Žluté inspirace .....

K jaru patří žlutá ve všech možných odstínech.

Začne vládnout ještě dřív než zelená, která je druhou dominantní

jarní barvou. I na naší zahradě jsem našla dost zástupců této velmi optimistické

barvy. Ať už to jsou odkvétající kočičky, orseje, křivatce, jarní prvosenky nebo

právě nakvétající narcisky. Takže jsem ani nemusela opustit hranice teritoria našeho

domu a našla jsem spousty krásných zástupců ....

---

Ale za některými zástupci jsem musela do přírody. Třeba takový hodně mizející

podběl. Jak ubývá různých skládek zeminy a navážek které se rekultivují

ubývá tahle bylinka hodně rychle. Pamatuji se ještě tady v době kdy jsme byli

krátce nastěhovaní kolik ho tu kde rostlo. Každoročně jsme ho spolu s prvosenkou chodili

s dětma sbírat na sušení na "kašlavou" směs. Dnes jsou už jen ty prvosenky k mání,

ale podběl tak zřídka, že by se člověk našlapal spousty kilometrů než by nasbíral

to co dřív na kousku navážkové hromady.

I sasanku pryskyřníkovou jsem fotila mimo zahradu. Těch bílých, hajních, mám na zahradě dost a dost a stále jich přibývá

Kvetoucí javor je dokonce ještě z petřínského parku, krásně tak při pohledu na petřínský kopec ta žlutá

jeho květů a květů keřů zlatice. Ostatně ta se krásně zlatila i v lesoparcích nad Malou i Velkou Chuchlí

či zbraslavském kopci Závist.

Tenhle petrklíč, tedy správněji prvosenku bezlodyžnou jsem si pro sebe nazvala babiččina pomsta. Mám jí od maminy ze zahrádky kde se jí rozmohla šílenou rychlostí ač jí tam nikdy nesázela. Ale jak jsem koukala po okolních zahradách a zahrádkách bylo mi to jasné odkud se vzala. Tak jsem si jí přivezla i sem a doufám že se jí tu bude dařit stejně dobře a

brzy zaplevelí zahrady sousedům . Já se na ní rozhodně zlobit nebudu pokud se jí u mě bude líbit a vytvoří mi takové

krásné žluté bochánky na více místech. Ještě mám i její fialkovou sestřičku která je stejně bojovná a "vlezlá" .....

Stejnou měrou se mi tu zas po nějakém čase začínají pěkně rozlejzat prvosenky jarní. Jedna dokonce kvetla od prosince, pod sněhem bez sněhu a kvete pořád dál. Včera do nich tak krásně svítilo sluníčko klonící se k západu

že jsem neodolala .....

Orsejí mám plný trávník, záhony a zuby. V trávníku mi nevadí, za to v záhonech je to pěkně protivný plevel

který se dá hodně těžko vymítit a tak vždycky při jejich dolování skřípu zuby

Kočičky jsou kapitolou samy o sobě, jejich žluté štětičky teď najdete skoro všude

A narcisky ..... už se krásně začínají žlutit na záhonku pod terasou.

Tyhle jsou maličké jménem Téte e téte

Za to tyhle hvězdičkovité jsou o dost větší a hodně ranné. Kvetou vlastně hned po těch malých

jako první z velkokvětých

Jestli se vám zdá že na jednu žlutou kytičku které je teď také všude plno jsem zapoměla, tak ne,

nezapoměla. Ale z jejich portrétů bude samostatná kapitolka. Takže příště se můžete těšit na žluté

pokračování jménem Křivatec

Proč ? .....

