Na osvěžení....

....snad přijde vhod

sem tam nějaká ta kapička z posledního deště. No už je to dost dlouho kdy zapršelo. Něco málo by to zase sneslo. I když ty poslední dny jsou skvělé, není takové šílené vedro, slunko a azurová obloha...ale světlo už pomalu začíná upozorňovat, že podzim se chystá převzít žezlo.

---

---

Na jízdárně....

Když se octnou dva lidé

milující či chovající koně,někde těmto krásným zvířatům na blízku, jak jinak může dopadnout konec focení. A tak jsme zakončili lesní procházku kávou na jízdárně Suchá. Zdejší jezdecký oddíl se věnuje parkurovému skákání a mají moc pěkně udělanou jízdárnu s restaurací z které se na jednu stranu dá koukat do jízdárny kryté, a s terasou s které se dá koukat na venkovní parkurovou dráhu a na pastvinu za ní. Jenže narozdíl od naší první návštěvy zde tentokrát kamarád trpěl. A hodně. Ba co víc, šíleně se rozčílil že prohlásil: "Tak na tohle tedy koukat nebudu!". Dokonce jsem jednu chvíli myslela že tam probíhající výcvik zastaví a seřve tam trenérku.

O co šlo. Tedy z mého laického pohledu jsem to pochopila tak, že....jeden z koníků měl nějak zvláštně uchycenou hlavu různými řemínky tak, že ji musel mít neustále v jedné, řemínky dané poloze a nemohl si ani na chvíli nijak ulevit. Vysvětloval mi proč se to třeba dělá, ale jeho odborným pojmenováním jsem stejně nerozuměla, ale jeho ten způsob velice irituje. U druhého koně mi názorně ukazoval proč tak chudák aniž by vůbec ještě něco začal trénovat šíleně slintá. Způsobovalo to nevhodné udidlo, které se mu neustále každým přitažením uzdy hlouběji zarývalo do kořene jazyka a chudák kůň slintal jak kdyby doběhl dvojnásobnou Velkou Pardubickou. Nakonec zavele jdeme pryč a tak jsme ši do restaurace na kávu. A ostetnativně si ještě sedl zády. Já ho chápu, oni na ranči jezdí westernové ježdění jehož pravidla jsou pro koně podstatně uvolněnější, jejich všichni koníci nejsou kovaní a navíc všichni jezdí bez "železa" tedy bez udidla, jen na kožených ohlávkách. A že to jde i v zápřahu do kočáru jsou jeho dva frízové důkazem. Skvěle ovladatelní a poslušní jak beránci. A bez toho, že by je trápilo udidlo v tlamě.

Venku se něco chystalo a tak jsem si šla na chvíli stoupnout na terasu a dívat se co. Tedy nic dramatického, jen potřebovali odchytit na pastvině jednu kobylku z hříbětem a ostatní nahnat do stájí. Bylo zajímavé sledovat jak se nejdřív nedůvěřivě kobylky přibližovaly k volnému průchodu, ale když vedoucí klisna uznala že je všechno O.K. zavelela ostatním a vzápětí se všechny poklusem přesunuly do výběhu před stájemi.

Litovala jsem že nemám svůj skvěle přibližovací foťák, nějak si pořád nemůžu zvyknout na ten minimální zoom tohoto objektivu. Tak holt bude muset ježíšek donést i ten s větší možností zoomování. Anebo nosit sebou foťáky dva....

---

---

Vím, že na téhle cestě jsou staré betonové sloupy na elektriku, vždycky se mi moc líbily, mají takové zvláštní nostalgické kouzlo a vždycky jsem si je chtěla vyfotit. Poštěstilo se až po cestě zpátky, ale z auta, bylo už dost hodin a kamarád musel bezpodmínečně ve dvanáct vyrazit na zpáteční cestu a tak jsem ho nechtěla zdržovat.

Fialové vlání....

24 / 52

1/ 9.8.13

Trocha radosti z nakoupených krémíků a tělových mlík, pro léto se třpytkami. Ale zároveň i smutno z toho, jak se může člověk tak moc změnit....Bouřka venku pročistila vzduch ještě víc a příjemněji ho ochladila i doma při otevřených oknech je to už znát. Ale bouřky které se skrývají pod povrchem a které hrozí, budou asi o dost nepříjemnější.

