Poslední tvoření loňského roku .....

Chtěla bych vám ukázat poslední tvoření

z vánočních věcí které jsem dělala na objednávku a pár

věcí které jsem si udělala jen tak pro radost. Koupila jsem si totiž

krásné vánoční látky ale až pozdě, když už jsem měla objednávky jen

na špendlený patchwork. Já totiž kimekomi dělám o mnoho raději

protože tam je strašně moc možností a fantazie může pracovat na plné

obrátky. U špendleného patchworku je vlastně styl daný jen z nemnoha novými

možnostmi. Takže vlastně jen v barevnosti se dá experimentovat ....

Nejdřív vám ale chci ukázat stromeček ozdobený mou druhou větší zakázkou,

zelenostříbrnobílou. Fotky jsou z mobilu takže žádná velká kvalita....

A mašličky zbyly i na girlandu

Andělíci putovali k té milé dámě která si u mě objednala těch padesát ozdob.

Jako dárky pro její rodinu na Slovensku

Tyhle kouličky putovaly přímo do nechvalně známého policejního místa. Do Bartolomějské ......

...... stejně jako i tyhle zvonky. Všechno díky mé kamarádce která si odtud jednu kouličku

odvezla do nové kanceláře a ta měla takový úspěch, že jsem jí musela dělat hned natřikrát.

Věneček si objednala Mengano spolu s kytičkovým košíčkem pro maminku

A moje hrátky. Ruční tvoření je taková droga že když už nemusíte nic nahánět a dělat,

stejně vám to nedá a máte pocit že vám něco moc chybí. Takže musíte stejně zasednout

a něco tvořit.

Obě tyto kouličky se ale doma moc neohřály a skončily u pana psího dochtóra. Tedy u něj a

jeho kolegyně.

Když jsem dělala malý růžičkový košíček, zařekla jsem se že tohle už tedy nikdy. Jenže

mě to nedalo a vyzkoušela jsem ještě jednu věc. Dárkovou kytku. No řeknu rovnou

dala mi zabrat a obdivuju šikulky které je dělají na svatby ve velkém....

Teď bude asi chvíli přestávka do doby než se začnou blížit velikonoce. Ale nevím jestli a jak budu mít čas

na tvoření, protože se možná chystá takový životní kotrmelec. Tak uvidím co mi to přinese nebo ne....

Když vysvitlo sluníčko ......

..... a sníh se držel, ba dokonce ještě padal docela vydatně

vydala jsem se předposlední prosincový den na kratší procházkový okruh.

Touhle stranou vsi moc často nechodím i když popravdě jsou zde docela zajímavé

pohledy na protější kopce a ovšem také na všudypřítomnou dráhu. Spíš jsem se

soustředila na detaily nebo na sluníčko které se střídavě schovávalo opětně za

hradbu mraků či svítilo naplno. A jelikož opět začal foťák nebo asi spíš objektiv

vykazovat závadu kterou mne vytáčí už poslední dva a půl měsíce, naštvaně jsem

ještě o něco ten okruh zkrátila .....

---

U splavu jsem vyfotila první letošní ledouny, i když nic moc

Svítilo, zatahovalo se a sněžilo

Ptáci mají naservírováno. I s čepicí šlehačky

Když jsem se konečně vyškrabala na kopec a podívala se dolů do údolí potoka ....

Kuličky skalníku spolu se stálezelenými listy nádherně vynikaly na bílém podkladu. Když se to tak vezme je to naše evropská "cesmína"

Směrem na Svitavsko se sluníčko činilo ale směrem na Ústí už se obloha pěkně černala

Takhle modro bylo když už jsem se vracela dom

Matěj modelem .....

Už jsem zmínila že jsme na štědrodenní procházku

vzaly Matěje aby se on prolítal a zbylí dva si od něj trochu oddechli.

Vždycky když ho vezmemven lítá jak pošuk a kolikrát je problém

krotit ho aby nevzal dráhu někam kam to nepotřebujeme.

I když tentokrát se vyjímečně choval vcelku poslušně.

