U jezulátka ....

Poté, co jsem se dohrabala z nebeských výšin

zpět dolů na zem, vydala jsem se pomalu směrem k Újezdu

a dolní stanici lanovky, abych se zas po ix letech nechala vytáhnout

k Nebozízku a odsud pěšky procházkou domů. Courala jsem se, koukala

do výloh, ba jsem si koupila i jeden teplounký trdelník, který se docela

v tom pošmournu hodil. Jen mne trochu zaskočil způsob posýpky. Doposud

jsem byla zvyklá, že hotový trdelník pěkně oválely v posýpce kterou jste si

vybrali a tím jak byl horký, cukřík pěkně přilnul k trdelníku. Samozřejmě

že se tu a tam něco usypalo, ale nebylo to nic tragického. Jenže slečna

mi na ten sice teplý trdelník nasypala hromadu skořice, ale ta při

každém ukousnutí nejen že se neustále na všechno sypala, takže jsem

měla za chvíli posypný celý kabát, ale při nádechu mne občas i pěkně přidusila.

Zalezla jsem si tedy do průjezdu a tam jsem si ten trdelník oklepala

a v klidu snědla. Když jsem se pak rozhlédla, zjistila jsem, že stojím před vchodem

do Vrtbovské zahrady. Přemýšlela jsem o tom se zajít do ní podívat,

ale nakonec jsem si řekla že courání budu ještě mít dost. Po cestě jsem ale

přece jen udělala jednu odbočku, a to do kostela Panny Marie Vítězné a sv.

Antonína Paduánského,který je více asi známý pod názvem U Pražského jezulátka.

Vždy tam vidím proudit davy turistů, ponejvíce Italů a Španělů. Jak by taky ne,

v kostele se skrývá památka pro kterou tyto národy mají velkou slabost.

Pražské jezulátko. Několikrát jsem okolo šla, ale poučena z ostatních známých

pražských kostelů a nechutně vysokého vstupného do nich ani jsem to nijak nezkoušela

tam jít. Tentokrát mne ale něco ponoukalo to zkusit a k mému velkému překvapení

se do něj může zadara. Tam,kde bych to právě kvůli vysoké návštěvnosti nejvíc očekávala

se nic neplatilo ....

Základem kostela byl původně pozdně renesanční luteránský kostel

Nejsvětější trojice. Po bitvě na Bílé hoře byl kostel uzavřen, ale na přímluvu

Dominika Jesu Marii jej získal řád bosých karmelitánů. Na žádost císaře Ferdinanda II.

byl zasvěcen právě Panně Marii Vítězné a sv. Antonínu Paduánskému. Tento patronát

byl zvolen díky milostnému obrazu Panny Marie Vítězné ze Štěnovic, jemuž se přikládalo

vítězství katolických vojsk při bitvě na Bílé hoře.

V letech 1625 - 1644 proběhla rekonstrukce při které byla změněna původní orientace

kostela a přibylo mu průčelí podle vzoru římského karmelitánského kostela

Santa Maria della Scala.

Nejvýznamnějším artefaktem zde uchovaným je Pražské jezulátko. Soška pochází ze 16. století

a do Prahy ho přivezla ve své výbavě dvorní dáma Marie Manrique de Lara a kostelu jej následně

věnovala její dcera Polyxena z Lobkovic. Soška má nezanedbatelnou výbavu oblečení a každý

den ráno je převlékáno do jiného. V roce 2009 navštívil kostel papež Benedikt XVI a věnoval

Jezulátku zlatou korunu zdobenou perlami a granáty, kterou je soška korunovaná.

Dalším papežským darem je plášť od papeže Františka pro sošku zřejmě Panny Marie.

Vedle kostela je klášter bosých karmelitánů na který původně patřila i Seminářská zahrada.

Tolik historie a místopis a teď se do kostela podíváme. Ale moc fotek nečekejte, v kostele

jako vždy bylo velké množství věřících turistů kteří se zde nejen modlili, ale motali se pěkně pod nohy.

