03 března 2015

Květy, květy, KVĚTY !!!!!



Po každé zimě mám hroznej absťák po květech, vůni a barvách.
Hned druhý den po sv. Štěpánovi většinou zlikviduju vánoční svícny a adventní věnec na stole
(stejně většinou opadává a svíčky jsou shořelé) a jak nejrychleji to jde, upaluju do města abych
si tam koupila něco rychleného. Lhostejno co, ale hlavně živého, barevného a případně i voňavého
Letošní zima nezima ovšem v té touze vede. Šedá, bez sněhu, bez slunce prostě bez toho, co by
alespoň na chvíli oblažilo oko barevným kontrastem, byť jen bílo - něco.
Takže když jsem zjistila že v sobotu vykvetla celá řada drobnokvětých krokusů podél ohraničení
záhonu pod terasou, skákala jsem dva metry vysoko. Koněčně trocha barevnosti když se dívám z
okna i venku, nejen doma na parapetech. Bylo to raz dva. V pátek nic a v sobotu po poledni
kouknu z okna a hele ! BARVY !
Rozkvetly najednou na všech místech kde jsou vysazené nebo zůstaly po různých opravných zásazích.
Na ty velkokvěté si ovšem ještě nějakej čas budu muset počkat, ty teprve nesměle vystrkují první
centimetry lístků. Dokonce mi letos vykvetly krokusy dřív než talovíny, jenže ti byli chudáci pod
vrstvou spadaného listí z dřišťálu, takže neměli moc šanci. Sněženky na zahradě nemám,
takže letošní poslíci jara jsou jednoznačně krokusy !


A tady je fešáky máme





Ovšem dneska vypadaly takhle .... mohlo být i hůř, podle té metelice která byla v noci



A abych měla barevno i doma, od muže jsem dostala k narozeninám tuhle krásku




A tahle mi už chvilku kvete



Když jsem vzala v sobotu odpoledne Bobeše poprvé na delší procházku těšila jsem se že v chatách nafotím
nějaké sněženky, už proto že já je na zahradě nemám. Jenže žádné jsem nikde neviděla. U mnohých chat
byly záhonky přikryté netkanou textílií takže jestli pod ní něco kvetlo, nebylo to vidět ....
Tak alespoň nějaký vřesovec a talovín se našel




A už i tyhle chlupatky jsou k vidění




02 března 2015

V Díře není vůbec veselo .....



Ne, nebojte se, pod poněkud možná trochu zavádějícím názvem
se skrývá moje kulturněvzdělávací plkání o jednom filmu a ne žádné sprosťárny. I když....
Jako každý rok jsem byla docela zvědavá na Českého lva. Na to jak se s tím opět nový
moderátor popasuje, jak se kdo bude minuty hřát ve světle reflektorů, komu bude
děkovat a jak bude moderátorovi připravovat horké chvíle tím že bude přetahovat určený
čas. Ale hlavně na nominované filmy. Co si budeme povídat vzniká u nás filmů dost.
Ovšem s kvalitou je to už horší. Jenže i to je objektivní. Jak se říká někdo má rád
vdolky, jiný zase holky a tak i vkus lidí je rozličný. Někomu sedí filmy nenáročné,
třeskutě komediální s dějem nad kterým se nemusí moc přemýšlet, někdo naopak
má rád filmy které mu předkládají téma na zamyšlení, musí děj sledovat protože
mívá dvě nebo tři linky které jsou pro rytmus filmu důležité a hlavně pak pro jeho
konec. Přiznávám že já si raději dám líbit ten druhý tip filmů a tomu odpovídá
i jeden z nominovaných filmů který svých třináct nominací proměnil ve tři, a to v kategoriích
nejočekávanějších, hereckých.

