12 června 2018

Vodopády Myrafäll 2. část ...



V první části jsme skončili v místech, kde se doposud klidnější a menší vodopády
začaly pomalu měnit v poněkud dravější a vyšší. Tady už se mnohem víc podobaly
vodopádům jak jsem si je představovala. A rozhodně jsem nebyla zklamaná.
Tady jsem si totiž konečně mohla vyzkoušet i naplno focení vody
s delším časem. Navíc díky jejich dravosti nebylo nutné
dávat až tak moc dlouhý čas a tak se aparát dal v
pohodě udržet, případně položit na zábradlí
a i bez stativu jsou fotky ostré ...







Ve střední části vodopádů stával kdysi mlýn. Dnes je tu z něj jen zbytek
zdí




Cik cak vodopád


A z větší dálky




Dnes to byl trochu nášup fotek a stejně tak zítra, myslím že ale roztahovat vodní fotky
na více dnů po těch lijácích, které zas v noci řádily asi není to pravé ořechové Mrkající

11 června 2018

Vodopády Myrafäll 1. část ...



Když jsme v celku schvácení výstupem Kamennou soutěskou opět dorazili k Babušce Jagušce
trochu se omyli a osvěžili zastávkou, pokračovali jsme dál po značení směrem k poslední
části výletu a to k vodopádům Myrafäll. Nedovedla jsem si představit co mne vlastně čeká, jak
vysoké či mohutné jsou. Sice jsem si na netu předem trochu zastávky sondovala, ale znáte to
na fotkách bývá skutečnost dosti zkreslená. Nicméně jednalo se o vodu, živou a proudící a na to
jsem se děsně těšila. Sestup k vodopádům nás dovedl k horní nádrži od níž se pak vydáváme
po mnoha dřevěných schodech a lávkách k samotným vodopádům. Jsou mnohdy popisované jako
nejkrásnější místo Vídeňských Alp a opravdu tomu tak je. Alespoň z mého hlediska. Jsou
divoké ale zároveň i romantické. Živé a občas i hlučné, protože jimi denně proteče 5 milionů
litrů vody. Není divu, že při dolní nádrži vznikla malá vodní elektrárna a na samotných
vodopádech stával kdysi i mlýn. Výškový rozdíl mezi horní a dolní nádrží je 125 m z nichž
každý je jinak krásný. Je tu i hodně živo, turistů tu je mnoho, ale dá sei krásně fotit, můstky
jsou docela široké a nikomu tak moc nepřekážíte. A pro nás Čechy bohužel, jakmile
vás vidí jinozemci fotit, zůstanou v klidu stát a počkají až si nafotíte
co chcete. To my bohužel neumíme. Strkáme a drcáme do fotografů,
lezeme jim nevychovaně do záběrů a jinak ztěžujeme
jejich koníček ....


Nad horní nádrží nás přivítalo ještě malé jezírko



Horní nádrž v níž se zrcadlí okolní vrchy


A už se dostáváme k vodpádům samotným ....


.... zatím ještě krotkým ....


Říčka Myra




... tady už začínají trochu divočit ...


A protože fotek je hodně, rozdělila jsem je na více částí ...

09 června 2018

Kamenná soutěska Steinwandklamm ...



Pro další část výletu opravdu potřebujete mít srdce na pravém místě
a ne v kalhotách jako já. A milovat feraty. Já tedy na tohle opravdu nemám.
Ne že bych se bála výšek, lezu pořád ještě vysoko po stromech při průklestu
výšky mi moc nevadí a netrpím závratí na třetí šprušli žebříku. Spíš je to
o tom, že počítačový povaleč jako já, nemá zrovna super kondičku na to lozit
po deseti metrových a vyšších žebřících, navíc se skoro dvoukilovým aparátem
na krku. Přesunuli jsme se totiž z pohodového procházení po Hohe Wand do
Kamenné soutěsky Steinwandklamm. Nicméně Gutensteinské Alpy jsme neopustili,
jen se místo nahoru vypravíme trochu dolů, abychom se tedy stejně nakonec
dali do dost náročného stoupání krasovou vápencovou roklí kterou vytvořil
v těchto vápencích tající alpský ledovec, a následně domodelovaly další
přírodní vlivy. Roklí občas protéká příležitostný potok Klammbach. Zvláště při
jarním tání nebo po velkých deštích.

