Vyjímečně zelená .....

..... nebo ještě spíš přesněji stříbrnozelená je

dnešní fotečková série. Navíc mne inspirovala k mému

prvnímu počinu na Fotgrafia klubu v projektu který mám

na starost. Téma měsíce jsem zvolila BOKEH. Doufám že na nový

rozjezd to nebude téma těžké, ale zase klub je o fotografování a jeho

členové by měli mít už dost povědomí o focení a tudíž téma by pro ně

mělo být docela snadné. Ale to se uvidí na konci měsíce kolik se

sejde a jak kvalitních příspěvků.

---

Zlato a bronz .....

Sluníčko si momentálně řeklo,

že by zas na chvíli mohlo nastoupit do služby a svítí a svítí

jak o závod. A já, alespoň obden, chodím a fotím a fotím taky

jako závod. Tentokrát to je o zlatě a bronzu. Ne sice ve smyslu medailí,

ale zabarvení buků a javorů. I když si myslím, že za tu krásu co teď

příroda nabízí by si určitě tu zlatou medaili zasloužila.

Těch zatím letošních podzimních fotek už mám dost velkou zásobu a

obávám se, že jsou tak trochu monotématické. Takže se budu je snažit

nějak prokládat i těmi kde vládně jiná barva, nebo spíš i trochu

zas recenzemi na filmy, pokud zrovna mi ten film za tu recenzi

a doporučení ostatním bude stát. A občas se tu ukáže

i odkaz na to, co se bude dít na Fotografia klubu, kde jsem

jedním z nových správců a kde se občas budou konat i akce

pro nečleny. možná se z nich později i členové stanou

a já se budu snažit abych přispěla svou hřivnou k tomu

aby se stal klub poutavým místem pro všechny.

---

Zlato nahoře .....

..... i dole.

Nahoře ....

..... a dole.

A nahoře .....

A všude kolem ......

Nad hlavou ....

Bronzem se odívají buky .....

Ale někdy si střihnou na jednom stromku i tři barvy najednou.

Jindy se jim tam připlete vetřelec s plody .

Sněhový dort nemusí být vždycky sladký .....

Tak jo, ještě dneska si dáme něco povídání a pak zas slibuju

budou obrázky. Někdy vidím film, který mne nechá vcelku bez emocí.

Pak někdy vidím film který ve mne zapůsobí tak, že ještě dlouho po jeho

konci o něm přemýšlím. Jenže jsou i takové filmy které mne nepustí ze svých

spárů hodně dlouho a ještě navíc mne donutí o nich napsat. Takový

třeba je český film Karamazovi. Po prvním shlédnutí jsem seděla před

zhaslou obrazovkou snad půl hodiny a nemohla se z děje vymanit.

Po druhém to bylo skoro stejné. A po třetím jakbysmet. V těch

okamžicích jsem vděčná že nesedím v kině, nečeká mne cesta z něj domů,

ale že jsem v klidu doma a můžu si bez rušivých vnějších elementů

o něm přemýšlet. Včera jsem si pustila v rámci seznamování

i s jinými filmovými díly Alana Rickmana než je Harry Potter film

z roku 2006 Sněhový dort.

Je to jemný, nepřeslazený komorní příběh tří lidí, kteří se zcela

náhodou setkají za ne zrovna šťastných událostí a na pár dní

se jejich životy sloučí.

Alex Hughes právě vyšel v Británii z vězení a odlétá do Kanady aby si

zde vyjasnil nějaké soukromé záležitosti. Při zastávce v jednom bistru si k němu

sedne mladá dívka a začne dělat to, co on zrovna v té chvíli nejmíň chce

aby dělala. Mluvit. Alex odchází a vidí onu dívku jak stopuje. Nemá sice

v úmyslu jí vzít sebou ale odlišné zákonitosti v řízení aut v Británii a Kanadě

tak nějak způsobí že musí zastavit a dívka se domnívá že jí staví aby ji svezl.

