Poté, co jsem se dohrabala z nebeských výšin
zpět dolů na zem, vydala jsem se pomalu směrem k Újezdu
a dolní stanici lanovky, abych se zas po ix letech nechala vytáhnout
k Nebozízku a odsud pěšky procházkou domů. Courala jsem se, koukala
do výloh, ba jsem si koupila i jeden teplounký trdelník, který se docela
v tom pošmournu hodil. Jen mne trochu zaskočil způsob posýpky. Doposud
jsem byla zvyklá, že hotový trdelník pěkně oválely v posýpce kterou jste si
vybrali a tím jak byl horký, cukřík pěkně přilnul k trdelníku. Samozřejmě
že se tu a tam něco usypalo, ale nebylo to nic tragického. Jenže slečna
mi na ten sice teplý trdelník nasypala hromadu skořice, ale ta při
každém ukousnutí nejen že se neustále na všechno sypala, takže jsem
měla za chvíli posypný celý kabát, ale při nádechu mne občas i pěkně přidusila.
Zalezla jsem si tedy do průjezdu a tam jsem si ten trdelník oklepala
a v klidu snědla. Když jsem se pak rozhlédla, zjistila jsem, že stojím před vchodem
do Vrtbovské zahrady. Přemýšlela jsem o tom se zajít do ní podívat,
ale nakonec jsem si řekla že courání budu ještě mít dost. Po cestě jsem ale
přece jen udělala jednu odbočku, a to do kostela Panny Marie Vítězné a sv.
Antonína Paduánského,který je více asi známý pod názvem U Pražského jezulátka.
Vždy tam vidím proudit davy turistů, ponejvíce Italů a Španělů. Jak by taky ne,
v kostele se skrývá památka pro kterou tyto národy mají velkou slabost.
Pražské jezulátko. Několikrát jsem okolo šla, ale poučena z ostatních známých
pražských kostelů a nechutně vysokého vstupného do nich ani jsem to nijak nezkoušela
tam jít. Tentokrát mne ale něco ponoukalo to zkusit a k mému velkému překvapení
se do něj může zadara. Tam,kde bych to právě kvůli vysoké návštěvnosti nejvíc očekávala
se nic neplatilo ....
Základem kostela byl původně pozdně renesanční luteránský kostel
Nejsvětější trojice. Po bitvě na Bílé hoře byl kostel uzavřen, ale na přímluvu
Dominika Jesu Marii jej získal řád bosých karmelitánů. Na žádost císaře Ferdinanda II.
byl zasvěcen právě Panně Marii Vítězné a sv. Antonínu Paduánskému. Tento patronát
byl zvolen díky milostnému obrazu Panny Marie Vítězné ze Štěnovic, jemuž se přikládalo
vítězství katolických vojsk při bitvě na Bílé hoře.
V letech 1625 - 1644 proběhla rekonstrukce při které byla změněna původní orientace
kostela a přibylo mu průčelí podle vzoru římského karmelitánského kostela
Santa Maria della Scala.
Nejvýznamnějším artefaktem zde uchovaným je Pražské jezulátko. Soška pochází ze 16. století
a do Prahy ho přivezla ve své výbavě dvorní dáma Marie Manrique de Lara a kostelu jej následně
věnovala její dcera Polyxena z Lobkovic. Soška má nezanedbatelnou výbavu oblečení a každý
den ráno je převlékáno do jiného. V roce 2009 navštívil kostel papež Benedikt XVI a věnoval
Jezulátku zlatou korunu zdobenou perlami a granáty, kterou je soška korunovaná.
Dalším papežským darem je plášť od papeže Františka pro sošku zřejmě Panny Marie.
Vedle kostela je klášter bosých karmelitánů na který původně patřila i Seminářská zahrada.
Tolik historie a místopis a teď se do kostela podíváme. Ale moc fotek nečekejte, v kostele
jako vždy bylo velké množství věřících turistů kteří se zde nejen modlili, ale motali se pěkně pod nohy.
Byť si tu každý fotil, raději jsem udělala jen pár obrázků a zase vysvištěla ven. Navíc právě i objektiv
který jsem měla sebou se nehodil vůbec na focení interiérů.
Jak je vidět, probíhá zrovna retaurace oltáře, tak ani on není vidět celý.
Ono to stejně nikomu nevadí, protože všichni se soustředí jen na Jezulátko.
Jedinej kdo si fotil interiér a na něj se soustředil jsem byla já, a pak jeden pán.
Krásná malba erbů na stropě
A tady ho máme. Pražské jezulátko či Bambini di Praga
Plášť z Brazílie. Soška zřejmě zobrazuje Pannu Marii Vítěznou. Ale to
se jen dohaduji vzhledem k barvě pláště. Popisek tam nikde nebyl, abych zjistila
o koho se jedná
Trochu netradičně modrá kazatelna. Ostatně i rámy obrazů
a většina interiéru byla v kombinaci tmavě modrá - zlatá
A jedny varhany pro Majku
Děkovné destičky vyplňující výklenek okolo jezulátka. Je jich tam opravdu
požehnaně ...
Ve stříbrné kropence na svěcenou vodu která měla tvar mušle
jsem zkoušela fotit odrazy oken
