....by rozhodně každý soudný člověk měl pokud možno
zalézt co nejhlouběji pod peřinu a nevylézat celý den z bezpečí. Maximálně jen za účelem
vyprázdnění. A to ještě koukat hodně kolem i nad sebe, jestli něco nepadá nebo za účelem obstarání
výživy. Tady ovšem pozor, oheň či rozpálený elektrický vařič hrozí hodně velkým nebezepčím....
Ne tak já, kdepak. Místo abych praktikovala výše zmíněné, vyzvala jsem osud na souboj
a vyrazila na jedno blogerské setkání. Možná že ti z vás, kteří chodíte na blogy ke Kosáčkovi a Kitty jste zaznamenali
o něm zmínky i s tím kdo přijede, jen já jako jeden z účastníků jsem celou dobu zarytě mlčela a všechno zasklila.
Má to svoje opodstatnění v tom, že už mám lety prakticky vyzkoušeno, že pokud se na něco hodně těším a navíc se tím pochlubím i veřejně, vždy
to zajde na úbytě. A to nemusí být ani pátek třináctého.
Takže jsem dělala jakože nic, že já se ničeho neúčastním v naději že ten zlomyslnej osud přelstím.
Částečně jsem ho sice obešla, ale stejně si mě potvora opět vyhmátl. A to hned na nádraží tady u nás. Čekalo mne totiž několikero přestupů a u jednoho jsem měla čas se na neznámém nádraží něvědouc na které nástupiště vlítnout, jen čtyři minuty na přestup. Po zjištění, že vlak odjíždějící na Prahu má už zde pět minut zpoždění mne zamrazilo protože to bylo buď a nebo. Buď ho dohoní nebo ještě nabere. Za b) je správně. Jak je u nás na dráze dobrým zvykem.
Takže v Pardubicích to bylo už minut deset. Paní která seděla naproti, mne neustále uklidňovala že vlak počká a že se to bude dobré...V jednom sice pravdu měla, vlak skutečně čekal, dokonce dva tím jedním a stejným směrem, jenže jeden z nich byl rychlík který už měl zpoždění dalších deset minut a druhý osobák, který nemohl vyjet dřív než on. Takže ať v jednom nebo v druhém opět jsem byla zase v čase omezena. A tak se stalo, že z Kolína jsem odjížděla už s dvaceti minutovým zpožděním v době, kdy už jsem byla očekávána na příjezdu na posledním nádraží v cíli cesty....není tedy divu že v Nymburce už tedy žádný další vlak tak dlouho nečekal a já se ocitla před problémem.
Dost velkým. Večer před odjezdem jsem psala Majce mejla ať mi pošle, pro případ že by se něco zvrtlo číslo telefonu abych mohla ohlásit co se děje. Nepřišlo. Stála jsem v Nymburce na nádraží, vlak kdesi v teplých krajích, další jel až za dvě hodiny takže co.
Vylezla jsem před nádraží a zjistila že hned z první autobusové zastávky jede autobus do žádané destinace. A čekat budu "jen" třičtvrtě hodiny. Jenže.....jenže přijedu někam kde to už vůbec neznám, někam kde na mne kdosi čeká na vlakovém nádraží ale ne na stanici autobusu, někde kde nevím jak je to velké a když se zeptám na to kde bydlí ti a ti bude vůbec někdo ty dotyčné znát. A tak jsem se rozhodla v čase který mi zbýval usednout někam na kafe, vytáhnout noťas a zjistit z jednoho článku jak je popsána cesta na místo určení.
A tady se opět projevil naplno zlomyslný osud. Vytáhla jsem ležérně komp, vytáhla jsem ještě ležérněji modem na moblní internet ale tím moje ležérnost skončila a zmrnul mi úsměv na tváři. Objevila se hláška že zařízení neobsahuje sim kartu. No, řekla jsem si, trochu jsem tě asi tím cestováním vyklepala, tak stávkuješ a nevíš kde ti hlava, tedy simka stojí a zkusila to znovu. Nic. S tím samým výsledkem a hláškou. To už jsem začala žhnout vzteky a volám muže. Samozřejmě že to nebral.
A vztek se prohluboval. Když jsem se ptala servírky jestli mají wifinu řekla že sice ano, leč že jim nějak stávkuje či co a maká jen když se jí chce. Promptně mi sice napsala heslo, ovšem vcelku k ničemu, wifina měla zrovna špatnou náladu a nepremávala. A do toho volá muž. Takže se ho jemně a potichu ptám co že je s tou simkou. Po jeho odpovědi ovšem můj hlas nabral obrátek a hlasitosti tak že přehlušil i zvuk ze tří televizí kde právě běželo mistrovstí ve fotbale.
