Zahrady v Schiltern podruhé ....

Sobotní výjezd do Rakous byl tentokrát už veselejší v tom

že bylo za a) světlo za b)teplo. Nicméně doba trávená v autobusu je pro

mne a hlavně má záda a krk až až. Jet někam dál, tak půl dne propajdám a

cpala bych se asi práškama do aleluja. Ale tentokrát na nás nečekal jako první strmý

výstup do kopce, ale mírná procházka v krásných zahradách. Pro ty, kdo

nechtěli trávit v teplém dopoledni dvě hodiny chozením ovšem nabízejí zahrady ohromné množství

velmi luxusních míst k odpočinku a relaxu. Já jsem byla zvědavá na zdejší růžovou zahradu

protože jsem vychovaná na Růžovém sadu na Petříně. No .... nic moc.

Na netu mají psáno něco o deseti tisích sazenic, ale to mi nějak neštimovalo.

Možná ještě nebyly v květu úplně všechny, ale když jsem pak procházela prodejnou

ty růže které tam měli na prodej kvetly, ale v zahradě jsem je vůbec neviděla.

To možná byla jen taková maličká vada na kráse.

Vzala jsem to procházkou z druhé strany, kudy jsem nešla v prosinci a objevovala

zahrady a místa, která jsou buď nová, nebo v zimě prostě vypadala jinak. A že se bylo na co dívat!

Barvy, vůně, pohodová místa ... slintala jsem jak bernardýn. A všude vodní prvky. Ať jen v podobě

pítka pro návštěvníky, fontán či různých jezírek a bublátek.V tom teplu to bylo velmi osvěžující.

A už vůbec se nedivím že mají u většiny z nich zákaz koupání. Já sama bych tam vlezla

okamžitě.

Bylo na co koukat, bylo co fotit a tak jsem zase všechny návštěvy onoho dne rozdělila

do vícero částí. Z Kittenbergerovských (musím se opravit, původně jsem to brala

podle nedalekého města jak Kittenberské, ale jmenují so po zakladateli Reinherdu Kittenbergerovi)

zahrad začneme takovým pelmelem.

---

Tento pohled jsem měla už na fotkách ze zimní návštěvy, ale byť tam byla vánoční výzdoba, nebyl

tak plný barev

Jeden z mnoha různých altánků, domečků, a pergol kde se dalo posadit a kochat se

a příjemně odpočívat. Tenhle stál na kraji růžové zahrady.

Kaktusový parter

Trochu bližší pohled na kostelík a hřbitov nad Schilternem

Tohle je hodně vtipné. Největší osel v Rakousku ....

..... a jak vypadá

Čula jsem nějakou nepravost a ono jo. Kdo nahlédl neschován za foťák jak já asi se hodně divil

Kde všude se dá zasadit hosta. Mimochodem jich po celých zahradách je neurekom, mini, větší

i velké a v zajímavých barevnostech. Chtěla jsem si jednu koupit, ale zrovna tu, která se mi líbila nejvíc

tam neměli k dispozici.

Panáčci v Japonské zahradě. Taky od zimy přibyli. A jak jsem tak na ně koukala, nedalo

mi a vybrala jsem si tam jeden památeční kamínek.

Po téhle hostě jsem koukala, bohužel nebyla k mání ...

Tuto barevnost doma mám, ale vysokou. Tahle byla nizoučká s malými listy

Araukárie, ta mne zaujala tím krásně naskládaným olistěním. Tedy, ono to je něco

mezi listy a jehličím. Takové listy proměněné v něco podobné jehlicím. Strašně jsem se těšila, že

tu třeba objevím nějakou zajímavou odrůdu fuchsie a byla jsem pevně rozhodnutá si jí

koupit. Jenže zřejmě nemají fuchsie v takové oblibě jak u nás, protože sice pár jich na prodej

bylo, ale nijak zajímavé. Takže jsem zbylá eura po zaplacené vstupů prachsprostě prožrala

a propila. Byť se mi kroutily palce u nohou když jsem to výjímečně přepočtla. No nesmí se to, nesmí.

Zkazí to pak člověku náladu ...

Výletní sobota aneb pachatel se vrací ...

