07 října 2017

Basteibrücke .... symbol NP a CHKO Labské pískovce




Když jsme se na vrcholu Liliensteinu dostatečně pokochali, posilnili
a osvěžili, čekal nás sestup zase zpět do údolí na parkoviště při úpatí hory.
A odtud dvacetiminutový přesun do Bastei. Němci to vyslovují Baštei což se
velmi blíží českému Bašta. A opravdu to taková bašta krásy je. Bastei je nejstarší
turistickou atrakcí Saského Švýcarska, a tyčí se 194 m nad hladinou Labe.
Čekají vás tu výhledy jak do kraje na stolové hory, tak z druhé strany na pískovcové
skály nad 190 m hlubokou propastí Mardertelle (Kuní jáma). Mimo jiné tu najdeme
symbol Saského Švýcarska kamenný most přes Kuní jámu zvaný Basteibrücke.
Tento most spojuje vyhlídky na Bastei s bývalým skalním hradem Neurathen.
Je 76 m dlouhý, má sedm oblouků, byl postaven v roce 1851
a jeho zvláštností je, že to je vůbec první stavba v Evropě určená pro turistické účely.
Z mostu vede cesta buď na hrad, nebo na další vyhlídku a cestu dolů do
městečka Rathen.


Pohledy na Basteibrücke od skalního hradu Neurathen



Pohled dolů do Kuní jámy. Tam se ještě jednou podíváme i z hradu.


A pohledy na most a Lilienstein z vyhlídky přímo proti němu


Příště se projdeme po zbytcích skalního hradu Neurathen ...


06 října 2017

Labe ....



Když jsem se tak dívala z hradeb Königsteinu dolů na Labe, došlo mi
že už to je třetí výlet v pořadí, kde mne doprovází nějaká řeka.
Při minulých rakouských cestách to byl majestátní Dunaj, teď to bylo
o něco méně majestátní Labe. Je to pro mne dalo by se říct domovská řeka,
když jsme totiž ještě jezdili s lodí, Labe bylo naší silnicí na místa, kde jsme
vždy na dovolené zakotvili. Je pravda, že jsme se nejdřív museli doplavit po Vltavě
na soutok k Mělníku ale větší část plavby vždy probíhala právě po Labi.


A odkud je vždy nejhezčí pohled na řeku? Přece z výšky! A tak se na ní také
pěkně z výšky vysoké podíváme ....










05 října 2017

Opět do kraje ....




.... se podíváme v dnešních fotkách. Zatím všechny pohledy
které jste mohli vidět v minulém cestovním článku byly a ještě budou
z pevnosti Königstein, ale většina dnešních už bude z Liliensteinu a Bastei.
Samozřejmě že ponejvíc to budou opět většinou všechny stolové hory ....

Na některé fotky jsem si přezbrojila na dlouhé sklo a přitáhla si kopečky a cesty
" nadosah" ruky




Cesta se stromořadím. Ta mne zaujala hned a tak jsem si jí taky přitáhla blíž



A přestěhovali jsme se na Lilienstein


A to už jsme ve skalním městě Bastei



Ona vysoká hora v pozadí se zove Růžový vrch


I když to tak vypadá, nedíváte se na žádnou modelovou železnici byť ona je na fotce
také přítomná, ale je to pohled na železniční zastávku na druhém břehu Labe pod Bastei
z výšky nějakých 220 - 240 m.
A ta modelová železnice? Ta je tam jak mi bylo řečeno jednimi z účastníků zájezdu na
zahradě mezi domy na snímku úplně vlevo za větví borovice.


A poslední pohled z Bastei do volné krajiny. Pěkně se tam většina těch stolovek
naskládala. V popředí Lilenstein, jeho zrcadlový odraz Gohrish, mezi nimi
část Königsteinu a další a další, včetně části Děčínského Sněžníku úplně vzadu na obzoru mezi
Lilienstein a Gohrish

04 října 2017

Kde se vzalo ....



.... tu se vzalo v naší schránce SRDÍČKO !
Neumělé, narychlo vystřižené z růžového papíru.
Koukala jsem jak puk, když jsem ho z té schránky vytáhla.
Nevím od koho je, kdo si dal tu práci, proč to udělal. Nejdřív jsem
podezírala dceru, že mi ho tam hodila k svátku, občas mívá takové nápady
jenže ona to nebyla. Sama se divila na co se jí to ptám.
Asi nějaké děti si řekli že prostě lidem udělají radost a tak jim ty srdíčka
naházela do schránek. Vlastně ani nevím jestli ho měl ve schránce i někdo
jiný, to jsem se mohla zeptat. Ať už to udělal kdokoli, ať už bylo určené jen mě nebo všem
je pravdou, že jsem měla to odpoledne kdy jsem ho vytáhla hned hezčí ...


03 října 2017

Modravých dálek volání ....



Možná se divíte, co má společného úvodní video z filmu Minulost Jany Kosinové
s mými cestovatelskými zprávami. Má. Onen název písně totiž dokonale vystihuje dnešní
fotonášup. Až když jsem přijela domů a fotky zpracovávala, došlo mi, že jsem měla
trochu pozměnit nastavení bílé barvy. Hlavně že tu v jednom článku cancám a poučuji
co taková změna dokáže, ale abych jí použila v době kdy by se docela hodila, to ne ...
Ony totiž ty pohledy do dálek jsou opravdu modravé.

Jelikož je i těch krajinovek dost, rozdělila jsem je na dva články. Ono taky
jde o to, že teď nikam nechodím a nefotím, tak aby mi fotky vydržely co nejdýl Mrkající

Pohled z pevnosti do nejbližšího jejího okolí,tedy přímo pod ní ...



