Dárek k narozeninám ....

.... ne k mým, nebojte žádné chlubení nebude, ono ani není čím. Narozeniny, a to 450té,

slaví letos v březnu litomyšlský zámek. 18.3. 1568 po poradě s astrology, položil nejvyšší

kancléř Českého království Vratislav z Perntštejna základní kámen této jedinečné renesační

památky,která se dostala až na seznam památek UNESCO a jako dárek nejen pro zámek ale i

občany Litomyšle a přilehlého okolí byla uspořádaná výstava květinových aranžmá v přízemních

renesančních místnostech zámku, aby si návštěvníci připomněli atmosféru doby 16. století

a alespoň na chvíli dostaly sály svou renesanční podobu, která se po mnoha opravách po

požárech více či méně setřela. A je jasné, že ani já, ani dcera jsme si nemohly

tuto příležitost nechat ujít a v sobotu jsme se v mrazivém a větrném

odpoledni vydaly schovat do zíámeckých sálu. Jenže ani tady

jsme si moc tepla neužily, když jsme došly do

posledního sálu, měla jsem ruce pěkně

prokřehlé. Alespoň ta aranžmá

vydrží ve formě ....

---

Hned při vstupu do sálů nás čeká toto ....

Jídelna nás zve, takže se do ní zítra podíváme ....

A ještě jaro .... tedy u mne doma

Vloni na podzim, jsem si koupila v Kaufu zlevněné cibule na jaro. Měli také směs různých

cibulovin tón v tónu. Takže jsem sáhla po barvě fialové, už jen proto, že v nabídce byl

vysoký česnek, jehož velká fialová kulatá květenství mne už dávno okouzlila. Takže něco

šlo do země, ale něco jsem si zasadila do různých květináčů a nechala si je rozkvést doma.

Jedněmi z těch, kdo mi zkrášlují parapety, jsou i tyto tulipány. ....

Konečně jsem se taky dokopala k tomu, zkusit nasadit na toho starýho Nikkora mezikroužky.

Oproti Heliosu a Industaru na něm i ten nejtenčí dělá ohromné přiblížení, takže když chci

zaostřit, musím nacpat objektiv úplně k danému květu, což zas způsobí že do něj drknu a on se

pak klepe. No těhle pár fotek je zkušebních, tak je berte z rezervou. Ale myslím, že speciálně

u toho Nikkora to chce opravdu na stativ.....

A od zítra budou zas články ve znamení nádherných květinových aranžmá. Litomyšlský zámek slaví 450. let od

zahájení jeho stavby a tak v jeho renesančních místnostech (jediných dochovaných v původním stavu) byla

opět výstava květinových aranžmá. Což jsem samozřejmě nemohla opominout ....

Jaro, je jaro, Béďo, vstávej! ....

..... ti z vás, kteří už máte něco za sebou, si určitě vzpomenete na tuhle

scénu z kresleného filmu Méďa Béďa, tedy toho prvního, kdy malý Bubu budí

Béďu v brlohu. Pokaždé když někde ta slova čtu nebo slyším, tak mi v hlavě

naskočí. I když na mnoha místech jak republiky, tak Evropy sice nic nenasvědčuje

tomu, že by mělo přijít za čtyři dny a vesele se chumelí a mrzne, prostě je to tak

a přesto vlak nejede. A tak jsem si na dnešek připravila pár jarních foteček

z minulého týdne .... byla jsem hlídat Bobuli a tak jsem s kočárkem

brouzdala po stezce pro pěší která vede kousek od domu

dcery. Bylo na sluníčku teploučko a tak jsem se

chvíli vyhřejvala na lavičce ....

---

V jedné zahrádce jsem natrefila na kvetoucí vilín

A na stezce už vykukovaly kočičky

U nás sice jaro moc nebouří, ale aspoň nesněží a ani nemrzne. Na zahradě se ale nic moc

dělat nedá, a tak razíme s dcerou na zámek, kde se koná květinová výstava k 450. výročí

od založení litomyšlského zámku Vratislavem z Pernštejna. Téma je renesance a výstava je

v jediných původních renesančních místnostech zámku které se ještě ve své podobě

zachovaly.

Kdo je kdo? .....