... na místo činu. Tak se praví v jednom přísloví. Nebo je to přímo kriminalistická

poučka? V každém případě já se tuto sobotu 3.6. vrátila alespoň na jedno místo činu in natura

a na druhé alespoň z trochu většího odstupu. Vydala jsem se znovu na výlet do Dolních Rakous

a to do letních Kittenbergerových zahrad, do městečka Melk a jeho dominanty benediktinského

kláštera ( při pohledu z vrchu mi připadá že klášter je rozlohou snad větší než samotné městečko)

a z něj lodí po Dunaji údolím Wachau do Kremsu.

Počasí bylo zas a opět nádherné, prostě v poslední době nade mnou sv. Petr drží

ochranou ruku. Někdo by možná řekl že na výlet bylo až příliš vedro, ale mě bylo suprově.

Obzvlášť na lodi bylo naprosto luxusně. A jedno pivko a panáček zdejší speciality to ještě

vylepšil.

Moje dojmy jsou půl napůl. Kittenbergerovské zahrady byly super, stejně jak v zimě.

Teď tedy byly podstatně barevnější a voňavější. Melk je obrovský areál, ale ...

Neskutečné množství lidí (zlatý klášter v Dürsteinu) a absolutní zákaz focení. Takže vlastně

to na co jsem se nejvíc těšila se částečně nekonalo, ale stejnou měrou mne tedy vadilo to

že pokud jste se dostali mezi dvě skupiny návštěvníků, byli jste odsouzení k cupitání

s nimi v nepříliš velkých místnostech odkud se dalo docela práci dostat na chodbu. A pak

i to, že zatímco velkou část návštěvníků tvoří Češi, český průvodce ani sluchátka s českým výkladem

nejsou k dispozici. Takže buď německy nebo anglicky při individuální prohlídce, nebo

španělsky, italsky, japonsky či jak ještě při prohlídce s průvodcem. Nicméně asi za návštěvu to

stojí, je to opravdu krásné místo. Patří k němu i rozsáhlý komplex zahrad, který tedy opravdu stojí

za to. Neprošla jsem je celé, na to bylo času pomálu, ale i to málo co jsem z nich viděla

bylo paráda.

A plavba po Dunaji? To byla skvělá tečka za celým dnem. Navíc máte možnost vidět

všechny zámky, kláštery, kostely a zříceniny kolik jich mezi Melkem a Kremsem je.

Z vody je to zas jiný pohled který se navíc každou vteřinou mění podle toho jak s lodí

okolo plujete a podplouváte. Jediné co uteklo mému foťáku je socha "Willendorfské Venuše"

která je dost podobná naší Věstonické a pochází ze starší doby kamenné. Klášter a hrad

v Dürsteinu se také uáže v úplně jiném světle než když jste na břehu, a navíc když

okolo plujete v době kdy už svítí měkké podvečerní sluníčko, je to nádherný pohled.

Tím pádem je jasné, že jsem nafotila opravdu velké množství fotek a máte se tedy v dalších

dnech na co těšit ... tedy až se mi poštěstí je roztřídit a zpracovat.

Do čeho se ještě nepustím ....

.... co se týče háčkování. Kdysi dávno, ještě v Praze, jsem si jednou

do vod háčkovaných hraček pro děti zabrouzdala. Tenkrát jsem uháčkovala dceři

medvěda kterého jsem viděla, jak jinak, v Burdě. Podařil se a dcera s ním dost dlouho

cestovala. K babičkám, na chalupu, na školku v přírodě...

Povzbuzená úspěchem jsem si řekla že jim udělám i jednu z příšerek tehdy velmi

oblíbeného seriálu i u nás, a to Mupet's. Z té jsem udělala jen hlavu a zájem dětí

se obrátil jinam. A to taky byl i konec mého hračkového období.

Nedávno mi dcera poslala fotku krásných háčkovaných oveček, že by se jí to líbilo pro Emču.

A samozřejmě v šedorůžové kombinaci. Říkala jsem si, že když jsem zvládla bez návodu medvěda

i část Mupeta, tohle by neměl být problém. Naštěstí ale po pár dnech našla na netu i návod

a tak nic nebránilo tomu, abych se zas do něčeho takového pustila.

