Do Prahy jsem minulý týden jela za a) kvůli dandíkům
a za b) kvůli tomu abych si zas užila pár dní v lese a zapoustevničila si na chatě.
A) se vydařilo stoprocentně, B) ovšem nikoli. Venku bylo blbě a mě koneckonců taky nebylo nějak moc dobře.
Po těch posledních nehezkých měsících mne začal zlobit žaludek a občas o sobě
dává vědět nepříjemnou bolestí a pálením žáhy. Navíc si ještě matička příroda
usmyslela že když nebyla zima v zimě, bude prostě na jaře. A tak jsem si řekla
že proč sedět zalezlá na chatě a pořád jen topit, obzvlášť když zásoby dřeva
jsou tady doma neodvezené a na chatě nic moc když to samé můžu dělat
v pohodlí domu. Mám sice co se týče pobytů na chatách a chalupách docela spartánskou
výchovu, ale někdy už radši dám přednost tomu že je teplo po celém
domě, mám možnost teplé vody kdykoliv a ne jen když se topí nebo si jí
ohřeju ve varné konvici. Asi už holt stárnu když mne dokáže pohodlí
lákat víc ......
Na setkání jsem vyrazila s Bobešem pěšky a vyzbrojená foťákem a náhradní baterií
protože se konalo v krásném prostředí Petřínských sadů, kousek pod Nebozízkem
s těmi nejpůvabnějšími pohledy na Prahu probouzející se do jara. Čekala jsem že
zas nafotím mým obligátních 130 fotek jako vždy když se na Petřín dostanu. Navíc
dandíci skýtají nepřeberné možnosti focení zvlášť když jich je víc pohromadě.
A opět jsem se hodně spletla. Nestihla jsem nafotit totiž nic. Přesněji stihla
jsem nafotit 8 (slovy osm) fotek! Víc totiž s Bobešem na vodítku totiž nebylo možné.
Neustále mi totiž tou rukou škubal, navíc jsem zas musela ostřit manuálně
a tak jsem znechuceně foťák nacpala zpátky do kabely. Na místě srazu to nebylo o
nic lepší, tady se zas motal kolem všech holek, vrčel výhružně na zbylé dva psy
a já po nedávné nemilé zkušenosti po jeho rvačce s Matýskem jakékoli vrčení
prostě okamžitě musím utnout hned v zárodku a navíc aby se mi tam ještě porval
s nějakým dandíkem, tak po tom jsem opravdu nijak netoužila. Naštěstí tam bylo
spousty jiných kteří fotili a fotky mi nezištně poskytli.
Vzácným hostem setkání, které u nás v Čechách také uctilo 200. výročí
vydání novely Guy Mannering od Sira Waltera Scotta byla paní Bronwell Bond
zástupkyně americké odnože DDTrustu a zástupkyně amerických chovatelů DDT.
DDTrust se zabývá jak výzkumem nejrozšířenějšího onemocnění u DDT - glaukomu,
tak se i stará o dandíky kteří žijí ve špatných podmínkách, nebo těch kteří se objeví
v některých amerických množírnách, které jsou velkým nešvarem a zlem po celém světě. Takové
psy odebírají nebo vykupují a hledají jim nové a lepší domovy.
Z českých dandíků byla velmi nadšená a není se čemu divit, protože jsou velmi pěkní
a srovnatelní s chovy všude jinde ve světě. Takže se jejich chovatelé i majitelé
nemají za co stydět. Jelikož nebylo zrovna nejlépe, poseděli jsme v příjemném
později tedy až moc velkém teple restaurace Petřínské terasy ale jelikož
Bobeš nejevil ani známky únavy ani známky toho že by se přestal zajímat
o přítomné psí dámy, po venkovním focení všech přítomných jsem
uznala za lepší vydat se na zpáteční cestu. Zase pěšky a raději už
jsem chtěla být kvůli němu doma, protože to byl jeho první tak velký
a hlavně rušný výlet. I když při zpáteční cestě jsem si chvíli
pohrávala s myšlenkou že bych přeci jen kousek popošla nad Seminářskou
zahradu a vyfotila krásně kvetoucí meruňkový sad, ale jelikož začalo
poprchávat, opět jsem to zavrhla a dobře udělala. Bobeš sice přišel trochu, no spíš
víc navlhlej jelikož z těch pár kapek se za chvíli udělal takový jemný ale intenzivní déšť,
ovšem v okamžiku kdy jsem si už doma po příchodu dávala čaj se tak rozpršelo,
že být na cestě byla bych i s deštníkem durch i já ......
Pokud se takhle vydaří i to moje plánované setkání dandíkářů,
a popravdě většina těch kteří tam byli i přislíbili že dojdou, a jestli vyjde
i lepší počasí tak budu opravdu moc ráda. jen teď musím začít shánět něco se
skotskou kostkou. No hodně blbej nápad mne napadl .....
A jak jsem si tak pochodovala, zas jsem si vycvakla některá oblíbená panoramata.
Překvapivě i když jen domy tak jsou pěkně barevná.
Hledej kočku?
U jednoho stromu jsem potkala jevící se rodinku a tak koukám čemu se tak jevili. A
ejhle, ony se tam proháněly a hrály si na schovku tyhle zrzavý zvědavice .....
Sednout si tam na lavičku a vybalit sváču, za chvíli by jich tam bylo dost.
A to už si hovíme v restauraci. Ani se nenechal Bobeš fotit, pořád se snažil vykroutit aby mohl poskakovat
jak kašpar kolem těch feneček .
Madší dáma je naše psí "teta", od ní z chovky je Bobešův tatík a ta hlavička patří nějaké vzdálené Bobešově sestřenici.
Starší dáma je ona americká návštěva. Přijela de facto na pozvání právě Mirky která se chtěla českými chovy pochlubit.
Takhle to vypadalo u stolu. Fotily na zapůjčené aparáty dvě mladé turistky z kterých se také vyklubaly Američanky
a byly trochu perplex z toho když se nad stolem objevilo hned jedenáct dandíků
A ještě fotky z venku. Aby jste si nemysleli že se k nám přidala nějaká houmlesačka,
to je jen klasická elegance amerických turistů. Ta dáma v šusťáku je Caroline, kamarádka Bronnie.
Má českého manžela, dvě děti které hovoří česky, ale ona sama nežbleptla ani ň.
A to je z mého chvilkového pražského pobytu vše. Doufám že ten květen bude o dost lepší.....
.
