15 srpna 2018

Opět ta černobílá ...




Po všem co mne v posledních dvou měsících potkalo, a co se na mne ještě asi
přivalí, zvlášť po dnešku, mám opravdu černobílou náladu. Jsem už ze všeho unavená,
ubolená, smutná ale i naštvaná. Čtyři dny vyklízení maminčina bytu bylo náročné
hlavně psychicky. Když vidíte jak vám před očima mizí vzpomínky na dětství a dospívání,
vidíte jak v pytlích na odpad mizí vám důvěrně známé věci, které znáte odjakživa,
s kterými jste si hráli nebo pomáhali "vařit". Víte že si nemůžete vzít sebou všechno a
stojíte před dilematem co si z toho vybrat. Za vším vidíte život vašich rodičů ale
i váš vlastní. A ten teď skončí na skládce ...
A když se vrátíte zpátky, zjistíte, že po půl roce klidu opět vaši "příjemní" sousedi začali
se svými útoky. V truhlíku s kytkama máte zasazenou chcíplou krysu, v noci nachytáte
souseda jak se vám snaží nainstalovat další, když na něj zakřičíte co dělá na vašem
pozemku, dostane se vám milé odpovědi: " Drž hubu píč.!" Nejhorší je, když zjistíte,
že tomu už učí i své dva malé syny. Po dlouhém rozmýšlení a neustálém tlaku ze strany dcery
jsem zavolala na obecní úřad, na městský úřad, tam už tuhle kauzu znají, a dneska jdu
podat stížnost ještě i na policii. Nevím jaký to bude mít dopad a bojím se, že asi
jejich útoky se ještě znásobí. Možná to bude kontraproduktivní a možná ale, že je za chvíli
po každém takovém výkonu přestane bavit se nechat neustále předvolávat, protože odteď
jsem rozhodnutá všechno hlásit na úřadě.





















14 srpna 2018

Podívej, padá hvězda ....





.... něco si přej. To mi vždycky říkala babička. Když odešla ke hvězdám, štafetu po ní
převzala maminka. Já se vždycky vztekala jak si můžu něco přát, když nevím kdy ta hvězda
spadne a že to nemůžu stihnout když letí tak rychle. Když jsem trávila dvouměsíční
prázdniny na naší chalupě mezi lesy, obdivovali jsme tu úžasnou třpytící se oblohu
s miliony hvězd, která byla krásně vidět, protože neexistoval žádný světelný smog.
Tehdy se mi ty hvězdy zdály nadosah. Když jsme u dohasínajícího ohýnku sledovali
ohromný měsíc vycházející nad lesem, cítila jsem něco neuvěřitelného, zvláštní
pocit a sílu...
A těch padajících hvězd! Obzvlášť v srpnu. Že to jsou Perseidy, to nikdo z nás nevěděl
a myslím že by nám to bylo v tu chvíli i šumák, hlavně že jsme si mohli něco přát
a mohli pozorovat to nádherné hvězdné divadlo.

Až přijde čas, tuhle větu já budu říkat Bobuli a po mě opět převezme štafetu dcera.
Budeme stát s hlavami vzhůru a sledovat jak se po obloze blýskají letící hvězdy, a já
budu Bobuli ukazovat různá souhvězdí.

Když jsem předevčírem večer stála a s hlavou vzhůru sledovala letošní perseidové
představení, měla jsem spousty přání. Jestli se splní, bůh suď. Jsem už skeptik
ale je to pořád ve mě. Jak to vztekání že to nestihnu si něco přát, tak i to
dychtivé čekání a touha po splnění. Letos bylo to nebe trochu jiné. Bylo na něm
o jednu hvězdu víc ....

Tu maminčinou ...

Maximum každoročního meteorického roje Perseidy vrcholí nad astronomickým táborem nad slovenskou Vrchteplou v srpnu 2016.

Ilustrační foto z netu

07 srpna 2018

Hrátky s bublinami ....




Dneska něco pro osvěžení. Seděla jsem u jezírka a koukala se, jak si na
hladině hrají bubliny vznikající pod malou fontánkou. Pluli si vesele
po jezírku až pak s tichým puf! praskly. Vzala jsem foťák a zkusila
udělat pár záběrů na pomalý čas. No, moc toho ke
koukání nebylo, ale pár obrázků vám nabídnu...






