Hajní květena ....

Po azalkách a rododendronech se dnes nabízí

hajní květena. Tedy já si tu skupinu pro sebe tak nazvala. Jinak

jsou to samozřejmě zase rostliny které se mohou pěstovat a skalkách,

ale třeba tam kde je víc stín i vlhko. Ve stejném místě byla ještě expozice

masožravek a orchidejí terestrických, tedy těch které rostou v zemi .....

Abych věděla jak se která rostlinka jmenuje, nafotila jsem si latinské

názvy, ale těmi vás nebudu zatěžovat, názvy vám napíšu v češtině

---

Opět rostlinka, kterou člověk spíš zná z přírody jen v růžové barvě.

Buď tmavší nebo světlejší a někdy i bílou nebo žlutou. Ale takovou krásnou modř

jsem neviděla.....

Jedná se o kytičku s českým názvem Dymnivka

Dalčí krasavice vypadá velmi zajímavě, i ona, jako ještě pár dalších

byla pro mne objevem. Neznám jí a ani jsem jí neznala. Jmenuje se Trojčetka.

Má několik variet a barev a všechny jsou krásné.

Plnokvětá forma má taky hodně co do sebe

V jednoduchosti je také krása

Další zvláštnost, má i zajímavý název. Arizéma nebo také kobří lilie

Barevné elegie VI .....

A dostáváme se do sváteční neděle 8.5.16

Byl opět nádherný slunečný den a Praha voněla šeříkem.

(No, tak tohle zrovna vyznělo jak z agitky za dob bolševika)

jenže, ono to fakt tak bylo. Konečně se projevuje blahodiní

katalyzátorů, protože i na tak dopravně exponovaném místě

jakým Karlovo náměstí je, prostě když vylezete z metra a nadechnete se,

cítíte jen nádhernou vůni. Šeříků, čerstvých šťavnatých listů na stromech,

trávy a prosluněného vzduchu. Prošla jsem parkem a nenápadnou brankou

vešla do království květin. A jelikož jako první mne uvítaly květy rododendronů

a azalek, bude jim věnovaná dnešní část. A že bylo na co koukat, to mi věřte.

---

Velké květy rododendronů ...

..... ale i drobné azalek ne vyšších než třicet centimetrů

...... barev klasických .....

..... ale i velmi překvapujících. Já tedy zatím modrou barvu u azalky neviděla.

Ostatně ani u rorodendronu ne .....

Tahle kombinace mi učarovala. Něco tak jemného a něžného

Úžasné skalkové azalky. Maličké, vysoké jen deset centimetrů

Ale i impozantní rododendrony. Věděli jste, že ve své původní vlasti Himalájích

nebo Alpách dorůstají velikosti slušného stromu?

Tyhle byly tedy o dost menší ....

Faustův dům .....

Jak jsem minule slíbila, v několika dalších (asi mnoho) dnech

se budeme společně brouzdat po výstavě skalniček kterou jsem po

ix desítkách let kdy jsem v době konání nikdy v Praze nebyla, konečně

měla štěstí zhlédnout. Je to výstava známá, s letitou tradicí a pro skalničkáře

něco velmi prestižního. A je prodejní. Což ovšem mně přineslo velké zklamání,

neb z těch mnoha krásných kytiček jsem si nemohla koupit nic, protože

bych to musela vláčet vlakem a jak se znám, při jedné či dvou by prostě za ty ceny

nezůstalo .... Nafotila jsem tu spoustu fotek, které jsem rozdělila

do více článků, povětšinou tak, aby byly pohromadě vystavované druhy.

Ale jako první vám představím místo konání.

Faustův dům.

Není asi v Praze místo víc tajemné a opředené legendami jako tento

pražský palác, který pod jeho jménem asi nikdo nezná. Dům stojí

v dolní části Karlova náměstí a sousedí s Všeobecnou fakultní nemocnicí z jedné

strany a s kostelem sv. Jana Na Skalce z druhé.

