Českým středohořím ....

Po návratu z týdenního poustevničení na chatě

(tentokrát tedy sakra pracovním) jsem musela dohánět resty i tady doma.

Co mám povídat, když je mužskej tejden doma sám ...

Nevšímá si věcí, který nás dohánějí k šílenství pokud je máme na očích,

úklid je natolik cizí slovo, že ani nepátrá po jeho významu, oblečení zůstává na

místech kde z něj vylezl a nosit věci do špíny? Zbytečnost.

Druhým bordelovým elementem jsou samozřejmě papoušci, takže po delší

nepřítomnosti to chce komplet vygruntovat obývák. Zahrada, praní a kytky

to už jsou záležitosti okrajové. Díky všem těmhle pracem mi týden

utekl jak voda a přišla sobota 16.9. Den odjezdu do Německa. Tentokrát jsem

nenáročné pochody a přechody po památkách vyměnila za trochu víc

náročnější výstupy na stolové hory a skalní města. Jela jsem se totiž podívat

do NP a CHKO Labské pískovce, jmenovitě do Saského Švýcarska. Co by mne tak

nějak mohlo čekat, jsem si už ozkoušela před lety při návštěvě Krásné Lípy

a jejího okolí, což je druhá, česká část téhož národního parku zvaná České Švýcarsko.

Nicméně to nebylo tak náročné jako to bylo tady. Když to tak vezmu, za celý

den jsem vystoupala asi tak po dobré tisícovce, možná i víc, různých schodů. Od

kořenových, přes prkenné, kamenné, betonové až po železné. Vyšla, sešla a obešla

dvě stolové hory a jedno skalní město s bývalím skalním hradem, pokochala se mnoha

nádhernými výhledy do kraje a samozřejmě nafotila mnoho fotek ...

I když už tentokrát mi dalo sluníčko vale, a po deštivém týdnu jsem měla nahnáno

jak to bude, musím říct, že i tentokrát nás měl sv. Petr rád. I když byla předpověď

všelijaká, jen ne zrovna přívětivá, nepršelo a teplota plus mínus patnáct stupňů

na plahočení se do kopců velmi přiměřená. Jen bohužel ta modrá obloha tentokrát

chyběla. A na fotkách to je taky hodně znát. Ostatně jak bylo, když jsme projížděli

Českým středohořím uvidíte v následujích obrázcích. Jen podotýkám, že stavět autobus

jsem si z pochopitelných důvodů nemohla,tak je celá série je focená z autobusu

což je na snímcích víc než patrné a proto jsou kvality chatrné ...

---

Takže tu máme tři ikonické hory naší republiky

Říp ...

... Lovoš ...

.... Milešovka ...

A v údolích se nám začíná vařit mlha. Nejdřív jen tak pomálu ...

... ale za pár kilometrů už víc ...

... a ještě víc ...

Až u velmi kontroverzní a stále nestabilní Prackovické estakády to vypadalo, že celý den

ztrávíme v mlze

Naštěstí jak jsme vyjížděli výš, mlha začala pomalu zas ubývat a dokonce bylo vidět i Ústí

A když už jsme Středohoří opouštěli, bylo po mlze

Před námi byla cesta na první plánovanou zastávku a to na stolovou horu

jejíž temeno korunuje pevnost Königstein, ležící nad stejnojmenným městečkem ...

Dřevo ...

Když si tak chodím po lesích a hájích, občas se najde

zajímavý kus starého stromu, pařezu nebo vykotlané větve. A ten si

pak vyfotím. Pár se mi jich už nashromáždilo, tudíž vám je teď

předložím k podívání ...