Asi možná si tímhle povídáním neudělám moc přátel, hlavně mezi ženami,

spíš počítám z opakem. Ale nedá mi to o tom říct svůj názor. Nikdy jsem se tady netajila

že o sebe ráda dbám. Pravidelně chodím ke kadeřnici a jsem ochotná za opravdu dobrou

kadeřnici zaplatit i víc než je obvyklé. Za ten skvělej pocit z kvalitního a líbivého účesu

mi za to rozhodně stojí. Pravidelně jsem chodila na kosmetiku, protože peníze do toho vložené

se navrátí v dobře a kvalitně vypadající pokožce na obličeji, což znamená menší a pozdější

výskyt vrásek. Mám ráda příjemné vůně a ujíždím na voňavkách kterých mám doma dost

protože je používám podle nálady. To samé sprchové gely, šampony a jiná hýčkadla.

Bytostně nesnáším nošení tepláků, zástěr a vytahaných svetrů. A tímhle pomalu

směřuji k tomu proč tohle píšu.

Od začátku co jsme se nastěhovali na ves mne překvapuje jak strašně lehce rezignují

mladé ženy sňatkem a rodičovstvím na to jak vypadají. Vedou se neustálé debaty o tom

jak se rozmohla nevěra, jak spolu lidé nedokáží být, v případě že muž ženu opustí pro

jinou je ona brána jako oběť. Ale .... co si budeme povídat, co je přitažlivé na neupravené,

rozcuchané a ne zrovna "libě" vonící manželce či přítelkyni která se mu pohybuje před

očima ve špinavém vytahaném triku, nebo starých děravých teplácích. Neříkám že se musí

denně doma líčit, být jak ze škatulky a ani já to nedělám, opravdu ne. A ani nemusí chodit

v nepohodlném oblečení, ale stačí vyměnit tepláky za džíny, svetr neidentifikovatelných barev za

mikinu nebo pěknou tuniku. Použití antiperspirantu by měla být každodenní samozřejmost. A ne jen

jednou za den. Měla jsem to pochybné štěstí s jednou takovou mladou ženou sedět nějaký čas

v kanceláři a byla to, hlavně v létě, docela síla. Pokaždé když do kanceláře vstoupil nějaký

zákazník nebo i šéf styděla jsem se za ten strašný odér potu který se od ní linul. A jít

s ní na nákup oblečení bylo pro mne opravdu očistcem. Nemluvě o dechu náruživého

kuřáka který moc nepoužívá zubní kartáče a právě to a její obliba ve"vygajdaném" domácím

oblečení měla za následek to, že se její manžel na nějaký čas prostě uchýlil do náruče byť

starší, ale o sebe dbající ženy. A takových příkladů mám kolem sebe víc než dost.

K tomuhle mne vyprovokoval dnešní pohled na mladou maminku sedící s kočárkem

na autobusové zastávce. Věk: cca 22 - 25 let. Váha: cca 90 kg. Výška: cca 165 cm.

Čekala na autobus a neustále při četbě natahovala ruku do sáčku chipsů.

Ne každá jsme Twiggy, to beru ale dost mne vytáčí způsob oblékaní kdy si dívka

s postavou Haliny Pavlowské na sebe nasouká v představě nedbalé elegance či sexy vzhledu legíny,

nebo upnuté džíny z kterých přetéká sádlo kolem pasu, mnovrstvené oblečení které

udělá z nositelky něco co na dálku vypadá jak koule na pochodu. Může to, a taky vypadá,

dobře na postavě vysoké a štíhlé, ale na takové malé kouličce. To spíš vypadá silně

antisexy. Nejsem ani v nejmenším propagátorkou a obdivovatelkou vychrtlin z

kterých lezou kosti všude kam se člověk podívá, zvlášť když já sama žádná křehule

nejsem ale mrzí mne že ty dívky a ženy si neuvědomují na jaké zdravotní problémy si

zadělávají. Jen proto že rezignovaly na to vypadat dobře. Dá se to i s tou nadváhou,

ale chce to o sebe dbát. Neříct jsi, tak a mám toho svýho jistýho tak proč dál

o sebe dbát. To může být někdy velký, velký omyl.

