Co je to?

Dlouho jsme si nezahádali, takže hurá do toho...

Co je na obrázku? Jen podotýkám že většinou nelze dát na první

pohled, a že nic není tak jak vypadá...

Takže se těším na tipy....

Když konečně vylezlo slunko....

....tak jsem neodolala a nemoc nenemoc vzala pana Bobeše, foťák, hučku na hlavu a vyrazila. Po těch dnech doma, buď v posteli nebo u sporáku to bylo přímo očistná kůra. Vzduch, modrá obloha a sluníčko jsou skvělým katalyzátorem dobré nálady a tu procházku jsem si užila. Už proto, že se mi venku skvěle dýchalo a i pan Bobeš byl nadšenej a lítal jak pošuk sem tam. Ale musím ho i pochválit, že když jsem se někde zastavila fotit poslušně zůstal u mne a nikam nebral roha. Zvlášť když jsem fotila u přepadu přehrady kde to na zbytcích zledovatělého sněhu docela klouzalo, a to i mě....

Dneska je zase krásný sluníčkový den a tak přemýšlím o pravidelné silvestrovské procházce odpoledne s hafušákama i když už zase ten kašel se trochu zhoršuje.

Kde nesvítilo sluníčko byla zjinovatělá tráva....

Z přehrady odtékalo dost vody přes přepad a díky tomu vznikaly v okolí zajímavé ledové objekty...(zase jsem zkoušela vodu fotit na co nejdelší čas, který udržím)

Ale ty nejhezčí "omrzliny" jsem našla na březích potoka....ale ty budou mít svou samostatnou přehlídku

Námrazové....

Já za to fakt nemůžu, ale když ona si ta příroda stále vytváří

taková krásná témata k focení. I když pořád studená, tak holt je zima....

Včera totiž svítilo nádherně sluníčko a po ránu byla krásná jinovatka

takže se to nedalo přejít to jen tak bez povšimnutí...

Beze slov....Skelety II

Zamyšlení nad nemocí....

Nemám ráda nic co začíná slovem nemoc....

Ostatně to nikdo z nás. Nemoci, nemocnice to mohou milovat jen zarytí hypochondři vyžívající se v líčení všech neduhů které jim jsou vrozeny, případně které sesbírali počas života ale ti zatracení doktoři s nimi nic nedělají. Ještě nepříjemněji zní instituce nemocnice v ruštině "balníca" a to že jsem nemocný " ja zabalel"(psáno foneticky) ....ta už přímo odkazuje na bolest, strádání a jiné nepříjemnosti. A někdy i na to že ja nezabalel, ale já to zabalil....

Být nemocný je naprd, být nemocný na svátky jako jsou vánoce ještě víc. Jako malé děti jsme se snažily zuby nehty na vánoce a všechno s nimi spojené být zdraví jak rybičky. Protože vánoce a s nimi spojené radovánky jsme si chtěli užívat aktivně a ne pasivně z postele. U mne navíc to bylo ještě spojené s cestou z většinou bezsněžné a rozčvachtané šedivé Prahy na zachumelenou, bílou a v tu dobu ještě zcela romanticky neelektrizovanou chalupu.

Vánoce nemocné jsem si v dospělém věku zažila třikrát (je vidět že do určitého věku jsem byla zdravá jak řípa). Poprvé a ve velkém stylu to bylo před sedmi lety i s tou nemocnicí, kdy jsem nastoupila druhého prosince na Homolku a třetího mi operovali páteř. Samo tohle všechno nebylo nic moc hrozného, zvlášť když jsem o operaci nevěděla, po operaci a první narkóze v životě jsem se jim na operačním sále prý strašně rozchechtala a hlavně se ze dne na den zbavila nelidských bolestí. Horší bylo to, že jsem se NESMĚLA v žádném a to prosím opravdu v žádném případě posadit.(Určitě víte kam mířím, jsou určité potřeby, které člověk v sedě prostě dělat musí, leč já nesměla). Směla jsem jen stát nebo ležet. Zapoměla jsem podotknout že ten zákaz platil celý měsíc! Takže i přesun domů byl vleže v sanitce. A to vám najednou dojde kolik věcí člověk třeba jen intuitivně dělá v sedě. Takže jsem jedla ve stylu starých Římanů v leže, na postel az postele se musela dopravovat zvláštním valivým pohybem zvaným lachtan v agónii, a když mne bolel už z ležení celej člověk maximálně si zahrát na pejska a kleknout na všechny čtyři....Až na Štědrý den jsem s povolením pana doktora mohla sedět - stát na zvláštní stoličce, kterou mi manžel zakoupil. Takže se svátky obešly bez nadbytečné žravosti,cukroví jelikož ho pekli děti, bylo poskrovnu, kapra jsem jen vyfiletovala zbytek udělal manžel se synem a byl mi fajn.