2/ 10.8.13

Krásný vlahý vzduch, občas zasvitne sluníčko a krásně namočeno na zahradě. Takhle kdyby to bylo každý den, přes den sluníčko a v noci trochu deště tak to je ideál! A v časopise o psech opět po delší době článek o dandících! Mám z toho radost i když jsem to tentokrát nepsala já....

3/ 11.8.13

Abych unikla dusnu doma, vyrazila jsem se podívat jestli po deštích nejsou nějaké houby. Les sice je skvěle namoklý nicméně krom smradlavých hadovek jsem v něm jedlou nenašla ani nohu. Tak možná teď v týdnu by se snad něco mohlo vyklubat, i když noci začínají být opět studené. Ale i tak jsem si vyčistila hlavu, odpočala si od věčných hádek mé návštěvy, prošla se a nafotila nějaké obrázky. Je teprve neděle a já si už přeju alespoň jeden jediný den o samotě!

4/ 12.8.13

Asi vůbec nic, protože si nemůžu vzpomenout ani co jsem vlastně dělala (píšu ve středu) takže pokud by bylo něco co by mi udělalo i tu sebemenší radost pamatovala bych si to....Ach jo....

5/ 13.8.13

Nějak si ty třináctky zase vybraly svou daň. Sice jsem byla objednaná ke kadeřnici a strašně se těšila, nakonec z toho byl rodinnej vejlet na tři a půl hodiny, ale nějak to nedopadlo podle mých představ. A navíc mne po příchodu domů opravdu hodně vytočil manžel, který opět přestal plnit naše dohody ohledně jeho zdravotních záležitostí a já přestávám brát na něj ohledy. Ve všem... Vlastně jsem nakonec jen měla škodolibou radost z toho, že se návštěva venku zabouchla bez klíče a nemohla se chvíli dostat než mne vzbudila domů. Vím, jsem hnusná....

6/ 14.8.13

Po dlouhé době jsem udělala klasické lečo a děsně mi chutnalo, a nejen mě ale i rozmlsané a ne zrovna vše jedící návštěvě (no jo, ale proč když nic skoro nejedí má mladá metrák a mamča 78 kilo při výšcce 160 ?). Upekla jsem ještě navrch štrúdl a ukázal se synátor. A dokonce jsem opět dostala chuť začít udržovat záhon. Hurá!

7/ 15.8.13

Popravdě už jsem se těšila že dneska budu mít relaxový den, že totiž už bude odjetá jak návštěva tak mužskej. No nějak se to nevydařilo, návštěva odjede až v sobotu a mužskej zejtra. Takže relax se odkládá na neurčito. A já vlastně vůbec nevím z čeho dneska mít radost....

A zase ty slunečnice....

Podle vašich reakcí

na minulý článek a hlavně na odrůdu slunečnice "Černá" jsem usoudila že většina z vás zná slunečnice jen klasické žluté a o tom že se prodávají i v jiných barvách nemá moc povědomost. Několikrát jsem se v komentech zmínila o tom, že jsem mívala celý velký záhon slunečnic rozličných velikostí, výšek i barev. První barevné slunečnice jsem viděla kdysi v Receptáři či kde, a tak jsem zaúkolovala mamču aby mi v Praze sehnala semínka jak těch barevných tak onoho ohromného hitu jakým byla slunečnice kanadská tvořící květy v průměru kolem půl metru a výšky dvou a půl metru s postranními výhonky, takže vypadala jak slunečnicový strom. Určitě si na tuhle odrůdu vzpomenete, nebyla zahrada ani zahrádka s které by tenhle žlutý obr nevykukoval vysoko nad ploty či zdi. Semínka mi koupila a tím začala má éra a posedlost v pěstování rozličných slunečnic. Tady jsem si pak ještě v květinářstvích dokupovala každy rok nové a nové kultivary. Od slunečnic malých do truhlíků v barvě červené přes plnokvěté "medvídky" vysoké půl metru, zelinkavě až citronově žluté s černým středem vysokých metr až po různobarevné a žluté s oranžovým či tmavě hnědým středem výšky kolem dvou metrů. Měla jsem tak celou dobu co do vázy protože záhon byl velký a slunečnic na něm bylo spousty a navíc většina z nich měla i spoustu postraních výhonů. Dceři jsem z nich pravidelně k narozeninám nechávala vázat kytku. Pak jsem ale záhon překopala a na takové množství už nebylo místo. Letos jsem zas po dlouhé době vysela to co mi tu zbylo, ale jak to dopadlo víte. Vzešly mi jen ty relatině nové semínka tmavé odrůdy, jedna sazenice dvoubarevné a po žlutých plnokvětých nebylo ani vidu. A tak jsem šáhla do archívu, kde jsem měla ze starého telefonu stažené alespoň květy některých odrůd. Je to focené opravdu tím nejjednodušším VGA foťákem v mobilu, takže jsem je musela trochu doupravit aby byly ke koukání, ale stejně to není ono. Ale myslím že jako ukázka rozmanitosti slunečnic to skvěle postačí....