Alexovi už je trapné jí odjet před nosem a tak jí dovolí aby část cesty

absolvovala s ním. Pomalu se seznamují a cesta začíná být pro Alexe docela příjemnou

záležitostí, ovšem jen do doby kdy při výjezdu z další zastávky opět zafungují

návyky z řízení v Anglii a jeho auto smete kamion se dřevem. Dívka Vivien je na místě

mrtvá a Alex vyvázne bez zranění. Na policejní stanici zjistí adresu Vivieniny matky

a vydá se za ní. Snad pro odpuštění, snad pro rozhřešení? I když nehoda nebyla

jeho vinou, to že zemřela mladá dívka ho velmi ničí. Až tak, že se

sebemrskačsky vydává na tuhle misi.

Ovšem rozhodně mu noc nepomůže když zjistí že Vivienina matka je

autistka, která .....

Která se uzavřená ve svém světě chová zcela podle jiných pravidel než

ostatní lidé. Což Alexovi působí trochu šok a naprosto se hroutí jeho

předem naplánované setkání. Linda ho pozve domů a s umíněností jí

vlastní ho donutí sundat mokré oblečení, doslova ho nacpe do svého,

pozve ho k čaji a Alexovi se situace začíná vymykat z rukou......

Zjistí, že i přes Lyndino pro "normální" lidi výstřední chování, k ní

začíná pociťovat velké sympatie, že mu je s ní fajn a že i on sám

tak nějak trochu zapomíná na svoje problémy. Obdivuje to, jak

Lindy sama zvládá svůj život, že dokáže být samostatnou, ba že i má

ve svém životě spousty radostí. Pravda jsou věci které ho i štvou

a porozumění a splnění svých mužských tužeb najde u Lindiny sousedky Maggie.

Proti svému původnímu plánu zůstává a slíbí Lindě že zaobstará vše kolem

Vivianina pohřbu, ale pak že se rozloučí. Chvíli si sice pohrává s

myšlenkou že by koupil v městečku dům protože jak říká Maggie

"Je mu s Lindou i s ní moc fajn...." ale ta ho vyvede z toho, že by oni

dva mohli být spolu. Nastane den pohřbu a Alex zjistí že je pro něj

najednou strašně těžké Lindu opustit a říká jí:

"Strašně si mě štvala a vytáčela, ale mě s tebou začalo být moc dobře.

Tak dobře, že jsem znovu začal žít...."

To co Alexe celou dobu ničilo nebylo jen to že zbytečně zemřela

mladá dívka, ale protože zemřela naprosto stejně jako jeho syn ......

Alex byl ve vězení proto, že si našel a uhodil tak silně až spadl na kamennou podlahu

a zemřel muže, který přejel jeho dvavadvacetiletého syna o kterém

dlouho nevěděl a s kterým se v ten den spolu měli poprvé sejít .....

Happyend se nekoná, Alex odjíždí do Winipegu za ženou která je matkou jeho

mrtvého syna a doufá ...... jenže v co?

Jsou herci kteří jakoby měli na tváři nasazený jeden jediný výraz,

ať zabíjí, radují se nebo truchlí. K těm naštěstí Alan Rickman nepatří.

Dokáže beze slov jen výrazem říct mnohem víc, a jak se praví v jednom

komentu k filmu na ČSFD, když zuří zuříte s ním, když se směje smějete se

s ním a když pláče, pláčete taky. Jeho Alex je mnohovrstevná postava,

ale tentokrát musím říct že jednoznačně u mne vede výkon Sigourney Weawar

v roli autistické matky. Však stejně jak Dustin Hoffman před natáčením

Rain Mana i ona trávila mnoho času ve společnosti autistické ženy v Anglii

a jejíž návyky a zvyklosti pak ve své roli použila, včetně lásky ke třpytivým

věcem a skákání na trampolíně.

SNĚHOVÝ DORT / SNOW CAKE

VELKÁ BRITÁNIE / KANADA

2006

Režie : Marc Evans

Kamera: Steve Cosens

Hrají : Alan Rickman, Sigourney Weawar, Carrie - Ann Moss, Emily Hampshire .....

Alan Rickman jako Alex Hughes

Carrie - Ann Moss jako Maggie

Sigourney Weawar jako Linda

Víte .....