Ty další o dva roky později a letos byly už jen pouhý "odvar" jen s horečkama, bolením v krku, posmrkanými hromadami kapesníků a kašlem trhajícím průdušky na kousky. I když kostit kapra jednou rukou a druhou neustále utírat nos z kterého stále kape a kape také není nic moc. A tak jsem se konečně po letošních svátcích po dlouhých jednadvaceti letech stala plnohodnotným obyvatelem Rybníka. Má pleť nabyla těstovité konzistence, plné puchýřků, zelené barvy od nedostatku čerstvého vzduchu, místo mluvení skřehotám a občas se přistihnu, že si zvláštně pokočím. Jo a děsně mne přitahuje voda. Jen se s obavami při každém opuštění domu dívám po obloze jestli náhodou neletí volavka.....

Zamyšlení nad ponožkami....

Nevěřila jsem nikdy na objevování ponožek v pračce.

Na ztrácení ano, to se mi stává skoro při každém praní, že do pračky dávám celé páry ale z pračky už tahám jen polopáry. Jenže teď jsem byla postavena synovou nevinnou větou před skutečnost, že se nejen ztrácejí, ale i objevují zcela jiné cizí! A tak začalo probírání různých teorií. Jelikož šlo o ponožky pánské dalo by se říci že mohou právoplatně patřit jen dvěma mužům kteří jsou v naší rodině, manželovi nebo synovi.

Ale ouha, ani jednomu nepatří! Takže by se nabízela možnost že je tu zapoměl nějaký jiný muž. Ovšem čí a proč.

Dalo by se spekulovat dejme tomu s milencem. Klasická situace, manžel se vrací domu dřív než byl očekáván. Tudíž nastane překotný úprk zdomu. Ovšem to by si dotyčný všiml že přece jen něco není v pořádku a na nohou mu něco chybí. Jenže pokud by tato situace nastala, tak už tohle zamyšlení nepíšu ani náhodou. Takže další na řadě je dcera, a i na ní jsem se obrátila, zda to nejsou ponožky po nějakém jejím ex. Podívala se na mne obzvlášť útrpným pohledem řkouce :" Takovýhle?" a odešla.

No, začíná to být zajímavé....ještě mne napadla Kuna. Když může spát v unisexových spoďárech tak proč by třeba na spaní neměla i pánské ponožky, že? Ale po dotaze k synovi zda v nich náhodou Kuna nespí, jsem dostala zápornou odpověď.

Takže je to asi opravdu pravda, objevují se prostě v pračce. Cizí ponožky. Takže pokud nějaký pán postrádá po praní tmavě modré štráfaté ponožky jsou u nás.....

Co tu ještě nebylo a bylo v ledu...

....je toho ještě docela dost, ale už si myslím, že toho bylo už dost....je potřeba taky ukázat něco jiného než jen zamrzlé větve a plody. Takže dnešní sérií skončíme se štědrovečerní zamrzlou přírodou.

Mňo, ještě to není úplně všechno, takže se můžete na zbytek podívat opět v galerii

Zmrzle černobíle i jinak.....

Další nášup zmrzlých fotek. Tentokrát jsem si tu a tam pohrála s barevností, či nebarevností obrázků. A u některých to ani nebylo potřeba, protože na nich vlastně nebyla vidět jediná barvička....Za to dneska ráno při východu bylo nebe barevné jak v létě, ale bohužel jen na chvíli. Žádný zázrak v podobě slunného dne se nekonal a teď je venku opět deštivě šedivo....Pak se má jeden uzdravit procházkama na čerstvým vzduchu!

Ufff, další várka....už máte dost? Já ještě mám nějaké schované....