Holky, makáme!!!!!.....

Nevím jestli jsem někdy zažila

ohlušující ticho, no i když možná jednou něco co by se tomu dalo připodobnit ano.

Na Červených blatech. Bylo to ale ticho bez ticha. Ticho kdy nebylo absolutně slyšet nic z civilizace, ale za to byla slyšet příroda. Ptáci, hmyz, praskání kůry na stromech a otvírajících se šišek v letním žáru. Byl to krásný pocit který bych ještě někdy chtěla zažít. Ale jakou to má souvislost s dnešním článkem? Má, a to ten bzukot včel a vůbec včelky....

Jak překotně rozkvetly krokusy tak se jich na nich neustále pase velké množství. Bzučí, přelétavají z jednoho květu na květ, někdy se na jednom sejde i víc než jen jedna. A makaj a makaj....no prostě pilné včeličky!

---

Někdy pracují i synchronizovaně

Palata - Domov pro zrakově postižené....

Nedaleko od domu kde bydlí mamina

se nachází krásná stavba s úpravným parkem. Jmenuje se Palata a je to Domov pro zrakově postižené.

Jméno Palata zřejmě vzniklo po jedné z usedlostí které tu stály. Ta se jmenovala Horní Palata. Historie tohoto zařízení sahá do roku 1888, kdy 25.11.1888 bylo valnou hromadou Spolku České spořitelny rozhodnuto zřídit ke čtyřicátému výročí vlády císaře Františka Josefa zaopatřovací ústav pro slepce neschopné výdělku a vzdělání. Po schválení císařského domu mohlo toto zařízení nést název Spořitelnou českou založený ústav pro zaopatření slepců Francisco Josephinum.

V roce 1918 mizí z názvu jméno císaře a zůstává jen Palata. Ústav přežil kotrmelce druhé světové války, roku 1948 až dodnes a plní svůj účel i nadále.

I se dál skví zlatým písmen na fasádě název Francisco Josephinum....

Pro mne je spojen s tak trochu přízemní historií. Naše základka zde měla pronajaté pozemky pro výuku hospodaření, všem známé Pozemky. Takže se tu selo, pěstovalo a mělo sklízet....mělo, jenže nesklízelo. Tedy ono se sklízelo, ale ne tak jak si asi páni učitelé představovali. Ono nás totiž poblíž bydlelo dost z těch kdo sem chodilo na hodiny a věděli jsme o zřícené zdi kudy se dalo v pohodě na pozemky dostat, navíc vlastně ta zeď byla skoro na konci naší ulice a tak bylo jasné jak dopadaly výsledky hodin našich spolužáků, ať z nižších či vyšších ročíků kteří se tu střídali. Většina toho co bylo zaseto a vyrostlo skončilo v našich nenechavých pracičkách a žaludcích. A učitelé se divili jak je možné že tak strašně málo toho co se zaselo bylo též sklizeno....

Až do doby než jsme základku opustili jsme se sem chodili přikrmovat ba i tu a tam kytičku nějakou vzali domů maminkám....po letech když jsem slyšela povídky Š + G jsem si na tu dobu s radostí vzpomínala.

Oproti dobám minulým je park krásně upraven....i když by se dalo s trochou nadsázky říct že místní obyvatelé to asi těžko ocení....

---

Jak vypadala Palata v dobách kdy bylo kolem dokola pusto a prázdno. Čili v dobách svého vzniku

Vrátnice

Potkala jsem o kousek dál paní s pejskem, štěňátkem.... A tak mne napadlo.....Poznáte někdo o jaké plemeno se jedná?

Malá nápověda, hrál hlavní roli v jednom pohádkovém seriálu.....

Filiální kostel Rozeslání sv. Apoštolů v Rybníku...

V dalším kole výměny se podíváme na první kostel

zvláštního jména, Rozeslání sv. Apoštolů, stojící v naší obci. Sama jsem pořádně nevěděla jak se jmenuje

až docela nedávno jsem to zjistila a to tu bydlíme už přes dvacet let....a jak jsem při návštěvě Litomyšle fotila

pro další kola, první kostel který mi přišel před objektiv nesl naprosto stejné jméno. Zřejmě to ve zdejších krajích není zas až ne tak neobvyklé....

Jméno kostela se zřejmě odvozuje od obrazu nad hlavním oltářem, který znázorňuje Apoštolské dělení. Případně se může vztahovat i ke dni vysvěcení 15.7. na který připadá svátek Apoštolova dělení. Jestli je zasvěcen i nějakému svatému není známo.