Nerezignovat na to, že i když jsme v domácnosti a staráme se o děti

stále zůstáváme ŽENAMI a podle toho by jsme měly alespoň trochu vypadat. A to

v jakémkoli věku. Být hezky upravenou není jen výsadou mládí, štíhlosti nebo plné

peněženky. Mojí mamince je přes osmdesát, žije sama i když má přítele, ale nikdy

jsem jí neviděla neupravenou, ve starém vytahaném oblečení, neučesanou ......

Neměla poslední roky díky tatínkovým chorobám moc veselý a plný život, ale

NIKDY nerezignovala na to že je žena. A to by neměla žádná z nás !

Druhý výběr z vítězů ......

Další kategorií z které budeme vybírat vítěze do Grande finále jsou kaple.

Těch se sešel docela slušný počet a tak si je připomeneme.

1. Skalní kaple v Modlivém dole

(MarijaKes)

2. Zapomenutá kaplička v Heřmanicích

(Kerria)

3. Kaple Panny Marie Pomocné Vintířov

(Hela*)

4. Kaple sv. Ondřeje Hukvaldy

(MarijaKes)

5. Kaple sv. Cyrila a Metoděje Radhošť

(MarijaKes)

6. Kaple sv. Barbory Grabštejn

(Veki)

7. Kaple Kalvárie a kaple sv. Hrobu Petřín

(VendyW)

Hlasování začíná dnes a končí o půlnoci 20.4.

Drobné sakrální stavby ...... vítěz

A máme tu prvního postupujícího do finále.

Postupuje do něj naprosto bezkonkurenčně Jitčin .....

ZÁZRAČNÝ PRAMEN PANNY MARIE U VYŠKOVA

(KERRIA)

Květena velikonoční neděle .....

Protože jsem pro jednou nezapoměla na velikonoční

nádivku, vydala jsem se v neděli za vyjímečně slunečné chvíle na medvědí česnek

který si chci už kolik roků zasadit na zahradu. A taky právě do té nádivky. Zatímco

okolo Prahy už skorem kvetl, a tak jsem si říkala že to opět a zas jako pokaždé

prokoučuju, tady jsem z překvapením zjistila že teprve lehce vyráží a čvachtala jsem

po podmáčené a blátivé louce a hledala nějaké rostlinky. S botama obalenýma blátem,

klouzajíc a motajíc se do šlahounů ostružin a nadávajíc jak špaček jsem přece jen pár rostlin objevila.

Ovšem nebyla jsem připravená na to jak hluboko budu muset zahradní lopatkou rýt

abych vyryla rostlinu celou a ne jen listy. Navíc mi ještě překážel foťák, který jsem samozřejmě

měla sebou. Když jsem měla co jsem potřebovala, opět jsem přečvachtala loukou

zpátky a utahaná jak kdybych prošla nejmíň Boubínský prales tam a zpět se vydala

domů. Včera jsem konečně to co jsem tak pracně vydobyla zasadila pod lísky a teď jen budu

čekat jestli se mi ujme a jak mi ten kousek zahrady pěkně zdravě zaplevelí .....

---

Po cestě jsem neopoměla vyfotit jak květenu která se naskytla, tak i lístky

na keřích které už pomalu zdálky zazeleňují pohledy na stráně .....

Sasanky už krásně rozsvítily hajní podrost bílými hvězdičkami květů. Krom těch jarních to byly i žluté

Sasanky pryskyřníkovité.

Plicníky měly kvítky nějaké pomuchlané, ale nic to neubralo na kráse jejich modři

Z listí už vykukovaly i "vetřelčí" květy podbílku šupinatého

Někdo se tu jednou divil, že vidí poprvé růst devětsil ve vodě. Tady to není nic divného, v jednom místě je tu koryto

potoka právě devětsilem celé zarostlé.

Jak je vidět, roste pěkně v hloubce

I klemátis už pěkně začíná ožívat. Tahle fotka je už z ledna, jen jsem jí neměla

k čemu přidat.

Tolik velikonoční květena a příště bude pár fotek z velikonočního pondělí. Jak jinak

než sněhových .....

Tak to jsem prosím já ......

