Katedrála Notre - Dame, Normandie, Bayeux .....-

I tentokrát se jako host u mne prezentuje v posledním

kole Hela* nádhernými fotkami katedrály v Bayeux které má ze svých dovolenkových

toulek s manželem na kolech po Francii. Ostatně spousty krásných kostelů nafotila

a je škoda že se neúčastnila dřív.

Toto město se nepyšní jen krásnou katedrálou ale i největší tapisérií . Je široká cca 50 cm a dlouhá

skoro 70 m a zobrazuje události z normanské invaze do Anglie. Nejedná se o pravou tapisérii, ta je

tkaná, ale o výšivku. Ale i tak je to impozantní dílo.

A něco o ní z netu ....

Pro mnoho návštěvníků je městečko neodolatelné kvůli ohromující, 70 metrů dlouhé a 50 cm široké Tapiserii z Bayeux (Tapiserie de Bayeux), na níž je v 58 výjevech ztvárněna normandská invaze do Anglie v roce 1066. Přestože nejde o opravdovou tapiserii, ale o výšivku na plátně, je naprosto ojedinělým uměleckým dílem a pozoruhodným dokumentem. Vznikla v letech 1067 až 1077 a je cenným dokladem historie a zvyků té doby. Normané vedeni Vilémem I. Dobyvatelem tehdy zvítězili v bitvě u Hastingsu, čímž se završil dlouholetý spor o moc mezi Vilémem a Haroldem z Wessexu.

Výšivku nechal zhotovit biskup Odo de Contenville, který byl nevlastním bratrem Viléma, a o její provedení se údajně zasloužila královna Matylda se svými služebnými. Matylda byla manželkou Viléma Dobyvatele. Ve Francii je proto tapisérie někdy označována jako "La Tapisserie de la Reine Mathilde" (tapiserie královny Matyldy). Toto tvrzení však dodnes nebylo historiky potvrzeno a proto se o autorství tapiserie vedou četné diskuze. Mnozí jsou spíše toho názoru, že královna Matylda by na takovouto práci neměla dostatek času a dílo proto přisuzují anglosaským tkalcům nebo anglickým řádovým sestrám.

Přestože věkem již některé barvy na tapiserii vybledly, je její provedení stále okouzlující a rozměry ohromující. Celkem 58 obrazů vypráví bohatý příběh s nejrůznějšími detaily a zábavnými podrobnostmi ze středověkého a vojenského života. Vyobrazeno je zde jak první setkání Harolda s Vilémem, tak i požehnání, kterému se dostalo Vilémově flotile, průlet Halleyovy komety a dokonce i šíp, který během bitvy zasáhl krále Harolda II. a zajistil tak vítězství Normanů. Tapisérie je také opatřena cca 2000 nápisy v latině a celkem je na ní vyobrazeno 623 osob, 55 psů, 202 koní, 41 lodí a 49 stromů.

Tapisérie z Bayeux byla údajně použita při příležitosti vysvěcení místní katedrály Notre-Dame v roce 1077. Je na ní vyobrazen také sám biskup Odo, který je neodmyslitelnou postavou celého tohoto příběhu. Tapisérie by se dala označit za předchůdkyni dnešních kreslených seriálů. V současnosti je uložena za neprůstřelným sklem v Centru Viléma Dobyvatele (Centre Guillaume-le-Conquérant). Na návštěvu centra si vyhraďte dostatek času, nejen abyste se pokochali samotnou tapiserií, ale shlédli i poučný audiovizuální program, díky kterému vám budou jasnější dějinné souvislosti.

A teď už Heliny obrázky. Taky jich měla spoustu tak jsem z někteých dělala koláže já,

jiné už měla Hela*

---

Ukázka tapisérie ....

Tuhle celkovou fotku jsem stáhla pro ilustraci z netu

Tak to je další nádherná ukázka gotické práce hodná posledního kola. A to už je tu

příspěvek Majky, taky parádní, ale ten asi znáte od ní z blogu ....

Blbiny ......