Ale aby vlítnul do vody a vyválel se alespoň

symbolicky v blátě jsme mu stejně nezabránily. Sice jsme ho

včas odvolaly, samozřejmě přes jeho

naprosto nesouhlasný výraz jenže alespoň na kousek

vlízt musel.Našěstí ještě před tím jsme ho usadily na lavičku

kterou u takového příjemného potočního zákoutí zbudovala

nějaká dobrá duše z řad chatařů ......

---

Svatoštěpánský zahradní pelmel ......

Jestliže na Štědrý den to venku vypadalo na klasické jaro,

na Štěpána už se připoměla trochu paní Zima. Napadlo několik málo centi sněhu

ale i to stačilo udělat vánoční kulisu. Alespoň na ten poslední sváteční den. Oběhla

jsem zas zahradu a udělala pár výcvaků.

---

Když se tak na ty fotky koukám, připadají mi že jsou takové, no, jalové. Není v nich žádný nápad, čiší z nich že jsou focené jen proto aby bylo dát co na blog. Občas se mi tohle stane, že když zpětně koukám na některé fotky říkám si proč že vlastně vznikly. Ti z vás kdo fotíte to asi budete chápat ..... postě někdy je to takové možná na první pohled hezké, ale pro fotgrafy bezduché, bez nápadu a nálady.

Štědrodenní procházka .....

Mezi mým návratem domů z Vídně

a štědrým dnem jsem střídavě pekla co jsem zameškala, lítala s mužem a Bobešem k doktorovi,

a zase pekla, a připravovala všechno na Štědrovečerní večeři. Jelikož tu byla nečekaně i dcera

a jelikož byl Štědrý den zpočátku krásně slunečný, a já měla všechno s jednodenním předstihem

hotové vydaly jsme se na procházku. Vzaly jsme jen Matese aby se taky trochu prolítal

a ostatní si od něj doma trochu odpočinuli. Klasicky v okamžiku kdy jsme vylezly z domu

se začalo zatahovat a sluníčko se ukazovalo zpoza hradby mraků jen sporadicky.

Ovšem teplota + 6°C to vynahradila ....

---

To že je počasí v posledních měsících dost zblázněné dokazuje i to, že jsem na naší forsythii našla pár rozkvetlých květů i pár poupat. A to nebylo ještě všem štědrodenním překvapením v přírodě konec !

Štědrodenní jaro ..... tady ještě sluníčko svítilo ......

..... za to tady už dělalo drahoty

Lišejníky svítili na bezových keřích do dálky

Prosím, jedna vánoční pampeliška na konec .....

Procházka nebyla dlouhá a jako vždy když jdu s dcerou ani není moc obrázků. Povětšinou spíš

kafráme a řešíme nějaké životní kotrmelce či jinak rozmlouváme o nemrtelnosti chrousta .

Dneska jen pár dnípo těchto zcela jarních obrázcích to venku vypadá úplně jinak.

Venku mete sníh, fouká vítr a vůbec to vypadá jak v zimě.

Ale musím říct, že mě bylo podstatně sympatičtější tohle nafocené počasí ....

Vídeň 13.12. ..... pelmel závěrečný

Na konec povídání o našm vídeňském toulání vám chci ukázat

pár kostelů které jsem vyfotila letem světem při vlání za průvodkyní i při už podstatně pomalejším návratu na místo srazu kde nás měl vyzvednout autobus. Nejvíc času jsem samozřejmě věnovala dómu sv. Štěpána, ale ten bude, jak už jsem ohlašovala jako závěrečná tečka za Sakrálními stavbami a tak na něj budete muset počkat až do března. Zbylé obrázky z bloumání jsem dala do dvou koláží protože jinak by jich bylo už moc a jak je známé dlouhé články moc netáhnou .....

---

Jako malá ochutnávka průčelí kostela sv. Štěpána

V tomto nenápadném kostele Kapucínského kláštera se skrývá tzv. Kapucínská (Císařská) hrobka.