To jméno je Mladotovský palác, nicméně již spousty generací Pražáků i mimopražských

návštěvníků ho znají jen pod jménem muže který vlastně asi vůbec neexistoval

a jde tak o člověka, který existuje jen v pověstech.

Teto dům,nebo chcete - li palác, jehož kořeny sahají do gotiky 14. století,

byl několikrát přestavován. Nejdříve do podoby renesanční a pak

Františkem Maxmiliánem Kaňkou do dnešní barokní podoby.

V polovině 16. století jej koupil rudolfínský šarlatán, známý magistr

Edward Kelly a začíná tak jeho tajemná historie. Zřídil si zde alchymistickou laboratoř

v které se, stejně jako jiní alchymisté na dvoře Rudolfa II., pokoušel o výrobu

zlata z obyčejného olova. Jeho kariéra však v Praze nabrala ne zrovna

šťastný obrat a po několika vážných půtkách se zákonem (ostatně

z Anglie už přijel bez uší, které mu kat uřezal za padělání listin) byl odsouzen

k uvěznění na hradě Křivoklát. Odtud se pokusil uprchnout, leč při útěku

si zlomil nohu, kterou mu o něco později musel lékař amputovat. Z Křivoklátu

byl přesunutdo mosteckého Hněvína kde hned následující rok po uvěznění

spáchal sebevraždu.

Dalším z majitelů, který přispěl k jeho tajemné historii ještě více než magistr Kelly,

byl hrabě Ferdinand Antonín Mladota ze Solopysk. V domě měl mnoho přístojů na

principech optiky, elektřiny a magnetismu, různé mechanické figuríny na pero

a samozavírací dveře. Při různých chemických pokusech prý šlehaly z oken

plameny a po Praze se začalo říkat, že zde řádí ďábel. Ovšem bádání tohoto

šlechtice přineslo i několik lékařských objevů z břidlice, jejíž ložisko našel pod domem.

Vyráběl z ní mast, vodu a sůl a tyto léky se používaly na revma a kožní nemoci.

Neblahou pověst domu završil jeho poslední obyvatel, někdejší kaplan vedlejšího

kostela sv. Jana Na Skalce, který zde žil na přelomu 19. a 20. století a byl

přímo posedlý funerálními předměty a smrtí vůbec. Říkalo se o něm, že

dokonce spí v rakvi. V době romantismu pak vznikla pověst o Faustovi, který

upsal duši ďáblu. Jako důkaz prý sloužila díra ve stropě kterou s dlouho nedařilo

zazdít a kterou měl čert Fausta odnést. Asi posledním tajemným okamžikem

Faustoa domu byl nálet na konci II. světové války, při kterém byl zničen sousední

Emauzský kostel. I Faustův dům dostal zásah zápalnou pumou, kerá dům sice hodně poškodila

nicméně dům nevyhořel. Prý za to mohlo sedm koček zazděných do jeho základů

jejichž kostry se skutečně po válce při opravách našly .....

Výstava se konala v krásné zahradě hned vedle Faustova domu, která

sousedí s kostelem sv. Jana Na Skalce. tento kostel vám později představím

v některém kole Sakrálních staveb.

---

Krásná Dientzhenhoferova brána zevnitř ....

..... a zvenku

Reliéf se sv. Janem Nepomuckým

V domě sídlí známá pražská lékarna U Fausta

Tolik trocha dějepisu a zítra zas hurá na botaniku ....

Comeback do výstavního kruhu .....

Tak do téhle rubriky jsem přispívala naposledy v roce 2014

a před tím ještě v lednu 2013. A na téhle výstavě, kterou

jsme dnes absolvovali, jsme byli naposledy 15.6. 2013.

Tak dlouho už jsme se s Bobešem nikde nebyli vystavovat....

Částečně díky ne dobré situaci která zavládla doma, ale hlavně rok a půl

trvajicí nemoci, která se zatím naštěstí! zastavila a tak nám dala šanci

zkusit to zase ve výstavním kruhu. Nějak jsem se ani moc nešířila o tom, že

se na výstavu chystám, protože se už bojím jakéhokoli pozitivního

záchvatu těšení, jelikož vždycky když už jsem si ho dovolila, něco se

ošklivě zvrtlo a my byli zas na začátku se psem který končil na kapačkách.

