Nemilé probuzení ....

Už v předminulém článku jsem naťukla, že dny 24. - 25.8. byly opět věnované

výletování. Pachatel se po jedenácti letech vracel na místo činu, aby s hrůzou

zjistil, že se vrací nejen do stejných míst, ale i do naprosto stejného počasí.

Jen s malou výjimkou, že tentokrát se dostal i nahoru na horu, nicméně že to

je vlastně skoro jedno. No jo, opět jsem podlehla lákadlu Berchtesgadenských Alp

a vyrazila na Orlí hnízdo s představou letně prosluněné modré oblohy a bílých

mráčků korunujících vrcholky hor, sluncem ozářené tyrkysové hladiny jezera

Königsee a plavbou otevřenou lodí k poloostrovu St. Bartholomä kde si konečně

v klidu a pohodě projdu tenhle krásný kout krajiny ve stínu pohoří Watzmann.

Všechno tohle vzalo ovšem za své, když jsem se v pátek ráno probudila do urousaného

a zataženého rána, které přešlo v urousaný a zatažený den, který plynule přešel

do urousaného, zataženého a deštivého večera.

A předpověď na nejbližších 36 hodin byla pro tyto končiny ještě ohavnější. Déšť na

devadesát procent, teplota + 4°C. Tlak a rosný bod jsem už raději ani nezjišťovala ...

Ve čtvrt na jedenáct večer mne tentokrát úspěšně manžel dovezl na místo srazu,

zabrala jsem si místo u okénka a přemýšlela jak úspěšně přežiju zkroucená jak

paragraf těch deset hodin cesty autobusem přes celou noc. Ono když neustále

někde zastavujete a nabíráte lidi v okamžiku, kdy se vám aspoň na chvíli podařilo

najít vcelku přijatelnou polohu a usnout, je pěknej opruz. Znovu jsem si potvrdila

to, co už při první návštěvě. Sem jedině autem! Anebo s pistolí u hlavy donutit

šoféra autobusu aby jel přímo ....

A tak když autobus zastavil na parkovišti u jezera Mondsee, probrala jsem se z

mátožného spánku a stejně mátožně jak většina spolucestujících jsem se vypotácela

ven na parkoviště,kde mne málem sfouknul silný vítr a pěkně propláchnul a vzbudil

nepříjemný vlezlý déšť. Teď už muselo být i tomu největšímu optimistovi jasné,

že tohle tedy nebude dobrý a že nás čeká dost ohavný den. Přesto jsem se vrátila

do autobusu pro foťák a vyrazila na malou obchůzku okolo motorestu.

---

Jezero Mondsee (Měsíční), kterému se také říká Brána do Solnohradska je jedním z rakouských

jezer ležících právě v regionu Salzkammergut (Solná komora) v Horních Rakousích.

Za jméno vděčí svému tvaru půlměsíce, do něhož je vklíněn masív Schafbergu. Jezero

ač dosti dlouhé (16,4 km) i relativně hluboké ( místy až 68 m) patří mezi nejteplejší

rakouská jezera a koupat se zde dá ve vodě teplé až 27°C. Jihozápadní břeh jezera

tvoří hranici mezi Horními Rakousy a Salzburskem. Nad hladinou, ležící v nadmořské

výšce 481 m se tyčí feratová stěna zvaná Drëchenwand (Dračí stěna)

Masív Schafberg ....

.... a Dračí stěna

Takhle krásně tu je, když je krásně....

A poslední pohled na masív Schafbergu už při průjezdu Salcburkem. Ten malý "hrad" v levém rohu

v půli kopce je pevnost Hohensalzburg, neboli Horní zámek Salzburg a tvoří dominantu Salcburku.

Vystavět jí dal jako tvrz v 11. století salzburský arcibiskup a je svou délkou 250 m a šířkou 150 m

nejrozsáhlějším středověkým hradem v Evropě

Jak vidno, mraky se neustále přeskupovaly sem a tam, tu zakrývaly, tu odkrývaly pohledy

na vrcholky hor. A hlavně nás pronásledovaly celý boží den....

Chmejření č.2 ...

Jediné, co mi v poslední době roste v trávníku, jsou solitérní stonky jitrocele

a pampelišek, které trčí ze spálené trávy. Dost mne to štve, protože vytahovat

kvůli tomu sekačku se mi nechtělo, a vypichovat je z té totálně betonové

hlíny ve vedrech jsem okamžitě zavrhla. A tak mi tu vesele trčely a trčí stále.

I když teď, po těch několika dnech deště se zahrada začala zelenata tak sekačka nakonec

stejně dřív nebo později přijde ke slovu. Ale jednou mne napadlo zase si

trochu pohrát se starým sklem a předsádkou a vybrala jsem si

odkvetlé pampelišky s jejich chmejřím ....

---

A jak je mým zvykem, některé jsem si převedla i do čb. Ale ty zas někdy jindy ....

Není a nebude to dobrý, u mě tedy ne ....

