Třebová na třetí ....

Dneska je to o chlubení ....

..... nejdřív zahrada. Na ní, ale i na sebe jsem během posledních dvou měsíců myslela a pořídila

si něco málo co mi zlepší její údržbu ale i jí, doufám ještě zkrásní. Poslední týden třetinové akce

v Mountfieldu jsme vyrazili pro novou sekačku. Ta naše sice ještě funguje, ale vzhledem k tomu

že se s ní neustále zlobím protože nefunguje tohle a támhleto, startuje taky jak se jí chce tak jsem

prostě zavelela a jelo se. Většinu roku na zahradě všechny práce na dělám sama, tak chci mít

také veškerý pracovní komfort. Sekačku jsem měla v plánu už déle, ale nakonec jsem si říkala

že bude lepší počkat na předsezónní akce. A vyplatilo se. Z původní ceny dost přes dvacet tisíc

za sedm a půl se to vyplatilo. Pokud vydrží stejných víc než dvacet let mám na dlouho vystaráno.

Tento týden zas pro změnu měla litomyšlská prodejna narozeniny a tak měli na všecho poloviční

ceny. Minule jsem v těch třetinových prošvihla mulčovací kůru, tak jsem to chtěla teď napravit.

No sice pytel za 55 nebo 85 Kč je určitý rozdíl, nicméně pořád lepší než za 170 Kč. A jelikož už

moje plotové nůžky taky nejsou to co bývaly, zakoupila jsem i jedny nové s hodně dlouho lištou

a tak v pohodě dosáhnu podstatně do větší výšky než s těmi původními. Ty ještě poslouží na

chatě, na břečťan budou dobré...

Ale nejen mechanizace dělá zahradu, ale hlavně to jsou květiny. K MDŽ mi muž nekoupil

květiny řezané, anóbrž cibule a hlízy do záhonů. A pěkně se rozšoupnul. A abych ještě

měla co dělat, než jsme jeli do toho Mountfieldu, zastavili jsme se v Lidlu kde ještě

stále měli spousty cibulí, cibulek ale i trvalek. Ještě jsem tedy něco dokoupila, ale hlavně!

mám svou vysněnou magnólii soulangeanu a krásný růžový klematis montana. A jelikož se mi

to stále zdálo málo, ještě k tomu přibyly dva pytlíčky lilií které jsem taky koupila v Mountfieldu.

Do truhlíků dorazila první várka objednaných begónií od jednoho z nejlepších českých šlechtitelů

Ladislava Urse. Už jednou jsem od něj měla a byla to nádhera. Však se tu taky pod okny zastavovalo

hodně lidí a obdivovalo je. Měla jsem některé fotky i na blogu. Další přijdou jako rostliny

protože v hlízách už nebyly. To mi ani tak moc nevadí, vyzjistila jsem přímo od pana Urse

jak na ně aby měly co největší hlízy a mohly přezimovat. No a co ještě přijde, jsou objednané

plnokvěté čemeřice různých barev. Za to může Libby a její odkaz na zahradnictví kde je nabízí.

A to bych nebyla já, abych ještě nezapátrala a tak jsem našla ještě jedno

a celkem by mělodorazit jedenáct rostlin. Ta jedna je tedy

jednoduchá nicméně v pastelových barvách...

A tady jsou moje akvizice. Sada cibulovin v oranžové barvě, červená kana a pryskyřníky

jsou od manžela, zbytek, tedy galtonie, zlatý česnek, modrofialový a bílý flox, heliopsis a

růžové geranium, magnólie a klematis a lilie asijské a orientální už jsou moje akvizice.

.... a teď focení. Na fb jsem v jedné skupině kde se soustředí lidé stejně postižení

focením jako já. Každý měsíc se fotí na dané téma (však jsem od nich čerpala náměty

na TM když jsem dělala admina na blogu Fotografia) po dlouhé době jsem poslala

na téma Sám dvě fotky. Protože se mi dostalo od Čerfa, kterého si za jeho fotky

i rady velmi vážím kladného ohodnocení fotky která tu byla nedávno, žebráka se

psem v náručí na Karlově mostě, zkusila jsem právě tuhle poslat. A jaké bylo mé

překvapení když jsem se dostala ze 150 zaslaných fotek z celé republiky do TOP10.

