25 června 2017

Opevněné kostely ve Weisenkirchenu a Wösendorfu ...




Takže dnes pokračujeme v plavbě údolím Dunaje, a
podíváme se na dva krásné opevněné kostely stojící na jeho břehu.
Prvním je opevněný římsko - katolický kostel sv. Michaela s kostnicí v
obci Wösendorf. Tedy, ony ty obce tak nějak splývají dohromady, takže
vlastně patří správně do Weissenkirchenu, kde je druhý opevněný kostel.
Kostel s kostnicí stojí na místě keltského obětiště a díky tomu má své magické
kouzlo. Vypadá se svou hranolovou věží spíš jak malá tvrz než pozdně gotický
kostel. V roce 800 n.l. zde nechává Karel Veliký na místě keltského obětiště
postavit svatyni, v roce 987 první zmínka o sakrální stavbě na tomto místě,
1162 zde stojí románský kostelík, 1395 gotická kostnice, 1500 nová pozdně gotická
stavba, 1500 - 1530 stavba padacího mostu a opevněné věže a dalších fortifikačních
prvků jejichž stavby pokračovaly až do roku 1700.







Druhým z dvojice opevněných kostelů, je kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Weissenkirchenu.
Městečko leží už v okrese Krems, což znamená, že se pomalu blížíme ku konci plavby.
Pozdně gotický kostel pochází ze 14.století, ale nynější podobu získal až v I. třetině století šestnáctého
kdy byl opevněn na ochranu obyvatel před nájezdy Turků. Bývá považován za jednu z nejdůležitějších
opevněných staveb své doby v Dolním Rakousku. Tento kostel stojí též na místě jiných starších
sakrálních staveb. První kaple zde stála zřejmě už v roce 1100. V roce 1258 je přestavěna na regulérní kostel,
1330 je rozšířen a je přistavěna hranolová věž, hlavní pětipodlažní věž přistavěna v roce 1502
a dokončená byla v roce 1531. Pozdně středověké opevnění se zachovalo skoro neporušené až do
dnešní doby.





Jelikož už jsme v okresu Krems, čeká nás na Dunaji už jen pár kilometrů, zatáčka
a objeví se před námi perla údolí Wachau a tou je městečko Dürstein. Z prosincové návštěvy
jste tu mohli vidět spoustu fotek, ale ty nejkrásnější pohledy jsou z Dunaje. A ty nás čekají
zase příště ...

23 června 2017

Malé odbočení ....




Tak .... a je to tu. Od včera už nejsem BB, ale DB.
Nebojte se, nezbláznila jsme se a nepovažuji se ani za Brigit Bardot, která
tyto iniciály udělala nesmrtelnými (tak možná jedině co máme trochu společného
jsou velká prsa) a ani se nepovažuji za mašinu Deutsche Bahn (no, moje rozměry by tomu už tak trochu naznačovaly )
Jen jsem se posunula z kolonky Budoucí Babička do kolonky Definitivní Babička.

Včera se totiž zcela nečekaně naše Emule rozhodla dál se nenechat schovávat v nějaké
tmavé díře, obzvlášť když je venku tak krásně slunečno, ale vydala se na výlet za sluníčkem a teplem.
A vůbec jí nevadilo, že to je o tři neděle dřív. A že vlastně nikdo nemá nic připraveného.
Že tím pádem svým rodičům a potažmo i prarodičům připraví pěkně horké chvilky.
Že nám tak trochu připraví šok. Takový, že se babička málem utopí v bazénu, kde se plaví
když jí její mamina zavolá že už jsou tři. Á, vlastně čtyři. Nesmím zapomenout na Matese.
Ostatně ten ani s Michalem nemluví. Dovolil si totiž ho nechat doma od dvou hodin ráno,
sbalit mu paničku a někam jí odvézt a vrátit se domů až nědy odpoledne.

Tak dlouho to Emuli totiž trvalo. Nejdřív že jo, že tedy půjde ven, pak zas že zůstane
přece jen tam kde je, a takhle se rozhodovala až do těch čtvrt na tři...

A tak se u nás tedy zjevila Emma, vážící necelá tři kila a měřící 49 cm.
Tak tě tedy v té naší bláznivé rodině vítá jedna bláznivá babička Mrkající

Jediné co jsem stihla v předstihu je tahle kytička na kočárek. Na postýlku ještě musím
dodělat.