Někdy fakt tvořím blbiny, povětšinou z fotky která je sice myšlená

"umělecky" ale prostě stojí za úplný prd. A takjsem si založila novou rubriku

zvanou Blbiny. Čas od času se tu nějaké ty moje blbiny ukážou a dneska tu je

blbina č.1. Původně mne zaujal odraz malých jehličnanů v truhlíku na okně zrcadlících

se ve sklence vína. No fotka nedopadla vůbec dobře kvalitou tak jsem si s ní trochu vyblbla

a prohnala ji pár různými efektíky .....

Květy, květy, KVĚTY !!!!!

Po každé zimě mám hroznej absťák po květech, vůni a barvách.

Hned druhý den po sv. Štěpánovi většinou zlikviduju vánoční svícny a adventní věnec na stole

(stejně většinou opadává a svíčky jsou shořelé) a jak nejrychleji to jde, upaluju do města abych

si tam koupila něco rychleného. Lhostejno co, ale hlavně živého, barevného a případně i voňavého

Letošní zima nezima ovšem v té touze vede. Šedá, bez sněhu, bez slunce prostě bez toho, co by

alespoň na chvíli oblažilo oko barevným kontrastem, byť jen bílo - něco.

Takže když jsem zjistila že v sobotu vykvetla celá řada drobnokvětých krokusů podél ohraničení

záhonu pod terasou, skákala jsem dva metry vysoko. Koněčně trocha barevnosti když se dívám z

okna i venku, nejen doma na parapetech. Bylo to raz dva. V pátek nic a v sobotu po poledni

kouknu z okna a hele ! BARVY !

Rozkvetly najednou na všech místech kde jsou vysazené nebo zůstaly po různých opravných zásazích.

Na ty velkokvěté si ovšem ještě nějakej čas budu muset počkat, ty teprve nesměle vystrkují první

centimetry lístků. Dokonce mi letos vykvetly krokusy dřív než talovíny, jenže ti byli chudáci pod

vrstvou spadaného listí z dřišťálu, takže neměli moc šanci. Sněženky na zahradě nemám,

takže letošní poslíci jara jsou jednoznačně krokusy !

---

A tady je fešáky máme

Ovšem dneska vypadaly takhle .... mohlo být i hůř, podle té metelice která byla v noci

A abych měla barevno i doma, od muže jsem dostala k narozeninám tuhle krásku

A tahle mi už chvilku kvete

Když jsem vzala v sobotu odpoledne Bobeše poprvé na delší procházku těšila jsem se že v chatách nafotím

nějaké sněženky, už proto že já je na zahradě nemám. Jenže žádné jsem nikde neviděla. U mnohých chat

byly záhonky přikryté netkanou textílií takže jestli pod ní něco kvetlo, nebylo to vidět ....

Tak alespoň nějaký vřesovec a talovín se našel

A už i tyhle chlupatky jsou k vidění

V Díře není vůbec veselo .....

Ne, nebojte se, pod poněkud možná trochu zavádějícím názvem

se skrývá moje kulturněvzdělávací plkání o jednom filmu a ne žádné sprosťárny. I když....

Jako každý rok jsem byla docela zvědavá na Českého lva. Na to jak se s tím opět nový

moderátor popasuje, jak se kdo bude minuty hřát ve světle reflektorů, komu bude

děkovat a jak bude moderátorovi připravovat horké chvíle tím že bude přetahovat určený

čas. Ale hlavně na nominované filmy. Co si budeme povídat vzniká u nás filmů dost.

Ovšem s kvalitou je to už horší. Jenže i to je objektivní. Jak se říká někdo má rád

vdolky, jiný zase holky a tak i vkus lidí je rozličný. Někomu sedí filmy nenáročné,

třeskutě komediální s dějem nad kterým se nemusí moc přemýšlet, někdo naopak

má rád filmy které mu předkládají téma na zamyšlení, musí děj sledovat protože

mívá dvě nebo tři linky které jsou pro rytmus filmu důležité a hlavně pak pro jeho

konec. Přiznávám že já si raději dám líbit ten druhý tip filmů a tomu odpovídá

i jeden z nominovaných filmů který svých třináct nominací proměnil ve tři, a to v kategoriích

nejočekávanějších, hereckých.