Ostatně tu fotku jsem uveřejnila na PEXu, kde také mám malou galerii, a i zde

se dočkala velmi kladných ohlasů. Jelikož jsem si ale nemohla úplně

vybrat odměnu která platila jen na Slovensku, dostala jsem

tenhle diplom a příslib admina, že ještě něco vymyslí

abych nepřišla zkrátka ....

.... a nakonec ocenění blogu. Na to, že je v téhle podobě jsem přišla dost pozdě

čímž se tedy omlouvám Magicmaxovi který si s tím dal práci

to ocenění vytvořit ....

A co mi udělalo velkou radost je to, že se mi po ix letech podařilo znovu donutit

hvězdník ke kvetení. To je zatím poprvé. Normálně mi nikdy znovu už nerozkvetl.

Je možné, že to bude tím, že na část zimy jsem cibuli dala do lednice.

Ohlédnutí za rokem 2017 .... Prosinec

Jen pár dní po posledním návratu jsem si zase zbalila věci a vrátila se zpátky

do Prahy. Tentokrát s dost nepříjemným posláním. Za prvé zjistit co se vlastně

s maminkou stalo, a za druhé začít kolečko po úřadech kvůli různým papírům.

Co všechno budu muset zařizovat mi řekla sociální pracovnice v nemocnici. Já

sama ani netušila co vlastně bude potřeba. A že toho bylo tedy dost. Hlavně jsem

potřebovala vědět co se vladstně stalo a co vlastně mamince je. Ovšem to co mi

doktor řekl jako první diagnózu mne hodně překvapilo.Creutzfeldt - Jacob.

Více známá jako Nemoc šílených krav. To bylo hodně velké překvapení, ale jelikož

nebyla ještě hotová všechna vyšetření bylo to jako jedna z možností. Horší snad

ještě bylo to, že maminka byla tak dezorientovaná a vyděšená, že sestrám neustále

utíkala z pokoje a tak jí museli nejen medikačně zklidnit ale i připoutat k lůžku.

To byl asi ten nejhorší pohled. Neustále se škubající a tápající ruce, a nesrozumitelná

řeč, protože léky účinkovaly pomalu a k tomu maminka neměla své zuby, takže povídat

si s ní vůbec nešlo. Tehdy jsem měla na něco, čemu se říká bůh strašnou zlost za tu

nespravedlnost. Dobří lidé jsou postihování a hajzlové se těší přízni. Chtělo se mi

strašně pryč, ale musela jsem ještě čekat na sociální pracovnici abychom se domluvily

co všechno musím zařídit, kam dát jakou žádost. Hned na začátku mne doktor rovnou

upozornil, že domů se už nevrátí, protože to její psychický stav prostě nedovoluje.

Když jsem konečně z nemocnice vypadla, byla jsem tak hotová, že

jsem jen zajela k Andělu nakoupit zásoby nutné k pobytu, ale

hlavně víno, protože jsem tu sklínku vážně potřebovala

a jela domů. Vlezla jsem si do sprchy a dlouho pod

ní stála protože to bylo nejen příjemné, ale

zvláštně osvobozující ...

---

První prosincový den jsem stále ještě pod dojmem minulého dne vzala

foťák a jela si vyčistit hlavu. Začala jsem tak nějak stále v duchu těch

nemilých zpráv a jako první zastávka byl nově zrekonstruovaný Malostranský

hřbitov. Dlouhou dobu byl ve velmi neutěšeném stavu až se konečně našlo

pár nadšenců a ti mu vrátili alespoň část z jeho původní podoby a důstojnosti

Byť jsem fotila na takovém místě, nálada se mi pomalu začala zlepšovat. Navíc i začalo

pomalu vylejzat sluníčko a slibovalo hezký den... tak jsem si sedla na tramvaj a jela do

centra. Tady jsem se do focení natolik ponořila, že jsem pomalu přestala na všechno

ostatní myslet. Navíc jsem si zašla za kamarádkou do práce a tam se mohla aspoň ze všeho

vykecat. Ne nadarmo se říká že sdílená bolest, poloviční bolest. Po odchodu od kamarádky jsem

se ponořila do starých uliček Prahy a jen tak jsem bloumala a čekala kde se zas vynořím

Druhý prosincový den, respektive pozdní odpoledne jsem vyrazila do Prahy znovu.