22 června 2017

Zříceniny hradů Aggstein a Hinterhaus



Zřícenina hradu Aggstein leží na území městyse Schönbühel a spadá
do okresu Melk. Hrad stojí na vysokém skalním ostrohu a je to nejznámější
rakouská zřícenina. I proto byl velkým nákladem restaurován a je veřejnosti přístupný.
Postaven byl pravděpodobně na začátku 12.století. Roku 1188 se stávají majiteli Kuenringové
(těm patřil i hrad Dürstein) Hrad byl mnohokrát dobyt a znovu obnoven, majitelé se střídali,
někteří se dostali i do pověstí. Jedním z nich byl i Jörg Scheck von Wald, který měl nejprve dohlížet
na bezpečnou plavbu lodí po Dunaji, případně pomáhat při plavbě v zápřaži. Za to dostával
peníze z mýtného. To mu však nestačilo a tak se z něj stal loupeživý rytíř s přezdívkou
" Schreneckwald " neboli " Terorista lesa " a to proto, že své zajatce zavíral na kamenný
balkon který vyčníval do lesa a nedával jim jíst. Zajatci tak buď zemřeli hlady, nebo v zoufalství
skočili dolů. A tak se místu, kam dopadli začalo říkat Růžová zahrada, kvůli barvě krve na zemi
Dvěma zajatcům se podařilo zachránit skokem do koruny stromu.

Roku 1529 byl hrad vypálen Turky, byl znovu vybudován a opět přecházel z vlastníka
na vlastníka. od roku 1606 však už jen chátral. V roce 1830 přešel do definitivního majetku rodu
Sailern - Aspang kterým patří v minulém článku zmiňovaný zámek Schönbühel.
V letech 2003 - 2004 byl realizována nákladem skoro 50 000 € jeho obnova a zpřístupnění veřejnosti.
S 55 000 návštěvníky za sezónu patří k nejnavštěvovanějším památkám Dolních Rakous ...








Druhou zříceninou je hrad Hinterhaus ležící nad obcí Spitz.
I jeho výstavba spadá do začátku 12.století . I tady byli jedněmi z majitelů Kuenringové,
později se také dostal do rukou mnoha dalších rodů, mezi jinými i Habsburkům,
bavorských vévodů nebo císař Maxmilián I. Bavorský. Byl pravidelně ničen a obnovován.
od 17. století hrad chátral. Dnes patří do majetku obce Spitz, byl staticky zajištěn a je veřejně přístupný.

Musím říct, že oproti Aggsteinu se mi fotilo o dost hůře, hrad už byl dost v protisvětle a tak vznikly
jen tyto tři skoro stejné fotky.



21 června 2017

Zámek a klášter Schönbühel a něco navíc ....



Konečně jsme se nalodili, loď opustila přístav ve slepém rameni Dunaje
v Melku a vplula do majestátního toku Dunaje. Ukázalo se, že vítr krásně osvěžuje
a za malou chvíli jsme už připlouvali k první z památek na obou březích Dunaje
které celou 36 km dlouhou trasu údolím Wachau lemují. A kvůli nimž je i zapsáno
na seznamu UNESCO. Je to zámek a klášter Schönbühel. Je od Melku vlastně
coby kamenem dohodil.

Klášter servitů byl postaven v roce v 17. století díky jedné šlechtické rodině. Vše
zde mělo napodobovat Izrael, Golgotu, hrob i rodiště Krista i podzemní betlém.
Ke ksotelu se začaly pořádát poutě ke sv. Rosálii - ochránkyni před morem.
Po josefínských reformách zájem o poutě ustal a tak v roce díky nezájmu i o samotný řád
Servitů, byl klášter v roce 1980 uzavřen. V roce 1844 jej navštívila sedmiletá princezna
Alžběta Bavorská, pozdější císařovna SIsi. O mnoho let později, když jela po Dunaji
do Vídně na svojí svatbu opět tento klášter a zámek mohla obdivovat, tentokrát
z lodi a vzpomenout si na to, když jako malá z něj mávala na lodě
plující po Dunaji ....