.... ale i o něco dál ....


Pohled vpravo od Königsteinu tuším na stolovou horu Gohrisch


A ještě jednou ...


.... no a ještě jednou ....


A mnoho dalších stolových hor. Někde mezi nimi je i Papststein, další přístupná stejně
jako Gohrisch



A opět Gohrisch. Ta velká stolová hora v pozadí je naše nejvyšší stolová hora
723 m vysoký Děčínský Sněžík


Nejvyšší stolová hora Saského Švýcarska Groser Zschirnstein (ten rozsáhlejší)
a vedle něj Kleine Zschirnstein


Tahle alej mne zaujala, ještě jednou se s ní potkáme. Při největším možném přiblížení


02 října 2017

Lilienstein podruhé ...




Včera jsme už sice zahlédli část vrcholu Liliensteinu
nicméně na úplný vrch nám ještě zbývá dost dlouhá a náročná cesta po
mnoha železných schodech místy docela příkrých. Ještě že u nich bylo zábradlí
(ovšem velmi vtipně zcela nedávno natřené a ještě lepivé) a ještě
že jsem mohla maskovat to že mám dost tím, že jsem fotila. Nejpříkřejší
výstup byl na sedlo, dělící Lilienstein na větší část kde se nacházel hrad, nachází
restaurace a vyhlídky a část patřící hlavně skalním lezcům. I tady jsou vyhlídky
které už ale spojují želené můstky přes mnoho skalních průrev.










Přiznávám, že na tuhle vyhlídku, na kterou stoupají návštěvníci už jsem neměla sílu šlapat.
Přece jen vidina možnosti si sednout a dát si jedno pivko (a to nejsem pivař ani náhodou)
byla silnější ...





Zasloužená vrcholová prémie ...


A jelikož vám tu neustále vyprávím o krásných výhledech do kraje, a moc jsem
jich zatím nenabídla, zítra se tedy podíváme do kraje.

01 října 2017

Lilienstein ...



Při pohledech z pevnosti Königstein vás upoutá
několik větších či menších stolových hor, kterými tento národní park
věru oplývá. Větší, menší, vyšší i nižší .... tajuplně vyvstávají z labské roviny.
A propo, pojmenování Saské Švýcarsko vzniklo v druhé polovině 18. století.
To se tudy tenkrát toulal švýcarský malíř a mědirytec Adrian Zingg a zdejší
krajina mu velmi připomněla jeho švýcarskou domovinu.
Lilienstein, šesky Liliový kámen je z nich nejvyšší, měří 415 m.n.m. a působí velmi majestátně.
z jejího vrcholu vidíte ze tří stran na Labe obtékající horu a ze další se vám otevřou
pohledy do kraje. Ale než se na ten vrchol dostanete, čeká vás 110 m vysoký svah
po němž se dá vcelku lehkým (říkám vcelku, pro netrénované a shnilé jako já
už tohle dalo zabrat, ale když jsem viděla jak to zvládají dámy o několik generací
starší a čivavy, tak jsem se zařekla, že to prostě MUSÍM dát taky) traverzem
který vás dovede k dalším, už podstatně výživnějším 65 metrům vysokých schodů.
Po nich se dostanete na vrcholovou plošinu. Na ní se nachází vrcholová prémie
v podobě výletní restaurace! a úžasných pohledů !!
Ale najdete zde i jemně patrné zbytky hradu z 14.století.
Temeno hory se dá obejít, stejně jako Königstein, skoro celé kolem dokola.
Tím pádem se vám otevřou nádherné panoramatické výhledy na skoro celou
německou část národního parku.

Lilienstein je i velmi oblíbeným místem lezců po skalách, když jsem funěla nahoru, několik
jich lozilo sem a tam po skále a jiní se teprve na výstup nebo sestup chystali.
Vyhlídek, se zábradlím nebo pro silnější povahy BEZ zábradlí je tu spousty
a spojují je železné můstky, takže stejně, byť na vrcholu i tady neustále ještě chodíte
do dalších a dalších schodů. A to jsem netušila, co mne ohledně schodů ještě čeká
v Bastei. Popravdě, po návratu domů jsem už těch pár schodů k synově bytu, kde jsem měla útočiště
vyšla s obrovskou nechutí. Kdyby k výtahu nevedly OPĚT schody, tak jsem s ním ostudně jela.
A ještě ve středu mne bolela lýtka až hrůza.
Takže po všech výstupových útrapách jsem s velkou chutí zasedla ke stolku na venkovní terase
restaurace a poručila si schwarze bier. A zasyčelo do mě jedna dvě.

Díky tomu jsem nestihla (opět a pokolikáté) obejít si celou vrcholovou plošinu až k pamětnímu kříži.
Ovšem klidně jsem mohla, protože po návratu jsme ještě čekali půl hodiny přes daný čas srazu
na dva pány kteří dokonale na vršku zakufrovali. Což tedy ovšem nějak moc nechápu jak se jim to podařilo.
Ono tam zas není až tak moc možností jak z hory dolů, pokud nechtějí tedy skočit nebo
slézt po skalách....


Lilienstein při pohledu z Königsteinu


Cesta nahoru vede romantickým bukovým a březovým lesem.
Tam nás taky dohnal lehký déšť, ale moc kapek se přes listí dolů nedostalo,
takže se vlastně vůbec nic nedělo





Typické komůrkové zvětrávání pískovce


Nad námi se tyčí vrcholová část Liliensteinu.
Ale nahoru to je ještě daleko