Už delší dobu se v Praze nechodí na dobré herce do Zlaté kapličky jak tomu kdysi bývalo,

ale do úplně jiného divadla , o poznání menšího a mladšího dobou svého vzniku a to

do divadla Dejvického. Plejáda herců v čele s Ivanem Trojanem láká na kvalitu jak

v divadelních představeních tak i ve filmech. Jména jako David Novotný, Martin Myšička,

Radek Holub, Simona Babčáková, Lenka Krobotová, Táňa Wilhelmová, Jaromír Plesl,

Václav Neužil či Miroslav Krobot jsou vždy zárukou kvality výkonů. Ať už jednotlivě

ve filmech jiných tvůrců nebo pohromadě. A právě tahle partička se podílela na vzniku

velmi hořké komedie Díra u Hanušovic.

Režisér Miroslav Krobot skvěle vykreslil ve svém scénaři to co zná opravdu dobře, život

v malé vsi v Jeseníkách. Rozmanité figury, noblesní ale i ty zemité, jejich každodenní

radosti i strasti. Jejich přání a tužby ale i rezignaci a smíření s životem o kterém

měli úplně jiné představy. Schválně jsem si četla komentáře a je jasné že tenhle

film patří k těm který vyvolává velké emoce. A velké nepochopení. Ti kteří žijí na vsi se brání

že to tak není,že je to jen zase výmysl Pražáků (přitom režisér Krobot pochází právě z takové díry)

a ti kdo žijí v městech (schválně nepíšu Pražáci) zase mají ze svých dovolenkových pobytů

naprosto stejné zkušenosti. Z mého městsko - vesnického pohledu se stavím za Krobotovo

vidění. Navíc v podobné "díře " žijem. Místě kde taky nic není. S tipy podobnými

těm z filmu.

O co tedy jde?

Učitelka němčiny Maruna (Táňa Wilhelmová) místo aby někde zúročila ve

škole své znalosti jazyka točí ve vesnické hospodě pivo. Touží sice po lásce a muži, ale těch

se jaksi moc nedostává. Jsou sice tři, ale dost nepoužitelní. Staromládenecký starosta

(Ivan Trojan) který víc času tráví na posedech nebo přestavbou zbořeniště v rodinný dům

si najde jen občas chvíli na rychlý sex s Marunou někde ve skladu, mentálně trochu zaostalý

Olin (Jaroslav Plesl) místní hrobník, ministrant a podržtaška, využívaný na různé manuální

práce a "podnikatel" pokrývač a klempíř Kódl který ovšem nenechá žádnou sukni

na pokoji. Její sestra Jaruna, zdravotní sestra a miláček jinak velmi panovačné matky

(Johana Tesařová) při první příležitosti mizí za postarším Němcem Hansem do Mnichova.

Pitoreskní trio Laďa, Balin a Laďova Stará v podání Hynka Čermáka, Davida Novotného

a Simony Babčákové žijící ve zvláštním manželském trojspolku a pracujícím v lese

který se nakonec postará o jediný i když tragický rozruch v jinak ospalé díře.

Žádná s postav není ani kladná ani záporná, ani černá ani bílá. Jsou to

prostě "obyčejní" venkovští burani kteří nejdou pro sprosté slovo daleko. A že těmi

se film jen hemží. Jenže ..... ono to tam skvěle pasuje, je to těm lidem vlastní

a navíc díky skvělé práci maskérů a kostymérů to z úst jinak velmi decentních

herců nezní ani násilně. A navíc, všem dohromady to skvěle odsejpá. Je vidět

že režisér své ovečky má zmáknuté z divadla a ví jak na ně. Táňa Wilhelmová

opět ukazuje že role žen s "děr" po celé republice skvěle zvládá, Ivan Trojan je

herec kterému uvěříte jak naprostého blba( Václav) tak despotického otce

(starý Karamazov) nebo frustrovaného manžela který se zamiluje do mladé dívky

(Samotáři). Skvělé výkony jsou ale vlastní všem kdo se na filmu podílejí.