Trochu jsem si i pohrála s barvou


A jak na pomalý čas vyjde fotka právě prasknuvší bubliny? Takhle....
trochu chaos


Snad jste se trochu osvěžili, ještě zítra a pozítří se budeme péct a pak už by se snad
měly teploty přiblížit tomu, čemu jsme celá léta o prázdninách tady u nás zvyklí ...
Já se budu honit pěkně v Praze se stěhováním, a řešit různé záležitosti s tím
spojené. Takže žádné klidné a odpočinkové dny....






06 srpna 2018

Červená ....




Je velmi, velmi žhavé léto a tak si střihneme pár velmi, velmi žhavě
červených fotek. Většinou tuhle barvu zastupují růže, ale při jednom
západu jsem vyfotila i okvětní lístek rudé begónie proti sluníčku
a denivky. Jelikož šlo o detaily, fotila jsem starým objektivem
s mezikroužky...










05 srpna 2018

Mám ti dát místo ve svém srdci?





Co by se stalo, kdyby...tys byl můj a já tvoje?
Slova tiše plynoucí, srdce moje, a dvé svíček zář
ve svícnech na stole u vchodu do pokoje...

Co by se stalo, kdyby.... tys byl můj a já tvoje?
Těla naše propletená, srdce moje, a pohled očí tvých rozpíjející se jak
křídou psaná slova na chodnících....

Co by se stalo, kdyby ....tys byl můj a já tvoje.
Roje myšlenek kroužících a narážejících do sebe, jak tvrdá slova do zdí, vyřčená
v tichu pokoje, ach a jak teď dál, srdce moje....

Co by se stalo, kdyby....tys byl můj a já tvoje.
Všechna moje touha byla by jen pro tebe přítěží a tuhým párem otěží, lásko moje?
Nenastal by čas pak na rozbroje, hádky, boje? A při tom to bylo tak krásné, srdce moje...


... jenže ty nejseš můj a já tvoje, a jen čas sám by nám odpověděl, na to, co každý z nás
by teď rád as věděl, co stalo by se asi z nás, kdyby tys byl můj a já tvoje....

03 srpna 2018

Zlatožlutě na pokračování ....





Krom všech mých blízkých, veškerého zvěřince a ještě pár lidiček, mám v srdci veškerou
svou květenu na zahradě. A vlastně i tu zahradu, kterou tvořím a přetvářím už skoro třicet
let a stále to není ono (zahradničtí nadšenci ví o čem je řeč) a jelikož mám ty kytičky ráda
chodím kolem nich a fotím je abych si zachytila jejich krásu napořád. Díky momentálnímu
počasí hodně rychle odkvétají a tak díky té mojí mánii si je mohu
připomínat kdykoli chci a případně jimi oblažit i vaše oči Smějící se


Dnes tedy naposledy to bude zlatožlutá barva. Tentokrát v podání
třapatek a vytrvalých slunečnic. S jedinou výjimkou, detailem
květu Kleopatřiny jehly


O tyhle krásky jsem málem přišla díky věčné nenažranosti slimejšů. Každý rok mi je totiž
ožraly tak, že neměly sílu na nic jiného než se znovu zregenerovat aspoň tak, aby přežily zimu.
Pak jsem část přesadila do jiného záhonu, zbylou zasypala kompostem a mulčem a najednou
jsem tu měla dva trsy těchto zlatých krasavic a stále se jim daří lépe a lépe. A tak mohou
poskytovat potravu včelkám ve velkém





Vlastně skoro stejný osud měly i tyhle druhé zlaté květinky. Už jsem si myslela že mi
zašly úplně, když se na jaře objevilo pár listů. Také jsem je přesadila a ony se začaly
vzpamatovávat a dnes už je z nich také pěkný trs. Jasně to ukazuje, že na původním
záhoně opravdu rostou nejlépe jen pivoňky a tak tam také budou. Ve velkém Mrkající




A ještě jedna jiná květinka, aksamitník čili afrikán.Letos jsem si je zas po dlouhé době
vysela na volná místa v záhonech


01 srpna 2018

Růže pro ....