Tentokrát kvůli slavnostnímu rozvícení vánočního stromu na Staroměstském náměstí.

Lidí hafo, místa na focení minimum, fronty u stánků a nebezpečí vylití punče nebo svařáku

na hlavu. Ale hlavně vánoční nálada díky tomu nula...

V týdnu jsem ještě oběhla nějaké úřady a jela domů. Začalo mi tím tak pendlování mezi Rybníkem

a Prahou, zhruba týden doma, týden v Praze. Ne vždy jsem ale měla chuť a náladu někam vyrazit

fotit, povětšinou jsem buď obcházela různé instituce, nebo seděla v křesle a čučela do blba.

Maminku mezitím přeložili z neurologie na LDN, stále se čekalo na přesnou diagnózu.

Maminka sice byla už klidná, ale začínala se nořit čím dál tím hlouběji do svého světa

z kterého se ještě občas zas vrátila zpátky. Ani nepoznala že jí přeložili jinam,

pořád se domnívala že je snad v nějakém jiném patře domu kde bydlela celý život.

Až při jedné z posledních návštěv minulého roku konečně zazněl definitivní verdikt.

ALZHEIMER ....

S tím se také vynořil další problém. Hledat příslušný DS kde se o pacienty s touto

diagnózou starají. Napsala jsem do nějakých deseti o kterých jsem věděla že jsou

státní, protože na soukromé při platbě od 25000 do 50000 Kč za měsíc prostě nedosáhnem

ani náhodou. Spolu se sociální pracovnicí jsme vybraly čtyři, dva v Praze, jeden tady

v Litomyšli a jeden v Ústí nad Orlicí. Ozvaly se mi dva, jeden pražský (momentálně stop stav)

a ten v Ústí ( to samé). Později do LDNky volali i z toho druhého pražského, ale

byť jsou zařízení specializované na tuto diagnózu odmítli maminku že je pro ně

moc těžký případ. Tudíž zatím čekáme a čekáme a čekáme ...

Sedmnáctý prosincový den jsem při procházce po zahradě našla rozkvetlé

fialky pod sněhovým příkrovem ...

..... a večer po odpoledním hustém sněžení jsem nafotila tuhle větvičku ...

Osmnáctý prosincový den jsem si trošku hrála

Dvacátý osmý prosincový den jsem si zas hrála u dcery ...

Konec loňského roku byl tedy hodně vypráskaný, tudíž nějaká vánoční nálada nevládla ani náhodou.

Byla jsem vůbec ráda, že jsem stihla vůbec upéct nějaké cukroví, trochu uklidit a zvládnout

štědrovečerní večeři.

Když jsem přemýšlela jak a čím zakončit tahle ohlédnutí, včera při sledování Českých lvů

jsem na to přišla. Dvěma podobami jedné písničky, skvělé " Variace na renesanční téma "

Jednou v podání samotného Vladimíra Mišíka a podruhé její nejnovější podobu kterou

zpívá se svým synem Adamem. Ten je otci neskutečně hlasově podobný, a když vidím

fotku Vladimíra Mišíka z mládí, tak i fyzická podoba je hodně velká...

Letos jsem zatím byla za maminkou jednou, další návštěvy byly kvůli chřipkové epidemii

zakázané. Doufám že už bude brzy odvolaný a já zas za ní vyrazím.

Ohlédnutí za rokem 2017 .... Listopad

Co říct o listopadu. Za mne asi to, že to je měsíc, který bych stejně jako únor,

z roku klidně vyškrtla. Loňský byl navíc hnusně rozblemcaný a deštivý, jen

minimálně se ukázalo sluníčko. Proto jsem taky nafotila velmi málo fotek.Vůbec

mě to netáhlo ven. Byla jsem zas jednou v Praze a následně na chatě, ale

bylo to už takové smutné rozloučení a zazimování. Navíc začala strašně kouřit

krbová kamna, protože už mají zanesený komín a tak tam letos jako

první musí jet muž aby ho vyčistil.Jak se tam letos dostanu já ani

nevím, protože tu budu teď vždy jen nakrátko a tak to vidím

tak, že budu asi jen v bytě u maminy, dojíždět sem a tam

z Mníšku je jak časově, tak finančně náročné ....