To že dostal Českého lva Ivan Trojan za hlavní mužskou roli ano, že dostal

Českého lva za vedlejší mužskou roli Jaroslav Plesl ano, ale nepochopila jsem

proč dostala Českého lva za vedlejší ženskou roli Lenka Krobotová za Jarunu.

Ne že by nehrála dobře, ale tahle postava je ve filmu dost upozaděná,

spíš bych řekla že by si jí víc zasloužila buď Táňa Wilhelmová nebo Simona Babčáková.

Jak už jsem zmínila na začátku, někdo rád vdolky, jiný holky. Já mám ráda

tenhle druh filmů který po závěrečných titulcích vás nepustí hned z křesla

nebo sedačky v kině protože vás donutí se zamyslet nad vlastním životem.

Jsem nebo nejsem na tom líp?

Díra u Hanušovic / Nowhere in Moravia

2O14

Režie: Miroslav Krobot

Scénář: Miroslav Krobot, Lubomír Smékal

Hrají: Tatiana Wilhelmová, Lenka Krobotová, Ivan Trojan, Jaroslav Plesl, Simona Babčáková, Johana Tesařová,

David Novotný, Hynek Čermák, Martin Myšička ....

Dóm sv. Štěpána Vídeň

Je to neuvěřitelné, a po kolech kdy jsem už chtěla

vším prásknout protože bylo minimum zájmu je tu kolo poslední. Tedy poslední

kolo základní celoroční části. Až bude znám vítěz tohoto posledního tak se dáme

do hledání té nej stavby celého roku. Nejdřív ze všech kategorií které se zúčastnily

a pak tu opravdu nej, nej ..... A pokud se vám tohle představování líbilo, může

třeba pokračovat dalším ročníkem nebo se může zase hledat to nej v jiné podobě.

Napadlo mne že tu je spousta kytičkářek i těch kdo kytky rádia krásně fotí takže by to

mohlo být něco z této oblasti . To si nechám projít hlavou nebo si ráda nechám navrhnout

něco od vás.

Jelikož jde o kolo poslední, můžete se tentokrát pěkně rozjet jak s počtem fotek

tak třeba i údaji. Je to taková třešnička na závěr tak ať za to stojí .

Já si nechala na tohle kolo kostel kterému jsem věnovala hodně focení při naší

adventní návštěvě Vídně. A aby taky ne, když je její nádhernou dominantou srovnatelnou

s chrámem sv. Víta. Ostatně nebýt novodobé dostavby věže byl by sv. Vít největší

a nejkrásnější gotickou katedrálou v Evropě. Bohužel takhle mu ten primát vzal

právě sv. Štěpán. Jelikož je k němu opravdu mnoho co říct, tentokrát dávám text

převzatý z tety Wiki. A to jen co se týče popisu jeho historie.

Historické počátky kostela sahají až k roku 1137, kdy byla mezi markrabětem Leopoldem IV. a pasovským biskupem uzavřena smlouva, na jejímž základě stavba začala. Slavnostně vysvěcen byl románský kostel o 10 let později, tedy v roce 1147. Do dnešní doby se žádná z jeho částí nedochovala, známy jsou pouze půdorysné rozměry. Na poměry ve kterých vznikal, byl kostel velmi naddimenzovaný - je možné, že už tehdy tím byla projevena snaha o zřízení biskupského sídla. Kostel byl postaven na periferii města - vně jeho hradeb a dlouho se věřilo, že to byla vůbec první stavba na tomto místě, ale jak ukázaly archeologické nálezy z roku 2000, už od 8. století zde bylo pohřebiště a s ním tedy téměř jistě i nějaký kostel.

Mezi lety 1230-1263 došlo k pozdně románskému rozšíření kostela v jeho západní části - byl přistavěn westwerk, tvořen dvěma Pohanskými věžemi a mezi nimi umístěnou Obří branou. Původ těchto názvů je nejasný. Ke stavbám věží bylo používáno starého římského (tedy pohanského) zdiva. Jiní poukazují na vzdálenou podobnost s islámskými minarety. Pojmenování brány bývá odvozováno od mamutí kosti ze sbírky kuriozit císaře Fridricha III. objevené při výkopových pracích pro základy severní věže, která měla být zavěšena nad vstupním portálem. Jiné teorie vidí původ názvu ve středověké němčině.