---

....... Mates, toho jména třetí ale v mé lidské smečce

jsem toho jména první. No, sice jsem malé štěndo, ale počítat náhodou

umím! Třetí protože patřím do širší smečky kde už dva Matýskové byli, ale

první protože ta moje smečka se od té velké trhla a já bydlím s ní. Já vím,

je to takové trochu zmatené ale já patřím do smečky kterou tvoří panička Lucka,

páníček Michal a malý lidský štěndo Ondra a bydlím s ní v Litomyšli.

Jsem samozřejmě jezevčík jak už to je zvykem, ale tentokrát jezevčík drsnosrstý.

Přijeli si pro mě až do Tábora protože se oběma mým páníčkům strašně moc stýskalo

po mém předchůdci a rozhodli se, že si prostě tu náhradu pořídí sami.

Já vím, že když tu byla za mnou panička z velké smečky, že jsem se jí moc líbil

a byla smutná že taky nemá takového malého draka, dokonce to i říkala

mé paničce, ale nejde to. Však oni jsou v té velké smečce ještě dva kamarádi

a s těmi jsem se měl o velikonocích sesnámit. Prý abych se nebál ostatních pejsků

a uměl s nimi vycházet. Ale já se nebojím! Spíš jsem byl zvědavý.

Když jsme dorazili a panička mne dala na zem najednou se nade mnou zatmělo

a začala mne očuchávat velká černá hlava, co očuchávat, ona mne začala oblizovat

a já byl za chvíli celý mokrý. Nelíbilo se mi to a bál jsem se, ale nedal jsem to

najevo ani kňučením ani počůráním jak to třeba dělají jiná štěnda. Když zmizela

černá hlava na její místo nastoupila taková šedá rozčepýřená s ohromnýma očima

a začala mne očuchávat ona. Když jsem chtěl utéct nebo se schovat tak se za mnou

rozběhly obě hlavy a všude mne našly. Tak nebylo to moc příjemné, ale po nějakém

čase se obě uklidnily a daly pokoj. A tak přišel můj čas. Začal jsem zas provokovat já.

Nakonec se mi podařilo ty dvě hlavy rozhádat tak, že šedá vrčela na černou když jsem si hrál s ní

a nebo černá vrčela na šedou když jsem si hrál zase s ní. Jenže to mě vzala panička

Lucka a šli jsme spát. Tedy ona si myslela že já budu spát, jenže těch zážitků s hlavama

bylo spousty a já byl ještě celej rozradostněnej takže se žádný spánek nekonal.

Nakonec pro nás přijel páníček Michal a jelo se domů. Teprve tam jsme všichni

usnuli po rušném dni. Já byl spokojenej, panička taky a myslím že i ty dvě hlavy.

Ostatně s těma se budu vídat prý častěji ..... tak musím vymyslet do té doby

další lumpárny který jim budu provádět ......

Kdy jsem potkala velikonoce ........

Kdy se městské dítě potká s venkovskými velikonocemi a vším tím co obnáší ?

Buď nikdy anebo každý rok. Já měla to štěstí že mne potkala druhá alternativa.

Když mě byly čtyři roky, moje rodiče se rozvedli a já začala díky taťkovi trávit spousty

víkendů, prázdnin a svátků na chalupě v náruči Železných hor. A samozřejmě že jedněmi z těch svátků

byly i velikonoce.

Moje nejzašší vzpomínka je na dobu kdy mi mohlo být tak pět, šest let a chodila jsem jako jediná

holka s bandou místních kluků po vsi na koledu. Měla jsem svou pomlázku

kterou mi upletl jeden z nich ( byl to můj dobrý duch, ochránce, kamarád a později i velká

láska z dob dospívání), svůj košíček a obrážela všechna stavení. Výsledkem byla hromada

vajec a bonbónů a uťapaný nohy. Od mojí první koledy jsem se vždycky těšila na další