Jeho vysvětlení totiž bylo, že: ŽE jí má ve svém telefonu a používá ho jako internetový přehravač
NEVĚDĚL že si budu brát noťas sebou (když jedu na chatu, kam jsem se po srazu chystala, VŽDYCKY si ho beru sebou)
NEVIDĚL že už ho mám sbalený (ještě se mne před cestou ptal jestli mi došla
v něm baterka když surfuju po telefonu a já mu řekla že ne, že už ho mám dávno sbalený)
Prostě samé nevěděl, nevšimnul, netušil.....a to jsem se prosím připravovala doma týden! A přesně mu vysvětlovala celý itinerář mého výletu! Aby byl v obraze....
Takže se pak divte že jsem byla tak vytočená a že mi bylo šumafuk co si okolní hosté myslí. To už jsem vážně byla hodně ale opravdu hodně naštvaná, protože jsem zjistila že sebou táhnu komp zcela zbytečně, protože v dalších dnech v lesích žádná wifina ani síťová zásuvka se prostě nekoná. Provztekala jsem se tedy až do doby odjezdu autobusu, v naději že možná Majku napadne že když jsem nepřijela po kolejích, přijedu po kolech a že přece sakra ty Rožďalovice nebudou tak velký aby někdo nevěděl kde bydlí. Pár minut po odjezdu mi začal vibrovat mobil a na něm.... Ó, jaká úleva. Zpráva od Majky že jí nešel net a přišla na tu zprávu až teď. Obratem ruky jí tedy volám že nejedu vlakem, nýbrž autobusem a kde tedy mám vystoupit. Prej nevystupovat, domluvit se s řidičem kterej je jejich soused, že mne k nim zaveze. Fajn, tak to by bylo. Jenže.....řidič na mne při vyslovení jména koukal dost nechápavě a že tam prý nikdo takového jména nebydlí!
V tu ránu mne polil studený pot a napadlo mne že třeba jedu do úplně jiných Rožďalovic, které jsou na nějaké úplně jiné galaxii. Kdy jsem se tedy opatrně optala jestli tedy je možné že jedu někam úplně jinam odvětil že ne, ale prostě že neví o tom kdy by tam kdo toho jména bydlel. Zkoušela jsem tedy indicii že mají chovnou stanici psů. Ani to nezabralo.
Zkusila jsem to, že to jsou prý sousedi, nic....až po chvíli najednou se mu rozblesklo a říká JÓ tihle! Tak to jó, ty znám...
Neumíte si představit tu úlevu! Sedla sem si už tedy v klidu na sedadlo s pocitem, že už se konečně moje anabáze chýlí ku koncu. A zase telefon se zprávou vystoupit na náměstí, dojdu pro tebe a jdem na nádraží. Ano, správně tušíte že tam měl dorazit ten vlak na který jsem nečekala a kterým měla dorazit Kitty. No nepřijel tedy úplně hned, asi až za půl hodiny, jenže prostě já nejsem typ čekací a tak vždycky hledám jiné řešení. Že mne kolikrát ale stojí víc nervů než kdybych si sedla a čekala už je jiná....maličkost že z nádraží, (o kterém mi mimochodem jedna paní v autobuse vyprávěla jak je děsně daleko, čímž mne tedy ještě víc znervóznila, protože jsem si připoměla jiné, Mníšecké, které je opravdu tak čtyři kilometry od města) jsme šli vlastně asi jen deset minut už byla jen taková podružnost. Navíc vylepšená skvělou zmrzkou. Že u Majky nás přivítalo pět kouzelných pejsků a očekávalo kafe a skvělé mňamky, a že jsme se pak vydaly na krásnou podvečerní procházku k Bučickému mlýnu, že tam byly koně a pávi a oslíci a krásný rybník, že jsem sice neměla šanci vyfotit elfí můru, za to dva večerní obrázky bylo konečně skvělé zakončení pátku třináctého.....
Jo, a taky vysvětlení proč jste měli ode mne tak dlouho pokoj.
Ale ten skončil milánkové.
Protože mám plný archív.
A už asi víte co vás čeká.
Fotky, spousty fotek a nějaké povídání.
....