Od roku 1304 probíhalo další rozšiřování kostela. K východní straně, a tentokrát již v gotickém slohu, byl přistavěn jako trojlodní hala tzv. Albertinský chór, pojmenovaný podle vévody Albrechta II., který stavbu podporoval a za jehož vlády byl dokončen. Slavnostně vysvěcen byl chór pasovským biskupem 23. dubna 1340.

12. července 1359 vévoda Rudolf IV. Habsburský, zvaný Zakladatel, položil zhruba v místech dnešní jižní věže základní kámen k novému gotickému rozšíření "jeho" kostela. Angažovanost Rudolfa v této věci byla velmi významná. Sňatkem s Kateřinou Lucemburskou se stal zetěm Karla IV., jehož konkurence byla podstatným motivem Rudolfova myšlení i jednání. Podobně jako jeho tchán pozvedl význam Prahy, chtěl Rudolf pozvednout význam Vídně a učinit z ní důstojné vévodské sídlo. Vídeň však stále neměla své biskupství, což v tomto ohledu působilo velmi negativně. Chrám tedy vyrůstal částečně jako prostředek k naplnění zmíněných cílů, částečně i jako konkurence k pražské katedrále. Ne vše se Rudolfovi plně podařilo, ale jeho zásluhou byl v roce 1365 Stephansdom povýšen na kolegiátní kostel.

V následujícím století probíhaly stavební práce sice pomalu, ale stále kupředu. Po obou stranách románské západní stavby byly přistavěny dvojice nad sebou ležících kaplí. V roce 1433 byla pod vedením Jana z Prachatic dokončena jižní věž a dále bylo vybudováno nové podélné trojlodí jako pseudohala. Jeho zdi rostly zpočátku jako vnější skořápka kolem původní románské stavby, která byla snesena v roce 1430. Poté co byl vytvořen krov se v roce 1446 pod vedením Hanse Puchsbauma začalo se zaklenutím.

Dalším politikem, který s kostelem spojil své jméno byl císař Fridrich III.. Dosáhl toho, co Rudolf IV. už nestihl: Podle původního Rudolfova konceptu položil v roce 1450 základní kámen ke stavbě severní věže, obdobné jako té jižní, a při své druhé cestě do Říma v roce 1469 dosáhl založení vídeňského biskupství. Chrám byl povýšen na biskupský kostel.

Na počátku 16. století byla ale severní věž hotová jen z poloviny a středověké ideály velkolepé stavby začaly ustupovat do pozadí. Částečně zřejmě i z finančních důvodů byla v roce 1511 stavba přerušena a roku 1578 ukončena kupolí ve stylu renesance Hansem Saphoyem.

17. století znamenalo vliv baroka na vybavení dómu. Z těchto dob pochází množství oltářů, z nichž nejvýznamnější je raně barokní zvýšený oltář od Johanna Jacoba a Tobiase Pocka z roku 1647 věnovaný svatému Štěpánu a zobrazující jeho ukamenování.

Během celé 2. světové války, navzdory blízkým bombovým útokům, nebyl dóm významněji poškozen. Změna nastala až v posledních válečných dnech, mezi 11. a 13. dubnem 1945, kdy jiskra z okolních hořících domů zapříčinila požár. Škody byly obrovské - shořel celý krov, klenba nad chórem se zřítila, byla zničena císařská empora, varhany a obrovský zvon - tzv. Pummerin - se z jižní věže utrhl a spadl hluboko do věžní haly. Dóm se zdál být ztracen, přesto bylo vzápětí začato s jeho intenzivním obnovováním a 23. dubna 1952 byl celý slavnostně znovuotevřen.

---

Kdo ve Vídni byl a okolo dómu chodil ví že fotit ho není vůbec sranda, místa málo

lidí moc a bez příslušných skel je to fuška, takže doufám že se vám moje fotky

budou alespoň trochu líbit .....

