Když na ranči, tak samozřejmě s koňmi...

A zase si hupneme v čase do minulého víkendu. Co by to bylo za návštěvu na ranči bez focení koní....tedy jo, byly fotky z průvodu, ale také sem neodolala abych se neprošla mezi výběhy a ty, kteří se nezúčastnili mikulášské jízdy vyfotila.

Některé i po jízdě, pěkně v jejich domečcích...

Ještě dva obyvatelé k ranči patří a mezi lidmi a koňmi se jim moc líbí....prosím seznamte se, vietnamský čuník jménem Roštěnka....

....a jeho kamarád, tam jméno nevím....

Když Roštěnku přestal bavit všechen ten mumraj, šla si domů do svého domečku

VÍCE OBRÁZKŮ K ČLÁNKU V GALERII.

L'ubim ťa....

Možná by se taky hodila dost dobře k poslednímu

zadání od Lucerny, a je zvláštní že mě nenapadla

ona , ale písnička Jitky Zelenkové....dnes mi jí

připoměl ale v rádiu originál. A já si vzpoměla

na herce který jí velice dobře zazpíval a kterého

l'ubilo vel'a žien i dívek pretože bol pritažlivý,

skvelý herec a naozaj pekne dokázal povedať

L'ubim ťa....

Voda, voděnka....

Nakonec procházky voda ve všech podobách....malých splávků, jako jiskřící úkaz, nebo brána do jiných světů, zrcadlo v kterém se zhlížejí stromy na březích či modrá obloha....

Krásně se vyznal z lásky k vodě básník Jan Skácel v jeho Modlitbě pro vodu...určitě jí znáte jako písničku v podání Juri Pavlici.

"Ubývá míst, kam chodívala pro vodu..." Musím říct, že tady jsou studánky s pitnou vodou čtyři a zatím v nich vody naštěstí neubývá.

Samozřejmě, co by byla hladina bez svých stálých hostů, kačen...

Nedá mi to nerozloučit se právě tou krásnou písní - básní....

Dnes zase bez sněhu...

Jelikož je zatím sněhu dost a dost a ještě nějaký čas asi bude, vrátim se zase zpátky do doby kdy ještě nepadal. Do té první prosincové vycházky. To si ještě spokojeně užíval jak Mates tak Bobeš sluníčka a sucha, vyvalovali se spokojeně po ještě trochu teplé zemi a nemuseli se brodit sněhem jak teď....

Už dlouho toužím po fotkách s mlhou v lese mezi stromy. A ne a ne se k ní nachomýtnout. Většinou když byla tak se do dopoledne zvedla a odpoledne kdy už mám čas na to jít do lesa svítilo sluníčko. Tentokrát se mi jeden obrázek podařil. Jenže pro tentokrát bych byla ráda kdyby nebyl. A proč? Protože to nebyla mlha, ale kouř z pohřební hranice jednoho kusu lesa který zase zmizel v tom dýmu....strašně mě to vytáčí, protože za letošek tu zmizelo snad největší výměra lesa od té doby co tu bydlíme. Když se o to nepostará vichřice, postarají se majitelé, kteří vidí rychlou možnost příjmu a tak se kácí a kácí....co procházka tak je pryč další kus....a pokračuje to a bude pokračovat....

Aby nebylo to rozloučení až tak smutné, jedna sluníčková na konci lesa....

Zase trochu jiná mechová...