Už delší dobu se v Praze nechodí na dobré herce do Zlaté kapličky jak tomu kdysi bývalo,
ale do úplně jiného divadla , o poznání menšího a mladšího dobou svého vzniku a to
do divadla Dejvického. Plejáda herců v čele s Ivanem Trojanem láká na kvalitu jak
v divadelních představeních tak i ve filmech. Jména jako David Novotný, Martin Myšička,
Radek Holub, Simona Babčáková, Lenka Krobotová, Táňa Wilhelmová, Jaromír Plesl,
Václav Neužil či Miroslav Krobot jsou vždy zárukou kvality výkonů. Ať už jednotlivě
ve filmech jiných tvůrců nebo pohromadě. A právě tahle partička se podílela na vzniku
velmi hořké komedie Díra u Hanušovic.
Režisér Miroslav Krobot skvěle vykreslil ve svém scénaři to co zná opravdu dobře, život
v malé vsi v Jeseníkách. Rozmanité figury, noblesní ale i ty zemité, jejich každodenní
radosti i strasti. Jejich přání a tužby ale i rezignaci a smíření s životem o kterém
měli úplně jiné představy. Schválně jsem si četla komentáře a je jasné že tenhle
film patří k těm který vyvolává velké emoce. A velké nepochopení. Ti kteří žijí na vsi se brání
že to tak není,že je to jen zase výmysl Pražáků (přitom režisér Krobot pochází právě z takové díry)
a ti kdo žijí v městech (schválně nepíšu Pražáci) zase mají ze svých dovolenkových pobytů
naprosto stejné zkušenosti. Z mého městsko - vesnického pohledu se stavím za Krobotovo
vidění. Navíc v podobné "díře " žijem. Místě kde taky nic není. S tipy podobnými
těm z filmu.
O co tedy jde?
Učitelka němčiny Maruna (Táňa Wilhelmová) místo aby někde zúročila ve
škole své znalosti jazyka točí ve vesnické hospodě pivo. Touží sice po lásce a muži, ale těch
se jaksi moc nedostává. Jsou sice tři, ale dost nepoužitelní. Staromládenecký starosta
(Ivan Trojan) který víc času tráví na posedech nebo přestavbou zbořeniště v rodinný dům
si najde jen občas chvíli na rychlý sex s Marunou někde ve skladu, mentálně trochu zaostalý
Olin (Jaroslav Plesl) místní hrobník, ministrant a podržtaška, využívaný na různé manuální
práce a "podnikatel" pokrývač a klempíř Kódl který ovšem nenechá žádnou sukni
na pokoji. Její sestra Jaruna, zdravotní sestra a miláček jinak velmi panovačné matky
(Johana Tesařová) při první příležitosti mizí za postarším Němcem Hansem do Mnichova.
Pitoreskní trio Laďa, Balin a Laďova Stará v podání Hynka Čermáka, Davida Novotného
a Simony Babčákové žijící ve zvláštním manželském trojspolku a pracujícím v lese
který se nakonec postará o jediný i když tragický rozruch v jinak ospalé díře.
Žádná s postav není ani kladná ani záporná, ani černá ani bílá. Jsou to
prostě "obyčejní" venkovští burani kteří nejdou pro sprosté slovo daleko. A že těmi
se film jen hemží. Jenže ..... ono to tam skvěle pasuje, je to těm lidem vlastní
a navíc díky skvělé práci maskérů a kostymérů to z úst jinak velmi decentních
herců nezní ani násilně. A navíc, všem dohromady to skvěle odsejpá. Je vidět
že režisér své ovečky má zmáknuté z divadla a ví jak na ně. Táňa Wilhelmová
opět ukazuje že role žen s "děr" po celé republice skvěle zvládá, Ivan Trojan je
herec kterému uvěříte jak naprostého blba( Václav) tak despotického otce
(starý Karamazov) nebo frustrovaného manžela který se zamiluje do mladé dívky
(Samotáři). Skvělé výkony jsou ale vlastní všem kdo se na filmu podílejí.
To že dostal Českého lva Ivan Trojan za hlavní mužskou roli ano, že dostal
Českého lva za vedlejší mužskou roli Jaroslav Plesl ano, ale nepochopila jsem
proč dostala Českého lva za vedlejší ženskou roli Lenka Krobotová za Jarunu.
Ne že by nehrála dobře, ale tahle postava je ve filmu dost upozaděná,
spíš bych řekla že by si jí víc zasloužila buď Táňa Wilhelmová nebo Simona Babčáková.
Jak už jsem zmínila na začátku, někdo rád vdolky, jiný holky. Já mám ráda
tenhle druh filmů který po závěrečných titulcích vás nepustí hned z křesla
nebo sedačky v kině protože vás donutí se zamyslet nad vlastním životem.
Jsem nebo nejsem na tom líp?


