Nedělní ráno bylo krásně slunečné a přímo zvalo
k tomu vyrazit někam na výlet. Jenomže s kým. Můj muž na to
není a nikdy nebyl. Dcera která zas je na výlety jak divá, už neni
po ruce, takže zbývalo přesvědčit syna. Jenže než ten se vyhrabal s pelechu
sluníčko už bylo fuč za dost velkou hradbou čedých mraků.
Tak mi to alespoň nemusí být líto, říkala jsem si. Jenže mi to stejně
nedalo a když jsem viděla synovu přítelkyni jak tak trochu ztraceně
přechází domem, řekla jsem si že něco zkusím. Jen tak jsem
lehce naťukla, že mne napadlo zajet si třeba na Kozlovskou
rozhlednu, ale že to stejně nemá cenu protože je ošklivo a stejně by
asi nikdo jiný nechtěl jít. A k mému údivu se toho hned chytla
a vyrukovala na syna že jedem na výlet. On se s despektem na nás podíval
a prohlásil . "Proč jet, můžeme jít!"
"jet, nebo jít to je fuk. Hlavně vyrazit! " opáčila jsem na to já. A tak
se talky stalo. Odjeli jsme autem do města, nechali stát auto
u zdejšího parku Javorka (pro mne to po těch čtyřiadvaceti letech co tu bydlíme
byla premiéra, ještě nikdy jsem tam nebyla protože to je stranou
většiny mých aktivit ve městě) a přes něj jsme se vydali alejí
Maxe Švabinského na stoupání
k vrchu Kozlov kde stojí vysílač jednoho telefonního operátora a zároveň
místní rozhledna. Celou cestu bylo zataženo, ale když jsme přicházeli
ke Kozlovskému vrchu, dokonce se zatáhlo tak že to vypadalo jakoby
mělo snad začít sněžit a pěkně se rozfoukal vítr. Syn začal hned propátrávat
meteoradary jestli se na nás opravdu něco nechystá. Nechystalo. Ale
zima byla tedy ne kopci pěkná. Tak ono 651 m.n.m. je tak trochu znát.
Rozhodovali jsme se jestli vzít nejdřív zavděk teplem v Chatě Maxe Švabinského
která na kopci stojí nebo vlézt na rozhlednu. Nakonec jsme se shodli, že dáme
nejdřív rozhlednu a pak případné občerstvení. Zaplatili jsme dvacku vlezné
a vydali se zdolat 174 schodů na vyhlídkovou plošinu. Celý vysílač může mít tak
cca 50 m výšky a vyhlídková plošina je ve výšce 32,8 m. Schody mají jednu
nevýhodu, protože jsou dost úzké takže se člověku docela motá hlava než
vyleze nahoru. Pokud je pěkně čeká nahoře parádní rozhled, jenže jako
na potvoru bylo pěkně šeredně a vidět nebylo pořádně ani na Rybník
nebo Třebovou. Navíc tam foukalo tak až mne začalo bolet v uších
i hlava. Nacvakala jsem pár obrázků, ale spíš tak blízkého okolí
než nějakých pohledů do kraje. Ale i tak jsem byla moc ráda že jsme
se tam vydali. Syn slíbil že se tam za hezkého počasí vydáme znovu
takže jsem zvědavá jak svůj slib dodrží.
Slezli jsme dolů a s velkou radostí zalezli do zdejší "horské" chaty.
Po krátkém zahřátí jsme vyrazili na zpáteční cestu do města. V parku
jsme vyzkoušeli pár posilovacích strojů které jsou zde nainstalované
a já zalitovala že to nemám blíž. Musím říct že něco takového bych klidně
brala na zahradě. Je to paráda si takhle na čerstvém vzduchu protáhnout
tělo dost zábavným způsobem. Proč se potit v posilovně když se může
člověk pěkně potit na zahradě na vzduchu. Když jsme se dostatečně vyblbli,
hupli jsme do auta a náš čtyřhodinový výlet skončil. Tak doufám, že se
za hezkého počasí zas na rozhlednu vydáme .....
Pod Kozlovským kopcem je velká chatová oblast
Nad vískou Kozlov
A samotná víska
Je to taková zevlovačka. Autobus staví na kopci nad vsí, domků jen pár .....
A jsme na horách ...... Chata Maxe Švabinského. Kdo neví že je "jen" 600 m.n.m by řekl že se
ocitl někde v Orlických horách na hřebenech. A zároveň náš cíl, rozhledna ....
Schody jsou opravdu úzké
A když jste nahoře a zadaří se, tak můžete vidět tohle všechno
Jenže my viděli tohle ..... jinak tady by jste viděli právě směrem k Pardubicím a Vysokému Mýtu
Tam někde by měla být Velká Deštná
Pohledy na Třebovou
A tady za dráhou je Rybník (dráha a její části jsou ty dlouhé budovy v popředí)
Pohled směrem k Litomyšli
A Třebová z větší blízkosti, při zpáteční cestě
.