...... co má společného ghetto v Jihoafrickém Sowetu, Švédsko

MOSSAD a atomová bomba? Ne? ANALFABETKU!

Která ovšem má tak vysoké IQ že se naučila přímo geniálně

počítat a uvažovat s takovou logikou až je to neuvěřitelné ........

ANALFABETKA je druhý román Jonase Jonassona jehož

STOLETÝ STAŘÍK, KTERÝ VYLEZL Z OKNA A ZMIZEL se stal světovým bestsellerem

a byl i zfilmován. A jestli byl Stařík plný nečekaných zvratů, Analfabetka

ho v tomto hravě překonává. S naprostou lehkostí Jonasson žongluje s

takovými nápady, pády a zvraty až se člověk diví. Jsou to takové

absurdity že máte pocit že se to snad stalo. Protože jak známo

ty sebeabsurdnější události bývají většinou opravdové.

Příběh analfabetky Nombeko se odehrává na dvou kontinentech, v Jižní Africe

a v Evropě, přesněji ve Švédsku.

Malá Nombeko žije v ghettu v Sowetu a když osiří musí se začít starat sama o sebe.

Stane se vynašečkou latrín. Ale jelikož je nadprůměrně zvídavá, inteligentní a učenlivá,

naučí se sama počítat a později i číst. Má štěstí na naprosto neschopné nadřízené

a tak se postupně vypracuje z vynašečky latrín až na post vedoucí všech vynašečů.

Při jedné cestě po Sowetu ji na chodníku přejede opilý člověk, z kterého se

vyklube jeden s inženýrů jihoafrického jaderného výzkumu. A jelikož jsme v době

kdy vládne ten nejpřísnější apartheid není odsouzen on, nýbrž Nombeko a to k sedmi

letem služby v domácnosti tohoto inženýra. A opět se dostane k naprosto neschopnému

člověku a tím pádem i k onomu jadernému výzkumu. A zde se začne teprve

ten pravý vodopád absurdních situací který vyvrcholí tím že se Nombeko

octne ve Švédsku s atomovou bombou která oficiálně vůbec neexistuje,

seznámí se mužem který také vlastně vůbec neexistuje, s jeho

bláznivým bratrem který existuje a jeho stejně bláznivou přítelkyní.

Zjistí že se z dob kdy žila v Africe a seznámila se s jedním čínským

úředníkem stal se z něj čínský prezident, bláznivý bratr unese jak

krále tak premiéra a atomová bomba s kterou se vláčí přes dvacet let

tam a sem nakonec odputuje i s prezidentem a koněm jeho manželky

do Číny. A Nombeko? Ta to dotáhne od sowetských latrín až na post

švédské velvyslankyně v Jihoafrické republice ......

Kniha má takový spád že se čte stejně dobře jako její předchůdce

Stařík, je nabitá absurdními i humornými scénami a i když jsem slyšela

hlasy že Stařík je lepší mě se líbila stejně. A jsem zvědavá jestli bude

taky zfilmovaná. Docela bych se ráda podívala ........

JONAS JONASSON:

ANALFABETKA

která uměla počítat

Podzimní přehrada a nejen ona .....

Přehradní zastávku nikdy nevynechám.

Tak ono to vlastně ani skoro nejde. Povětšinou ať jdu jak jdu,

vždycky ale okolo ní. A když svítí a hřeje podzimní sluníčko

sednu si na lavičku na hrázi a koukám a čekám. Na to jestli se objeví kačeny

který se někam vypařily, nebo jestli nepřiplují blíž plaché potápky,

které ale taky asi letěly na dovolenou nebo jestli přestane foukat

a hladina se zklidní a začnou se v ní zrcadlit stromy na břehu.

Případně jestli se na obloze neobjeví volavka která tu dost často

přelátává a usazuje na vysokých smrcích na konci vodní plochy.

Během tří dnů jsem se tu zastavila dvakrát. Jednou ta volavka opravdu přiletěla, leč

byla na můj objektiv moc vysoko, dokonce i ta voda se zklidnila.

Jen ty kačeny a potápky prostě zmizely .....