Byť si tu každý fotil, raději jsem udělala jen pár obrázků a zase vysvištěla ven. Navíc právě i objektiv

který jsem měla sebou se nehodil vůbec na focení interiérů.

---

Jak je vidět, probíhá zrovna retaurace oltáře, tak ani on není vidět celý.

Ono to stejně nikomu nevadí, protože všichni se soustředí jen na Jezulátko.

Jedinej kdo si fotil interiér a na něj se soustředil jsem byla já, a pak jeden pán.

Krásná malba erbů na stropě

A tady ho máme. Pražské jezulátko či Bambini di Praga

Plášť z Brazílie. Soška zřejmě zobrazuje Pannu Marii Vítěznou. Ale to

se jen dohaduji vzhledem k barvě pláště. Popisek tam nikde nebyl, abych zjistila

o koho se jedná

Trochu netradičně modrá kazatelna. Ostatně i rámy obrazů

a většina interiéru byla v kombinaci tmavě modrá - zlatá

A jedny varhany pro Majku

Děkovné destičky vyplňující výklenek okolo jezulátka. Je jich tam opravdu

požehnaně ...

Ve stříbrné kropence na svěcenou vodu která měla tvar mušle

jsem zkoušela fotit odrazy oken

Pokračujeme v rozhlížení ....

Ve včerejší drobné lekci z dějepisu jsem zapomněla

zmínit ještě jednu expozici která ve Svatomikulášské zvonici je

k vidění. Jedná se o podrobný (a vskutku v některých věcech překvapivý)

časový sled bojů během Pražského povstání které probíhaly právě na území

Malé Strany a Petřína den po dni od začátku povstání až do jeho konce.

první věcí co mne překvapilo byl fakt, jak byl Petřín silně opevněný

s dělostřeleckými bateriemi. Ono se to v celku nabízí, protože držet tenhle

kopec znamenalo mít na dostřel valnou část města. O tom že jako první v Praze byli

Američané, kteří se tu rozlédli a zase odjeli a do bojů nijak nezasáhli

se velmi dlouho mlčelo, to samé, že po nich se do Prahy dostala ještě PŘED

Rudou armádou Osvobozenecká armáda generála Vlasova a de facto

pomohla Praze přežít nejtěžší den povstání 7.5. a že díky její přítomnosti

se nepodařilo Němcům znovu Prahu ovládnout a že tedy v noci z 8 na 9.5. opustili všichni až

na jednu malou posádku na Klárově( která to nestihla) a pár odstřelovačů, bez boje Prahu

a odjeli do amerického zajetí. Takže ona stokrát omílaná (ne)skutečnost že Rudá armáda

vyhnala Němce nebyla až tak pravdivá. Devátého totiž už v Praze žádní němečtí vojáci nebyli.

Jen ti z Klárova a jak jsem říkala, těch pár odstřelovačů.

Rudá armáda se tak stala nesmrtelnou, zatímco vojáci generála Vlasova byli buď v nsledných dnech

hromadně popravení, nebo odvezení do gulagů a jen ti kteří se dostali do amerického zajetí

mohli mluvit o velkém štěstí.

Tak a dost už dějepisu, jdeme se zas rozhlížet a kochat výhledy kolem ...

Tak tohle je zadní fronta Hradčanského náměstí, které dominuje Schwarzenberský palác

(ten s černou střechou)

Kostel Panny Marie Vítězné v Karmelitské ulici, zde je jedna

z nejnavštěvovanějších památek a kam se podíváme v samostatném článku

Tou památkou je Pražské jezulátko čili Bambini di Praga.

Kostel Panny Mariepod řetězem, známější spíš jako kostel Maltézských rytířů

na, jak jinak, Maltézském náměstí. V komlexu budov okolo něj je i maltézské

velvyslanectví, a vpravo od něj je vidět i další z estébáky hlídaných budov a to

budova francouzského velvyslanectví. Za ním je vidět stromy parku Kampa.