Když jsem dneska viděla u dcery na fb její fotku a malý Bobule s tím, že psala o tom

že určitá podoba tam je, nevydržela jsem a hrábla do fotek. Protože, a to se nechci

vytahovat, větší podobu vidím mezi sebou a Bobulí, pár fotek jsem vybrala a pro

porovnání udělala jednu koláž. Nechám na vás posoudit jestli tomu tak je nebo ne ...

Jedna fotka je mého synka. Poznáte která?

A když už jsem tak hrabala a hledala udělala jsem ještě další koláž s tématem

Jak šel čas

A poslední historie, pět generací žen naší rodiny. Není tam Bobule protože

se jedná o fotky dospělých . Ale jednou tam Bobule taky bude mít své místo ....

Skrze listí ....

Třebová na třetí ....

Dneska je to o chlubení ....

..... nejdřív zahrada. Na ní, ale i na sebe jsem během posledních dvou měsíců myslela a pořídila

si něco málo co mi zlepší její údržbu ale i jí, doufám ještě zkrásní. Poslední týden třetinové akce

v Mountfieldu jsme vyrazili pro novou sekačku. Ta naše sice ještě funguje, ale vzhledem k tomu

že se s ní neustále zlobím protože nefunguje tohle a támhleto, startuje taky jak se jí chce tak jsem

prostě zavelela a jelo se. Většinu roku na zahradě všechny práce na dělám sama, tak chci mít

také veškerý pracovní komfort. Sekačku jsem měla v plánu už déle, ale nakonec jsem si říkala

že bude lepší počkat na předsezónní akce. A vyplatilo se. Z původní ceny dost přes dvacet tisíc

za sedm a půl se to vyplatilo. Pokud vydrží stejných víc než dvacet let mám na dlouho vystaráno.

Tento týden zas pro změnu měla litomyšlská prodejna narozeniny a tak měli na všecho poloviční

ceny. Minule jsem v těch třetinových prošvihla mulčovací kůru, tak jsem to chtěla teď napravit.

No sice pytel za 55 nebo 85 Kč je určitý rozdíl, nicméně pořád lepší než za 170 Kč. A jelikož už

moje plotové nůžky taky nejsou to co bývaly, zakoupila jsem i jedny nové s hodně dlouho lištou

a tak v pohodě dosáhnu podstatně do větší výšky než s těmi původními. Ty ještě poslouží na

chatě, na břečťan budou dobré...

Ale nejen mechanizace dělá zahradu, ale hlavně to jsou květiny. K MDŽ mi muž nekoupil

květiny řezané, anóbrž cibule a hlízy do záhonů. A pěkně se rozšoupnul. A abych ještě

měla co dělat, než jsme jeli do toho Mountfieldu, zastavili jsme se v Lidlu kde ještě

stále měli spousty cibulí, cibulek ale i trvalek. Ještě jsem tedy něco dokoupila, ale hlavně!

mám svou vysněnou magnólii soulangeanu a krásný růžový klematis montana. A jelikož se mi

to stále zdálo málo, ještě k tomu přibyly dva pytlíčky lilií které jsem taky koupila v Mountfieldu.

Do truhlíků dorazila první várka objednaných begónií od jednoho z nejlepších českých šlechtitelů

Ladislava Urse. Už jednou jsem od něj měla a byla to nádhera. Však se tu taky pod okny zastavovalo

hodně lidí a obdivovalo je. Měla jsem některé fotky i na blogu. Další přijdou jako rostliny

protože v hlízách už nebyly. To mi ani tak moc nevadí, vyzjistila jsem přímo od pana Urse

jak na ně aby měly co největší hlízy a mohly přezimovat. No a co ještě přijde, jsou objednané

plnokvěté čemeřice různých barev. Za to může Libby a její odkaz na zahradnictví kde je nabízí.

A to bych nebyla já, abych ještě nezapátrala a tak jsem našla ještě jedno

a celkem by mělodorazit jedenáct rostlin. Ta jedna je tedy

jednoduchá nicméně v pastelových barvách...

