A tak jsme pomalu ale jistě ....

 

..... dospěli k výletům zvaným adventní.

Jen si, po zhlédnutí dnešních fotek, prosím neťukejte významně na čelo, a nepodezírejte mne z nějaké mozkové nedostatečnosti, ono to opravdu jsou fotky typu Advent? To jako fakt? ale když on sv. Petr to poslední dobou s echt zimním počasím nějak fláká. Anebo si říká, že když tak rádi jezdíme do Středomoří na dovolené v létě, částečně středomořské počasí nám tedy dopřeje i v zimě. Když mi po zhlédnutí mého příspěvku na fb poslala dcera fotku z jejich květnové návštěvy zámku, rozdíl byl jen jeden. Chyběla vánoční výzdoba.

Stejně jako za ten nejpohádkovější hrad u nás považujeme Karlštejn, tak ze zámků to je určitě Hluboká. A je proč. Bílá stavba plná cimbuří, okolní park plný zeleně a princezna žádající zahradníka aby jí zavázal střevíček.... 

Je sice zima, ale .....

 

.... počasí tomu absolutně nenasvědčuje. Místo

bílé zimy zablácený podzim. Jen jeden nebo dva dva dny to zatím vypadalo slibně. A navíc dokonce i k tomu svítilo sluníčko. Takže to alespoň jednou vypadalo trochu zimně. Naštěstí to bylo o víkendu, takže jsem měla šanci něco nafotit. Teď už je zas venku hnus hnusnej a do práce se kloužu místo po ledu po blátě. Bohužel to vypadá, že takové zimy nás čekají už napořád ....

Jak se blíží konec ....

 

.... roku, a blázinců s tím spojeným, 

vzrůstá únava nejen prací, ale i činnostmi s tímto blázněním. Čili tím chci říct, že prostě přijdu z práce, a jsem utahaná jak kotě a na cokoli co je něco jiného než odpočinek kácím. Pečení? Letos vypouštím, snad jen vzhledem k nadbytku lískových oříšků budou vanilkové rohlíčky. Úklid? Ten vždy přichází s datumem 23.12. Dřív je to naprosto zbytečná práce vzhledem ke smečce a manželovi. Okna jsem si umyla už dřív, takže to můžu vypustit. Výzdoba? Tu jsem si udělala přesně k prvnímu dne adventu, takže se tím nemusím také nijak zabývat. 

Jediná žádaná činnost je tak relax. Do toho mi ale tak trochu vlezly tři adventní zájezdy, které jsem, frajerka, tak nějak úplně dobře nerozložila. Dva víkendy za sebou v rozmezí týdne, třetí v odstupu dne a půl od druhého. Nějak mi nedošlo, že regenerace mého opotřebovaného organismu chce podstatně delší čas, takže ve středu už jsem byla docela grogy. S tím vším se i táhne nechuť psát a číst. I když teď jsem se to snažila napravit a něco si přečíst i na všech spřátelených blozích, stejně to nějak nedoháním.

Takže než se podíváme na adventní Hlubokou, Krumlov, Svídnici, Ksiacz, Budyšín a Žitavu, vrátíme se do říjnových brdských lesů. A tentokrát to bude pro změnu o krásných zářivých barvách pozdně podzimních bukových partií .....

Tak jsem si říkala ....

 

.... že když už mám hotovou výzdobu a

nemusím nic nahánět (cukroví letos úplně vypouštím a vánoční úklid s naší smečkou prostě nelze dělat dopředu, to musím tak dva dny před Štědrým dnem) první adventní výlet už mám taky za sebou, mohu se tedy věnovat zas blogu i blogům spřáteleným. Doteď to bylo trochu hoňka, měly jsme s dcerou tvořivé vánoční dílničky (vždycky někde něco vidí a pak po mě chce abych jí to ukázala, tedy rozumějte udělala) poté si něco vytvářím já, pak přijde víkend kdy v pátek zmizím z baráku a vrátím se až v neděli utahaná a zlámaná z autobusu, čímž se ovšem všechno co jde odkládá a já relaxuju. Ale teď mám zas do pátku klid, už jsem prolétla vaše blogy a zkoukla co jsem zameškala a je na čase se pustit i do mého povídání a obrázkování. Vzhledem k době by se sice hodilo něco adventního, ale svojí výzdobu jsem nefotila, fotky z výletu ještě nejsou úplně cajk, a tak co dát. Barvičky byly minule, ale vzhledem k tomu jaké je počasí posledních deseti až čtrnácti dnů, rozhodla jsem se držet jeho nebarevnosti a předložit vám vcelku s jistou dávkou škodolibosti druhou půlku černobílých fotek ....  

Dlouho tu nebyly žádné ....