velikonoce kdy na chalupu pojedeme a byl pro mě obrovský trest když jsme zůstali

v Praze. Jak jsem dospívala postupně jsem se z koledníka začala stávat obětí

koledníků jiných. A ne sama, začala se mnou jezdit moje kamarádka ze třídy

a každé velikonoce jsme dostávaly pěkně na frak. Bylo to taky zásluhou

jedné náhody. Moje šikovná maminka mi takhle jednou prodlužovala kalhoty a jelikož

neměla čím nastavení zamaskovat, přišla na to že by mi na ten spoj našila vyšívanou

stuhu. Byly to tenkrát strašně oblíbené lacláče a já měla, opět díky mamině něco

extra a to výšivku na laclu. Kousek stuhy zbyl když přišli kluci na koledu a jelikož

už je nějaký vajíčka moc nezajímaly, ale za to už jsem byla vě věku kdy jsem je

zajímala já a jako taková jsem měla za povinnost odevzdat jim na hlavní pomlázku

mašli, dala jsem jim ten zbytek. Jelikož takovou stuhu nikdo přede mnou neměl

ta moje přišla na čestné místo na špičku.

Od té doby jsme každé velikonoce pravidelně vykupovaly pražské galanterie z těch nejhezčích

vyšívaných stuh abychom dodržely s kamarádkou tradici. Vždy k nám chodili kluci jako

první, protože věděli že zase budou mít od nás tu nej stuhu. Postupně se to rozkřiklo

po celém okolí a tak se nejdřív vždycky šlo koledovat na mlejn, protože holky z Prahy

mají ty nejkrásnější vyšívaný mašle v celém okolí. Ale pro tu "naší" partu ze vsi byla

vždycky schovaná ta opravdu nejhezčí .....

Jezdily jsme na chalupu na velikonoce hodně dlouho, prožila jsem tam velikonoce

dětské, jako puberťák i jako mladá dívka. Když to beru zpětně, tak jsme povětšinou

měli velikonoce na sněhu, málokdy se stalo že by nebyl při našem příjezdu, nebo

přes noc nenapadl. Ty které byly bez sněhu by se daly spočítat na prstech jedné ruky.

Kapitola sama o sobě byly naše útěky po kamenech potoka který tekl podél chalupy

v případech kdy zavítali na mlejn koledníci již značně zmožení mnohými sklínkami, kteří

už povětšinou nevládli moc dobře nohama ale i rukama v kterých ztratili cit a mlátili

pak hlava nehlava velmi bolestivě. Abychom tomu ušly, vystartovaly jsme rychlostí

jakou by nám záviděl i Usein Bolt a vhupli na první kámen a pak už to šlo ráz naráz

jak jsme to měly za ta léta v nohách. Ti odvážlivci kteří se pokusili o pronásledování

většinou skončili buď v prvním mohutném keři šípkové růže nebo ve vodě. To jim okamžitě vzalo

chuť na další pronásledování a tak se raději odpotáceli po cestě pryč. Dost často

jsme od mojí maminky dostaly za to vynadáno, ale když pak viděla jelita který

jsme měly když se někomu tu a tam před naším úprkem podařilo nás švihnout uznala

že přeci jen děláme dobře ....

Jsem doteď vděčná za ty nádherný leta která jsem na chalupě mohla trávit, na velikonoce

nebo čarodějnice, na všechny ty víkendy, prázdniny, Silvestry nebo dovolené které jsme

nedočkavě vyhlížely, prostě za to nejkrásnější dětství i dospívání jaký si jen

může přát městský dítě, trávené uprostřed lesů a luk s rybníkem před dveřmi a s partou

skvělých kamarádů ......

P.S. Když jsem tuhle něco hledala, zjistila jsem že pořád ještě mám schovaný kus z jedné

té vyšívané mašle. Už je časem dost zteřelý a zažloutlý, ale pořád má moc přivolat

zpátky vzpomínky na ty úžasně trávené velikonoce ......

Takhle jednou koukám z okna .....

...... a vidím že okna protějšího domu mají takovou krásnou barvu

a tak jsem vylezla na zahradu a koukám jakej se nám vyklubal zas jednou krásnej západ.