První zmínka o modlitební kapli v obci je z roku 1676. Kaple byla dřevěná roubená s věží kde byl malý zvon. V té podobě existovala celých 200 let, ale v roce 1877 kvůli špatnému až kritickému stavu vydal hejtman příkaz kapli zbourat a zvon přemístit jinam.

12.3.1877 bylo vydáno stavební povolení na stavbu nové kaple a díky sbírce do které přispěl i sám císař Franz Josef a jeho manželka Sisi se mohlo začít s výstavbou. Roku 1882 byl kostel slavnostně vysvěcen. Po roce 1990 kdy se stal Rybník samostatnou obcí byl postupně kostel renovován. Je možné že malý zvon který sloužil jako umíráček je původním zvonem ze staré kaple. V roce 2003 byl i zásluhou Tříkrálové sbírky nechán vyroben nový věžní zvon....

Kostel je v majetku obce.

(informace pocházejí z netu ze stránek o keškách. I tady totiž jedna je.)

Vyjímečně nebyla mlha, ale ani sluníčko se moc nevytáhlo....

---

Bohužel nikde jsem nanašla víc o sochách před kostelem a to ani na stránkách obce....

Vzhledem k tomu že kostel stojí ve středu obce byl problém nemít na fotkách i ne zrovna uklizené okolí domů které jsou hned v jeho sousedství

Když hádka, tak pořádná....

Hanka Čemeřice ani neví jaká

slovní bitva se rozpoutala když jsem celá nadšená z toho jaká se mi pro ní podařila udělat

krásná dvojčata, tyto dala na jedny fb stránky abych se, blbec ješitnej, s nimi pochlubila....osočená z toho že jsem nechutná a bezfantazijiní kopírka od jedné řitní alpinistky, jsem se dost naštvala a místo toho abych si řekla něco o nebetyčné lidské blbosti, nechala jsem se vlákat do nehezké hádky. A ještě navíc trochu ztratila dobré mínění o

bratrech Slovácích....tedy přesněji sestrách Slovenkách.

Takže Hani, vím že se ti líběj a to je hlavní.

A já holt příště budu chytřejší, drahouškové.....

Jenže zase, bránit se jeden musí, no né?

Znovu jsem zkoušela trochu jiné zdobení

P.S. Dneska jsem si zase své mínění poopravila....napsala mi totiž jedna paní ze Slovenska a objednala si nějaké věcičky. Takže tentokrát to bude modrá. Ta je fakt dobrá!

Trocha zlomyslného schlazení.....

Z Petřína jen tak....

Posledních pár záběrů z Petřína je taková

směska pohledů na něco....patří do ranku fotek které se vozí z dovolených a výletů.

Takové ty pohledy pro pohledy na vzpomínání....

Když jsem fotila skupinu akátů která mne zaujala strukturou kůry, všimla jsem si na nich malých "psích" známek a číslem. Pozorně jsem se tedy rozhlížela po okolních a ejhle, támle ale i tamten strom taky má! Ale tenhle ne! No taky je nějakej hubenej....no a tenhle, to je kusan a taky má číslo! Zřejmě je to evidence stromů, i když jen některých. Asi jen od určitého obvodu kmenu a taky ne úplně všude. Měnila se poslední dvojčíslí jak jsem si všimla. Že by bylo na Petříně 739 286 ks stromů? Nebo po celé Praze? Nebo jen po Praze 5?

---

Cesty a cestičky....kolik asi kilometrů jich může být?

Jedna z vyhlídek vybudovaných v posledních letech

....zase ty cesty.....

V pozadí Hladová zeď.....

Bývalá strážnice v hradbě Hladové zdi. Dělí Petřín na dvě části. Na tu Smíchovskou, a pak tu která patří k Malé straně. To jest restaurace Nebozízek, Seminářská zahrada která se rozkládá až dolů k zastávce lanovky na Újezdě, nebo navazuje na Strahovskou zahradu která se rozkládá okolo Strahovského kláštera. Tam se samozřejmě podíváme při další výpravě.....

Na konec jsem si nechala tuhle studánku....je taky zrenovovaná, i když v okamžiku kdy jsem jí fotila byl okolo ní nepředstavitelný bordel který jsem musela ještě odříznout protože byl opravdu všude. Je to symbol mého dětství navždy spojený s cestami pro vodu. Ano, chodila jsem sem s dědou nebo babičkou, oni měli velkou a já svou malou hliníkovou bandasku do které jsmesi natáčeli vodu. Čím byla tak skvělá už nevím, ale vždycky když k nám měla přijít nějaká návštěva šlo se sem pro vodu na kafe. Byla to pro mě v té době (bylo mi tak kolem pěti šesti let) strašně dlouhá cesta, dneska jí zvládnu od domu sem za slabých patnáct minut (pokud ovšem cestou nefotím)....