A proti velvyslanectví je známá Lennonova zeď.

Klasická zácpa na Karlově mostě

Opět jeden z pohledů na malostranské střechy ...

... a ještě jeden ...

Kostel sv. Tomáše

Kostel sv. Josefa a za ním pohled do Vojanových sadů

Budova která převyšuje ostatní s řadou stejných velkých vikýřů je Valdštejsnký palác

za ním je vidět část zahrad Pražského hradu

Svatí z Mikuláše povznesení nad politické dění. Zrovna se totiž chystal

nějaký předvolební mítink ODS.

Paláce patřící Sněmovně, Šternberský a Velikovský dům

A dominanta náměstí, palác Smiřických. Ten také patří do komplexu sněmovních budov

Pohled přes Vrtbovskou zahradu k altánu v areálu amerického velvyslanectví

Vrtbovská zahrada v přiblížení

Malostranské náměstí jsou vlastně tři místa. Dolní, kde staví tramvaj a stojí

Malostranská beseda, Horní kde je vchod do kostela sv. Mikuláše a tahle boční ulice

která je spojuje

Pohled na moderní výškovou výstavbu na Pankráci.

Nejnověji s V-towerem

Následující fotky jsou už focené při návratu domů, z mého oblíbeného místa na Petříně.

jak je vidět vykouklo i sluníčko a vznikl tak zajímavý efekt nasvícené části

města a té, která se dál utápěla v mlze

Pražský Smíchov, a dominanta kostel sv. Václava

Nové Město Pražské. V popředí Žofín, vzadu Vinohrady a Žižkovská televizní věž

Mlha byla sice pěkná na pohled, ale za to mi komplikovala automatické ostření.

Tím že byly kontury neostré, aparát se špatně chytal a odmítal zaostřit. Dost mne to

nejen vytáčelo ale docela i vystrašilo, přece jen byl málo používaný takže by měl být

relativně v pořádku. Když jsem tedy vyrazila na cestu k lanovce zničeho nic jsem se podívala

na nápis nad jednou výkladní skříní a ejhle! Nikon academy. Řekla jsem si, za zeptání

nic nedám, přinejhorším budu za blbou blondýnu která si pořídí foťák s kterým

si neví rady. Naštěstí jsem narazila na milou dívčinu která tomu tedy rozuměla

o mnoho víc, řekla jsem jí svůj problém, projela mi nastavení, vzala foťák a ...

jasně opět Murphy v akci. Foťák ostřil jak divý, bez jediné chybičky. Z jedné

strany mne to uklidnilo, z druhé jsem se vážně cejtila jak ta blbá blondýna.

Pokud jsem byla mimo mlhu, bylo všechno O.K. jak jsem začala fotit ty poslední

mlžné pohledy, opět začal foťák s automatickým ostřením stávkovat. Manuální mi

sice nevadí, ale při mém blbém vidění je s ním mnoho fotek nepoužitelných.

65 metrů nad zemí ....

Dnes vám chci ukázat pohledy na Prahu a okolí

Malostranského náměstí z ochozu Svatomikulášské zvonice.

Některé pohledy vznikly i z oken bytů věžníka a hodináře. Když jsem

pak chodila po ochozu a fotila, tak mi došlo, že opravdu tato

věž skýtala ke špehování s výkonými triedry dokonalé místo.

Zároveň se vám ale i odkryje tajný svět nad pražskými střechami,

místa k relaxu nebo přímo ke koupání. Někdy se opravdu vyplatí

vylézt trochu výš, a objeví se před vám další rozměr města

---

První pohled se otevírá na restauraci Nebozízek kousek pod vrchem Petřína.

Ale všimněte si i slunečníku na střeše ....

... tady už jsme ve výšce 65 metrů nad náměstím. A otevřel se nám pohled na velmi zajímavé

zákoutí nad střechami oolních domů ...