Nejdřív jsem se šla podívat jak to vypadá z okna na půdě, a ono to bylo fakt parádní. Takže

jsem zase seběhla dolů pro foťák, hupky šupky zas nahoru a cvakat. Pak mne napadlo že by

to chtělo vylézt vůbec někam ven. A jak se to někdy přihodí, přijde zcela geniální

myšlenka. V tomto případě na místo kde by se mohlo dobře fotit. Není daleko, a přitom

je to na kopečku ale zas ne na nějakém velkém. Na to místo totiž debil koukám od té doby

co jsme se sem nastěhovali ale nikdy! mne nenapadlo při západu tam jít. To jsem tu chodila

na různá místa, šplhala do kopce abych to stihla a pak se ještě půl hodiny vydejchávala

abych neměla rozklepaný ruce. A přitom jsem celou dobu měla tak dobrej flek za barákem.

No, k některým věcem prostě člověk musí dojít až po delší době. Anebo prostě musí

používat mozek ......

Tyhle jsou z půdy ......

Sluníčko bylo ještě docela vysoko a navíc se začalo schovávat do mraků a tak nastal

čas k přesunu ven a na kopec. Sice místo fajn, ale jako tady všude .... prostě ty drát

se budou motat vždycky do záběru

A finito .... další barevné divadlo, i když jsem ještě chvíli čekala, nenásledovalo. Obloha zšedla a já šla dom ....

Dandičí slet, pohledy které mne nikdy neomrzí a zrzavá zvědavka ......

Do Prahy jsem minulý týden jela za a) kvůli dandíkům

a za b) kvůli tomu abych si zas užila pár dní v lese a zapoustevničila si na chatě.

A) se vydařilo stoprocentně, B) ovšem nikoli. Venku bylo blbě a mě koneckonců taky nebylo nějak moc dobře.

Po těch posledních nehezkých měsících mne začal zlobit žaludek a občas o sobě

dává vědět nepříjemnou bolestí a pálením žáhy. Navíc si ještě matička příroda

usmyslela že když nebyla zima v zimě, bude prostě na jaře. A tak jsem si řekla

že proč sedět zalezlá na chatě a pořád jen topit, obzvlášť když zásoby dřeva

jsou tady doma neodvezené a na chatě nic moc když to samé můžu dělat

v pohodlí domu. Mám sice co se týče pobytů na chatách a chalupách docela spartánskou

výchovu, ale někdy už radši dám přednost tomu že je teplo po celém

domě, mám možnost teplé vody kdykoliv a ne jen když se topí nebo si jí

ohřeju ve varné konvici. Asi už holt stárnu když mne dokáže pohodlí

lákat víc ......

Na setkání jsem vyrazila s Bobešem pěšky a vyzbrojená foťákem a náhradní baterií

protože se konalo v krásném prostředí Petřínských sadů, kousek pod Nebozízkem

s těmi nejpůvabnějšími pohledy na Prahu probouzející se do jara. Čekala jsem že

zas nafotím mým obligátních 130 fotek jako vždy když se na Petřín dostanu. Navíc

dandíci skýtají nepřeberné možnosti focení zvlášť když jich je víc pohromadě.

A opět jsem se hodně spletla. Nestihla jsem nafotit totiž nic. Přesněji stihla

jsem nafotit 8 (slovy osm) fotek! Víc totiž s Bobešem na vodítku totiž nebylo možné.

Neustále mi totiž tou rukou škubal, navíc jsem zas musela ostřit manuálně

a tak jsem znechuceně foťák nacpala zpátky do kabely. Na místě srazu to nebylo o

nic lepší, tady se zas motal kolem všech holek, vrčel výhružně na zbylé dva psy

a já po nedávné nemilé zkušenosti po jeho rvačce s Matýskem jakékoli vrčení

prostě okamžitě musím utnout hned v zárodku a navíc aby se mi tam ještě porval

s nějakým dandíkem, tak po tom jsem opravdu nijak netoužila. Naštěstí tam bylo

spousty jiných kteří fotili a fotky mi nezištně poskytli.