Díra u Hanušovic / Nowhere in Moravia
2O14
Režie: Miroslav Krobot
Scénář: Miroslav Krobot, Lubomír Smékal
Hrají: Tatiana Wilhelmová, Lenka Krobotová, Ivan Trojan, Jaroslav Plesl, Simona Babčáková, Johana Tesařová,
David Novotný, Hynek Čermák, Martin Myšička ....


01 března 2015

Dóm sv. Štěpána Vídeň


Je to neuvěřitelné, a po kolech kdy jsem už chtěla
vším prásknout protože bylo minimum zájmu je tu kolo poslední. Tedy poslední
kolo základní celoroční části. Až bude znám vítěz tohoto posledního tak se dáme
do hledání té nej stavby celého roku. Nejdřív ze všech kategorií které se zúčastnily
a pak tu opravdu nej, nej ..... A pokud se vám tohle představování líbilo, může
třeba pokračovat dalším ročníkem nebo se může zase hledat to nej v jiné podobě.
Napadlo mne že tu je spousta kytičkářek i těch kdo kytky rádia krásně fotí takže by to
mohlo být něco z této oblasti . To si nechám projít hlavou nebo si ráda nechám navrhnout
něco od vás.
Jelikož jde o kolo poslední, můžete se tentokrát pěkně rozjet jak s počtem fotek
tak třeba i údaji. Je to taková třešnička na závěr tak ať za to stojí Mrkající .

Já si nechala na tohle kolo kostel kterému jsem věnovala hodně focení při naší
adventní návštěvě Vídně. A aby taky ne, když je její nádhernou dominantou srovnatelnou
s chrámem sv. Víta. Ostatně nebýt novodobé dostavby věže byl by sv. Vít největší
a nejkrásnější gotickou katedrálou v Evropě. Bohužel takhle mu ten primát vzal
právě sv. Štěpán. Jelikož je k němu opravdu mnoho co říct, tentokrát dávám text
převzatý z tety Wiki. A to jen co se týče popisu jeho historie.