Včera umřela moje maminka. Klidně, ve spánku. Doufám že
měla krásný život, aspoň jeho druhou část snad ano. Je divné, že i když
to byla moje maminka, tedy nejbližší člověk píšu doufám a snad. Já
o ní vlastně moc nevěděla. Nebyla z těch kteří se svěřovali, měla svůj odstup
a nikdy jsem s ní neměla takový vztah jako je mezi mnou a mojí dcerou.
Nebyla až tak moc mazlivý typ, spíš rezervovaný, ale vím že nás všechny milovala.
Nešla daleko pro ránu a já jí jsem za to vděčná. Já vlastně díky téhle vlastnosti nevím
skoro vůbec nic o své rodině, nikdy se o ní doma nemluvilo, neměli jsme doma
skoro žádná alba a když, tak je moje babička po smrti dědečka všechna vyházela
jakoby nechtěla už dál s jeho rodinou mít nic společného. I ona byla ke své dceři
velmi rezervovaná, byť jí měla ve dvaceti. U mé maminky bych to pochopila
byla jsem vymodlené a dosti pozdní dítě. Ale nikdy mi to, že jsem jedináček
nedávala najevo. Možná díky tomu, že jsme byly už tolik desítek let od sebe
daleko a vídaly se poskrovnu, vnímám její smrt jako něco vzdáleného.
I když pro ní a pro nás osvobozujícího. Vím že už dávno opřed tím, než
skončila v nemocnici nechtěla žít. Modlila se za smrt a brala by jí jako
vysvobození. Nepláču, nemůžu. Asi už jsem všechny slzy ztratila.
Možná přijdou později.
Nebo jsem prostě nějaká citově porouchaná ....


29 července 2018

Chyba?!




Na ten víkend se těšila i netěšila. Všeobecně měla ráda různé kulturní akce a pozvánka
na vernisáž jeho fotografií jí velmi potěšila. Ta možnost, že alespoň na pár hodin se uvidí
nějak převážila nad vědomím toho, že tam bude i jeho manželka. Dokonce už dva dny před
onou sobotou měla trému jak malá holka. To jí překvapilo, protože nikdy neměla problém
s manželkami svých milenců. Jenže tenhle vztah je úplně odlišný od těch předchozích, i když
by jí to vlastně nikdy nenapadlo, že tomu tak může být. Na chvili dokonce zpanikařila, co případně
odpovědět na otázku odkud že se znají, zda jí vykat nebo tykat. Nevěděla co všechno o ní prozradil
aby to nevypadalo divně nebo podezřele. Když se ho na to zeptala, jen se pousmál a odpověděl, že
si s tím nemá lámat hlavu, že se nikdo na to ptát nebude a když, tak prostě se znají z práce a
až je seznámí, mohou si klidně tykat.... Dost se divila, protože ona by se zeptala. Ostatně asi
jako většina žen, když jim jejich muž představí svou kamarádku. Jasně, bude to dost těžké, být
tak blízko ale zároveň daleko a navíc hlídat každý svůj pohled a pohyb. Věděla, že se ho nebude
smět ani dotknout a to byl pro ní ten největší trest. Jak tak bloumala mezi zúčastněnými, nenápadně
se rozhlížela kolem sebe aby včas stačila zareagovat a raději se někam uklidit, kdyby přece
jen někde jeho manželku potkala dřív, než je představí.
Ona jí znala z fotek, jen nevěděla jestli je tomu tak i na druhé straně. Najednou se za ní
ozvalo: "Jsem rád, že jsi nakonec přišla, vy se ještě neznáte, to je moje manželka". Pomalu
se otočila a v tu chvíli byla moc vděčná za to že, občerstvení, které se na vernisáži podávalo je
venku, svítí sluníčko a tak může mít sluneční brýle. Před ní stála drobná ženička, sahající
svému muži sotva pod ramena. Ach jo, jak ty fotky lžou. To je nespravedlivé. Na nich vypadala jak
malý soudek a už vůbec ne na to, že je o deset let mladší než ona. To byl taky jeden z důvodů, který
jí stále vrtal hlavou, proč si najde chlap milenku o deset let starší než je jeho žena...
Měřily se navzájem ostražitým pohledem. Manželka a milenka, stály proti sobě a tázavě
se jedna dívala na druhou. Po chvilce zaváhání sundala tmavé brýle a podala jí ruku. Měla
drobnou ruku s pevným energickým stiskem. Ta energie z ní vyzařovala i na dálku a jí došlo, co ho
tak na ní asi před lety upoutalo. Nejdřív se dívala zamračeným pohledem, ale pak v okamžiku
když její pohled sklouzl na manžela se její tvář rozzářila úsměvem. "Jsem ráda, že tě poznávám, dost
jsem o tobě slyšela." Jedině ten hlas byl trochu nepříjemný, takový skřípavý a pisklavý...
"Můžeš nám lásko donést něco k pití?" A opět ta rozzářená tvář když se s tím přáním
obrátila na svého muže. Ale jí hlavně zarazil pohled, kterým se na svou ženu podíval. I v něm
byla ta zář, stejná jak u jeho ženy. Co to ksakru má být? Co tu předvádí? Je pravdou, že
nikdy o své ženě nemluvil špatně, neurážel jí, jak to dost často činí jiní muži, ale nějak
z něj vycítila, že tu a tam něco hodně zaskřípe a že něco u své ženy postrádá a jejich
vztah je hodně napjatý. Ale teď jak je viděla spolu, bylo znát jaká jsou sehraná dvojka, že
okamžitě jeden ví co chce ten druhý. Asi ne nadarmo si jí vybral jako manažerku. Najednou zaváhala, jestli
má vůbec cenu se dál masochisticky dívat na tu souhru a jestli by nebylo lepší se otočit na
kramfleku a zmizet pryč. Pryč odsud, daleko od něj, vymazat ho ze svého života. Ale slyšela se jen, jak
říká že by si dala kávu a nějakou minerálku. Ona začala něco vyprávět, ale pořádně jí nevnímala, jen
ze slušnosti tu a tam přitakala nebo přikývla, a rozhlížela se po jejím muži kde je. Zahlédla
ho stát o pár metrů dál u kávovaru. Zvedl hlavu a podíval se přímo na ní. Ten pohled byl
zvláštní, zkoumavý, hodnotící, ale i láskyplný. Teď už vůbec nevěděla, co si o tom všem má myslet.
Ale jedno jí došlo, a to, že musí okamžitě pryč. Jinak by se tu rozbrečela jak malá
holka, nebo se tu zalkne všemi nevyřčenými slovy i tím okamžitým návalem nenávisti
k sobě i k němu. Raději to vzala oklikou, aby se nemusela ještě jednou s jeho ženou potkat, i když
bude za tu neslušnou, že odešla tak náhle bez rozloučení a vysvětlení. Ještě zahlédla
zmatek v jeho očích, když postavil hrnky s kávou na tác, ale to už se raději otočila a rychle mizela
na parkoviště. Sedla do auta, a vyjela jak nejrychleji to šlo. Po párdesítkách metrů jí zapípala zpráva.
Jasně, chce vědět co se stalo, co měl znamenatten překotný ústup. Teď neměla vůbec náladu na
nějaké vysvětlování, snad až zítra, nebo za týden,kdy mají naplánované setkání. Po něm se uvidí
co bude dál, teď na to nějak nechce myslet, musí se vzpamatovat z toho šoku.
Sakra, kde se tedy stala chyba?