.... a trochu si přizoomujeme a zašmírujeme. Řeknu vám, tak tuhle

parádičku bych si dala líbit!

Teď se podíváme na z bytu hodináře přímo před sebe na panoráma města. Předem

upozorňuju, že všechny fotky jsou focené za dost husté mlhy nad městem, takže nejsou

úplně ostré a tím pádem i nejsou tak jasné, jak by bylo pro takové snímky potřebné

Budova Malostranské besedy, zelená kopule v pozadí patříkostelu sv. Tomáše

Karmelitská ulice. Budova uprostřed patří Muzeu hudby

Vrchol Petřína i se svými dominantami

Strahovský klášter a pohled na původně západoněmecké velvyslanectví, které

bylo jedním z těch, na které se upíraly stabilně oči agentů StB. Měli to ještě o dost

výš, tudíž i lépe viděli co se děje kolem

Další z překvapivých střešních světů ....

... a přiblížíme si ho ...

Tady by se mi líbilo taky, už proto, že tam je VODA. Teď tedy evidentně vypuštěná.

A propo, teď mne napadla šílená představa. Jak majitel vytahuje ze dna bazénu špunt

aby ho vypustil ! Takový ten černý gumový na řetízku jak u vany ...

Murphyho zákony opět v akci ....

Jak jsem se zmínila ještě před odjezdem na Brdy a do Prahy

v jednom článku, měla jsem v úmyslu navštívit jednu fotografickou výstavu.

Na žádné jsem zatím ještě nebyla a tahle mne lákala tím, že byla o mé milované Praze.

Původně jsem tam chtěla jít až v pátek a v sobotu se vrátit domů, protože tu bylo

potřeba uklidit celý penzion po dlouhodobě ubytovaných. Takový byl plán

při dobrém počasí jenže to mne vyšplouchlo a tak jsem svůj přesun z chaty do Prahy

provedla už ve čtvrtek ráno. Zjistila jsem si otvírací dobu výstavy a v daný čas vyrazila.

Výstava je v podkroví Malostranské besedy, takže žádná dálka od mého přechodného

bydliště. Po jejím shlédnutí jsem měla v plánu si sednout na lanovku a vyjet si na Nebozízek

a odtamtud pěšky podzimním Petřínem domů.

Ovšem po výstupu z tramvaje mne přivítal nápis Dnes výstava zavřená! proč a

z jakého důvodu (věděla jsem z fb že je ten den otevřeno a navíc večer je výstava

komentovaná samotným autorem) tak to jsem nezjistila, jen o pár dní později mi přišla od

autora zpráva že si Malostranská beseda prostě může výstavu kdykoli zavřít,

pokud chce v prostorách kde probíhá mít nějakou jinou akci. Což zřejmě bylo v tomto případě.

Znáte to asi sami, máte nějaký plán, ten selže a co teď! Chvíli jsem tedy bezcílně bloumala

po Malostranském náměstí a přemýšlela co dál. Protože počasí nebylo nic moc,

čtvrtek byl opět dost mlhavý a pošmourný tak jít fotit do vnitřní Prahy se mi moc nechtělo,

ale pak jsem si vzpomněla opět na fb a na jednu fotoskupinu kde byly uveřejněné fotky

z věže kostela sv. Mikuláše. No co, vyšlapu si zas pár schodů a juknu z výšky na město.

Nikdy jsem si při pražských toulkách nevšimla nenápadných dřevěných dveří z boku

věže. Částečně to bylo tím, že jsem se tu pohybovala buď před rokem 89 a později mne ani

nenapadlo, že je věž přístupná. Až při shlédnutí oněch fotek. Vyplázla jsem tedy stovku

za vstup a zjistila, že těch pár desítek schodů je celkem 215 plus ještě něco navíc.

To první číslo je počet schodů na ochoz věže a to něco navrch jsou další na bývalou

estébáckou pozorovatelnu skoro v samém vrcholu věže.

Barokní zvonice sloužila zároveň jako požární hláska .