Historické počátky kostela sahají až k roku 1137, kdy byla mezi markrabětem Leopoldem IV. a pasovským biskupem uzavřena smlouva, na jejímž základě stavba začala. Slavnostně vysvěcen byl románský kostel o 10 let později, tedy v roce 1147. Do dnešní doby se žádná z jeho částí nedochovala, známy jsou pouze půdorysné rozměry. Na poměry ve kterých vznikal, byl kostel velmi naddimenzovaný - je možné, že už tehdy tím byla projevena snaha o zřízení biskupského sídla. Kostel byl postaven na periferii města - vně jeho hradeb a dlouho se věřilo, že to byla vůbec první stavba na tomto místě, ale jak ukázaly archeologické nálezy z roku 2000, už od 8. století zde bylo pohřebiště a s ním tedy téměř jistě i nějaký kostel.
Mezi lety 1230-1263 došlo k pozdně románskému rozšíření kostela v jeho západní části - byl přistavěn westwerk, tvořen dvěma Pohanskými věžemi a mezi nimi umístěnou Obří branou. Původ těchto názvů je nejasný. Ke stavbám věží bylo používáno starého římského (tedy pohanského) zdiva. Jiní poukazují na vzdálenou podobnost s islámskými minarety. Pojmenování brány bývá odvozováno od mamutí kosti ze sbírky kuriozit císaře Fridricha III. objevené při výkopových pracích pro základy severní věže, která měla být zavěšena nad vstupním portálem. Jiné teorie vidí původ názvu ve středověké němčině.
Od roku 1304 probíhalo další rozšiřování kostela. K východní straně, a tentokrát již v gotickém slohu, byl přistavěn jako trojlodní hala tzv. Albertinský chór, pojmenovaný podle vévody Albrechta II., který stavbu podporoval a za jehož vlády byl dokončen. Slavnostně vysvěcen byl chór pasovským biskupem 23. dubna 1340.
12. července 1359 vévoda Rudolf IV. Habsburský, zvaný Zakladatel, položil zhruba v místech dnešní jižní věže základní kámen k novému gotickému rozšíření "jeho" kostela. Angažovanost Rudolfa v této věci byla velmi významná. Sňatkem s Kateřinou Lucemburskou se stal zetěm Karla IV., jehož konkurence byla podstatným motivem Rudolfova myšlení i jednání. Podobně jako jeho tchán pozvedl význam Prahy, chtěl Rudolf pozvednout význam Vídně a učinit z ní důstojné vévodské sídlo. Vídeň však stále neměla své biskupství, což v tomto ohledu působilo velmi negativně. Chrám tedy vyrůstal částečně jako prostředek k naplnění zmíněných cílů, částečně i jako konkurence k pražské katedrále. Ne vše se Rudolfovi plně podařilo, ale jeho zásluhou byl v roce 1365 Stephansdom povýšen na kolegiátní kostel.
V následujícím století probíhaly stavební práce sice pomalu, ale stále kupředu. Po obou stranách románské západní stavby byly přistavěny dvojice nad sebou ležících kaplí. V roce 1433 byla pod vedením Jana z Prachatic dokončena jižní věž a dále bylo vybudováno nové podélné trojlodí jako pseudohala. Jeho zdi rostly zpočátku jako vnější skořápka kolem původní románské stavby, která byla snesena v roce 1430. Poté co byl vytvořen krov se v roce 1446 pod vedením Hanse Puchsbauma začalo se zaklenutím.
Dalším politikem, který s kostelem spojil své jméno byl císař Fridrich III.. Dosáhl toho, co Rudolf IV. už nestihl: Podle původního Rudolfova konceptu položil v roce 1450 základní kámen ke stavbě severní věže, obdobné jako té jižní, a při své druhé cestě do Říma v roce 1469 dosáhl založení vídeňského biskupství. Chrám byl povýšen na biskupský kostel.
Na počátku 16. století byla ale severní věž hotová jen z poloviny a středověké ideály velkolepé stavby začaly ustupovat do pozadí. Částečně zřejmě i z finančních důvodů byla v roce 1511 stavba přerušena a roku 1578 ukončena kupolí ve stylu renesance Hansem Saphoyem.
17. století znamenalo vliv baroka na vybavení dómu. Z těchto dob pochází množství oltářů, z nichž nejvýznamnější je raně barokní zvýšený oltář od Johanna Jacoba a Tobiase Pocka z roku 1647 věnovaný svatému Štěpánu a zobrazující jeho ukamenování.
Během celé 2. světové války, navzdory blízkým bombovým útokům, nebyl dóm významněji poškozen. Změna nastala až v posledních válečných dnech, mezi 11. a 13. dubnem 1945, kdy jiskra z okolních hořících domů zapříčinila požár. Škody byly obrovské - shořel celý krov, klenba nad chórem se zřítila, byla zničena císařská empora, varhany a obrovský zvon - tzv. Pummerin - se z jižní věže utrhl a spadl hluboko do věžní haly. Dóm se zdál být ztracen, přesto bylo vzápětí začato s jeho intenzivním obnovováním a 23. dubna 1952 byl celý slavnostně znovuotevřen.


Kdo ve Vídni byl a okolo dómu chodil ví že fotit ho není vůbec sranda, místa málo
lidí moc a bez příslušných skel je to fuška, takže doufám že se vám moje fotky
budou alespoň trochu líbit .....