---

Tenhle obrázek pochází ze středy, a je vidět na stromech jak se na nich podepsala

noc a den silného větru.

Jenže do kraje vidím i jinam, když si vyhópnu buď na jeden nebo druhý kopec.

A to na zabarvující se stromy .....

...... nebo do údolíčka pod přehradou ....

...... a nebo na dráhu a její stožáry se světly před kterou není úniku .....

CBGB: Kolébka punku ......

Bylo nebylo ale opravdu bylo,

byl nebyl, ale byl opravdu jeden hudební nadšenec

a byl nebyl, ale opravdu byl jeden zaplivaný bar v ne zrovna

té špičkové části New Yorku .....

Byly také ještě dva mladí kluci kteří se rozhodli vydávat hudební

časopis který věnovali v té době ještě ne úplně známému stylu

zvaném PUNK. Ten časopis nesl stejné jméno a nikdo nevěděl co

to znamená .....

Když se v roce 1973 soudce vysmál dvojnásobnému bankrotáři Hilly Kristalovi

s jeho nápadem už potřetí si půjčit peníze na hudební klub netušil jak tento

bankrotář, novodobý Don Quijot, milovník country, bluegraasu a blues ovlivní

světovou hudební scénu a udělá celosvětové hvězdy ze zcela neznámých

mladých kluků a holek kteří si založili skupiny a věnovali se zpívání.

V prosinci roku 1973 koupil Hilly na Manhattanu lokál který nazval podle své milované

hudby "CBGB and OMFUG". V překladu Country, bluegrass, blues a další hudba pro

gurmány v povznesené náladě. Jenže zrovna moc gurmánů kteří by této hudbě

holdovalo se zrovné v té době a na těch místech nevyskytovalo a pokud nechtěl Hilly

zbankrotovat potřetí ač nerad, dal příležitost i jiným žánrům. Jedinou jeho podmínkou

byla vlastní tvorba. Ne žadné předělávky momentálních hitů ale poctivá skladatelská

a textařská vlastní tvorba. Chtěl dát těm hudebníkům šanci se dostat dál a výš.

Jenže žádná z kapel která u Hillyho vystupovala nebyla učesaná

bluesová partička, ale naopak to byli divocí feťáci, sebepoškozovači

a jinak se vyčleňující hudebníci. Začali si říkat punkeři a vytvořili tak nový hudební

styl který se stal oblíbeným mezi těmi kteří nebyli spokojení se svými

životy, situací, vládou .....

A donkichotský bohém Hilly jim poskytl možnost se prosadit. Za dobu trvání

klubu od roku 1973 do října roku 2006 vystoupilo v klubu na 55000 hudebníků.

Ne všichni se stali hvězdami ale i ty se mezi nimi objevili. Ať už to byla skupina

Talking Heads, Television, Ramones, Blondie, Patti Smith, punkový král Iggy Popp,

Dead Boys nebo punkrockoví The Police v čele se Stingem. Častým návštěvníkem

zde byl i Lou Reed. Když v roce 2002 Talking Heads vstupovali do Síně slávy stál

s nimi na pódiu i Hilly Kristal ......

Na tenhle film jsem narazila ve filmografii Alana Rickmana kterému bylo

věnované první Kukátko a jsem ráda že jsem si ho stáhla. Film je z roku

2013 a jednu z rolí bláznivých punkerů si střihnul i jeden z herců

který se ve filmu objevil ve zcela jiném stylu, a to jako jedna z

trojice hlavních postav v potterovské sérii filmů a to roli Rona Weaslyho, Ruppert Grint.

CBGB

USA 2013

Režie: Randall Miller

Scénář: Randall Miller, Jody Savin

Kamera: Mike Ozier

Hrají: Alan Rickman, Malin Ackerman, Ruppert Grint, Stana Katic ......

Pokud si chcete o Hillym Kristalovi přečíst víc tak zde.

Alan Rickman jako Hilly Kristal

Filmoví představitelé Ramons

Ruppert Grint jako jeden z Dead Boys

Hudební producentka v podání Stany Katic

A skutečný Hilly Kristal před svým legendárním klubem

Část textu použitý z netu a archívu ČSFD