Jsem nechtěný lovec pechfóglů (pro neznalé prostě smolař) a to celý svůj uvědomělý

život (ne ovšem stranicky, nejsem uvědomělý straník žádné partaje, nýbrž co si uvědomuji

tudíž i pamatuji). Měla jsem a mám pech v soukromých vztazích, ale i v běžném životě. Prostě

koupit si trpaslíka, do rána vyroste a jet na dovolenou na Saharu, hned druhý den tam budou

záplavy. Ostatně minulé dva víkendy jsou přímo jak z učebnice pro smolaře. Čtvrtek 23.8. válečka

u bazénu, horké slunce a azurová obloha. Pátek 24.8. ráno probuzení do zataženého a studeného

dne a večer odjezd v dešti směr Orlí hnízdo. V životě by mne nenapadlo, že návrat pachatele

na místo činu po jedenácti letech bude znamenat naprosto stejně hnusno, stejně deštivo a

stejně zataženo.Jjen s jednou výjimkou. Nahoru na Kehlstein jsme se sice dostali, nicméně

vidět bylo jen minimálně. Takže tu a tam se přede mnou otevřel pohled do údolí, ale zmizelo

mi ze zorného pole Hnízdo samo. Prostě nebylo. Když jsem ho zas uviděla, neviděla jsem zas

nic jiného. O tom, že mi skoro přimrzal prst ke spoušti foťáku škoda mluvit.

Déšť v podobě buď silného pršení, nebo naopak nechutně vlezlého mrholení se střídal po celý

den, takže večer, ze slušně upraveného účesu jsem měla na hlavě změť něčeho, co vzdáleně

připomínalo vlasy, ale ještě spíš srst psa zvaného Puli.

Brát si deštník jsem zavrhla z důvodů, že nejsem mnohoruká indická bohyně (vlastně nejsem vůbec žádná)

fotit s deštníkem když máte jen dvě ruce je trochu oříšek a navíc když fouká docela

silný vítr je stejně k ničemu. Bunda s kapucí je sice dobrá volba, leč nesmíte zapomenout

dané oblečení naimpregnovat. A tak jsem pomalu a jistě vlhla, moje nálada se propadala

pod bod mrazu, začínala jsem mít strach i o foťák který se hned orosil, hned odrosil, tu

na něj kapalo intenzivněji, tu zas jen tak aby se neřeklo. Prostě výlet par excellence.

Někdo by mohl namítnout tak co to zkusit příště do třetice všeho dobrého? Omyl, na to s..e Bílej tesák

velebnosti! tenhle výlet je z mých končit ten nejhrůznější co se týče vzdálenosti a času. Od čtvrt

na jedenáct večer se krčit a kroutit v autobusu až někdy do devíti ráno je očistec, který už

nechci podstoupit. Jen si prostě odškrtnu další destinaci, kde mi není přáno se kochat

krásnými výhledy. Ostatně v neděli by to bývalo bylo ještě horší. To už by tam padal i sníh ...

Právě uplynulý víkend jsem si malovala růžově. Pojedu na chatu, dověsím obrázky a další

pičičmundičky a v neděli se zajedu setkat s milými blogery na inspirativní fotovýstavě.

Už začátek cesty mne měl varovat. Lístek jsem si kupovala přes net i s místenkou, ovšem

po příchodu na nádraží jsem z hrůzou zjistila, že můj vlak má zpoždění. A to naskakovalo

a naskakovalo. Nezbylo tedy nic jiného, než sednout bez místenky na narvaný vlak

jedoucí po něm, ale i před ním a doufat, že si nějaké místo k sezení ulovím.

Naštěstí se tak stalo a já mohla vyrazit. Ale do deště. Mezitím se docela solidně rozpršelo

a pršelo. A pršelo až do Prahy, pak i z Prahy na Mníšek a cestou pěšky na chatu. A pršelo

i odpoledne, večer i v noci. Venku se válela ohyzdná vlezlá mlha, jakmile člověk otevřel

dveře a šel pro dřevo na topení, vlhkost se vnutila do mezitím příjemně vytopené

chaty a opět jí, velmi nepříjemně, ochladila....

V neděli jsem se vzbudila do stejně mlžného a vlhkého rána, za krk mi kapalo ze stromů

a já tedy vyrazila na cestu do Dobřichovic na Čerfovu výstavu fotek a na druhé setkání

s Padesátkou. Popravdě to byl za uplynulých pár měsíců a dní ten nejsvětlejší okamžik.

V Dobřichovicích už nepršelo, dokonce se i oteplilo, s Padesátkou jsme se našly, poseděly

i Petrem na nádvoří zámku u výborných domácích limonád, absolvovaly skvělou komentovanou

prohlídku, procházku po části Dobřichovic plné nádherných prvorepublikových letních

sídel pánů radů, ale i úředníků. Tak si to přála doba. Mít letní byt za Prahou. Nastoupily jsme

i do zpátečního vlaku, já stihla posledních deset minut sluníčka na pěší část cesty domů,

zavřela za sebou dveře a v tu ránu se spustil liják a pršelo až do tmy, celou noc, i ráno

když jsem se vzbudila. V dešti jsem se ráchala trávou, zamatlala se neskutečně při zamykání

brány, tentokrát měl zpoždění autobus, takže mi ujely čtyři plánované vlaky. A tak v době kdy

už jsem měla být hodinu a půl doma, jsme s vlakem stáli mezi Kolínem a Pardubicemi, protože

jsme čekali až odstraní závadu na technickém zařízení a já se snažila vysvětlit šéfový

že teď, v tomhle momentě, rozhodně nemůžu jít uklízet pokoj...

