Pokračujeme ...

.... v "přízemních" toulkách po parku Nochten ....

Těsné sousedství vojenského prostoru. Vlastně hned za plotem parku

už by jste mohli vidět cvičící vojáky Bundeswehru. Ty cedule nás provázely

skoro celou cestu po Horní Lužici. Tyhle a pak velmi hustá síť cyklostezek.

Na cykloturistiku sází bývalé východní země nejvíc. Čtyřicet let nadvlády komunistů

tady moc pro lidi neudělaly, jak dobře víme, jen totálně zdeformovaly

charaktery mnoha generací a zbavit se tohoto dědictví bude trvat asi mnohem

delší dobu než zrekultivovat krajinu a vytvořit zde turistické ráje. A tak

tato krajina svou plochostí se přímo nabízí k tomu jí projet a poznat i na kole

nebo na kolečkových bruslích. Myslím že v tomhle bychom se zas od místních

mohli učit my.

---

Stráň s mapou Skandinávie. O těch kamenech co na ní jsou jsem psala v úvodním

článku, jsou přesně ne těch místech na mapě, odkud je sebou postupující kontinetální

ledovec sebou vzal na své pouti. Na každém z nich je jméno a stáří a jako bonus

i vybroušený a vyleštěný kousek aby jste mohli vidět jak takový kámen vypadá

když se zpracuje na obklad. Jedná se totiž většinou o mramory, žuly, porfyr a jiné

kameny které se využívají v architektuře. A nejsou to žádní zajíčkové, ale pořádní

stařešinové. Stáří kamenů se pohybovalo mezi 50 000 000 až 168 000 000 let

Vyhlídka na nejvyšším místě parku. Trochu připomíná vedlejší elektrárnu, byla taky taková

futuristická. Modrá znázorňovala ledovec a bílé trubky které se plazily po zemi sníh a led.

Ale rozhled odtud byl parádní, ostatně to uvidíte příště...

Dnešní článek, byť o hezkých věcech, má pro mne trochu hořkou pachuť. Někdy si s námi

život hraje divné hry. Přihraje nám do cesty občas i na dlouhý čas lidi, s kterými nám je fajn,

máme v nich své vrby, máme si s kým příjemně popovídat. Pak se ukáže, že už si s námi nechtějí tak moc

povídat, nemají pro nás čas a postupně z našeho života zmizí. A ten nám, opět po době

kdy si všechna zklamání už zažijeme, smíříme se s realitou a jdeme dál, pošle do cesty

dalšího člověka. A zas zjistíme že máme shodné názory, že se nám dobře povídá,

že se dokonce alespoň čtrnáct dní v měsíci těšíme do práce! Že nám s tím člověkem

začíná být moc příjemně. A co udělá život - vtipálek? Tak jak nám ho poslal do cesty

tak nám ho zas s té cesty odešle bez varování pryč. A my najednou zjistíme, že jsme mu ani

nestihli říct jak nám s ním začalo být dobře a zůstane v nás divná prázdná díra...

A je jedno jestli je ten člověk dobrý kamarád nebo kamarádka, přítel či milenec.

Někde v skrytu duše věříme, že se přeci jen ozve, aby to prázdno

co v nás zůstane, a na určitý čas je nepříjemně bolavé, se zas zaplnilo....

Findlingspark Nochten ...

.... nebo též park bludných kamenů, to byl druhý cíl druhého květnového výletu.

Horní Lužice je plná bludných kamenů. Jsou pod i nad zemí, jsou malé, větší

ale najdete tu bouldery o váze 40 tun. Doputovaly se sem s ledovcem až ze

Skandinávie. A na místě bývalého hnědouhelného dolu v Nochten z nich vznikl

velmi zajímavý park. Jedná se o evropský uniká, který se zrodil v hlavě dr.Hanse

Ulbricha. Toho napadlo vytvořit ve zdejší krajině silně poznamenané povrchovou

těžbou uhlí obrovskou zahradu. Nebyl na to sám a tak v letech 2000 - 2003 ještě

spolu s Klausem Kotzanem a dalšími spolupracovníky a pod záštitou největší

hnědouhelné elektrárny v Německu Boxberg Park bludných kamenů Nochten.

Vznikl tak na ploše 20 ha ojedinělý projekt který je jediným svého druhu v Evropě.

V parku je kolem 7000 bludných kamenů svezených jak z dolů, tak i z volné

přírody a je z nich vytvořeno skvělé dílo zahradně - krajinářské architektury.

V Parku je několik umělých kopců z kterých je výhled na zdejší krajinu. Na místa

znovuzalesněná, ale i na otevřené rány stále fungujících povrchových dolů,

na bližší i vzdálenější elektrárny. Ale ve spojení s tímto parkem ani ta nejbližší

nepůsobí nijak rušivě. Tak nějak prostě nevypadá odpudivě, ale spíš přízračně.