A tady jsou moje akvizice. Sada cibulovin v oranžové barvě, červená kana a pryskyřníky

jsou od manžela, zbytek, tedy galtonie, zlatý česnek, modrofialový a bílý flox, heliopsis a

růžové geranium, magnólie a klematis a lilie asijské a orientální už jsou moje akvizice.

.... a teď focení. Na fb jsem v jedné skupině kde se soustředí lidé stejně postižení

focením jako já. Každý měsíc se fotí na dané téma (však jsem od nich čerpala náměty

na TM když jsem dělala admina na blogu Fotografia) po dlouhé době jsem poslala

na téma Sám dvě fotky. Protože se mi dostalo od Čerfa, kterého si za jeho fotky

i rady velmi vážím kladného ohodnocení fotky která tu byla nedávno, žebráka se

psem v náručí na Karlově mostě, zkusila jsem právě tuhle poslat. A jaké bylo mé

překvapení když jsem se dostala ze 150 zaslaných fotek z celé republiky do TOP10.

Ostatně tu fotku jsem uveřejnila na PEXu, kde také mám malou galerii, a i zde

se dočkala velmi kladných ohlasů. Jelikož jsem si ale nemohla úplně

vybrat odměnu která platila jen na Slovensku, dostala jsem

tenhle diplom a příslib admina, že ještě něco vymyslí

abych nepřišla zkrátka ....

.... a nakonec ocenění blogu. Na to, že je v téhle podobě jsem přišla dost pozdě

čímž se tedy omlouvám Magicmaxovi který si s tím dal práci

to ocenění vytvořit ....

A co mi udělalo velkou radost je to, že se mi po ix letech podařilo znovu donutit

hvězdník ke kvetení. To je zatím poprvé. Normálně mi nikdy znovu už nerozkvetl.

Je možné, že to bude tím, že na část zimy jsem cibuli dala do lednice.

Ohlédnutí za rokem 2017 .... Prosinec

Jen pár dní po posledním návratu jsem si zase zbalila věci a vrátila se zpátky

do Prahy. Tentokrát s dost nepříjemným posláním. Za prvé zjistit co se vlastně

s maminkou stalo, a za druhé začít kolečko po úřadech kvůli různým papírům.

Co všechno budu muset zařizovat mi řekla sociální pracovnice v nemocnici. Já

sama ani netušila co vlastně bude potřeba. A že toho bylo tedy dost. Hlavně jsem

potřebovala vědět co se vladstně stalo a co vlastně mamince je. Ovšem to co mi

doktor řekl jako první diagnózu mne hodně překvapilo.Creutzfeldt - Jacob.

Více známá jako Nemoc šílených krav. To bylo hodně velké překvapení, ale jelikož

nebyla ještě hotová všechna vyšetření bylo to jako jedna z možností. Horší snad

ještě bylo to, že maminka byla tak dezorientovaná a vyděšená, že sestrám neustále

utíkala z pokoje a tak jí museli nejen medikačně zklidnit ale i připoutat k lůžku.

To byl asi ten nejhorší pohled. Neustále se škubající a tápající ruce, a nesrozumitelná

řeč, protože léky účinkovaly pomalu a k tomu maminka neměla své zuby, takže povídat

si s ní vůbec nešlo. Tehdy jsem měla na něco, čemu se říká bůh strašnou zlost za tu

nespravedlnost. Dobří lidé jsou postihování a hajzlové se těší přízni. Chtělo se mi

strašně pryč, ale musela jsem ještě čekat na sociální pracovnici abychom se domluvily

co všechno musím zařídit, kam dát jakou žádost. Hned na začátku mne doktor rovnou

upozornil, že domů se už nevrátí, protože to její psychický stav prostě nedovoluje.

Když jsem konečně z nemocnice vypadla, byla jsem tak hotová, že

jsem jen zajela k Andělu nakoupit zásoby nutné k pobytu, ale

hlavně víno, protože jsem tu sklínku vážně potřebovala

a jela domů. Vlezla jsem si do sprchy a dlouho pod

ní stála protože to bylo nejen příjemné, ale

zvláštně osvobozující ...