---

Čtvrtý listopadový den jsem zkoušela novou akvizici. Foťák i objektiv. I když možná

podle rozkvetlé růže to na listopad rozhodně vypadat nebude ....

.... taky by to mohlo vypadat třeba na takový březen ...

Devátý listopadový den už vypadal tedy podstatně víc podzimně

Tentokrát jsem nejela nejdřív na chatu a pak do Prahy, ale jelikož sousedka se

domluvila s mamčinou obvoďačkou na tom že se tam s ní mám ukázat, aby jí mohla

udělat odběry aby se ukázalo co jí vlastně trápí. I když určité podezření jsme už

se sousedkou měly, ale nějak se s tím člověk nechce smířit. Tentokrát měla

mamina dobrý den, protože se ani nestavěla proti tomu abychom k té lékařce

šly. Dokonce si i vesele vykračovala. Naštěstí doktorka má ordinaci hned vedle

domu kde mamina bydlí, takže cestu zvládla bez větších problému. I když mi po

první návštěvě doktorka tvrdila, že jí vůbec nepřipadá divná, ani zmatená, teď

už mi sama přiznala, že se jí to nějak nelíbí v jakém stavu mamina je. Vždyť od

poslední náštěvy zhubla pět kilo (aby ne, když jedla jen když se jí chtělo, a to měla

dovoz jídla. Jenže už si neuměla to jídlo druhý den ohřát, nebyla schopá pochopit

jak mikrovlnku pustit) a i s tou orientací už to nebylo tak slavné. Ale napsala jí

nějaké vitamíny a domluvily jsme se, že je sousedka bude mamince chodit dávat.

Dovedla jsem jí tedy zas domů, sbalila si saky paky a vyrazila na chatu.

Osmnáctý listopadový den jsem si vyrazila na procházku za krásného slunného

dne, kterých už bylo pomálu. Však taky domů jsem docházela za slabého deště.

Na zahradu jsem ještě vytáhla heldu a obešla jí, než začalo definitivně

pršet

Protože se zkazilo počasí, kamna začala definitivně stávkovat rozhodla jsem

se, že nebudu na chatě tak dlouho jak jsem měla v plánu, a vrátila se domů dřív

Poslední listopadový den jsem nafotila na zahradě tohle ....

Druhý den na to mi volala sousedka, že maminku odvezli do nemocnice na neurologii

a že po vyšetření jí snad zas přivezou domů, ale že mám urychleně přijet a vzít si jí

k sobě, neboť ostatní nájemníci usoudili, že je pro dům nebezpečná. Její odvoz se totiž

neobešel bez asistence policie a hasičů, protože upadla a vzpříčila se ve výklenku za

dveřmi, a nemohla ani odemknout a klíče samozřejmě byly v zámku. Takže nakonec

hasiči našli okno které bylo otevřené na mikroventilaci, otevřeli ho a kuchyní

se dostali dovnitř. Byla to pro mne rána a jednání ostatních nájemníků mne vytočilo

do běla a tak jsem řekla, že já přijedu až budu moct a že teprve pak se uvidí jak budu

postupovat dál....

Ohlédnutí za rokem 2017 .... Říjen

Říjen sice už naplno ukázal, že prostě podzim je tu, že je utrum ze sluníčkem

a teplem, ale občas se nějaký krásný den přece jen zrodil. Naštěstí v době

kdy jsem to brala všemi deseti, protože jsem byla zrovna na Brdech. A to je

na podzim, když se po hřebenech zlatí stromy, krása nesmírná. Jenže tahe cesta je

ještě trochu v nedohlednu. Zatím jsem tady, uklízím částečně zahradu, konečně

jsem se dokopala k tomu, abych vybrala starý kompost, a udělala si místo na nový.

Mám tu už dva na zpracování, ale samotné mi to jde pomalu a pak, nevím pořádně

kam s ním. Něco dohazuju na záhony, něco do bylinkovníku a z části jsem udělala

bylinkovník nový. Ale nafest ho navozit na záhon se mi nechce, protože toho

plevelu co z něj je, bych ani nestíhala likvidovat. Když nejsem na

zahradě, pendluju mezi Rybníkem a Litomyšlí abych si užila

Bobuli anebo jí pohlídala, když si dcera potřebuje

něco vyřídit. To pak vezmu kočárek a

Matesa a jdem se procházet ...