Jsou zde pohřbeni příslušníci bývalého císařského habsburského rodu od roku 1633 až do roku 2011. Místo posledního odpočinku zde našlo 149 příslušníků rodu, 12 císařů, 19 císařoven a královen. Nejkrásnější sarkofág patří Marii Terezii a jejímu muži Františku I. Lotrinskému. Nejobyčejnější zas jejich synovi Josefu II. Jsou zde i sarkofágy Alžběty Bavorské (Sisi) a jejího syna korunního prince Rudolfa. Posledním císařem (činným) zde pohřbeným je František Josef I. Poslední bývalou císařovnou zde pohřbenou je v roce 89 císařovna Zita a v roce 2011 zde byl pohřben její nejstarší syn, bývalý korunní princ Otto Habsburský.

Zatímco v Kapucínském kostele leží ostatky Habsburků, zde v kostele sv. Augustina v Loretánské kapli leží ve stříbrných urnách jejich srdce. Kostel sv. Augustina přiléhá k Hofburgu a byl nejdůležitěšjším kostelem v monarchii. Habsburkové se zde ženili, ale i abdikovali. Ženil se zde i Napoleon Bonaparte když si bral za ženu Marii Luisu Habsburskou. Jako jedna z mála je zde pohřbená i nejoblíbenější dcera Marie Terezie Marie Kristýna.

Za pochodu focený kostel sv. Michala na Michalplatz. I tento kostel patří do areálu Hofburgu asloužil jako farní dvorský kostel. Je nejstarším kostelem ve Vídni . Zakladatelé jsou možní dva. Buď křižácký vévoda Leopold VI. nebo český král železný a zlatý Přemysl Otakar II. V podkrovní místnosti vedlejšího domu žil skladatel Joseph Haydn který složil císařskou hymnu (Zachovej nám Hospodine .....) která byla rakouskou státní hymnou do roku 1918 pak znovu od roku 1929 - 1938 (Budiž nekonečně požehnána ) a aby se to nepletlo od roku 1841 je melodií německé státní hymny (Deutchland, Deutchland über alles .... nechvalně známá z dob nacismu) a nyní je německou hymnou její třetí sloka (Jednota a právo a svoboda pro německou vlast.... Taky to zní pěkně nabubřele), po smrti W.A.Mozarta zde byla premiéra jeho Requiem kde Haydn jako sedmnáctiletý hrál na varhany

Jeden kostel neznámý, odbočky už se dceři dělat nechtělo

Kostel sv. Jana Křtitele (snad)

A teď už slíbené koláže. Na dvou centálních obrázcích je jedno z ramen Dunaje a restaurace nad ním ve večerním hávu, dům vedle kostela sv. Štěpána, béžová budova a socha jezdce je Albertina, bývalé soukromé apartmány příslušníků habsburského rodu a nejzasší část Hofburgu, dnes významná galerie a muzeum.

Zde je ústřední fotografií pomník admirála Wilhelma von Tegetthoff který byl nejvýznamějším admirálem v historii rakouského námořnictva a proslavil se v době prusko - rakouské války a dovezl z Mexika zdárně tělo popraveného mexického císaře Maxmiliána Habsburského, stojící na křižovatce u Prátru asamotné velké ruské kolo v Prátru.

A co by byla samozřejmě vídeň bez Sachera? No, my ho nikde nenašly, a už určitě ne v téhle restauraci. Je to s ním takové dost složité. Vznikl sice na této adrese ale cukrář který jej vymyslel se ve zlém rozešel s ředitelem a odešel i s receptem jinam. Dnes si ho můžete dát buď v Café Hawelka nebo Café Schwarzenberk.

Barevný strop patří k nejmodernějšímu hotelu ve Vídni stojícím na břehu ramena Dunaje a je to promítání mořského dna. Ono vůbec různé projekce všeho druhu na budovy jsou ve Vídni dosti oblíbené. Další byla ve stejném hotelu až zcela v nejhořejším patře. A nedalo mi vyfotit nádherné ozdoby z papírmaše které prodávali na trhu na MariaThereziaplatz.