V roce 1884 vybudoval rakouský Klub turistů v soutězce průchody po dřevěných
schodech a můstcích a v roce 1927 zde vznikla i feratová část. Soutěska
leží mezi městy Pernitz a Furth an der Triesting. Přístup do ní je od restaurace
Jagasitz (my jí říali Babuška Jaguška) po šotolinové cestě která spadá dost příkře
dolů do údolí kde je pokladna a turniket, kterým se protáhnete do samotné stezky.
Začínáme na 549 m.n.m. abychom se opět vyšplhali nahoru a oklikou dorazili opět
k Babušce Jagušce ve výšce 706 m.n.m. Ze soutěsky nemám moc fotek, za prvé
na úzkých můstcích a schodech jsem nechtěla zdržovat za mnou jdoucích dalších
sto lidí, a za druhé, funěla jsem jak sentinel a byla jsem ráda, že se vůbec udržím
na nohou. Ale musím zas s radostí konstatovat, že se mnou šel pár mlaďáků
o dobrých 35 let mladších a na konci cesty byly naprosto stejně vyflusovaní jak já ...


Vítejte v Kamenné soutězce ...


Příležitostný potok Klammbach. Naštěstí ještě trochu tekl, někdy je zde vůbec sucho


I tady je na snímku voda, i když to tak nevypadá


Cesta nikam. Tady se tak skály zajímavě překrývaly, že vám lidé jdoucí
před vámi zničehož nic zmizeli z očí, jako by se do země propadli


Paní která šla přede mnou a seděla vedle mne v autobusu měla tedy můj velký
obdiv. Věk kolem sedmdesátky, ale šlapalo jí to jk hodinky. Je to velká výletnice
jezdí během roku hodně na takové jednodenní zájezdy






Pohled od tzv. Turecké jeskyně kde soutěska jejím průchodem končí. Pak už jen vás čeká
odpočinková rovinka a široká pohodlná cesta mírně klesající zpět k Babušce Jagušce


U Jagušky vás takto opět přivítá pohled na Schneeberg


Bylo to v době, kdy se nám trochu pokazilo krásné slunečné počasí a občas
zabouřilo a spadlo i pár kapek. Po výstupu soutěskou to chvilkové ochlazení
přišlo velmi vhod


A Schneeberg konečně ukázal na chvíli svou tvář


Další naše kroky už vedly lukami a lesem mírně z kopce až k horní nádrži u hospody Karnewirt
a odtud dolů údolím říčky Myra s jejími dost vodnatými vodopády až k dolní nádrži v obci Muggendorf ...


08 června 2018

Vždyť létat je tak snadné .... anebo ne?






Po té, co jsme si ukázali jak vlastně takový start paraglidu vypadá
se podíváme jak to vypadá když si jen tak lehce kloužete vzduchem
a pod vámi se rozkládá krásná krajina. Někdy byla na nebi
docela slušná zácpa, divila jsem se, jak to zvládají
nezamotat se navzájem do sebe ....














Jde to i ve dvou ...


A takhle to vypadalo z vyhlídky na západní straně hory


Příště se už zase sneseme z výšin na zem a vnoříme se do hlubin
Kamenné soutěsky ...

07 června 2018

Vždyť létat je tak snadné ....


Poslední, na co se z návštěvy v NP Hohe Wand podíváme, je to, jak je
jednoduché létat. Tedy pro ty, kterým v hrudi tluče odvážné srdce. Ono
to vypadá jednoduše, ale musí mít člověk odvahu k tomu jedinému a
poslednímu kroku do prázdna. Nedaleko od vyhlídky je i startovací plocha
pro paraglidisty a rogalisty. Dalo by se říct, že Hohe Wand je jejich ráj.
Vlastně jsou tu dvě, jedna slouží paraglidům a ta druhá, delší, rogalům.
Nicméně obojí využívá oboje. V době naší návštěvy bylo ve vzduchu asi
osm paraglidů, z toho jeden tandemový. Jak to vypadá, a co takový
start obnáší se podíváme dnes. Před návratem k autobusu
jsme načapali jednoho letce, který se právě
připravoval ke startu ...



Paraglidisté mi tak trochu připadají jak nějaké hmyzí larvy nebo kukly
s tím vzdušným lehátkem na zádech


Správně rozložit je základ. Jinak sbalený paraglid je docela malý balíček, nikdo
by to ani neřekl, že na něčem takovém se dá létat


Rozmotat a správně rozložit i řídící lanka


Podívat se z hrany dolů, jak fouká vítr. Tady se řídí jen klackem zapíchnutém
v zemi na kterém je přivázaná igelitová páska


Poslední kontrola lanek ...


.... počkat pár minut na ten správný vzdušný proud ....


.... nabrat vzduch do komor ...


.... popojít v klidu na kraj a ....


.... letím! ....



Dalo by se krátce říct že pán zašustil a odšustil. Nebylo opravdu slyšet jen nic jiného
než zašustění nafouknutých komor a poté paraglidu který nabral vzduch a vznesl se.
Jinak je tu absolutní ticho, jen občas prořízne vzduch ostré zasyčení paraglidu
vybírajícího nad vaší hlavou zatáčku...