---

" Dřevěné slunce "

" Údiv "

" Spirála"

" Pařezová stolohora "

" Opalovačka "

Gloriosa superba "Rotschildiana"

Ještě v době, když jsme bydleli v Praze na sídlišti, tuhle

květinu jsem objevila jako řezanou v květinářství. Ostatně tam

mívala paní vůbec zajímavé řezané květy. Lekníny, bramboříky a právě

i tu gloriozu. Jelikož jsem blázen do kytek a mám doma spoustu knížek o jejich

pěstování, našla jsem si co je to za rostlinu a říkala jsem si, že bych jí někdy

chtěla mít. Asi rok před tím, než jsme se z Prahy stěhovali jsem zjistila, že jeden soused jí

má na lodžii a tam se mu vesele plazí po zdi a kvete o sto šest.

Bohužel jsme se ale odstěhovali dřív než mi stačil dát slíbené hlízy. Nějak sem už pak

na ní nemyslela a věnovala se jiným květinám. Ovšem při jedné návštěvě

výstavy ve školkách v Litomyšli jsem na prodejních stáncích zahlédla známý tvar

a barvy květu a koukám že oni tam prodávají hlízy ! Neváhala jsem a jednu si zakoupila.

Podle knih bylo velmi jednoduché gloriozu pěstovat, a je to fakt, ovšem

dovést jí ke květu už bylo horší. Za nějakých patnáct let se mi to podařilo

jen dvakrát !! Rostlina vždy nádherně narostla, dokonce se krásně i rozvětvovala,

narůstaly jí nové hlízy, ale kvést prostě ne a ne. Až letos jsem s překvapením

objevila jedno poupě. Chránila jsem jí jak jen to šlo, protože měla

tendenci se stále natahovat do cesty tak aby jí nikdo to poupě neurazil. A poupě pěkně rostlo

a rostlo. V polovině posledního srpnového týdne se začalo rozvíjet a já

si říkala, že to je zas další květina na jejíž květy čekám tak dlouho a když

už se konečně stane že rozkvete, já odjíždím na týden pryč. Jaké bylo moje překvapení

když jsem po týdnu přijela a ona se skvěla v plné kráse, vybarvená tak jak se patří.

Ještě dnes má, ovšem už dost pošramocený, květ stále na stonku ....

---

Samozřejmě že jsem nemohla vynechat i fotodokumentaci

29.8.

Poupě se začíná otvírat a má lehký náznak barev

31.8.

Květ se začíná pomalu rozvíjet do svého trochu zvláštního tvaru

1.9.

Barvičky už taky začínají být tak jak mají být

10.9.

A tady už je květ ve své vrcholné kráse ...

A detail konce listu s úponkem na uchycení. Glorioza je šplhavá liana, ale neotáčí se

okolo podpory jako většina, ale právě úponky na koncích listů se podpory zachytává.

Čtyřnohá krása ...

Procházka z úterý, pátého zářijového dne skončila u praskajících

a hřejících krbovek a skleničky vína a přemýšlela jsem kam se vydat.

Moc volného času jsem vlastně neměla. Sobotu, neděli a pondělí jsem věnovala

práci na zahradě, to jsest sekání, sekání, sekání a pletí, pletí, pletí. Bylo už také potřeba

začít něco dělat s komposty. Jak bylo napršeno, velmi dobře se začalo pracovat

s kopřivami, které mi zarostly jeden každý kompost a abych se vůbec k němu dostala

musela jsem je všechny začít vytrhávat. Nevýhodou ale i výhodou jejich kořenového

systému je, že je velmi rozsáhlý, ale! je také pevný a když je vytahujete

"rozorají" vám krásně půdu. A díky tomu se pěkně načechrá a dobře se pak jak uhrabuje,

tak používá na zasypání stávajícího komostu aby se uzavřel a nechal se rozkládat.

A přesně tohle jsem také udělala. Vybrala půlku jednoho, zaházela jsem s ním

to co jsem potřebovala aby začalo zrát a tím pádem jsem získala místo na další

zbytky a posekanou trávu nebo listy. To že jsem se s tím taky pěkně zrasovala

je asi jasné jak facka.

A tak jsem středu a čtvrtek věnovala návštěvě u maminky, která mne ale dost

nepříjemně rozhodila. Zjistila jsem, že se maminka od mé poslední červencové

návštěvy strašně zhoršila co se týče mentální stránky. Kvůli tomu jsem vlastně také

do Prahy jela, protože mi volala sousedka, která se o ní stará a říkala mi to.