Není všechno dokonalé.....

Sice tu už poněkolikáté

vychvaluji jak krásně jsou po letech upravené sady a zahrady na Petříně.

Ale i tady se najde kaz na kráse A dost velký....v dřívějších dobách tu bydlel i zahradník který měl na starosti

zahrady, byla tu krásná výletní restaurace (v dobách kdy z Nebozízku byly trosky), stávala tu kdysi velká oranžerie....

Tohle všechno už zaniklo. Po všem zůstaly nějaké stopy. Dům zahradníka který stojí kousek za dřevěným kostelíkem sv. Michaela býval ještě před lety sqatem a hnízdem narkomanů, dnes bez střechy z něj už jsou jen obvodové zdi za pletivem.

To samé zbylo z restaurace z které byl dřív krásný výhled na Prahu. Posprejovaná, rozpadlá stojící hned u cesty taky zrovna moc parády nenadělá. Takže jen základy oranžerie spíš zvou k poležení na sluníčku než aby odrazovaly neutěšeným stavem....

Základy oranžerie

---

Já sama si už nepamatuji jestli byla tahle restaurace ještě v provozu když jsem jako malá s rodiči nebo prarodiči na Petřín chodila, ale pamatuji si ji už jako zavřenou, nicméně ještě ve stavu kdyby mohla fungovat...

Takový pohled se naskytne když jdete po hlavní cestě směrem k bývalé strážnici ve hradbě Hladové zdi.

Ruiny zahradníkova domu jsou už skoro celé zarostlé keři....

Je to ten zbytek v pravém rohu obrázku.

Ještě víc je ten rozdíl tristní, když se člověk na cestě otočí a místo nahoru se podívá dolů kde se skví letohrádek Kinských....

Příště se rozloučíme s Petřínem pár výcvaky jen tak....

Voda a Petřín.....

Voda a Petřín k sobě dost patří...

i když by se na první pohled mohlo zdát proč jeden z nejvyšších kopců Prahy a voda, a co mají společného.

Hodně....Petřín je kopec poddolovaný a skrývá se v něm mnoho pramenů a ty jsou odváděny speciálními štolami.

A když se tak neděje a štoly se ucpou protože jim není věnována náležitá pozornost, začne se celý kopec hýbat a sjíždět

a jak to nakonec dopadne víme z šedesátých let kdy sjel kus kopce a na dlouhá leta pohřbil lanovou dráhu na Petřín.

Ale vodní prvek je zde použit i k okrášlení a přispívá k pohodě při procházkách. Vloni jsem vám tu ukazovala oblíbený cíl vycházek hlavně malých dětí, jezírko s lachtanem a na něm spousty kachen. To už je letitý doplněk, ale je tu nová věc (tedy alespoň pro mne, protože jak jsem už při prvních článcích vloni říkala, strašně dlouho jsem tu nebyla), kterou jsem objevila. Vodní schody....lemující schody opravdové, vedoucí na cestu ke kostelu sv. Michaela. Vodička si tu krásně zurčí a hopsá po stupních dolů, aby se pak proměnila ve vodopádek padající do malého jezírka a z něj pak ještě níž do jezírka s Herkulovou sochou. Ale to už je skoro na spodku Petřína, u letohrádku Kinských.....tam se vypravíme jindy. Až budu zase mít pořádnou kartu ve foťáku, aby mi v půlce cesty jak tentokrát nahlásila že je plná....mohlo by to vyjít až pokvetou dřevité pivoňky, které u letohrádku jsou....ehm, tedy za mne bývaly....

---

Neměla jsem dosud možnost vyzkoušet si pomalý čas na nějakém alwspoň minimálním vodopádku. Tedy na takovém který padá z výšky. Tady u nás jsem na těch malých splávcích už pár "mléčnejch " fotek udělala. Tady bylo velké štěstí že jsem si mohla krásně ruce podepřít o zábradlí vyhlídky takže se mi neklepaly a dalo se fotit na docela dlouhý čas. I když se stativem by to bylo něco jiného, ale tahejte ho vlakem sem a tam....tak alespoň tak co jsem udržela

Nejdřív na automat....

A s režimem focení "pomalé" vody

Pohled na Herkulovo jezírko

Příště si ukážeme že Petřín jsou i bohužel ruiny...a nejenom upravený park.