Věžník pověřený funkcí dohledu nad městem

zde i bydlel, což bylo pro mne velkým překvapením.

Měl za úkol každých patnáct minut vyjít na ochoz a pokud někde viděl

kouř nebo plameny vyvěsil ve dne prapor a v nci lucernu a při tom zazvonil

na zvon. Podle toho kterým směrem byl prapor vyvěšen, tam hasiči vyrazili.

jeho byt byl velmi skromný na to že zde s ním často žila i celá rodina. K tomuto

bytu patřila i unikátní černá kuchyně která se v městské zástavbě zachovala málokde.

Druhý byt obýval ještě v 50.letech s rodinou hodinář. Tento byt byl už o něco komfortnější.

Přestože byla stavěná zároveň s kostelem, její větší část byla dokončená až po

dokončení chrámu a nikdy nepatřila církvi ale městu.Věž byla dokončená v roce 1752

a o dva roky byla při pruském obéhání Prahy poškozená. V roce 1927 vypukl v horní části

požár a poškodil část trámoví. Ač se to při mnoha pohledech na tento chrám nezdá, jsou věž

i kopule stejně vysoké. Vyhlídkový ochoz je ve výšce 65 metrů. V šedesátých letech 20. století

si zde STB zřídila téměř ve vršku věže svou pozorovatelnu (musím říct že opravdu na velmi

strategickém místě) z které měla možnost sledovat západní ambasády sídlící v blízkém

i trochu vzdálenějším okolí věže ....

A když už fungoval zákon schválnosti, zaúřadoval znovu. Zjistila jsem, že

moje volba objektivu pro tuto fotoprocházku byl naprosto špatný a tak nešlo

fotit celkové interiéry ve věži ...

---

Hodiny v bytě ponocného ...

... a jejich krásné kyvadlo

Druhý byt, kde žil věžní hodinář už byl o něco větší i komfortnější. Bohužel

výběr objektivu, který jsem měla sebou byl dost nešťastný a tak jsem

mohla ve stísněných prostorách fotit jen zlomky interiéru

Zvon kterým se vyhlašoval poplach při požáru

Pohled z ochozu na jednu z mnoha výzdob vedlejší chrámové kupole

A jsme v expozici ve věži nejnověji otevřené.

Kajka, nebo také dědkárna byla byla pozorovatelnou

StB. Dědkárna proto, že zde sloužili především vysloužilí tajní agenti. Ačkoli podobných

pozorovatelen je po Praze na 70, tato jediná byla zpřístupněna protože byla nejzachovalejší.

I tak se zde ale musely udělat určité úpravy, jako třeba nové schodiště.

Agenti tu měli i takovýhle provizorní pisoár

Okénka kterými sledovali ruch kolem ambasád USA, Japonska, Velké Británie, Německa

Malty či Francie. Zhora předávali vysílačkou zprávy vozům dole v terénu a ty zajížděli

k objektům sledování.

Nějak jsem nepochopila proč jsou na zdi tyto obrázky, ale když jsem teď zjistila, že schodiště

po kterém se do místnosti dostanete je nově umístěné došlo mi že dřív tu byla podlaha kde stála

právě ta židle ...

.... anebo stůl s televizí, telefonem a ostatními věcmi které potřebovali

Když se schází na nižší patro pod hlásku, je vidět (ale stále i cítit) trámy poškozené požárem

z roku 27

A takhle nenápadně vypadala okénka KAJKY z venku. Kdo neměl dalekohled, nebo

teleobjektiv, ze země je ani nepostřehl.

Řekli by jste, že věž i kopule jsou stejně vysoké?

Jelikož je tenhle pohled natolik známý a profláklý, trochu jsem si s ním pohrála

barevně

Příště se poohlédneme po Praze z výšky 65 metrů a zjistíme že Murphyho zákon o tom

že máli se něco podělat, zaručeně se to podělá a ne jen jednou ....

zaúřadoval potřetí i počtvrté