Nic si pomalu nepamatuje, její nejklasičtější odpověď na skoro vše je Já nevím,

sotva skládá a pracně hledá slova, je občas dezorientovaná. Jestli prodělala slabou mrtvičku

(dvakrát upadla a neví proč) nebo jestli je to počínající demence, čert ví, ale rozhodně

to nebude nic dobrého. Do žádného zařízení jako pečovatelský dům nebo dům důchodců už

nemám šanci jí dostat, k nám nechce, sousedky jí sice hlídají, ale jestli to takhle

půjde dál, bude potřebovat dozor celých 24 hodin. Poprosila jsem její obvoďačku

jestli by za ní nemohla zajít na návštěvu a podívala se na ní. Velmi ochotně

tam zašla ale ona na ní nic nepozorovala. Tak je pravdou, že před doktorem si

každý z nějakého důvodu dává víc pozor, ale je také možné že zrovna měla

mamina nějakou lepší chvíli. Těch sice moc nebylo když jsem tam byla, ale našly se.

Dvě třetiny z doby co jsem s ní byla stále něco hledala a nebyla schopná mi říct co,

protože to pořádně neuměla pojmenovat, zbylou třetinu byla tak vystresovaná tak, že jí bylo špatně.

Nakonec jsem se se sousedkou dohodla na tom, že jí objednala třikrát do

týdne obědy s tím, že jí porce v pohodě pokryjí dva dny, tím pádem také za ní chodí

paní se sociálních služeb a také jí má na očích. Nabídla jsem jí nejjednodušší řešení a to,

že by mohla k nám, sice nejdřív říkala že by to bylo fajn, ale za chvíli už o tom

nechtěla ani slyšet. Prostě, abych neměla problémů doma dost,

ještě mi přibyly další s maminou.

Není divu, že se mi tedy ve chvílí kdy jsem se vrátila vůbec nechtělo uvažovat

o nějakém plánování výletu. A tak jsem se v pátek vydala do Dobříše zakoupit boty

do terénu a nějaké trekové kalhoty a zas jela zpátky. Ale protože jsem si potřebovala

přeci jen provětrat hlavu, vzala jsem si nakonec foťák a šla se projít. Cílem byla nedaleká

víska Chouzavá se zpáteční cestou přes krásný dubový a bukový les. Na kraji vsi jsem objevila

výběh kde se pásli dva koňští fešáci. A to je něco pro mne. Zůstala jsem u nich skoro

třičtvrtě hodiny a pozorovala je ....

---

A jak jsem je tak pozorovala, černý krasavec si lehnul a začal se v trávě slastně

vyvalovat a frkat radostí

I když jsem původně měla v plánu se vracet až v neděli, na základě předpovědi (samozřejmě nevyšla)

jsem se vydala domů už v sobotu. A celý týden se připravovala na sobotní výlet

slibující další krásné zážitky, ale vyžadující i dobrou fyzičku.

No a tou jsem si tedy zrovna nebyla moc jistá ...

A co zbylo na závěr ...

Procházka z pátého zářijového dne se chýlí

ke konci a tak tu dnes budou fotky které mi tak nějak zbyly

a které by se daly souhrnně označit Z hájů a luk ...

Je to takový pelmel z podzimních plodů, travin a motýlků .

Když jsem vycházela, třpytily se na travách ještě kapky po předchozím lehkém deštíku

Sušinka s poetickým jménem Krajka královny Anny. Jinak obyčejná merlíkovitá potvora.

Při pohledu na "načuhující" vrcholek přísavníku, mne přišla na mysl

TlusŤjochova rubrika fotek Mávání....

Poprvé jsem viděla že by komule dostála svému jménu Motýlí keř.

No, seděl na ní jen jeden ...

Když jsem se vracela, po dešti už nebyla ani stopa, za to už se do trav opíralo

podvečerní sluníčko