Lübbenau a jeho sochy .....

O městečku Lübbenau jsme si řekli většinu ve včerejším článku a dnes se podíváme

na nějaké obrázky. Ti kdo nechtěli na kahny, měli na město zhruba tři hodiny, já

samozřejmě cítíc vodu jsem na něj měla asi třičtvrtě hodiny které scházeli do odjezdu

kahnů. S parťákem jsme se tedy jen tak zběžně městečkem prošli jen po kousku pěší

zóny. Zašli do kostela sv. Nikolase a právě před ním nás zaujaly zajímavé sochy.

Netradičně z nerezového plechu a tvořily dohromady zákoutí s fontánou kde se ráchaly

malé děti nebo jste si jen tak mohli sednout na lavičku (v loubí a s free wifi) a pozorovat

cvrkot okolo. Postavy patří do bájí a mythologie Spreewaldu a některé jsou roztomilé,

jiné zas vypadají hrozivě. Ale naknec jsme našli ještě dvě postavičky které byli

opravdu veselé. Jedna upozorňovala na městské muzeum

a druhá seděla přímo před ním ....

---

Zřejmě velmi oblíbená je zde pověst o hadím králi. Narazili jsme tu na něj dvakrát. Jednou jako

zamračené zakončení velmi nápaditého obrubníku předzahrádky ....

(tady jen hlava, velé dílko jsem nevyfotila, prostě hady já nemusím ani betonové)

.... a tady u kostela. Ten byl docela sympatický. S tím vyplazeným jazykem mi připomínal

uhnaného psa anebo jako kdyby si pořádně přihnul okurkového piva

Nafotit cokoli aby se tam někdo nemotal bylo opravdu dost těžké.

Nakonec jsem to vzdala ...

Zřejmě bývalá studna, ale když jste se podívali dovnitř, zjistili jste, že pod mříží jsou vysázené

keře a květiny a celé to dokonce večer svítí

Ukázkový hrázděný dům jakými jsou Německo a Rakousko proslulé

Pajdula před muzeem. Předpokládám, že pod ním je obdobná výsadba jak u předcházejícího

pajduláka

Horní část čelisti velryby visící v průjezdu městské brány ...

... a brána samotná

Městečko je protkáno takovými to většími či menšími vodními kanály. Někde

jsou zakotvené pramičky, jinde je to jen líný úzký proužek

V jedné galerii mne nadchnul tenhle zajímavě vyřešený případ dilema Kam s ním.

V tomto případě kam s pařezem

A pak můj oblíbený kůň. Taky krásná práce. Vůbec jak je vidět, tady

vystavoval člověk který se dřevem hodně pracoval

A tady je máme. Gurkenfamilie čili Okurková rodinka. Táta Willi a mimino Selma. Maminka

bezejmenná. Mohli jste si je v obchodě zakoupit v různých vydáních. Od malých sněžících

těžítek se Selmou až po tyhle velké sádrové či keramické obludky. A samozřejmě k nim

i všechny ty okurkové pochutiny. Docela jsem se divila, že tu prodávali zmrzliny takových

nudných chutí jako jahodová, vanilková, čokoládová a ne okurkovou ....

Jak jsem už psala, na kanálech je mnoho velmi oražených kachen, které nastrkovaly krky až do lodí

a dost nevybíravě a vlezle somrovaly o krmivo

Grosshafen a kahny. Jak je vidět máte tu pohodlíčko stolků a kdyby vám bylo zima i plédy

na přikrytí. Ostatně na Sprévě se pořádají plavby na kahnech i v zimě. Jo, a pro případ

deště jsou k dispozici i deštníky! Kahnů je zde 300 a na každého lodivoda tak za den vyjdou

dvě až tři jízdy, záleží na délce plavby. Ale nejčastější trasa je z Lübbenau do Lehde.

Lübbenau - kostel sv. Nikolase

O evangelickém kostele sv. Nikolase (Mikuláše) na Starém náměstí v Lübbenau

jsem nenašla v českých pramenech na netu nic krom data vzniku 1741.

A že je s výškou věže 40 m nejvyšším městským kostelem v regionu. Více

vám o něm nemohu vlastně podat žádné jiné zajímavé informace. Jako každý protestantský

kostel je ve svém interiéru velmi jednoduchý, minimálně zdobný, až strohý. Jen při

naší návštěvě se trochu vyzdoboval, protože se chystala svatba. Nechtěli

jsme nějak dlouho překážet a tak není ani moc obrázků.

Takže vás teď zvu na jeho návštěvu ...

---

A jedny varhany pro Majku

Tolik z Lübbenau a příště se vydáme do zeleného ticha kanálů řeky Sprévy.

Lübbenau - okurkový ráj a vstupní brána do Spreewaldu ....