---

První prosincový den jsem stále ještě pod dojmem minulého dne vzala

foťák a jela si vyčistit hlavu. Začala jsem tak nějak stále v duchu těch

nemilých zpráv a jako první zastávka byl nově zrekonstruovaný Malostranský

hřbitov. Dlouhou dobu byl ve velmi neutěšeném stavu až se konečně našlo

pár nadšenců a ti mu vrátili alespoň část z jeho původní podoby a důstojnosti

Byť jsem fotila na takovém místě, nálada se mi pomalu začala zlepšovat. Navíc i začalo

pomalu vylejzat sluníčko a slibovalo hezký den... tak jsem si sedla na tramvaj a jela do

centra. Tady jsem se do focení natolik ponořila, že jsem pomalu přestala na všechno

ostatní myslet. Navíc jsem si zašla za kamarádkou do práce a tam se mohla aspoň ze všeho

vykecat. Ne nadarmo se říká že sdílená bolest, poloviční bolest. Po odchodu od kamarádky jsem

se ponořila do starých uliček Prahy a jen tak jsem bloumala a čekala kde se zas vynořím

Druhý prosincový den, respektive pozdní odpoledne jsem vyrazila do Prahy znovu.

Tentokrát kvůli slavnostnímu rozvícení vánočního stromu na Staroměstském náměstí.

Lidí hafo, místa na focení minimum, fronty u stánků a nebezpečí vylití punče nebo svařáku

na hlavu. Ale hlavně vánoční nálada díky tomu nula...

V týdnu jsem ještě oběhla nějaké úřady a jela domů. Začalo mi tím tak pendlování mezi Rybníkem

a Prahou, zhruba týden doma, týden v Praze. Ne vždy jsem ale měla chuť a náladu někam vyrazit

fotit, povětšinou jsem buď obcházela různé instituce, nebo seděla v křesle a čučela do blba.

Maminku mezitím přeložili z neurologie na LDN, stále se čekalo na přesnou diagnózu.

Maminka sice byla už klidná, ale začínala se nořit čím dál tím hlouběji do svého světa

z kterého se ještě občas zas vrátila zpátky. Ani nepoznala že jí přeložili jinam,

pořád se domnívala že je snad v nějakém jiném patře domu kde bydlela celý život.

Až při jedné z posledních návštěv minulého roku konečně zazněl definitivní verdikt.

ALZHEIMER ....

S tím se také vynořil další problém. Hledat příslušný DS kde se o pacienty s touto

diagnózou starají. Napsala jsem do nějakých deseti o kterých jsem věděla že jsou

státní, protože na soukromé při platbě od 25000 do 50000 Kč za měsíc prostě nedosáhnem

ani náhodou. Spolu se sociální pracovnicí jsme vybraly čtyři, dva v Praze, jeden tady

v Litomyšli a jeden v Ústí nad Orlicí. Ozvaly se mi dva, jeden pražský (momentálně stop stav)

a ten v Ústí ( to samé). Později do LDNky volali i z toho druhého pražského, ale

byť jsou zařízení specializované na tuto diagnózu odmítli maminku že je pro ně

moc těžký případ. Tudíž zatím čekáme a čekáme a čekáme ...

Sedmnáctý prosincový den jsem při procházce po zahradě našla rozkvetlé

fialky pod sněhovým příkrovem ...

..... a večer po odpoledním hustém sněžení jsem nafotila tuhle větvičku ...

Osmnáctý prosincový den jsem si trošku hrála

Dvacátý osmý prosincový den jsem si zas hrála u dcery ...

Konec loňského roku byl tedy hodně vypráskaný, tudíž nějaká vánoční nálada nevládla ani náhodou.

Byla jsem vůbec ráda, že jsem stihla vůbec upéct nějaké cukroví, trochu uklidit a zvládnout

štědrovečerní večeři.

Když jsem přemýšlela jak a čím zakončit tahle ohlédnutí, včera při sledování Českých lvů

jsem na to přišla. Dvěma podobami jedné písničky, skvělé " Variace na renesanční téma "

Jednou v podání samotného Vladimíra Mišíka a podruhé její nejnovější podobu kterou

zpívá se svým synem Adamem. Ten je otci neskutečně hlasově podobný, a když vidím

fotku Vladimíra Mišíka z mládí, tak i fyzická podoba je hodně velká...