---

Začátek října byl občas i deštivý a na zahradě mi začaly bujet všude možně všelijaké

houby. Sice houby sbírám, ale tyhle zahradní moc neovládám a tak je většinou

nechávám být. Krom václavavek. Ty likviduji, protože je u nich riziko toho,

že se po kořenech rozšíří na stromy. A jak známo, václavky jsou houby cizopasné.

Ale tuhle jednu jsem nejdřív zdokumentoavala. V jedenáctý říjnový den

V ten samý den, ale dopoledne po dešti jsem nafotila i kapky na túji. Tentokrát ale ne heliosem

ale starým industarem. Ten má hodně ostrou kresbu i s mezikroužky, ale chybí mu ten zajímavý

bokeh heliosu

Dvanáctý říjnový den jsem objevila nedaleko domu dcery na

prázdném pozemku tyhle krásně rozkvetlé vlčí máky. Bylo to docela překvapení,

protože za celé léto jsem nenarazila tady v okolí ani na jeden. A najednou

podzim a taková krása

A už mne čekala další cesta na Brdy, a s ní krásné babí léto. Celý předchozí týden byly nádherné

slunné dny, teplo, prostě babí léto jak má být. A tak není divu, že mne to táhlo mezi

prací na zahradě na procházky. Blíž anebo i dál ....takhle se to v lese zlatilo

o šestnáctém říjnovém dni

Hned druhý den, sedmnáctého, jsem vyrazila do Dobříše s plánem fotit u Huťského

rybníka. Jenže už podruhé jsem dorazila k vypuštěnému bahňáku. A tak nastalo dilema

co teď. Když jsem dávala dohromady první dandičí sraz, jedna z variant byla dojít

pěšky na Strž kde je památník Karla Čapka. Zkoumala jsem kudy tam jít a teď jsem si

na to vzpomněla. Ostatně zajít si na Strž znovu jsem měla v plánu hned po dalším

srazu, který se konal právě tam. A tak jsem vyrazila. Sice jsem asi dvakrát zakufrovala

ale nakonec jsem se trefila na cestu která mne navedla směrem, který už jsem znala.

Cesta k Huťskému rybníku, to jsem ale ještě nevěděla že je vypuštěnej. Ve vzduchu

ještě byl zbytek ranního oparu, ale sluníčko se už činilo ...

Den na Strži byl skvělý tím, že tu byl klid. Žádné zástupy lidí, jen sluníčko, kočka,

dva zahradníci a ochotná paní ředitelka která mi udělala v bufetu kávu a usadila

mě na lavičku i s podprdelníkem. A já si to užívala. Vzduch voněl spadaným a

hrabaným listím, já se vyhřávala a popíjela kafe a vůbec se mi nechtělo ani vracet

se na chatu, ale vlastně ani sem.

Z místa, kde sedával a psával Karel Čapek, je krásný výhled na rybník Strž. Vůbec

se mu nedivím, že patřilo k jeho oblíbeným. Myslím že i v jeho době tu byla

skála k cestě osázená skalničkami. Ostatně něco ze skalniček je tu ještě i vidět

i dnes ...

Osmnáctý říjnový den jsem se vzbudila do mlhy, která nevěstila nic dobrého. Přeci

jen ta předpověď nelhala a babí léto vzalo hodně rychlý konec. Sice se ještě trochu

sluníčko snažilo mlhu prorazit, a chvíli to vypadalo, že se mu to povede, ale když

jsem dorazila domů z lesa, definitivně souboj prohrálo a schovalo se na dost

dlouhou dobu.

Nastal čas vyrazit do Prahy za maminou, i když jsem už věděla jak z vlastní zkušenosti,

tak ze zpráv od sousedky, že se její psychický stav hodně a hlavně velmi rychle horší.

Navíc jsem se chtěla podívat na jednu fotovýstavu. Takže devatenáctý říjnový den

jsem všechno na chatě sbalila, sedla na autobus a odjela do Prahy. Jenže ačkoliv

měla být výstava otevřená, navíc i komentovaná autorem, když jsem dojela na

Malostranské náměstí a vešla do Malostranské besedy, přivítal mne nápis Dnes zavřeno.

