Z podvečerní procházky, kdy jsem fotila, nebo spíš se snažila
nafotit západ mám ještě pár foteček kdy jsme se s dcerou a Matesem toulali po loukách nad Litomyšlí. A jelikož se k západu nehodily, nechala jsem si je na takové malé podvečerní toulání zvlášť. Objevovaly jsme co všechno je v okolí a kam se zas příště vypravíme. Šly jsme okolo bývalé Rasovny, z které je dnes krásná obytná chalupa. Jen nevím jestli bych se tam cítila dobře, ono ty dušičky těch nebohých zvířat tam stále určitě musí někde bloudit. Dalším místem o kterém jsme se dohadovaly je bývalý židovský hřbitov, tipy jsme měly dva, ale hádaly jsme špatně. No to je fuk, příště už se jde na jisto.....
Však ono to bude trvat jen do sklizně makových polí, kdy jsme si řekly že zas půjdem sbírat makovice. Když byla takhle dcera před čtyřmi lety naše zásoba máku bylo dost velká a ještě z ní mám půl sklenice.
Město trochu z jiného pohledu v červánkovém zbarvení
Chmejření kozí brady
A květy Štětky lesní. Bylo jich tam docela dost a já si pamatuju jak jsem je vždycky obdivovala jako malá na těch zahrádkách u domků u nás na bývalé chalupě. Nesměla chybět v žádné a na podzim se používaly do výzdoby dušičkových věnců. Ony vůbec tam ty ženské měly zajímavou a krásnou domácí práci. Foukaly totiž doma vánoční ozdoby. Každý týden v pondělí jim rozvezli materiál a v pátek sbírali hotové polotovary a vozili je na dozdobování zase jiným ženám. Nebo pro změnu dělaly základy právě na ty dušičkové věnce. Ty ženy dělaly nádheru za pár šupů, a když pak člověk viděl za kolik se ty ozdoby prodávaly....Dneska sama když dělám ty svoje ozdůbky a blbůstky tak musím říct že před nimi hluboce smekám. Moc ráda jsem sedávala u naší sousedky a pozorovala jakou rychlostí kroutí z krepáku "hada" obloučkových ozdob kterými pak ty slámové základy věnečků omotávala. Byla to práce monotónní ale mě se líbila. Povídalo se u ní, nebo jsme hráli s jejími syny země - město. Případně jsem u nich koukala na telku, protože u nás na chalupě hodně dlouho nebyla elektrika takže jsme se museli bez těhle vymožeností obejít.
Ale i dlouho poté co se tam přivedla jsme dodržovali každovečerní rituál. Kolem desáté se rozsvítilo světlo nad vchodem, s mamkou a kamrádem jsme naskákali do rybníka, poplavali a poblbli, mamka vylezla dřív než mi a šla nám uvařit čaj. Když už jsem byli dostatečně rozmáčení šli jsme na něj, k němu jsme dostali na talířek nějaké sušenky, povětšinou to byly žloutkové věnečky a s horkým čajem a talířkem si zalezli do postelí a poslouchali večerní Kolotoč. Ty večery byly úžasné, dodnes když slyším znělku toho pořadu, vybavím si tu chuť věnečků namáčených do sladkého čaje a ten příjemný pocit když se po vymáčeném a vystuzeném těle rozlévalo to krásné teplo z čaje a peřiny....
Když si ale dávám dnes ten čaj s těmi věnečky už to není ono. To kouzlo z dětství někam vymizelo, ztratilo se v toku času.
Ale ty bodláky jsou tu pořád!
Včera jsem nachytala u potoka motýlici, ale nechtěla pořád posedět, aj á se navíc nemohla pořádně k ní dostat bez nebezpečí že skončím zapíchnutá hlavou v blátě. Nakonec jsem udělala jen dva snímky a to ještě nedobré kvality a nechala jsem toho