Jeden z kopců tvoří mapu Skandinávie kde jsou umístěny balvany se jmény měst

která se dnes nachází na místě odkud kameny ledovec dotlačil. Takže tu najdete

kameny z Osla, Stokholmu nebo Helsinek a jejich okolí. Najdete tu jak ohromné

vřesoviště se 130 000 kusy letního a stejným množstvím zimního vřesu, kaktusové

kamenité pole, část s rostlinami kterým se daří na vápenci, svah plný karafiátů,

roklinku kde na jaře můžete obdivovat nádherné plaménky a spousty dalších

květin a rostlin. Jsou tu i dvě jezírka plná vodních živočičichů a krásných

leknínů. Na své si tu přijdou i děti v malé mexické pouštní vesničce. Nad celým

parkem se vznáší vůně levandule, šalvěje a mateřídoušky a je protkán mnoha

cestami a cestičkami kde nechybí lavičky kam si můžete sednout a kochat se....

---

Klasická krajina která nás provázela většinu cesty, písek, borovice a tabule

upozorňující na zákaz vstupu, neb je zde vojenský prostor. A tady ještě "vylepšená"

elektrárnou Boxberg. Ale sama za sebe musím říct, že pohled na ní je opravdu

ohromující. To není jen tak nějaká elektrárnička jak by se mohlo z téhle fotky

zdát ....

U vchodu vás uvítají tyto prodejné megabonsaje

Voňavá mateřídouška

Suchomilné rostlinky známé z horských štěrkových strání

Parter ukazující jak to vypadá na blatech. Suchopýr, rojovník bahenní ...

Kdykoli a kdekoli. Stálý doprovod páry z chladicích věží

Tohle všechno a ještě víc je vřesoviště. Odkvetlé nebo se teprve ke květu chystající

Tolik pro dnešek a zítra se ještě probrouzdáme v nižších partiích parku.

Až poté si vystoupíme na nejvyšší část parku a prohlédnem si ho seshora ....

Střípky z Kromlau ....

Procházka rododendronovým "lesem" se pomalu končí, a nastává čas

k přesunu dál. Na další hodinu a půl trvající přesun autobusem k parku Nochten.

Právě tyhle dlouhé přesuny, navíc velmi nudnou krajinou byly to, co na tomto výletu

patřilo, alespoň pro mne, k velkým mínusům. Ale ještě byl čas dojít k zámečku, probrat

s bandou učitelek (pravidelnými účastnicemi zájezdů) nasbírané kameny (pazourky naplavené

kdysi mořem) s pocitem zadostiučinění opravit jedné z nich (učitelku biologie) špatné

určení stromu ( její určení Liliovník resp. Lyryovník tulipánokvětý) kterým ve skutečnosti

byla moje magnólie -smradlavka (Magnólie tříplátečná) ale omlouvá jí, že tento druh

je opravdu minimálně rozšířený, já sama jsem ho v Kromlau viděla jako třetí místo

výskytu, podívat se trochu kolem zámečku a pak už se jen usadit na

místě v autobusu, pojíst něco ze zásob a vyrazit ....

---

Strážkyně parku

Zámeček slouží jako infocentrum a centrum parku. Docela mne překvapilo, že na tak

rozlohou velký park tu je jen tak malý zámeček. Pokud člověk zná i ten Průhonický

park a zámek ví o čem mluvím. A srovnání se tedy neubráníte...

Tolik z Rokle rododendronů a azalek a příště nás čeká úplně jiná zahradně - krajinářská

záležitost pod dozorem uhelných dolů a elektráren ....

Květové ....

Včera jsme se porozhlédli celkově po těch keřích, které ještě kvetly. Dnes se

na některé podíváme trochu víc zblízka. Některé keře, většinou ve stinných

místech, měli květů i poupat hodně, jiní byli v plném květu, a zbylé, už

odkvétali. Nicméně pár detailů květů se mi podařilo nafotit....

---

Poslední zbylé azalkové květy. Jak jsem tak ze zbytků viděla, většina jich byla jen

žlutá.

Tenhle květ se mi hned po tom bílozeleném líbil nejvíc

Zítra se podíváme na zbylé obrázky z první zastávky ....

Rododendrony v Kromlau ...

Název tohoto zájezdu, který si představujeme, je v katalogu cestovky

Rokle rododendronů a azalek. Nejedná se o rokli někde ve skalách, ale spíš o část

parku, kde tyto keře tvoří celé spodní vegetační patro a dosahují místy výšky až čtyř

metrů a prolínají se jeden do druhého. Dokonce zde můžete najít i tunel vystříhaný

v mohutných keřích. Lemují vlastně i celé jezírko přes které se klene onen čedičový

most. Bohužel většina azalek byla už odkvetlých, jen na velmi stinných místech se ještě

pár květů tu a tam udrželo, nicméně na rododendronech jich bylo k vidění o něco víc.

Většina jich je klasicky fialkových či růžových, ale najde se zde i pár bílozelených.

Ostatně tuhle kombinaci jsem obdivovala už tady ve městě, je nádherně osvěžující.