Z úhoru Nochten a ne zrovna zajímavé krajiny jsme se přesunuli do Lübbenau, malého

a příjemného městečka se zhruba 16000 obyvateli. Lübbenau / Spreewald nebo hornolužicky

Lubnjov leží v Horní Lužici cca 80 km od Berlína. První osídlení zde bylu již v neolitu, první

písemná zmínka je o hradu Lubenowe z roku 1301, a od roku 1496 má původní obec městská

práva. Čistě zemědělské městečko se změnilo v roce 1959 na město hornické kdy zde

byl otevřen hnědouhelný důl Seese a spuštěna hnědouhelná elektrárna Lübbenau. Obojí bylo v roce

1996 uzavřeno a v roce 2010 byly budovy elektrárny strženy. Co se týče původních obyvatel, tedy

Lužických Srbů, ti zde zde žili až do roku 1880.

Z památek zde najdete krásný zámek (na ten jsem ani nepohlédla, neb jsem měla zaplacenou

vyjížďku na kahnech) protestantský evangelistický kostel sv. Nikolase (Mikuláše, o tom bude samostatný

článek) muzeum v městské bráně (uvidíte ve fotkách) a velký přístav výletních lodí (Grossehafen).

A ty okurky? Tak to je něco, co tenhle region proslavilo nejvíc. Okurky se sem dostaly s belgickými

soukeníky v 16. století. Soukenictví jim moc nevynášelo, ale zato se jim zde velmi hojně dařilo

pěstovat okurky, jejichž semena si přivezli z Belgie. A tak vznikla tradice "Spreewaldgurke" čili

sprévaldských okurek. Nakládané sprévaldské okurky byly v dobách NDR vyhledávanou, leč velmi

nedostatkovou pochoutkou a jako jedné z mála bývalých východoněmeckých značek se jí i po sjednocení

podařilo zabodovat i na západě a dnes jsou symbolem nejvyšší kvality. Lübbenau je centrem této

okurkománie, vede zde Okurková cyklostezka (Gurkenradweg), okurkováGurkendrive,

krom nakládaných okurek zdeochutnáte na každém rohu okurkovou limonádu,

okurkové pivo, okurkový likér, všude na vásvykukují roztomilé plyšové nebo keramickéokurky Selma

a Willy a vzduchem se nese nezaměnitelnávůně okurek v láku různých chutí....

já přiznávám žen narozdíl od jiných, jsem okurkovému šílenství

nepropadla a netáhla si domů ani jediný kbelíček, neochutnala ani jedinou z okurkových specialit.

Prostě se mi to zhnusilo hned u druhého stánku z mnoha desítek zde stojících. Na cestě kanály si můžete

u mnoha domů zde stojících dát klasickou svačinu. Chleba se sádlem a k němu? Jak jinak, nakládané

okurky. Ale nejsou to jen okurky které jsou zdejší specialitou. Protože skoro po celé Lužici je

písčitá půda, daří se tu i chřestu a jahodám, a v době kdy jsem se tu nacházela, byla vrcholná

chřestová a jahodová sezóna a tak se všude v restauracích nabízel chřest v mnoha podobách

a voněly tu jahody se šlehačkou. Ve vesnici Lehde najdete nejen muzeum Spreewaldu a

Lužických Srbů ale i jediné muzeum okurek v Evropě. A mimochodem tady v Lehde jsem pila zatím

jednoznačně nejlepší černé pivo jak z mých zahraničkých tak i domácích toulek. Naštěsí nebylo z okurek...

Další z věcí, na kterou tento region láká turisty, krom okurek a cyklostezek

je plavba po kanálech řeky Sprévy kterých je něco kolem tisíce kilometrů a dostanete se po nich

až do 80 km vzdáleného Berlína. Síť kanálů je tak hustá, že do mnoha míst se dostanete jen lodí.

Takže tu jsou říční hasiči, říční sanitky, říční pošta celkově prostě ráj pro milovníky plavby po řece.

A že jich bylo požehnaně. Ovšem jak jsme několikrát zjistili, zdejší velmi hustý provoz

moc nezvládají a neustále někdo z nich narážel na kahny na kterých jsme se plavili. Nebo že by to bylo

následkem nezřízené konzumace ourkového piva a likéru?

A propó kahny. Der Kahn čili člun. Velká atrakce. Jedná se o dříve celodřevěné, dnes již

hliníkové dlouhé čluny s plochým dnem na jejichž zádi stojí člobrda (a nezřídka i člobrdka)

který kahn odpichuje po kanálech až pětimetrovým bidlem obdobně jako gondoliéři v Benátkách.

Ostatně zdejší krajině se přezdívá Zelené Benátky. Kahny jsou pro zhruba 20 lidí, jsou zde lavičky

a stolky s vázičkami a klasické občerstvení. Vše z okurek. Kanály mají své křižovatky, rozcestníky

a jména stejně jak ulice. Do některých vesnic vedou i silnice, ale někde jste odkázaní

opravdu jen na člun kterým se dostanete z méně civilizovaných částí do těch více.