 

.... květinky, tak si mezi další dávkou

černobílých fotek nějaké dáme. Byl zatažený a deštivý podzimní den, ale najednou se ukázalo sluníčko a tak jsem vytáhla foťák a obešla zahradu jestli nebude někde něco zajímavého k vidění. Co bylo, tak to vám teď ukážu ....

Podzimní výlety jsou za námi .....

 

.... nové teprve na mě čekají, a tak se 

zase hodí, co je takovým černobílým pelmelem z celého roku. Něco květů, něco krajiny, něco ze světa ...

Druhý z navštívených kostelů ....

 

.... v Dušníkách byl kostel Panny Marie Růžencové, 

patřící polskokatolické církvi. Původně se jednalo o kostel evangelický, švédského Svazu Gustava Adolfa. Stavba byla dokončená v roce 1845. V roce 1892 vznikl de facto nový interiér kostela.

Víc jsem o tomto kostele na netu nikde nenašla. Vždy mě udivuje

 rozdíl mezi evangelickým a katolickým kostelem. Jeden přezdobený ale i v té zdobnosti ponurý a člověk pod tou tíhou výzdoby skoro klesá. Druhý, jednoduchý až strohý, ale světlý a dalo by se říct útulný. Při naší návštěvě se vše chystalo ke mši, takže jsme nechtěly moc zdržovat a motat se dámám které kostel připravovaly pod nohy.

Takže jsme si udělaly pár fotek a vysmahly. Dál se nám zjišťovat další pamětihodnosti nechtělo, počasí opravdu moc nepřálo. Takže jsme sedly do auta a vrátily se zpátky do hotelu. Zašly jsme tentokrát na jídlo do protější chaty, protože kolegyně zjistila na netu že tu mají mé oblíbené masové pirohy. Poseděly jsme a vrátily se zpět na hotel a hurá do bazénu a vířivky. Večer bylo kupodivu na sobotu klidno, asi byli všichni ve vedlejším areálu v music baru. Ten jsme zaznamenaly až v neděli při odjezdu. Škoda. 

Ráno opět lukulské snídaňové hody, pak jen zabalit a rozloučit se a odjezd domů ....

Alespoň jeden výlet ....

 

.... jsme si během wellnessového víkendu 

s kolegyněmi udělaly. A to do nedalekých lázní Dušníky. Zdá se, že zdejší oblast je na zdravé prameny bohatá, protože nedaleko odsud je i dříve navštívená Kudowa - Zdrój. Dušníky (Duszniki - Zdrój) jsou stejně jako Chudoba nevelké město, ale de facto díky horské části Zieleniec když někam jedete máte dojem že třetina Polska jsou Dušníky 😁. Ve zdejších lázních se léčí obdobné nemoci jako v Chudobě. Ale nemají tak dlouhou historii, jsou mnohem mladší. Počasí nebylo zrovna žádná hitparáda, sice tu nebyla ta šílená mlha jak nahoře, ale pro změnu mrholilo což na procházení se městem a hledáním různých pamětihodností které se zde nalézají. Takže jsme si obešly malé náměstíčko, mrkly do dvou kostelů v jeho blízkosti a vyrazily zase zpátky do hřejivé náruče našeho přechodného domova. Takže do vířivky, bazénu a v mém případě i do sauny ....

Letos mě hodně ....

 

.... láká Polsko. První letošní polský výlet

byl onen trochu rozpačitý do Bludných skal, druhý plánovaný je na advent do Svídnice, ale mezitím se našel ještě jeden který nebyl plánovaný vůbec. A to wellnessový. Přišla s tím nápadem jedna z kolegyň v práci, ostatní se toho chytly a tak jsme první říjnový víkend vyrazily směr Duszniki - Zdroj a horský resort Zieleniec. Rovnou dodávám, že já za sebe jsem z toho měla dost velké obavy, protože nějak jsem si nedovedla představit co si s nimi budu povídat celý víkend, když mi popravdě vždycky úplně stačí těch několik hodin v práci. A postavit si celovíkendovou zábavu na pomlouvání vedení mě rozhodně moc neláká. Doufala jsem tedy tajně, že alespoň okolí bude vhodné k procházkám a únikům do přírody ....

Co čert nechtěl. Jakmile jsme dojely do vyšších poloh Orlických hor obklopily nás mraky a mlha tak hustá, že vidět do okolí bylo úplně nemožné. Takže vlastně vůbec nevím, jak okolí resortu vypadá! 