K těm trhům ještě něco. Nejsou jen u Radnice, ty jsou nejznámější, ale na každém možném volném placu. Krásně ozdobené, krásně nasvícenéa s krásnými vánočními věcmi. Moc kýčů se tu nenajde, všechno jsou povětšině ruční práce a věci vstahující se k vánocům. A pak různé mňamky a klasické punče a svařáky do originálních hrnečků. Každý s trhů má svůj hrneček. U Schönbrunnu to byly bílé s černou siluetou zámku, u sv. Štěpána modré botičky s panoramatem Vídně, ty samé ale v červeném na Mariapltzu, srdíčkové u Radnice. Můžete si je buď nechat nebo vám za ně vrátí zálohu 2,50 euro. Na účastnících zájezdu bylo vidět podle počtu hrnečků které si nesli že se pilně věnovali konzumaci a sběru suvenýrů. Tímto se tedy loučíme s Vídní abychom se zase vrátili k náladovkám z české kotliny ..... třeba ke kvetoucím pampeliškám na Štědrý den .....

Silvestr pod psa ......

Vážení ..... tak jsem velmi, ale velmi pohoršen.

Přišel jsem na to, že ač mám vlastně svůj blog, panička mi moc často prostor tedy nedává. Spíš vlastně vůbec ne.

Takže jsem se rozhodl že to musím napravit a povědět vám jak moc bolestivě jsem se musel připomenout.

Před nějakými čtrnácti dny jsem tu zahlédl, že si na mne panička vzpoměla a že prý chce aby jste mi drželi palce, protože jsem nějakej nemocnej. Vyjímečně měla pravdu, jenže to ještě ani ona a vlastně ani já jsme nevěděli až jak moc nemocnej. Začalo to tím, že jsem pomalu přestával chodit. Plouhal jsem se a nemohl pořádně zplachtit ze schodů jak jsem byl zvyklej.Když jsem to udělal naposled přistál jsem na čumáku a nemohl se chvíli ani zvednout. Druhej den už jsem chodil dost špatně a panička mne vzala k našemu psímu panu dochtórovi. Ten se na mě podíval, prohmatal, zrentgenoval a řekl že to je od zad. Sakra, já vím že se říká že se pánečkové po čase začínají podobat svým psům, ale tohle bylo naopak! Já se začal s těma bolavejma zádama podobat paničce!! Tak jsem dostal jedno bodnutí a panička si mě zas odvezla domů. Hejčkala mě a pečovala o mě, to se musí nechat a mě se trošičku ulevilo. Druhý den mi páneček přinesl léky a začali mne léčit. Jenže ono to zabíralo jen trochu a mě to bolelo pořád. Jenže nějak jsem to nemohl říct a hlavně jsem neuměl říct kde mě to bolí. Při další kontrole mi pan dochtór prohmatal záda, ale zase se mu nelíbilo že necukám nohou když mi do ní píchá tak jak bych měl a udělal mi další rentgen. Jenže to bylo pěkně vypráskaný protože mi neřekl že budu u toho muset spát. Jen se okolo mě chvilku motal a najednu byla tma a já si už nic nepamatuju. Když jsem se vzbudil už jsem byl zase doma ve svý kleci a bylo mi jak po hóóódně velkým flámu Motala se mi hlava, motaly se mi packy a když jsem chtěl udělat krok vůbec mě neposlouchaly jako by ani nebyly moje.

No co vám budu vyprávět, určitě už jste to někdy přepískli s pitím a víte jak vám po tom bylo .....

Na rentgenu prý je všechno v pořádku ale já měl jiný, trochu dost delikátní problém. Nějak jsem se nemohl .... no vytento. Prostě nějak mi to ve střevech tím že jsem se nemohl dostatečně hýbat zatuhlo či co a tak jsem musel absolvovat olejovou kůru. Z obou konců. Ostuda, ostuda, ostuda. Blemcat olej z misky mi zas takovej problém nedělalo, měl jsem docela hlad a navíc o tak pěkně klouzalo do krku, ale z toho druhýho konce, jéžiš to vám byl trapas! Jak jsem byl rád že se to za dva tři dny spravilo a já nemusel snášet tu potupu. Jenže pořád i přes prášky to nebylo ono, měl jsem furt bolesti, nemohl dlouho chodit, a vůbec jsem se celkově moc necejtil. I když jsem byl asi jedinej. Panička chodila okolo mě a krčila nos že prej smrdím jak prochc....j bezdomáč. Tak ono je fakt že jsem se tu a tam bolestí trochu počůral, zvlášť když mne snášeli ze schodů a někdy i když jsem si vlezl do pelíšku, ale zase komu se to někdy nestalo.