Vyvolává ve mne představu jogurtovo - limetkové zmrzliny... a to jsme s parťákem

ze zájezdu, s kterým jsem se poznala před rokem na zájezdu do údolí Wachau a zas

skoro po roce jsme se sešli na tomhle, neprošli celou trasu. Díky těm dlouhým přejezdům

nebylo tolik času. Navíc když jsme oba fotografičtí nadšenci a neustále nás něco

k focení zaujalo, trvá nám to dvojásob dlouho. Ale i to co jsme stačili projít

bylo na koukání i na focení pěkné. Z jedné strany jsme byli rádi, že

jsme jeli v termínu, kdy už bylo po festivalu květů, protože

22000 návštěvníků je sakra nálož, nicméně oni si to

kvetení užili v plné krásy u všech keřů. My už jen

paběrkovali ...

---

Rododendronový tunel

Zítra se podíváme na květy hezky zblízka ....

Kromlau .... perla Horní Lužice

Myslím, že pro Liberečáky a obyvatele okolí, nebude dnešní první výlet žádnou neznámou.

Vždyť místo, o kterém se dnes chystám psát, je vzdálené jen hodinu a půl od Liberce.

Jedná se totiž o největší zámecký park v Německu. Nachází se v malém městečku

Kromlau, ležícím na severním okraji okresu Görlitz (Zhořelec) poblíš města Weisswasser

(Bílá Voda). Kromlau má stěží 2000 obyvatel, za to jeho proslulý park má rozlohu

200 ha a je tak největším německým zámeckým parkem, jehož hlavní atrakcí je na 1000

vzrostlých nádherných rododendronů a azalek a pak Ďáblův most (Rakotzbrücke) přes

stejnojmenné jezírko. Za touto ikonickou stavbou jezdí lidé z celého světa, stejně tak

i fotografové si zde přijdou na své.

Park založil roku 1844 Herrmann Rotschke po vzoru anglických parků, postupně zde přibývaly

pseudohistorické stavebí prvky, které jakoby vypadly z romantických románů. V roce

1889 Friedrich Leopold von Engloffstein nechal lesopark osadit tisíci azalkami a rododendrony

které lákají v době květu turisty z celého světa. Dokonce se zde pořádá Festival květů.

Park se dá přirovnat k našemu Průhonickému, kde také rostou rododendrony a azalky v

pevném spojení s jehličnany, ale narozdíl právě od Kromlau jsou rozesety po celém

parku v různých skupinách či jednotlivě. V Kromlau tvoří rododendrony celé souvislé spodní

patro parkové výsadby. Nejkrásnější je park buď v květnu, kdy jsou rododendrony v

květu, anebo pak na podzim,kdy duby a buky v parku hrají zlatými tóny.....

Jak já se na tohle místo těšila! A jako obvykle, když se na něco těším, dopadne to katastrofálně.

A taky dopadlo... díky teplému počasí bylo všechno už skoro odkvetlé, jezírko skoro vypuštěné

a navíc celé obehnané velmi nevzhledným drátěným plotem. Dnes tedy se podíváme na Ďáblův most.

I když jak na jedné stažené fotce uvidíte že na mostě stojí lidé, nesmí se po něm chodit, přestože

vypadá velmi bytelně když u něj stojíte. Na fotkách naopak vypadá velmi křehce. Byl postaven v letech

1863 - 1882 z čediče který sem byl navezen ze Saského Švýcarska a Polska. Zajímavostí je, že byl

v lomech po vylámání očíslovaný a namístě podle čísel a požadavků architekta seskládán do

konečných architektonických prvků.

---

Takhle mne tedy přivítalo prázdné jezírko

Umělý čedičový ostrov. Čedič ovšem pravý ...

Právě pro tento pohled je most ikonickým místem pro fotografy

Bohužel díky vypuštěnému jezírku odraz ve vodě neutvoří onen pomyslný kruh. Ještě štěstí, že

zklamaní a naštvaní fotografové v plotě roztáhli dráty, aby se alespoň dal objektiv protáhnot

tak aby dráty nepřekážely a dalo se alespoň nafotit něco kde by dráty a plot nepřekážel. I tak

pozadí hyzdí ohromná tabule informující že se vše děje za peníze z EU

A nakonec fotky, které jsem si stáhla z netu jejichž autoři měli větší štěstí než já ...

Já chápu, že za počasí nikdo nemůže, vloni zas prý bylo všechno pomrzlé. Že most a okolí

potřebuje opravit také chápu. Ale co nechápu je, že se zde muselo platit plné vstupné.

Když jsme předloni byli v Kittenbergerovských zahradách v dobu, kdy jejich hlavní

zimní atrakce, vánoční nasvícení, ještě nebylo vidět ( ve dvě odpoledne i v zimě je ještě

hodně světlo) vstupné nám slevili o 2 €. Nu co, jiný kraj, jiný mrav. Ale přes všechny tyto

dost zásadní mínusy musím říct, že první zastávka byla krásná. A hodila se. Ony totiž z našeho směru

jsou tato místa dost daleko a tak přejezdy autousem jsou časově dlouhé takže se

člověk velmi rád po nich projde. A navíc po té napohled únavné cestě fádní krajinou to bylo vítané

osvěžení ....