A už podruhé jsem řešila problém kam a co, když původní plán vybouchnul. Naštěstí

Praha skýtá mnoho možností a já si vzpomněla, že věž kostela sv. Mikuláše je přístupná.

Vystoupala jsem hromadu schodů, ale byla jsem za to odměněná nádhernými výhledy

na město, bohužel ovšem dost zamlženými, protože bylo od rána dost šeredně.

Těch věcí, které jsem v náhradním programu viděla a které jsem se překvapivě dozvěděla

i z historie bylo hodně a byla jsem ráda, že jsem ho zvolila. Ještě poslední ohlédnutí

za kostelem a pomalu jsem se přes Petřín vracela domů

Doma to samozřejmě zas hodně jiskřilo, opět došlo na hádky a mě pak bylo strašně

líto, že jsem tak vybouchla, ale to by neudělal asi jen světec. Bylo víc než jasné, že

bude potřeba začít řešit stávající situaci i s obvodním lékařkou. Jenže mamina si postavila

hlavu a tak jsem odjížděla nejen rozzlobená ale i smutná.

Ohlédnutí za rokem 2017 .... Září

Po značně proflákaném a na focení hodně chudém srpnu přišlo krásné září. Sluníčko se ještě

pořád činilo a já se na jeho začátku opět vypravila na chatu a do Prahy. V půlce měsíce mne čekal

výlet do Saského Švýcarska a koncem jsme se měli celá rodina sejít na slavnostním vítání

občánků v Litomyšli. Když se tak ohlédnu, měla jsem ten minulý rok ohromné štěstí na krásné

počasí ať na pobyty na chatě tak i na výlety za hranice. I když jsem třeba odsud vyjížděla ze

zatažena, na Mníšku už bylo krásně a tak to vydrželo vždy po celý můj pobyt. Samozřejmě že

jsem za to byla vděčná, protože když je hezky, udělám vždycky víc práce. A to

popravdě potřebuju, protože se moje frekvence návštěv hodně snížila a

tak mne vždycky čekala zarostlá zahrada a zaplevelené záhonky.

Ale také procházky po okolí a relax ....

---

Pátý zářijový den a první procházka okolo mníšeckých rybníků. Že se blíží podzim ukazovaly

rozkvetlé vřesy.

Od Zámeckého rybníka je zas trochu jiný pohled na zámek.

Na louce u prvního či posledního ze tří rybníků, to podle toho jestli jdete směrem ku

či od Mníšku, jsem se snažila chytat motýly a vážky, ale zadařilo se mi jen v jednom

případě ...

Osmý zářijový den a třetí mého pobytu na Brdech byl stejně slunečný jako ten

pátý a tak jsem si udělala výšlap do vedlejší malé vísky Chouzavá. Dřív jsme

sem zajížděli na kole a manžel jsem velmi pravidelně jezdil do jedné malé hospůdky.

Jo, to se ještě byl schopnej na to kolo posadit a jet si na výlet... teď už je línej

dojít pěšky do krámu který má padesát metrů od domu a musí jet autem...

Našla jsem tu jednu novinku, a to výběh s koníky. A kde jsou koně, tam vždycky

uvíznu na delší dobu. Sednu si a ty krasavce pozoruju a pozoruju. Nebýt toho, že

se začalo zatahovat a nechtěla jsem případně zmoknout, byla bych tam vydržela

podstatně dýl...

Hned naproti přes cestu dokvétaly (alespoň jsem si to tak myslela) Slzičky panny Marie

neboli Hvozdík kartouzek. To, že jsou schopné kvést naplno ještě v říjnu jsem zjistila

při dalším podzimním pobytu na Brdech

Opět jsem se jako vždy vypravila za maminou, ale už se začínalo projevovat

její onemocnění. Jak jsme se nikdy nehádaly, tak teď to bylo co chvíli. Nedokázala

už chápat nic co jsem jí na její přání vysvětlovala, ať to bylo něco kolem telefonu

nebo to jak se používá mikrovlnka. Byla jsem u ní jen jeden den a raději jsem jela

ráno pryč, protože bylo vidět že jí to už začíná i stresovat a je na tom hůř. Ztrácely

se jí slova, nebyla schopná mi vysvětlit co hledá a nakonec se vztekle se mnou přestala

vůbec bavit. Po návratu na chatu jsem zavolala její obvoďačce jestli by se na ní nemohla

zajít podívat, protože maminu k ní dostat, byť je jen v ulici pod domem, nebylo

možné. Domů jsem se vracela s dost rozporuplnými pocity.

