhovala z jednoho konce na druhý a že ten pocit že na nás někde někdo vybafne byl vcelku oprávněný.

Památný dub u kterého se skrývala odbočka.....nikdo by jí tam nehledal.

Žádná brána není nezdolatelná....

Uvnitř bunkru. Tady si rakety hověly....

Z odpališť byl skvělý výhled....

Další fotky opět v Galerii.

Sviňa jedna nenažraná...

A kdo že? Určitě si pamatujete jak jsme zde rozebírali jakého asi krásného motýla je ta housenka kterou jsem vyfotila na zahradě. Pak se ukázalo, že to až zas takový krasavec není. A už vůbec to není žádný užitečný motýl. Naopak jeho jméno dřevopleň a pak upřesnění od blogerky Aleny že žere vrby, topoly a osiky se ukázalo Jako nadmíru orávněné.

TA SVIŇA MI TOTIŽ ZAVRAŽDILA S NEJVĚTŠÍ PRAVDĚPODOBNOSTÍ NAŠÍ KROUCENOU, KRÁSNOU VZROSTLOU VRBU!!!!

Říkala jsem si proč po zmlazení vypadá ještě hůř než před ním, opadává, neustále žloutne a navíc proč mi "odešla" jedna celá velká větev. Tak teď už to vím. Všechny ty piliny okolo, které jsem mylně považovala za práci sršňů kteří neustále rejdili po kůře byly výsledky žravosti těch housenek.....a když jsem navíc zase jednu objevila jak si šupajdí od vrby a druhou přímo z ní vytáhla, zapadlo okamžitě všechno do sebe....

Takže teď nás čeká uříznout onu uschlou větev a zjistit jak velké jsou škody. Ale vzhledem k tomu, že na všech větvích je popraskaná a odfouklá kůra, pod kterou je vidět buď plíseň nebo zčernalé dřevo, vypadá to, že je asi vymalováno a vrby se bude muset uříznout až u země. Je to sice vrba, tudíž plevel, ale nevím nakolik bude ještě mít sil se vzpamatovat.

Jen doufám, že to něco neznamená, koupili jsme jí stejně jak k nám přišel druhý Báča coby štěně a on sám si jí přetvořil k obrazu svému když jí ukousnul a rázem z jednoho kmínku bylo kmínků pět.........

Jít dál....

Pokaždé když život se mnou své hry hrál

a nohy mi podrazil...

vždá stál někdo opodál, ruku mi podal

a řekl: " Vstávej, jdeme dál!"

Stokrát jsem padla a stokrát vstala

ta ruka stále byla tam...

Snad jiná osoba to byla, ale pomohla

a já mohla jít dál....

Někdy kamarád či milenec, jindy maminka

svou láskou zadrželi můj pád...

Vždy ale to byl někdo kdo opravdu mne

měl nade všechno rád....

Já brala všechno jako samozřejmost.

no co, vždyť přece to je povinnost.

Těch kdo milují nás pomáhat nám

přejít přes vratký most...

Jenže co když ztratí se najednou, ta ruka

ta láska, ta pomoc....

Když pak přijde pád kdo podá nám ruku

a nezištně řekne : "Vstaň, vždyť musíš jít dál!"

Těch kdo v životě nám pomohou

těch jen pár je....

Každý z nich nás takové jací jsme bezvýhradně miluje.

A když jim osud nohy podrazí

pak na nás jenom je....

podat ruku a říct: " Vždyť nic se neděje, vstaň a jdeme dál!"

Přírodní....

A nesmí chybět ani květinky a rostlinky....

Celík zlatobýl...

Tuhle potvoru jsem taky měla na zahrádce, je to rychle rostoucí liána a má zvláštní ježaté plody a uvnitř čtyři velká černá semena. Nevím jak se jmenuje ale já jí říkám Trifid....tuhle jsem načapala na šípkovém keři.

A takové má květy....

Tyhle zvláštní útvary na šípkových keřích jsou často k vidění....jak z loňska, tak z letoška. Je to něco podobného jako jsou duběnky nebo čarověníky.

Pomník...

Tu trasu kterou jsem šla na Palici pěšky, jsme kopírovávali na kolech po cestě která se skorem celou dobu vinula hluboko pode mnou. Byl to taky docela dobrej záhul protože vede do hodně dlouhého a táhlého kopce, kde je jen málo rovinek na odpočinek. Přiznávám se , že jsem ho nikdy nedala najednou v sedě, alespoň kus jsem vždy podle momentální fyzičky šla a kolo tlačila. Samozejmě že za nesouhlasných poznámek dítek, které mi neustále připomínaly že mám nejlepší kolo, s nejvíce převody a navíc oproti nim treka a že to nevyjedu....Řekla jsem jim že jezdím pro radost a ne proto abych na tom kole funěla jak hroch a někde z něj vysílením spadla a rozbila si ústa. Pak už jsem raději jezdila sama nebo s mužem, který byl na tom s fyzičkou ještě hůř, tudíž neměl sílu ani na ty jedovaté poznámky.