Ale jsem rozhodnutá se příští rok podívat co je zase v sortimentu a nakoupit a pozasázet zase nějaké aby bylo co fotit.....

---

Bojuju sama se sebou....5

Tak dneska je to

půl roku kdy jsem začala svůj boj proti vrozené lenosti a změnu stravovacích návyků. Začátek byl opravdu něco a měla jsem ohromnou radost jak krásně mi to odsejpá. A to byla první chybička. Nechala jsem se ukolébat a dokonce i polevila a tak se výsledky trochu začaly zhoršovat. Navíc teď v době veder se mi při představě toho že ještě vlezu na šlapadlo a budu šlapat rosilo čelo víc než normálně. Takže zmrzlinky, vynechávání jednoho či dvou z obvyklých pěti jídel, povalování na bazénu nebo na terase si vybírají své.....Ale zase při měření jsem zaznamenala úbytky a to i tam kde doteď žádné nebyly.

Rekapitulace: 14.7 14.7.

Váha: 84,2- 84,9 kg Váha: 83,7- 84,7kg

HO: 106 cm HO: 103 cm

Pas: 88 cm Pas: 86 cm

Boky: 107 cm Boky: 106 cm

Tudíž suma sumárum i přes ty poklesky se to dál vyvíjí vcelku uspokojivě, jen váha je stále rozkolísaná během měsíce. Naštěstí jsem si neurčila žádný stresující termín do kdy a kolik mám shodit ale říkám si, že pokud se dostanu do konce roku na těch 80 kilo budu šťastná jak blecha.

Slunečnice? Slunečnice!

Všechny následující snímky spojuje jedno,

ač se to možná u některých nezdá, všechno jsou to slunečnice...

---

SLUNEČNICE ROČNÍ - SLNEČNICA ROČNÁ

(Helianthus annuus)

nová odrůda "ČERNÁ"

Jediná která mi vylezla ze semínek odrůdy "Autumn"

Žlutá klasika o jejíž výsev se postarali ptáčci, hlavní květ....

....a postraní

SLUNEČNICE TOPINAMBUR - SLNEČNICA TOPINAMBUR

(Helianthus tuberosus)

SLUNEČNICE VYTRVALÁ

(Helianthus decapetalus)

odrůda "Solei d'Or". Má květy plné, ale tu a tam se mezi plnými ukáže jeden jednoduchý

Znovu na Kozlově....

Minulé úterý bylo takové

trochu překvapivé. Dostavil se kamarád fotomaniak a vyrazili jsme na nedaleký Kozlovský hřbet vyvětrat a vyzkoušet naše nové aparáty...jelikož bylo dost ostré sluníčko a já si navíc navolila v rámci všelikého nastavování a přestavování nevyhovující podání barev, nebyla jsem výsledkem moc nadšená. Ale za to nemohl foťák ale jaksi fotografka. Takže se za trochu prapodivnou barevnost a tu a tam opravdu hodně velké přepaly velice omlouvám....pořád to prostě nemám vychytaný.A jelikož mám teď takovou "okurkovou" sezónu, ale na druhou stranu moje blogová závislost mi nedá něco neuveřejnit tak se za tyhle ne moc povedené snímky tak trochu stydím.

---

Mimochodem Kozlovský vrch se jmenuje podle nedaleké vesničky Kozlov, která je známá jako rodiště rodiny Vejrychových z které pocházela manželka Maxe Švabinského a kde také malíř žil a tvořil. Je zde i muzeum M.Š. a jeho ženy, která též malovala, právě v chaloupce kde žili.

Musím říct, že na podzim když jsou ty buky kterých tu je velmi mnoho zlatě zbarvené, se mi tu líbí víc. Má to co do sebe, protože alespoň vyniká ten barevný rozdíl oproti jehličnanům....