Jak kostel během let nabýval na velikosti a kráse.
červená linka označuje původní románskou stavbu.
Zelená westverk
Fialová Albertinský chór
Modrá gotické rozšíření Rudolfem IV.

Všudypřítomné stanoviště kočárů je samozřejmě i z boku dómu




Kostel se neustále udržuje, opravuje a čistí. Takže některé jeho části jsou
zahaleny v krycích plachtách .....




Jelikož hlavní věž zvaná Štěpánek je vysoká 262 metrů a tím patří mezi světové unikáty
dostat ji celou do záběru aby byly vidět i detaily se nedá takže jsem si tu a tam něco
přiblížila a udělala výřez.








Proti stavbě Haas Hausu se zvedla velká vlna kritiky. Vídeňákům se zdálo že se tato novostavba nehodí
jako protějšek dómu, že to snižuje z určitých stran jeho pohlednost. Ale když zjistili že se naopak dóm
krásně zrcadlí na fasádě trochu se s ní smířili ....


Musím říct že mne mrzí že nemám vyfocenou Obří bránu, protože přes ty šílený davy lidstva se nedalo ani chvilku
najít volné místečko či chvíli kdy by do vás nikdo nestrkal. Bohužel musím říct že většina těch strkalů byli buď Češi
nebo Slováci. Tuzemci či jiní turisté vždy počkali když viděli že fotíte aby vám nevlezli do záběru nebo
aby do vás nedrkli. Takže jsem fotila jen to co bylo nad hlavy lidí. Večerní projekce na různé budovy
byly hodně časté a jsou zřejmě oblíbené ..... a že dóm vypadá úžasně nejen za dne
ale i za tmy je evidentní !


28 února 2015

Vyhlášení výsledků jedenáctého kola soutěže....



Po včerejšku jsem chtěla původně psát zcela jiný článek,
a to o tom jak se mi líbil jeden z českých filmů nominovaných na Českého lva 2015.
Jenže pohled na kalendář mne v tom zarazil protože je dnes čas na vyhlášení výsledků
dalšího kola Sakrálek. Tudíž filmové plkání se odsouvá na jindy. Únor trošku zkrátil dobu
pro hlasování ale i tak s velkým náskokem vyhrál jeden kostel kde jsem tak trochu na
rozpacích jestli jsem nebo nejsem slepá a jestli neztrácím trochu rozum protože
v nadpise je sice TRNAVA, nicméně v článku, alespoň já, pak všude vidím TMAVA. Ale snad mě
Hanka vysvětlí jak to je správně. Tím jsem tedy i prozradila výherce, nebo ještě správněji
výherkyny (aby nedošlo ke sporu jako třeba teď v Kanadě o to že hymna je genderově
nevyvážená, neboť se tam zpívá jen o synech a ne také o dcerách země .....)



Kostely

(Sceneryphoto)



A jelikož tahle soutěž zahrnuje i kaple tak i bez jediného hlasu
vítězí jako jediný zástupce těchto staveb příspěvek pořadatelky. No vypadá to hodně blbě
já vím, jenže když jiný příspěvek s kaplí nedošel .....

Kaple

(VendyW)


Tak Hanko, jak to tedy je? TRNAVA nebo TMAVA? Ať mám jasno já i Hela, která mne na to upozornila.....Smějící se

26 února 2015

Šplouchnutí druh ..... Siluety



Na druhé šplouchnutí do Mikovi řeky za měsíc únor jsem si vybrala téma Siluety.
Bylo teď pár slunečných dní a tak se mi přímo před nosem zjevilo pár siluetek pštrosího
peří které mám šoupnuté ve váze. Takže téma fotek na tenhle měsíc bylo naprosto jasné.

Přechodová fotka, silueta vzoru na zácloně .....




A jedna duhová která se promítala na zeď. Je to část záclonky mezi skly okna. Nevím proč se
na zeď promítl jen takovýhle kousek, fyzika nikdy nebyla mou silnou stránkou .....