A takové počasí vydrželo celý víkend. No mělo to svoje kouzlo v tom, že když jsme byly naložené ve vířivce nebo bazénu, dívat se z tepla do té sloty bylo velmi příjemné. Samotný komplex hotelu jménem Szarotka byl velmi příjemný, moderní a útulný. Jídla výborná a ty snídaně!!! Tam jsme dokázaly strávit dvě hodiny a přitom si dávat jednu mňamku za druhou. Sýry, ovoce, pomazánky, uzeniny, koláče, vynikající pečivo to všechno v množství víc než velkém a neustále doplňovaném. A jako tečka vlastnoručně upečené vafle. To bylo pro všechny magnet a vaflovač tak byl v neustálém obležení ostatních strávníků. Ostatně jídlo bylo výborné i v protější chatě Hanka a věřím že stejné to bylo i v ostatních. 

Páteční odpoledne se neslo ve znamení průzkumu co nabízí hotelová wellness zóna a kuchyně, večer se pak pokračovalo v konzumaci dalších dobrot z kuchyně i baru což mne velmi bavilo, a samozřejmě i v onom pomlouvání, což už mne nebavilo vůbec. Takže jsem na radu kamarádky jen chápavě přikyvovala hlavou nebo krčila rameny. Jedině tak se nějak ten víkend co se týká těchto aktivit dal vcelku normálně přežít  .....

Než se opět podruhé ....

 

.... vypravíme k sousedům do Polska, uděláme

si malou odbočku k trochu jiné fototvorbě. Tedy vy, kdo chodíte na blog k Petrovi / Čerfovi už jí moc dobře znáte. Jedná se o focení metodou ICM čili s úmyslným pohybem fotoaparátu. Mě to nedalo, a musela jsem to začít zkoušet taky.  Samozřejmě že Petr má v tomhle předstih a proto i jeho fotky jsou mnohem propracovanější a sofistikovanější. Takže mi dovolte abych vás pozvala na výlet do abstraktního fotosvěta ....

Tématicky se v dnešním článku .....

 

.... od dandíků příliš nevzdálíme. 21. září se 

totiž na výstavišti v Českých Budějovicích konala výstava ke stému výročí Klubu chovatelů teriérů. A dandíci tam samozřejmě nesměli chybět. A kdo tentokrát nechyběl, byl můj dlouholetý kamarád který způsobil, že jsem vlastně k dandíkům přišla, od něj jsem měla Bobeše a s ním a Bobešovým tátou objížděli po pět let výstavy. Podařilo se mi ho totiž po mnoha letech dokopat k setkání a k tomu, že nebyl v danou dobu na třech místech najednou jak většinou bývá jeho zvykem. Takže mě v pátek vyzvedl na chatě, a vyrazili jsme k němu na chatu, která byla vždycky naším základním táborem a místem odkud jsme vyráželi na výstavy.

Musím říct, že když jsme tam přijeli dost jsem byla překvapená, protože za těch deset let co jsem tam nebyla se zahrada hodně změnila. Narostly stromy, jiné zas zmizely, přibyl popíjecí a hudební pavilon, rozmnožilo se ovčí stádo, přibyla dvě vietnamská prasátka se čtyřmi malými, zmizelo vodní ptactvo a přibyl k šedým pštrosům jeden bílý. Co zůstalo byla nekonečná sranda která s ním vždycky byla. A luxus sauny.

 V sobotu jsme dopoledne vyrazili do Budějek na výstaviště omrknout kdo všechno se z našich výstavních známých účastní. No za ta léta co jsme oba z výstavami skončili ty řady velmi prořídly. Mnozí s chovem skončili nebo se chystají končit, jiní už mají tak vysoký věk že je to zmáhá a další už ani dandíky nemají. Mladí se do tohoto odvětví nijak nehrnou a tak i tady u nás hrozí, že za chvíli v Čechách nebude žádný dandík k mání ....

No, a jsem už .....

 

..... doma. Ale jak to začalo? V sobotu mi

moje lidská maminka pořád šeptala do ucha, že si pro mě přijedou nová maminka s tatínkem, že už je prostě čas abych se vydal do samostatného života, že to je prostě úděl nás malých pejsků, stejně jako to jednou čeká i lidská mláďata. A že nebudu zas tak úplně sám, protože se mnou bude bydlet i starší bratránek Myšpulín. Tomu jsem nějak moc nerozuměl a tak jsem si šel hrá se svým bráškou a sestřičkami. Když přijeli, lidská maminka nás všechny vypustila ven aby jsme mohli návštěvu správně přivítat a nechat se od ní drbat a hladit a drbat a hladit a chválit. Já se trochu toho všeho kolem mě bál a tak jsem pokukoval jen zdálky. Ale viděl jsem, že nová maminka nás má ráda, protože se pořád s někým z nás mazlila a říkala jak jsme krásní ....

A pak to přišlo. Maminka předala moje dokumenty, jídlo a deku, nová maminka mě vzala do náručí a sedla si se mnou do auta. Pokukoval jsem vzadu po Myšpulínovi a přemýšlel jestli budeme kamarádi. Pak mi lidská maminka zamávala, viděl jsem že skoro brečí a já začal trochu pobrekávat taky. Ale nakonec jsem to vzal sportovně a už jsem pak jen koukal z okna co se děje venku.