Takže jestli mi někdo jen šeptne " To bude dobrý" roznesu ho na kopytech.

U mne to nebude dobrý nikdy!

---

Bylo Orlí hnízdo ....

.... a nebylo

Motýli a vážky 29.6. - 28.8.18

Že běláskům, krom všech brukvovitých rostlin, chutná velmi i levandule, to už

asi mnoho z vás kdo jí máte na zahradě zjistilo. Já měla obsypané všechny keříky

velkým množstvím bělásků. Poletovali a sosali jak zběsilí sem tam po keřících

vyháněli se navzájem a nachytat alespoň jednoho v klidu bylo kolikrát

hodně těžké. Ale nebyli to jen bělásci, ale i včelkám tu chutnalo ...

---

Babočka paví oko na červencové slunečnici

A zase včelky na třapatce

Babočka jilmová na komuli u dcery před terasou

Na tom samém místě srpnový Perleťovec stříbropásek ...

..... a Babočka paví oko ....

..... a znovu Babočka jilmová

Jako posledního srpnového motýla jsem nafotila u nás na domovních dveřích

Štětconoše trnkového

Tolik všichni hmyzouni za teď, už se dá říct, uplynulé léto. Jejich výskyt se bude pomalu

snižovat protože začnou zazimovávat. Myslím, že letos o ten měsíc dřív určitě. Stejně jako

všechno....

Motýli a vážky 1.6. - 29.6.18

Jsem lovec všeho možného, a nejen toho, co můžu ulovit foťákem. Zážitků, zajímavostí, květů,

krajiny, ale i naší smečky či motýlů a hmyzu všelikého. A právě motýli a jiní hmyzové ulovení

mým foťákem jsou dnes tématem tohoto článku. Byť bylo letos hodně slunečno a teplo, takže

pro motýly to byl přímoráj, moc jsem jich nenafotila. Nejen proto, že jsem se raději mazlila s vodou

v bazénu a s krémyna opalování, místo procházení se v parnu po lesích a loukách, ale oni ti hmyzouni

byli tím teplem doslova naspeedovaní, takže lítali jak rakety sem a tam, a nachytat je v klidu

bylo docela těžké. Navíc ten druh, který mne tu už dva roky provokuje právě v okamžiku

kdy vlezu do bazénu, a který se tu ony poslední dva roky ukazuje, a dělá si ze mne evidentně

srandu jsem opět nenafotila, i když už jsem letos byla jen kousek od toho okamžiku.

Jde samozřejmě o otakárka. Nevím o jakého, nikdy jsem ho nestihla vidět déle než dvě vteřiny

a to ještě většinou jen v letu. Ten je tu, stejně jak drvodělka, naprostým

nováčkem v motýlím a hmyzím osazenstvu. Říkám si, že možná

rok, dva a už tu budu fotit třeba i ty vysněné kudlanky ...

---

Výběr je od 1.6. do 28.8. Dnes to máme právě od toho prvního do předposledního

červnového dne. Jako první to byl sameček Vážky ploské. Jen jsem si při jejím

focení neuvědomila, že nemám zoomovací objektiv, takže jsem musela dělat

z fotky výřezy, čímž samozřejmějejich kvalita ...

Perleťovce stříbropáska jsem nafotila v lese na Mníšku. Nějak mi pořád nedocházelo, proč

se temhle motýl jmenuje Perleťovec, když na něm nic perleťového není, tedy až do doby,

kdy jsme ho viděla na plném slunci u dcery poletovat na motýlím keři. V okamžiku kdy sedl

a složil křídla a zasvítilo na něj ve správném úhlu slunce, jeho spodní strana křídel se začala

okamžitě perleťově bíle třpytit

Samička Žluťáska řešetlákového je opět nafocená na zdejší louce

Babočka síťkovaná a její letní forma. Nafocená na zdejší naučné stezce

Stejný den, stejná stezka a Babočka bílé C. Ty potvory s tou cestou úplně splývaly ....

Babočka admirál. To si vždycky vzpomenu na film Adéla ještě nevečeřela a Naďu Konvalinkovou

v roli naivní Květušky volající: " Dědečku, dědečku, babočka jenerál! "

Šidélko modré na trávě u zdejší přehrady

A teď trochu hrátek. Tedy s focením. Tyhle tak trochu rozmazané duchovaté

fotky vznikly použitím předsádky na makro s objektivem Helios u mne na zahradě.

Bělásek zelný