Dokonce jsem zariskovala tak, že jsem pozvala vety kteří se o Bobeše starali

jako poděkování za to, jak mi ho skvěle kurýrovali a díky nimž jsme se zas

postavili do výstavního kruhu. Ještě večer, když už jsem měla Bobeše

vykoupaného a načesaného jsem měla trochu obavy co mě do rána čeká.

A snad díky tomu či co, se mi podařilo málem zaspat. Naštěstí je výstava

tady kousek v Lanškrouně takže jsme dorazili ještě v časovém termínu.

Jen jsem zapomněla v tom zmatku vzít rodokmen a očkovák. Bohudík

(ale i bohužel, protože tohle by se mělo sakra kontrolovat) nás bez

problémů pustili. Bobeš zvládnul všechno se svým obvyklým stoickým klidem

(narozdíl od manžela, který byl šíleně nervní, pořád mě buzeroval a

pořád mu něco vadilo) a že jsme, ač jediný dandík na výstavě, dostali jen V1

bez všech titulů je pro mě největší vítězství. (tak jo, jsem trochu zklamaná)

Vždyť kdo by ale ještě v lednu, kdy vážil místo 12 kg jen 7 , a byl jak chodící anatomický

atlas psí kostry věřil tomu, že v červnu bude zpátky ve výstavním kruhu ......

Dokonce i veterinář kvůli nám posunul ordinaci a přišel se podívat

a sakra se divil když Bobeše viděl

Barevné elegie V ......

Stejně jako při jiných výpravách na Petřín, tak ani

teď jsem neodolala a zašla do Trvalkové zahrady. Je krásná v každém ročním

období, a v každém jízdobí něco jiného. Ovšem na jaře, to je pastva pro oči. Tulipány už sice

byly odkvetlé, jen pár posledních mohykánů ještě dokvétalo mezi kvetoucími japonskými

dřevitými pivoňkami. Za to jedna stráň se modrala ladoníky, a zeď u vstupu krášlila

přenádherná vistárie a dvě barvy horského klemátisu. Právě tahle tříbarevná kombinace

mne do zahrady zatáhla. Stejně jako po celém Petříně nebo Hradčanech i zde

bylo velké množství japonských turistů obdivujících květiny. Asi se byli podívat

jak to dělá konkurence . Když jsem si fotila vistárii, přišla ke mě jedna

z účastnic soubojových klání a podala mi svůj aparát, jestli bych jí u té nádhery nevyfotila.

Domlouvaly jsme se rukama nohama, protože mluvila anglicky takže to bylo takové

trochu zajímavé. Trochu jsem jí rozuměla, ale neuměla odovědět. Ale nakonec to dopadlo

dobře, jen než jsem si jí vyfotila já vzala roha a zas pospíchala do arény ....

---

Vistárie úžasně voní, pro někoho to už může být vůně těžká a silná,

něco podobného jako u hyacintů, ale já se nemohla dočmuchat

Clematis montana růžová forma světlá .....

..... a tmavší

A samozřejmě azalky. Ty tvoří velkou část keřů úo obvodu zahrady

Japonské dřevité pivoňky, to jsou neuvěřitelné krasavice v neskutečných

barvách ale i variantách květů. Jednoduchých, poloplných i plných. Pamatuji

se na nádherné ohromné keře v dolní části Kinské zahrady, u Letohrádku Kinských.

Ani nevím jestli tam ještě jsou, zatím jsem se tam ještě při výpravách nedostala.

Jak se jmenuje ta bílá květinka nevím, viděla jsem jí pak i na výstavě

skalniček, ale nebyla u ní popiska

Těmito květy se loučím ze sobotou 7.5. a na řadu přijdou květy

z nedělní návštěvy skalničkové výstavy v zahradě Faustova domu, které

budu prokládat obrázky z barokního areálu Skalka na Mníšku. To aby těch

květů nebylo zas taková záplava .....