24 února 2015

Tak mne ještě napadlo ..... 200 let Dandie Dinmonnt teriérů podruhé



Dnes končí ve Skotsku slavnostní setkání chovatelů
Dandie Dinmont teriérů z celého světa.Takže mne ještě napadlo ukázat
vám obrázkově jak toto setkání vypadalo. Konalo se u příležitosti 200. výročí
první zmínky o tomto plemeni okatých šviháků. Nějak víc se nebudu rozepisovat
protože většinu jsem napsala už v tomto článku. Dnes je to spíš z míst
konání jak své fotky vkládali na fb účastníci setkání, jeden dva historické obrazy
a krátké shrnutí co všechno vlastně toto plemeno zaznamenalo ve své historii.
Navíc setkání neušlo ani médiím a tak regionální BBC o něm natočila malý příspěvek
na který je zde odkaz. Doufám že půjde .... Poznámka: Pokud vám odkaz půjde
všimněte si věkového složení chovatelů. Jó, až budu velká, chtěla bych být
evropským důchodcem .....


Setkání se účastnilo přesně 50 dandíků, samozřejmě s největším zastoupení těch domácích.
Program byl přebohatý i když chybka se vloudila v podobě deštivého a nevlídného anglického
počasí. Hlavním pořadatelem byl Paul Keevil který získal přezdívku Mister Dandie. Když se na něj
podíváte je vám to hned jasné. Je velkým propagátorem téhle v Anglii překvapivě málo
početné rasy, byť tu je domovem.
Navíc se dandíci dočkali velkého ocenění, neboť jim Richard, vévoda z Buccleuch jako vůdce klanu
věnoval jejich osobní vzor tartanu při návštěvě účastníků na jeho panství Bowhill, kde se také
dandíci za dob Waltera Scotta chovali.


Ještě dvě historická vyobrazení .... tady se to ještě nezdá že jde o dandíka


..... ale tady už je podoba jasná


Společné foto před Bowhillem


Setkání navštívil i samotný Sir Walter Scott


Paul Keevil a jeho Georgie, po 170 letech první dandík v chovné stanici na Haining House


Foto na v parku na Haining House


Haining House a velká pozornost věnovaná tomuto setkání i od lidí kteří dandíky nechovají či nevlastní


A opět společné foto na Haining House


Richard, vévoda z Beccleuch, který osobně účastníky setkání přijal na Bowhill House.
Pořadatelé Paul Keevil a Mike Macbeth (známé historické jméno :) )


Někteří účastníci to vzali opravdu poctivě. Když do Skotska tak jedině v kiltu !


Něco zajímavostí o dandících. Pokusím se přeložit .....


24. února 1815 Sir Walter Scott zveřejnil svou novelu Guy Manering a plemeno tak získává své jméno
podle hlavní postavy Dandie Dinmonta

Dandie Dinmont teriér se stává jako plemeno poprvé světovou celebritou, pořizuje si ho královna
Victorie.

Dandie Dinmont teriér se chová ve dvou barevnostech. Pepřové a hořčicové se zřetelnou hedvábnou
čupřinou a má oduševnělé oříškově hnědé oči.

Dandie se objevují i na obrazech malíře mnoha psích ras Thomase Gainsborougha, a to v roce 1770

Dandie Dinmont teriér jsou jediným plemenem na straně dobra, protože jejich majitelem je i
Sir Alec Guinnes, představitel Obi Wan Kenobiho z Hvězdných válek.
(Dalším kdo je chová je americký herec Bill Cosby známý z Cosby show. Dva psi z krví z tohoto chovu
jsou od předloňska i v Čechách)

Dandie jsou jediné plemeno, kterému bylo přiznáno právo nosit skotský tartan. A to přímo
hlavou klanu, Richardem vévodou z Beccleuch.


Tolik obrazově o setkání chovatelů a majitelů těchto úžasných psích krasavců a šviháků.
(Dandie - švihák)