A mě bylo hůř a hůř, začal jsem i zvracet a tak mě zas naložili do auta a hurá k dochtórovi. Prohmatal, poslechnul mě a zkonstatoval že mám žaludek plnej plynů a proto mne to nutí zvracet. Zase píchnul pigáro a jelo se odpočívat. Trochu se to vylepšilo, ale jen na chvíli. Přesně do Silvestra. To už se mi udělalo vážně tak šoufl že jsem se dal do zvracení a zvracel a zvracel až jsem se z toho neudržel ani na nohou. Byli tu všichni členové smečky a tak hustili do paničky ať zavolá dochtórovi co se mnou. Ten náš to nebral tak se zkusil jinej. Ještě že jsou tu na to malý město čtyři. Řekl že máme za třičtvrtě hodiny přijet. Jak pak svěřila panička Lucce byla to pro ní nejdelší třičtvrtěhodina za poslední dobu a že měla hrozně moc velkej strach . No já se jí ani nedivím, fákt jsem vypadal bídně. Umolousanou tlamu, slintal jsem jak dement, ležel jak lemra a pořád hejkal. Když mne u dochtóra vyklopili na stůl tak jsem se už ani moc nebránil. Dochtór chtěl vědět od kdy je mi bídně, co se mnou kdo dělal a podobný ty voloviny. Pak mne začal rentgenovat, všelijak nakrucovat, pak zase natahovat, rejdit mi po břiše nějakou divnou věcí a tak furt dokola. Už jsem toho měl plný kecky a tak jsem mu pro radost poblil celej ten stůl na kterým mne prohlížel. On ale byl nějaká silná nátura protože mě ještě začal uklidňovat že se nic neděje. Když už nás asi počtvrtý poslal za dveře a zase vzal zpátky prohlásil že se mu to vůbec nelíbí, že se mu vůbec nelíbí jak vypadám (není divu, já se sám sobě taky rozhodně nelíbil vypadal jsem jak kdyby mne vytáhli odněkud ze stoky a ne jako mnohonásobnej šampión) a že mne bude muset operovat. No to byla rána! Panička jen zalapala po dechu a já čekal že mu to zatrhne. Ale ouha, on jí přesvědčil argumentem že mi sice může dát injekci proti tomu hnusnýmu zvracení ale že vypadám tak bídně že bych taky nemusel do rána vydržet. A to byl argument na kterej panička slyšela!

A bylo to tu zas, nejdřív injekce pak něco čuchnout a najednou jsem ležel na zemi, na sobě nataženej takovej divnej dírkovanej návlek v kterým vypadám jako nějakej pofidérní salám, v břiše díru a motá se kolem mě taková mladá pěkná sestřička. Nakonec se ukázalo že jsem vůbec neměl problémy se zády i když všechno na to ukazovalo, ale že mám něco čemu se říká zánět slinivky břišní. A to že prý vůbec není nic dobrého. Podle toho jak mi těch čtrnáct dní bylo to opravdu není nic moc fajného. Silvestra jsem prospal, panička s Luckou taky vypadaly na to že co chvíli zvadnou, páneček to zapíchnul už v deset a prej to všechno jak měli o mne strašnej strach a měli nervy v kýblu. Ale to asi přeháněli protože jediný co bylo v kýblu byla voda s šampónem kterou mi furt panička matlala tlamu a nohy abych nebyl oslizlej a počůranej a žádný nervy jsem tam fákt neviděl ! To mi můžete sakra věřit !!