Nejdřív jsem ale zkušela malou variantu, z levnějšího materiálu, a pak jsem si říkala, že podle výsledku

půjdu do dražšího materiálu. V tomhle případě žinylkové vlny.

Ovečka dopadla nad očekávání dobře, takže nebránilo nic tomu abych udělala i velkou.

A jelikož dcera nadhodila, že by to nebylo zrovna špatné i v tyrkysovošedé variantě

koupila jsem i tu tyrkysovou. Jenže, co z téhle barvy pro holku? A tak vznikl kamarád oslík.

Opět nejdřív malý a pak i velký. Malý a velká ovečka už mají svou paničku,

jmenovkyni Emičku, která je neteří dceřinýho partnera. Velký oslík, malá ovečka a pak i ta velká

budou zdobit kočárek i postýlku naší Emičky.

---

Hokuspokus napotřetí ....

mi přinesla jeden či dva obrázky, které už se mi líbily

o něco víc. Ale je fakt že z dvanácti je to málo, anebo tak akorát?

je fakt, že já jsem typ kterému dělá opravdu velkou práci vybrat z mých

dětiček foteček vybrat ta nej. Obdivuji ty kdo tohle umí .....

---

Našla jsem si jednu modelku o které jsem se domnívala, že

bude nejvíc vyhovovat pro tenhle styl....

..... no ukázalo se, že by možná byla, kdyby zas ovšem nezačal foukat vítr

a tak při mé krtčí slepotě jsem zjistila jak fotky vypadají až teprve na monitoru.

Opět zaostřeno úplně jinam

Hokuspokus napodruhé ....

Jak už je mým zvykem, když mám něco nového

k foťáku musím to prostě zkoušet a učit se a nebýt vůbec spokojená

s tím co mi z toho leze. A tím pádem být naštvaná a nadávat si, že se na to

vlastně vůbec nevykašlu. Obzvlášť když pak vidím co prostě dokáží za kouzla

jiní, padne na mne strašná skepse.....

A tak se plazím po zemi, nebo klečím u záhonů, bojuju s větrem, protože pokaždé

když se rozhodnu něco fotit začne funět, zjišťuju že mám

velké mezery v kompozici, a že byť se snažím, vycházej mi z toho furt takový

divný nemastný neslaný středovky s takovým divným (ne)zaostřením.

A těma vás teď budu zásobovat. Ať si taky užijete

---

Konečně dorazily .....

...... objednané mezikroužky kvůli heldovi. Jak jsem zjistila, makropředsádky velmi

zhoršují jeho vlastnosti, protože se moc nekamarádí s další optikou, kterou na něj přidám.

Protože mezikroužky žádnou čočku nemají, jako varianta na focení detailů s co největším přiblížením

se mi proto zdály nejlepší variantou. A tak jsem se hned vydala na zkoušení co to umí.

Ale nějak jsem si zrovna nevybrala dobrý čas na focení skoro makra, neb dnes venku dost fučí

a tak nešlo moc dobře focené detaily udržet v hledáčku.

A druhý poznatek, focení s nimi je o trochu jiné než s předsádkou. S tou dokážu

i v ruce něco udržet, ale s mezikroužky je to skoro nemožné. Takže opravdu stativ a ještě

k tomu buď samospoušť nebo dálkovou spoušť. I když ta už je taky někde na cestě ke mně.

---

Když jsem popisovala náš rozpadávací den blbec, kdy vzala za své jak

sekačka, tak část křoviňáku, říkala jsem, že se nakonec situace se sekačkou zcela nečekaně vyřešila.

V pondělí totiž jel manžel pro jednu kopírku a první co viděl na dvoře firmy byla

naprosto ta samá sekačka co máme, připravená na vyhození. Kvůli umřelému motoru.

A tak dovezl zpátky nejen kopírku, ale i sekačku. Z naší vzal funkční motor a na šasi

té druhé, které bylo v mnoho lepším stavu ho namontoval místo toho nefunkčního.

Nezůstanu tedy ještě zas pár let bez sekačky (tedy pokud motor vydrží) a pak už snad nebude

problém koupit novou.

Dandičí hemžení .....