Dojeli jsme do takového dřevěného domečku, tam jsem začal prozkoumávat co je tam zajímavého a snažil se kamarádit s Myšpulínem. Ten sice na mě ani nevrčí ani neštěká, ale kamarádit se moc tedy zatím nechce .... 

Jen jsem si zvyknul na tenhle domeček, zase mě maminka vzala do auta a zase jsme jeli jinam. Tedy už do mého definitivního nového domova. Čekalo tu na mě překvapení v podobě dvou divných stvoření, které jsou mnohem větší než já, divně mňoukají a tak nějak zvláštně na mě koukají. Jako kdyby viděli místo mě jídlo. Jsem z toho takový trochu rozpačitý a raději se kolem nich vždycky plížím tak, aby mě neviděli. Krásně jsem se v novém domově vyspal a i když jsem musel část dnešního dopoledne být v klícce, protože maminka i tatínek šli pracovat, vynahradil jsem si to odpoledne s maminkou na zahradě. Ta pořád dělala do země nějaké díry, pak zase sypala něco na zem, to kráásně vonělo a moc pěkně se v tom válelo a byli v tom kousky dřeva které jsem jí kradl a nosil po zahradě.

No, a já se vlastně úplně zapomněl představit! A to jsem prosím hódně slušně vychovaný. Takže to musím honem napravit. Mám hodně hvězdné jméno které se kryje z nadcházejícím zimním obdobím.

 Jmenuji se totiž Orion z Roxburku sun. Oríšek - Bobíšek, čili budu prostě Bobeš 😉

V dnešním pokoukání ....

 

.... se ještě jednou vrátíme do 

Chotěšovského kláštera. Tentokrát ale v černobílém provedení. Ony tyhle tajemně vypadající staré budovy tak získají ještě silnější nádech tajemna. Pro mne tedy určitě ....

Dnes si trochu .....

 

.... zalétáme v balónu. Resp. v balónech. Cestou do

Bludných skal, jsme u vodního díla Rozkoš natrefili na starty horkovzdušných balónů v rámci jejich setkání. Kdo kdy letěl ví jaká to je krása tam nahoře, a kdo ne, ale někdy na start balónu natrefil ví jaké to je zajímavé pozorování. A kdo si zažil oboje, tedy přípravu i let si jen povzdechne a řekne si Jak já bych letěl zas. A to přesně jsem si říkala i já když jsem viděla to hemžení na obloze. Ale nebyla jsem sama, všichni v autobusu áchali a fotili za jízdy a vznesli požadavek na zastavení aby si to mohli pěkně v klidu vyfotit. Kupodivu, pan šofér neměl nic proti a zastavil. Ale kdo byl proti byli ostatní řidiči kteří vytrvalým troubením a různými gesty dávali najevo co si o tom myslí. Kdo zná tah z Náchoda do Polska pochopí. Provoz tu je hustý, silnice ne zrovna široká a když na ní najednou zastaví velký zájezdový autobus, z něj se vyhrne hejno kobylek a začne fotit, je to ne zcela bezpečná situace. Takže šup, šup, nacvakat nějaké fotky a zas davaj fofrem dál. Ale bylo to opravdu krásná podívaná ....

Po procházce městem ....

 

.... která nebyla zas až tak dlouhá na 

to, kolik jsme měli na ní času jsme se přesunuli na třetí a poslední místo zájezdu. Jednalo se o soukromou zahradu polských manželů, kteří svůj pozemek proměnili v nádhernou japonskou zahradu, a za své snažení byli dokonce odměnění cenou přímo od japonských zástupců jakési asociace japonských zahrad. U této návštěvy se zas naplno ukázalo že naše průvodkyně, která celý tenhle zájezd vymyslela je neskutečný chaotik. Návštěva byla předem domluvená na třetí hodinu, my dorazili o půl čtvrté, i přes ohromné cedule kudy se do zahrady jde, nás vedla úplně někam jinam, takže jsme se museli vracet čímž jsme se opozdili o další minuty, takže když jsme došli konečně kam jsme měli, bylo samozřejmě zavřeno. Proč by ne, když je jen do tří. Na zvonění nikdo nereagoval, na telefon taky ne, takže už to vypadalo, že se otočíme a pojedeme domů. Asi po dvaceti minutách kdy mu musel neustále zvonit, majitel zvedl telefon a pustil nás ne zrovna nadšeně dovnitř. Popravdě se mu ani nedivím. 

Zahrada je nádherná, ale jako průměrný zahradník, který i tak má se zahradou práce až nad hlavu, říkám rovnou že tohle bych nechtěla mít ani náhodou. Protože té práce co je s takovou zahradní úpravou, vážně děkuju nechci ....