Letos jsem zatím byla za maminkou jednou, další návštěvy byly kvůli chřipkové epidemii

zakázané. Doufám že už bude brzy odvolaný a já zas za ní vyrazím.

Ohlédnutí za rokem 2017 .... Listopad

Co říct o listopadu. Za mne asi to, že to je měsíc, který bych stejně jako únor,

z roku klidně vyškrtla. Loňský byl navíc hnusně rozblemcaný a deštivý, jen

minimálně se ukázalo sluníčko. Proto jsem taky nafotila velmi málo fotek.Vůbec

mě to netáhlo ven. Byla jsem zas jednou v Praze a následně na chatě, ale

bylo to už takové smutné rozloučení a zazimování. Navíc začala strašně kouřit

krbová kamna, protože už mají zanesený komín a tak tam letos jako

první musí jet muž aby ho vyčistil.Jak se tam letos dostanu já ani

nevím, protože tu budu teď vždy jen nakrátko a tak to vidím

tak, že budu asi jen v bytě u maminy, dojíždět sem a tam

z Mníšku je jak časově, tak finančně náročné ....

---

Čtvrtý listopadový den jsem zkoušela novou akvizici. Foťák i objektiv. I když možná

podle rozkvetlé růže to na listopad rozhodně vypadat nebude ....

.... taky by to mohlo vypadat třeba na takový březen ...

Devátý listopadový den už vypadal tedy podstatně víc podzimně

Tentokrát jsem nejela nejdřív na chatu a pak do Prahy, ale jelikož sousedka se

domluvila s mamčinou obvoďačkou na tom že se tam s ní mám ukázat, aby jí mohla

udělat odběry aby se ukázalo co jí vlastně trápí. I když určité podezření jsme už

se sousedkou měly, ale nějak se s tím člověk nechce smířit. Tentokrát měla

mamina dobrý den, protože se ani nestavěla proti tomu abychom k té lékařce

šly. Dokonce si i vesele vykračovala. Naštěstí doktorka má ordinaci hned vedle

domu kde mamina bydlí, takže cestu zvládla bez větších problému. I když mi po

první návštěvě doktorka tvrdila, že jí vůbec nepřipadá divná, ani zmatená, teď

už mi sama přiznala, že se jí to nějak nelíbí v jakém stavu mamina je. Vždyť od

poslední náštěvy zhubla pět kilo (aby ne, když jedla jen když se jí chtělo, a to měla

dovoz jídla. Jenže už si neuměla to jídlo druhý den ohřát, nebyla schopá pochopit

jak mikrovlnku pustit) a i s tou orientací už to nebylo tak slavné. Ale napsala jí

nějaké vitamíny a domluvily jsme se, že je sousedka bude mamince chodit dávat.

Dovedla jsem jí tedy zas domů, sbalila si saky paky a vyrazila na chatu.

Osmnáctý listopadový den jsem si vyrazila na procházku za krásného slunného

dne, kterých už bylo pomálu. Však taky domů jsem docházela za slabého deště.

Na zahradu jsem ještě vytáhla heldu a obešla jí, než začalo definitivně

pršet

Protože se zkazilo počasí, kamna začala definitivně stávkovat rozhodla jsem

se, že nebudu na chatě tak dlouho jak jsem měla v plánu, a vrátila se domů dřív

Poslední listopadový den jsem nafotila na zahradě tohle ....

Druhý den na to mi volala sousedka, že maminku odvezli do nemocnice na neurologii

a že po vyšetření jí snad zas přivezou domů, ale že mám urychleně přijet a vzít si jí

k sobě, neboť ostatní nájemníci usoudili, že je pro dům nebezpečná. Její odvoz se totiž

neobešel bez asistence policie a hasičů, protože upadla a vzpříčila se ve výklenku za

dveřmi, a nemohla ani odemknout a klíče samozřejmě byly v zámku. Takže nakonec

hasiči našli okno které bylo otevřené na mikroventilaci, otevřeli ho a kuchyní

se dostali dovnitř. Byla to pro mne rána a jednání ostatních nájemníků mne vytočilo

do běla a tak jsem řekla, že já přijedu až budu moct a že teprve pak se uvidí jak budu

postupovat dál....