Vzácným hostem setkání, které u nás v Čechách také uctilo 200. výročí

vydání novely Guy Mannering od Sira Waltera Scotta byla paní Bronwell Bond

zástupkyně americké odnože DDTrustu a zástupkyně amerických chovatelů DDT.

DDTrust se zabývá jak výzkumem nejrozšířenějšího onemocnění u DDT - glaukomu,

tak se i stará o dandíky kteří žijí ve špatných podmínkách, nebo těch kteří se objeví

v některých amerických množírnách, které jsou velkým nešvarem a zlem po celém světě. Takové

psy odebírají nebo vykupují a hledají jim nové a lepší domovy.

Z českých dandíků byla velmi nadšená a není se čemu divit, protože jsou velmi pěkní

a srovnatelní s chovy všude jinde ve světě. Takže se jejich chovatelé i majitelé

nemají za co stydět. Jelikož nebylo zrovna nejlépe, poseděli jsme v příjemném

později tedy až moc velkém teple restaurace Petřínské terasy ale jelikož

Bobeš nejevil ani známky únavy ani známky toho že by se přestal zajímat

o přítomné psí dámy, po venkovním focení všech přítomných jsem

uznala za lepší vydat se na zpáteční cestu. Zase pěšky a raději už

jsem chtěla být kvůli němu doma, protože to byl jeho první tak velký

a hlavně rušný výlet. I když při zpáteční cestě jsem si chvíli

pohrávala s myšlenkou že bych přeci jen kousek popošla nad Seminářskou

zahradu a vyfotila krásně kvetoucí meruňkový sad, ale jelikož začalo

poprchávat, opět jsem to zavrhla a dobře udělala. Bobeš sice přišel trochu, no spíš

víc navlhlej jelikož z těch pár kapek se za chvíli udělal takový jemný ale intenzivní déšť,

ovšem v okamžiku kdy jsem si už doma po příchodu dávala čaj se tak rozpršelo,

že být na cestě byla bych i s deštníkem durch i já ......

Pokud se takhle vydaří i to moje plánované setkání dandíkářů,

a popravdě většina těch kteří tam byli i přislíbili že dojdou, a jestli vyjde

i lepší počasí tak budu opravdu moc ráda. jen teď musím začít shánět něco se

skotskou kostkou. No hodně blbej nápad mne napadl .....

---

A jak jsem si tak pochodovala, zas jsem si vycvakla některá oblíbená panoramata.

Překvapivě i když jen domy tak jsou pěkně barevná.

Hledej kočku?

U jednoho stromu jsem potkala jevící se rodinku a tak koukám čemu se tak jevili. A

ejhle, ony se tam proháněly a hrály si na schovku tyhle zrzavý zvědavice .....

Sednout si tam na lavičku a vybalit sváču, za chvíli by jich tam bylo dost.

A to už si hovíme v restauraci. Ani se nenechal Bobeš fotit, pořád se snažil vykroutit aby mohl poskakovat

jak kašpar kolem těch feneček .

Madší dáma je naše psí "teta", od ní z chovky je Bobešův tatík a ta hlavička patří nějaké vzdálené Bobešově sestřenici.

Starší dáma je ona americká návštěva. Přijela de facto na pozvání právě Mirky která se chtěla českými chovy pochlubit.

Takhle to vypadalo u stolu. Fotily na zapůjčené aparáty dvě mladé turistky z kterých se také vyklubaly Američanky

a byly trochu perplex z toho když se nad stolem objevilo hned jedenáct dandíků

A ještě fotky z venku. Aby jste si nemysleli že se k nám přidala nějaká houmlesačka,

to je jen klasická elegance amerických turistů. Ta dáma v šusťáku je Caroline, kamarádka Bronnie.

Má českého manžela, dvě děti které hovoří česky, ale ona sama nežbleptla ani ň.

A to je z mého chvilkového pražského pobytu vše. Doufám že ten květen bude o dost lepší.....