Budova kláštera. Před apsidou je terasa na které stála malá Sisis a mávala projíždějícím
lodím. Ostatně obě dvě skály zvané " Kuh a Kalb" (Kráva a Tele) představují pro lodě
nebezpečné místo


A takhle se vám představí zámek hned jak podjedete nedaleký most přes Dunaj


Dnešní podoba zámku který byl vystavěn na místě starého hradu je z roku 1819 - 1821.
Zámek v roce 1927 získávají hrabata von Sailern - Asparg kterým patří dodnes. Tím pádem je
zámek v soukromém držení a tudíž není veřejnosti přístupný





A několik pohledů na další památky. Naproti klášteru Melk přes řeku stojí město
Emmensdorf an der Donau a v něm tento farní pozdně gotický kostel sv. Mikuláše


Zřícenina hradu Weitenegg ve stejnojmenném městě


A jeden z mnoha kostelů o kterých jsem nic nezjistila, páč nevím jak se jmenují
městečka v kterých stojí. Dá se říci, že co ves, městys nebo město, v každém
najdete na obou březích stát kostel. Ono to bohužel není až tak dobře vidět, ale zrovna
u tohoto mne zaujala "maskáčová" střecha na věži. Krytina byla v několika
odstínech a opravdu vypadala jak maskáče. Ovšem při hledání informací
i jiné památce jsem čistě náhodou narazila na fotku tohto kostela i se jménem.
Takže se jedná o kostel sv. Mořice v obci Spitz an der Donau



20 června 2017

Plnou parou vpřed, ehm, tedy plnou naftou či vlastně na co dnes ty lodě jezdí ...




Kdo jednou v životě přičuchnul k řece a k lodi, už zůstane
navždycky poznamenán. Když jde okolo vody, a to obzvlášť na jaře,
čmuchá tu krásnou vůni jindy líné řeky, která se najednou po jarním tání
stává tou prapůvodní divokou vodou. Když zahlédne na řece dnešní výběr krásných
motorových člunů a jachtiček, nostalgicky zamáčkne slzu a vzpomene na staré přívěsné
ruské motory Vichr, nebo americké Mercury či švédské Crescenty, na které
vzhlížel nábožně při prohlížení katalogů. A které mohl mít, měl - li někoho
známého kdo buď žil v zahraničí a tyto vysněné motory mu poslal, nebo měl známého
kamioňáka který jezdil na Západ a motor mu dovezl.

My měli "jen" toho Vichra a každou dovolenou si užívali radost z opravy někde
v místě kde bylo málo vody, žádná dílna za to obrovské množství improvizace.
Náhradní díl se na ruce a mezi kopřivami udělal z tenkého imbusového klíče,
pokud spadl do vody musel nastoupit druhý pokus, pak chvíle napětí jestli
se správně usadil a motor se může složit a nastartovat. Jen jednou jedinkrát
si muž mohl dovolit luxusu dílny, když se nám opět a zas motor rozbil hned
při výjezdu z plavební komory na Hořínském zdymadle.
Vraceli jsme se z dovolené, která nám už po kolikáté
od doby co jsem já opustila pevnou zem a začala je trávit na lodi, propršela
byl ohavný studený a mokrý den a my měli v lodi naložené dvě malé děti
které se už několikátý den oblékaly stejně jako my mokrého oblečení.
Když nás viděla paní komorníková pozvala nás k nim domů, kde bylo
nádherné teplo a sucho. Dětem se dalo oblečení na radiátory, dostaly teplé
kakao, já kafe a bylo nám blaze.

Když jsme s ježděním skončili a loď se prodala, všechny další dovolené byly
opět krásně suché, horké a slunečné....