28 července 2018

Zlatožlutě opět slunečnicově...




Pokračování včerejších slunečnicových fotek asi v těch vedrech a slunci
není zrovna moc osvěžující pohled, věřím že sníh a led, případně nějaký
ten deštík by asi byli lepší, ale co už. Prostě v době focení vládla zahradě
slunečnice, tak bude vládnout i v dnešním článečku. Tak snad vás
to moc neznudí ...


Jedna osamocená, která přežila nájezdy slimejšů a jejich pažravost







A jeden starosklíčkový detail na závěr




27 července 2018

Zlatožlutě ....




Slunečnici (ano, píšu o jedné, byť fotografie budou vypovídat o něčem jiném) jsem
na blogu neměla už hodně dlouho. Za prvé pole s těmito kráskami tady bylo poprvé
a naposled v době kdy ještě děti chodily na základku, a jiná potkávám jen po cestě
vlakem do Prahy. Takže těžko můžu vlak zastavit, nafotit si něco a zase mu milostivě
dovolit pokračovat dál. Jenže letos mi tu po zahradě ptáci naseli z krmítka nějaká
semínka a vyrostlo mi tu několik exemplářů. Pár mi jich zlikvidovali slimejši
ale z jedné vyrostl přímo slunečnicový strom, s větvemi až od země.
A tak mi jedna rostlina poskytla možnost nafotit fotek jak
z celého pole. Takže začínáme ....


Takhle to začalo ...





A takhle to pokračovalo ...




A nakonec v plné parádě...


A zítra budeme ve zlatožluté pokračovat a stejně tak i pozítří. To už budou i jiné
květinky v téhle barvě....