Konečně nastal den kvůli kterému se tahle moje poslední

cesta do Prahy konala. Již v pořadí III. setkání dandíkářů kteří mají

chuť se sejít i jinde než jako soupeři ve výstavních kruzích. Sluníčko, které

mne ráno vítalo v okamžiku kdy jsem otevřela oči mi udělalo ohromnou radost, protože jsem

nevěřila, že bych měla to štěstí aby mi to vyšlo třikrát za sebou. Asi měl sv. Petr

někdy ve svém životě dandíka, že tak nad námi vždycky drží ochranou ruku a dopřeje

krásné počasí. S mužem jsme se nejdřív ještě zastavili u maminy abych jí mohla

dát kytičku ke Dni matek a pak už jen s lehkým šimráním okolo žaludku

mne vysadil před Strahovským stadionem, kde jsme měli sraz a volné parkoviště.

A tady se ukázal trochu první zádrhel. Někdo zaparkoval mimo, někdo na

domluveném místě a někdo dokonce úplně jinde a čekal na nás v restauraci

kam jsme měli jít až PO procházce. Takže jsem trochu povlávala

před stadionem jak urvanej plakát sem a tam, a sháněla všechny dokupy.

Nakonec jsem musela nechat Bobeše hlídat jednoho z členů setkání

aby se neutahal ještě dřív, než vůbec někam vyrazíme. I já už toho měla pomalu dost

a to jsme se stále ještě scházeli! Jako posledního jsem musela jít vyzvednout

mého kamaráda, který překvapivě dorazil, ale naštěstí stál velmi blízko

místa kudy jsme do petřínských sadů scházeli, takže jsem se nemusela vracet nikam daleko.

To, že jsme budili zaslouženou pozornost asi nemusím nijak zdůrazňovat,

protože třináct stejných psů, tedy vzhledově, ve dvou barevnostech

se přece hned tak nepotká. A to bylo také vlastně účelem, předvést ty okaté

krasavce co nejvíce lidem. A oni jakoby to vycítili, se předváděli skvěle!

Sice jsme neprošli to co jsem měla původně v plánu všem ukázat, protože jak se ukázalo,

krom mne a ještě jedné dandíkářky nikdo z těch kdo byli z Prahy to už na Petříně

vůbec nepoznávalo, a jak z nich vylezlo, nebyli tam třeba třicet i víc let, ale aby

nemuseli na nás dlouho čekat ti, kdo vzali za místo srazu restauraci vyrazili jsme

nejkratší cestou za nimi.....

---

Byť jsem měla sebou celou fotovýbavu, já sama moc času na focení neměla,

takže až na pár fotek jsem převzala od jiných.

Tulíšek Bobíšek. Se musel i při focení mazlit .....

Tady je z Bobeše jen provaz. Stačil zmizet před objektivem jako vždy

Tři generace dandíkářek, aneb babička, dcera a vnučka se svými miláčky.

Malá upekla pro všechny pejsky psí sušenky. Paní s brýlemi zas měla sebou největší

počet pejsků, tři a tři ještě nechala doma. Následující fotky jsou jediné

které jsem už v klidu nafotila já....

" Takhle málo místa tam bylo ...." k téhle dandíkářce jsem nejdřív jezdila do Prahy s Bobím na úpravu

I u tohoto stolu sedí celá rodina pro kterou se dandík stal tím pravým chlupatým mazlíčkem. Patří už

k těm, s kterými jsem se potkala poprvé. Chybí tam ještě druhý syn. Ten byl někde

něco fotit. A pozorně poslouchající kamarád. Byla jsem moc ráda že mu to taky konečně

vyšlo, byť z docela bolavých důvodů. Jelikož byl po reoperaci ruky, nemohl proto makat

na chatě.

Klasický dandík. Mazlivý, a ke všem lidem se hlásící jako ke své rodině. I k těm,

které vidí poprvé. Tenhle má i krásné literární jméno. Pan Darcy

A tohle už je "náš" fotr lotr. Čili Colorado Cash ze Žihelské zahrady alias Velkej Bobeš

A zas, jak při prvním setkání, i teď mne někdo pěkně nachytal nepřipravenou .....

I když ten smích byl asi zasloužený, protože to byl den jak víno, legrace si člověk

užil dost a dost, ale hlavně se zase sešla příjemná společnost lidí, naladěných na jednu strunu.

A ta se jmenuje Dandie Dinmont teriér ....