Tahle nostalgie mne popadla v okamžiku, kdy jsme čekali až se budeme
moci nalodit na plavidlo, které nás mělo odvézt ku konci našeho výletu.
Jak lodníci s grácií nahodili lano na pacholata a dvěma úspornými pohyby
udělali lodní uzel, jak poklepávaly fendry na bocích lodi do mola, jak zavoněla
voda Dunaje rozvířená lodním šroubem a hlavně to lehké pohupování
které nutilo člověka po třech týdnech dovolené i na souši stále vyrovnávat ten houpavý
podklad pod nohama.
Vlastně i tohle byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se
na tenhle výlet vydala. Plavila jsem se po Vltavě, po Labi, Cidlině, ale po Dunaji nikdy.
Při nástupu jsem pohrdla zasklenými restauračními prostorami, a i přes to že sluníčko
svítilo na plné pecky jsem si sedla až nahoru na lavici na zádi. Ve chvíli, kdy jsme
vypluli na volnou hladinu, se ukázalo že moje řešení bylo jedině správné, protože ze
zkušenosti vím, jak to na vodě pěkně profukuje. Zatímco ostatní se dusili
sice ve stínu, za to v nedýchatelnu neklimatizovaných vnitřních prostor, já
si užívala větru ve vlasech. A že byl docela silný, protože jsem měla co dělat
abych vůbec za jízdy udržela foťák v klidu abych mohla fotit.
A hlavně, ten nádherný výhled na památky, kterými se údolí Wachau jen hemží
byl prostě možný právě jen z té horní paluby. A co víc, doba návratu se vešla do zlaté
hodiny a perla Wachau, klášter Dürstein se tak koupal v tom nádherném zlaté
podvečerním slunci. Byla to úžasná tečka za nádherným dnem a výletem ...


Vyplouváme!


Ještě poslední ohlédnutí na klášter Melk


Údolí Wachau nás zve. Už v prosinci jsem si všimla, o kolik je hladina Dunaje pod
svým normálem. Nyní se v některých místech ukazovaly dokonce i části dna


Pohledné skalní útvary vystupující ze zalesněných strání


Když se utrhnul ten svah, asi to byl pěkný rachot. Obzvlášť když pod ním vede frekventovaná silnice údolím


Nebylo by to údolí Wachau, kdyby tu nebyly vinice. Moře vinic.
A poprvé jsem ve zdejších sadech viděla ohromné meruňkové stromy.
Člověk je zná tak max do dvou metrů ale zdejší měly rozměry srovnatelné
s velkými třešňovými stromy.




Na krásném modrém Dunaji. I když byl pěkně hnědý a prudký ...


... a i provoz na něm byl velký


Občas přeběhl přes sluníčko mráček a schoval kousek kopce do stínu.


Tyto poslední tři fotky jsem fotila při přestupu z jedné lodi na druhou ve chvílích
než přijela. A hle! je tady


Lodí v pozadí jsme přijeli a na tu v popředí jsme nastupovali pro další cestu




V dalších článcích si blíže ukážeme hrady, kláštery a zámky které jsme po cestě
potkávali.

19 června 2017

Kostel Nanebevzetí Panny Marie ...




Tenhle krásný kostel zaregistrujete, když se procházíte
po vyhlídkové terase kláštera. Přímá věž, ostrá jak jehla a krásný portál.
Od účastnic zájezdu jsem se dozvěděla, že je přístupný a vlastně jen kousek
od místa, kde jsme měli čekat na naší průvodkyni. Čas nějký ještě zbýval a
tak jsem se k němu vypravila.

Stavba je to opravdu krásná a pěkně vysoká. Stojí pod starými hradbami na
malém náměstíčku. Opravdu malém, protože moc místa na focení tu opravdu nebylo.
A opravdu, dveře dovnitř byly otevřené. Vešla jsem tedy do chladivého
stínu a prohlížela si interiér. Byl dost tmavý a tak fotky nejsou úplně kvalitní.
A i návštěvníci se na mne nedívali nijak moc vstřícně, když jsem si vzala foťák
a chystala se fotit. Abych je nedráždila ještěvíc, dala jsem si alespoň
tichý režim. I tak jejich pohledy nebyly zrovna moc přívětivé.
Takže jsem udělala jen pár fotek a vyporoučela se zas ven...


Takový pohled na kostel se vám otevře z terasy kláštera z ptačí perspektivy ...


... a takhle vypadá už ze země


Místa málo, nevešel se mi ani celý portál na fotku


O něco dřív se zde konala svatba. I když na výzdobě to není moc vidět



Jedna z bočních kapliček. Nerovnala jsem pohled na svislice, kvalita
už tak je bídná a tímhle se ještě zhoršuje




Pohled přes střechy na cestě do přístaviště


Tolik z města Melk a zítra vyplouváme!