To co potřebuji jsou nervy jak špagáty
na všechny pazdráty, co kolem se rojí
a na nás se hojí....
To co potřebuji jsou mergličky
do prázdné kasičky, která se díky nim
celičká zcvrkla....
To co potřebuji je sluníčko,
aby mi kratičko zasvítilo a náladu
pozdvihlo, v té smutné šedi...
To co potřebuji je spřízněná dušička,
která si se mnou u kafíčka promluví
a všechno stýskání, smutek a žal mi rozmluví ...
To co potřebuji je svět který mne objímá,
který mne zajímá a který tepe,
a ne zaprděné vesnické nebe....
To co potřebuji je teploučký pelíšek,
k tomu pár skleniček dobrého pití
a vědomí toho, že konečně jiné bude naše žití...
To co potřebuji jsou jistoty, ty správné
hodnoty na mincích v prasátku,
abych věděla, že neskončím ve chládku
...pod mostem...
To co potřebuji... co vlastně potřebuji?
Milovat a snít.
Radovat se a bdít.
Zpívat a tančit.
A žít, hlavně žít....!
Moje blogová kamarádko (kamaráde),
OdpovědětVymazat:)
OdpovědětVymazat[1]: A teprve teď - výstižné a smutně hezké. Škoda toho, jak se cítíš.
OdpovědětVymazatKrása. To totiž potřebují všechny lidské bytosti, ale ... snad je to dobou, že předstíráme, že jsme něco víc než osttaní a stále se od ostatních distancujeme a odcizujeme se starým řátelům ...? Každý touží po pohlazení, ale sám jej není schopen nabídnout ... i když by třeba rád.
OdpovědětVymazatJe to nějaké smutné. Já bych ještě dodala, že potřebuji zdraví.
OdpovědětVymazatZase bude líp!!!Z mého stestícka,které jsem dostala na Nový rok,zbyly uz jen dva trílístky,coz je zajímavé,dlouho byly ctyrlístky.Az se z nich staly trí...
OdpovědětVymazatKrásné životní kredo...to všechmo potřebuji také. A domnívám se že my všichni.
OdpovědětVymazatA moc ti to sluší. Opět.
OdpovědětVymazatJá potřebuji trochu přibrzdit.
OdpovědětVymazatŘekla jsi všechno, i to zdraví je v tom obsažené, jinak bys neměla to, co bys chtěla. Já ale tvrdím, že je potřebné nejen brát, ale i dávat. Prostě oboustranně. Ke stáří se přání člověka zvrhne v jedno jediné- mít někoho blízkého, prostě nezůstat sám jako kůl v plotě.
OdpovědětVymazatMoc pěkné, Vendy!
OdpovědětVymazat[4]: Tak to my všichni....mě o tom trošku povídej
OdpovědětVymazat[5]: Lidé se odnaučili být jeden vůči druhému sdílní a nabízet své srdce otevřeně či pomáhat. Ani se nedivím většinou za to sklidí buď posměch nebo řádné klepnutí přes prsty. Tak to prostě nedělají. Ale pohlazení a objetí od těch které milujeme nebo máme rádi dělá moc
OdpovědětVymazat[6]:Že by štěstíčko něco naznačovalo? Já mám červené třílisté a zelené čtyřlístkové, jen ho nechávám přes zimu zatáhnout. To červené ne, ale zase mi ho chodí ožužlávat kočky, takže asi taky půjde do klidu.
OdpovědětVymazat[8]: Díky,já se ale na fotkách na sebe nemůžu moc koukat
OdpovědětVymazat[9]: Někdo potřebuje přidat, někdo zase ubrat. Nevím co z těch bodů se ještě může zlepšit, začínám být ze všeho strašně rozčarovaná, smutná a naštvaná. Ale to je víc lidí, to je mi jasný. Už mi nějak ani nejde to mé oblíbené Carpe Diem.
OdpovědětVymazat[10]: Být sám je na stáří asi to nejhorší, můžeš mít i velku rodinu, ale jak přestaneš být pro ně užitečná postupně budeš odsunována na vedlejší a vzdálenější kolej.Až nakonec zjistíš že tam už nic nejede...
OdpovědětVymazat[11]: Třeba klamu tělem,co ty víš?
OdpovědětVymazat[18]: ... a víš, že bych tomu i věřila?! Rozhodně by to bylo lepší, než opravdový smutek.
OdpovědětVymazatPotřebuji to samé,ale neumím to tak hezky napsat.Jen nesouhlasím s tím zaprděným vesnickým nebem.To bych neměnila
OdpovědětVymazat[20]: No jo, když já jsem prostě člověk ruchu a města a ani těch dvacet let na vsi na tom nic nezměnilo, spíš je to horší. Víc a víc se mi stýská
OdpovědětVymazat