Když se ten kopec vyšlápnul, a najelo se na cestu vedoucí po Třebovských stěnách, stávala vedle ní něco jako boží muka, byl to však pomník jednoho z původních německých obyvatel. Neřeklo se tomu místu jinak než U Johánka. Byla jsem dost překvapená když místo původního pomníku, napůl zarostlého v křoviskách na mne vykoukl nový, upravený. Ale ještě víc mne překvapil nádherný pískovcový blok který byl původně skrytý v tom pomníku. Jestli do něj někdo naboural, nebo se rozpadl to nevím, prostě tam najednou je....

Nevím kdo to byl, ani proč má ten pomník zrovna tady, stranou všech frekventovaných cest....

Západové....

Moc se mi líbí fotky západů jaké má Hanka nebo Jitka na svém blogu. Já nemám štěstí na to, abych se v době západu vyskytovala někde na placatém místě. Jsme v údolí a než se dostanu někam na rovinu už mi sluníčko zaleze za další kopec. Jsem tak odsouzená (zatím) k tomu, abych se mohla kochat jen barevnou hrou oblaků na obloze, kterou ten západ vyvolá....

Tři pozvánky....

Ráda bych vás pozvala na tři zářijové výstavy pejsků

kde se budeme s Bobešem aktivně učástnit. Pro ty

které by zajímalo jak to na výstavách chodí, nebo

by chtěli vidět různé psy, bydlí v dosahu měst kde

jsou pořádány či by si chtěli udělat výlet jsou to

tyto výstavy:

1.9.2012 Rybníky u Dobříše

Krajská výstava.

15.9.2012 Mladá Boleslav

výstaviště Krásná louka

63. klubová výstava teriérů

a

29.9.2012 Brno - výstaviště

Národní Moravskoslezká výstava psů

Jste srdečně zváni

Na ( P)alici....

Tak, tak konečně jsem po jednadvaceti letech dorazila k cíli každoročních silvestrovských výletů místních obyvatel, Na Palici....docela příhodný název, protože lozit do kopce a nakonec skončit na plácku dvakrát dva metry, kde nic není, kam není nikam vidět mne tedy docela překvapuje a připadá trochu na palici. Možná kdysi dávno, než okolní kopce zarostly bylo vidět do okolí, jenže dneska? Nic, nic, nic....maximálně pár starých dubů při cestě a hadovky po okolním lese. A už vůbec nechápu jak se na takový pidiplac ntěsná čtyřicet lidí, zapálí si ohník a peče buřty! To tam snad chodí po pěti? Jak někde kdesi v muzeu, aby se nepoškodil vzácný exponát, či jak v Mauzoleu v Moskvě kde nechají nahlédnout do mumifikované tváře nesmrtelného Vladimíra Iljiče? A možná tam při buřtu a rumu vzpomínají na to jak to bylo kdysi lepší.....

Raději jsem se tedy sebrala a vydala se na zpáteční cestu. Musím říct, že jsem toho měla dost a představa šlapání nějakých deseti kilometrů zpět, když jsem minimálně to samé už měla v nohou byla zrovna tedy ne moc lákavá. Ovšem narazila jsem tam na ještě zoufalejší rodinu, která už dva dny hledala uprchlého huskyho a ti mě vzali kus cesty autem protože jeli taky do Rybníka kde měli sraz z druhou rotou pátračů . No kus, víc jak polovinu, za což jsem jim byla moc vděčná. A ráda jsme vylezla u posekaného pole a cestou do dalšího lesa jsem i volala z plných plic na toho zatoulaného uprchlíka. Co kdyby, že jo. Moc bych jim přála aby to dobře dopadlo a pejska našli....

Cvakla jsem pár obrázků krajiny, ale nebylo to nic moc, bylo zataženo a takvšechno vypadalo tak nijace. Skulili jsme se dolů z kopce a dovlekli se dom. Musím říct že už i Báča trochu škrabal drápkama a Matěj nějak přestal i hopsat. A já doma vlezla do vany a děkovala bohu, že jsme se neztratili a trefili zpátky. A na Palici mě už tedy nikdo nedostane, ani za láhev rumu ani za pečenýho buřta! To bych už fakt byla na palici.....

Tak to je ona, Palice....jak vidíte moc místa tu není a vidět už vůbec nic.

Šli jsme o třista metrů výš než byl základní tábor, tedy náš dům....:)

Pohled na východ

Na západ

Na sever

a na jih....připadal jsem si trochu jak v nějaké Cimrmanovské hře.

Ne že by mne nebavilo chození, ale někam kam to má smysl a kde můžu něco VIDĚT!!!! Pokochat se, odpočinout si! Tady jsem se akorát podepsala do vrcholové knihy a zase šla zpět....

Jediné čeho tu bylo dost byly hadovky smrduté, v různých stádiích růstu, naštěstí ale moc nesmrděly tak že se to dalo přežít...

Tady se jedna klubala a hned vedle ní ještě stádium zvané vejce, v tom se dá ještě i jíst. Tedy ne že bych po tom toužila. Ona ta houba je vůbec celá taková podivná, i na pokoukání, dost silně mi něco připomíná...

Opět jeden ze starých a mohutných buků...

Hurá rovina, a když, tak kopec dolů....

Psi si po cestě autem trochu odpočinuli a tak si po poli zvesela pobíhali

Nebo čučeli co kde lítá...