Jak kostel během let nabýval na velikosti a kráse.

červená linka označuje původní románskou stavbu.

Zelená westverk

Fialová Albertinský chór

Modrá gotické rozšíření Rudolfem IV.

Všudypřítomné stanoviště kočárů je samozřejmě i z boku dómu

Kostel se neustále udržuje, opravuje a čistí. Takže některé jeho části jsou

zahaleny v krycích plachtách .....

Jelikož hlavní věž zvaná Štěpánek je vysoká 262 metrů a tím patří mezi světové unikáty

dostat ji celou do záběru aby byly vidět i detaily se nedá takže jsem si tu a tam něco

přiblížila a udělala výřez.

Proti stavbě Haas Hausu se zvedla velká vlna kritiky. Vídeňákům se zdálo že se tato novostavba nehodí

jako protějšek dómu, že to snižuje z určitých stran jeho pohlednost. Ale když zjistili že se naopak dóm

krásně zrcadlí na fasádě trochu se s ní smířili ....

Musím říct že mne mrzí že nemám vyfocenou Obří bránu, protože přes ty šílený davy lidstva se nedalo ani chvilku

najít volné místečko či chvíli kdy by do vás nikdo nestrkal. Bohužel musím říct že většina těch strkalů byli buď Češi

nebo Slováci. Tuzemci či jiní turisté vždy počkali když viděli že fotíte aby vám nevlezli do záběru nebo

aby do vás nedrkli. Takže jsem fotila jen to co bylo nad hlavy lidí. Večerní projekce na různé budovy

byly hodně časté a jsou zřejmě oblíbené ..... a že dóm vypadá úžasně nejen za dne

ale i za tmy je evidentní !

Vyhlášení výsledků jedenáctého kola soutěže....

Po včerejšku jsem chtěla původně psát zcela jiný článek,

a to o tom jak se mi líbil jeden z českých filmů nominovaných na Českého lva 2015.

Jenže pohled na kalendář mne v tom zarazil protože je dnes čas na vyhlášení výsledků

dalšího kola Sakrálek. Tudíž filmové plkání se odsouvá na jindy. Únor trošku zkrátil dobu

pro hlasování ale i tak s velkým náskokem vyhrál jeden kostel kde jsem tak trochu na

rozpacích jestli jsem nebo nejsem slepá a jestli neztrácím trochu rozum protože

v nadpise je sice TRNAVA, nicméně v článku, alespoň já, pak všude vidím TMAVA. Ale snad mě

Hanka vysvětlí jak to je správně. Tím jsem tedy i prozradila výherce, nebo ještě správněji

výherkyny (aby nedošlo ke sporu jako třeba teď v Kanadě o to že hymna je genderově

nevyvážená, neboť se tam zpívá jen o synech a ne také o dcerách země .....)

Kostely

1. Kostel sv. Petra a Pavla

(Sceneryphoto)

A jelikož tahle soutěž zahrnuje i kaple tak i bez jediného hlasu

vítězí jako jediný zástupce těchto staveb příspěvek pořadatelky. No vypadá to hodně blbě

já vím, jenže když jiný příspěvek s kaplí nedošel .....

Kaple

1. Kaple Kalvárie a kaple Božího hrobu na Petříně

(VendyW)

Tak Hanko, jak to tedy je? TRNAVA nebo TMAVA? Ať mám jasno já i Hela, která mne na to upozornila.....

Šplouchnutí druh ..... Siluety

Na druhé šplouchnutí do Mikovi řeky za měsíc únor jsem si vybrala téma Siluety.

Bylo teď pár slunečných dní a tak se mi přímo před nosem zjevilo pár siluetek pštrosího

peří které mám šoupnuté ve váze. Takže téma fotek na tenhle měsíc bylo naprosto jasné.

Přechodová fotka, silueta vzoru na zácloně .....

A jedna duhová která se promítala na zeď. Je to část záclonky mezi skly okna. Nevím proč se

na zeď promítl jen takovýhle kousek, fyzika nikdy nebyla mou silnou stránkou .....