V kanálech je velké množstí velmi drzých a nebojácných kachen, stejně nebojácných

a drzých vážek a po mnoha desetiletích se sem vrátili, ovšem k velké nelibosti zdejších

vodohospodářů, i bobři. Byť se to nezdá, kanály mají hloubku ke dvěma metrům a díky

podloží vypadají že jsou velmi špinavé, ale zdání klame, pokud do nich ponoříte ruku nebo nohu

(to nemají lodivodi vůbec rádi, a nevadí že se chcete jen osvěžit v horkém dni) zjistíte

že voda je krásně křišťálově čistá. Celkově to je oáza na nervy. Ticho, klid, šplouchání vody

prostě ideální místo na dovolenou. Tři hodiny cesty z Prahy. Všude krásné penziony, restaurace,

příjemná obsluha. Ryby, chřest, okurky a jahody. Co víc si přát?

Rozloučení s Findlingspark Nochten ...

Poslední fotky z Nochten na které se dnes podíváme jsem nafotila v části parku

která simuluje horská štěrková úbočí a je osázená sukulentními rostlinami.

Je fakt, že ty se fotily vůbec nejhůř, protože na svazích se v kamenech docela

ztrácely a pustit se za nimi rozhodně nešlo. Ale nakonec se i nějaké fotky

podařilo udělat. Mnohé rostliny byly krásné svým způsobem růstu

jiné zas květy. A některé se držely hesla Čím víc, tím líp ....

---

..... jako třeba tyto drobné netřesky

Delosperma si řekla že okouzlí nejen množstvím, ale i květy

Opuncie nebylo mezi kameny skoro vidět, barvou dost splývaly

Zajímavá rostlina, jen nevím jak se jmenuje

Zas a opět, jako snad u každé návštěvy nějakých zahrad zjišťuju, že jsou zákoutí

která jsem přehlédla, nebo k nim vůbec nedošla. Asi kdybych nefotila a nehledala

různé úhly záběrů, ale jen tak se procházela, tak bych to asi povětšinou stihla, ale

takhle mám vždycky hoňku to stihnout v daném časovém horizontu. To je trochu

nevýhoda těch jednodenních zájezdů a závislost na autobusu. Jenže jak jsem s

překvapením zjistila, řidiči těchto autobusových zájezdů mají danou hodinu

do které musí být z té které země EU pryč. V tomto případě to bylo 22:00. Nikdy

jsem si toho nějak nevšimla, ale tentokrát že jsem seděla hned v první lajně za

řidičem a přes uličku seděla průvodkyně tak jsem mohla vyslechnout jejich

domlouvání se o tom, zda to stihneme nebo ne. Ale zůstává mi záhadou proč

tomu tak je. Takže se díky tomu krátí doba na prohlídky. Jediná

šance jak vidět všechno je, po nějaké době si ten zájezd zopakovat.

No, anebo nefotit ....

Lekníny v Nochten ....

Pro lekníny mám odjakživa slabost a jakmile někde objevím jezírko či rybníček

s touhle nádherou, dokážu u něj prosedět dlouhý čas a samozřejmě si je fotit

z různých úhlů. Jedno takové, které ráda navštěvuju je kousek od chaty v Kytíně,

další které jsem objevila při svých výletech je v Černolicích. Ale dnes se podíváme

na lekníny " zahraniční ". V Nochten jsou na dvou místech. V tůni, v sekci která

simuluje blata a pak ve velkém jezírku. Jestli bílé, žluté nebo tmavě

růžové, to je jedno, ale hlavně že to jsou lekníny ....

---

Zítra bude poslední zastavení v Nochten u sukulentních rostlin a pak už zas

přesun do míst diametrálně odlišných. Jestliže v Nochten je to podobné

pouštím a horským průsmykům či úbočím, v Lehde se ponoříme do zeleného

ticha Sprévského pralesa a řeky Sprévy, která jej protíná mnoha stovkami

kilometrů vodních cest ...

Květy z Nochten ....

Přišel čas si ukázat z toho množství i pár květů tak trochu zblízka. Pokud budu vědět

tak i s názvy. Najdete je hned u vchodu a doprovázejí vás po celém parku. Jedná se

vzhledem k celkovému vyznění parku většinou o květy suchomilné, vřesovištní

či rostoucí na horských úbočí.

---

První ? nebo poslední ? z květů vřesů. Spíš už asi dokvétající

Rmen barvířský

Suchopýr pochvatý. Tedy tady jde o trávu, nicméně také jde o květ

Rojovník bahenní. Potkat se s ním můžete v jižních Čechách na Třeboňsku nebo

ve Slavkovském lese. Hlavně tam kde je rašelina či zrašelinovatělé úseky ve skalních městech

Vodní kosatce na břehu jezírka s koi kapry

Trsy rozchodníků a trávniček

Chrpa ještě odpočívala v poupatech

Třemdava bílá, i když je růžová

Modře kvetoucí yzop i s pilným čmeldou

Kakosty (Geranium) a všudypřítomný Boxberg

Okrasný česnek (Tady už kvetl jak o závod a mě doma rozkvetl až o týden později)

Kdo by nepoznal mateřídoušku ?

A nakonec šalvějový rámec pro chladicí věže