Celou dobu co jsem byla na chatě a v Praze, tak jsem si říkala, že mi doma

kvete po mnoha letech glorióza a já to prošvihnu a že určitě než se vrátím

tak bude po květu. Nebylo a pěkně na mne počkala v plné parádě !

Desátý zářijový den jsem jí vyfotila v plném vybarvení a kvetení.

Šestnáctý zářijový den mne čekala zase jednou cesta za hranice, a to výlet do

Saského Švýcarska. Sice poprvé se stalo, že jsme vyjížděli za ne zrovna hezkého počasí

byla místy i mlha, že nebylo vidět na pár metrů. Což zrovna není úplně dobré když

máte jet na místa kde je hlavním tématem výhled. Ale při první zastávce se

ukázalo, že opět mi je sv. Petr nakloněn a počasí se umoudřilo. Sice nesvítilo sluníčko

ale co bylo hlavní, nepršelo ! První zastávka pevnost Königstein...

Druhá zastávka stolová hora Lilienstein. Pohled na ní z Königsteinu ...

Třetí zastávka Bastei a úžasný skalní most

A konečná zastávka Bad Schandau. Tady dokonce i na dvě hodiny vylezlo

před západem sluníčko...

Ten výlet, byť dosti fyzicky náročný, byl skvělý a na dlouhou dobu mne nabyl hodně

pozitivně ...

Další akcí která se odehrála bylo vítání občánků, které pořádá Litomyšl pro své

nové obyvatele. Těm je to sice šumák, protože stejně většinu akce prospí u svých

rodičů, ale je to příležitost pro celou rodinu se sejít. Tady se totiž koná soukromé

vítání, nikdo jiný krom rodinných příslušníků se neúčastní. Akce se konala v zajímavých

podkrovních prostorách litomyšlské hudební školy.

Tolik o září. Říjen byl zas o něco chudší, i když jsem byla opět na Brdech a užívala

si krásné podzimní dny.

Ohlédnutí za rokem 2017 .... Srpen

V srpnu jsem zjistila že dát dohromady nějaké ohlédnutí je docela těžké. Nikde

jsem nebyla, nic moc jsem nedělala a vlastně se pořád jen válela na bazénu

nebo drandila se sekačkou po zahradě. Byla tu taky na týden jako každý rok

kamarádka z Prahy takže jsme jen tak krafali o životě, chlapech kteří nám

ten život nějakým způsobem komplikují, a fotila jsem opravdu jen minimálně.

Mám taková údobí, že mne nebaví se na foťák ani jen podívat, natož ho vzít

do ruky. Pak si ale k němu něco pořídím nového a zas fotím a fotím. Ale jak

jsem ten loňský rok probírala, opravdu se moje množství fotek značně snížilo

a dokonce jsou měsíce, kdy jsem nefotila vůbec. Což dřív by se mi

zdálo zhola nemožné ! Asi se buď dostávám do nějaké

celkové malomyslnosti a nenálady že mne ani

fotografická terapie nepomáhá, anebo

naopak, a já už jí přestávám

potřebovat ...

---

Tentokrát bude všechno většinou jen o květech. Na tuhle sérii fotek nafocenou

pátý srpnový den jsem docela pyšná, byť se původně zdály zcela nepoužitelné.

Jsou focené zase starým sklem a nakonec se mi jejich "zasněnost" zalíbila.

Desátý srpnový den jsem zas pro změnu fotila na téma rhapsody in blue

Dvanáctý srpnový den měla Emulka deset dní do dvou měsíců

Patnáctý srpnový den vznikla jedna ze dvou ! srpnových fotek z normálního focení.

Slámová kola na poli v Litomyšli

Dvacátý srpnový den jsem vyrazila zas jednou s Bobešem na procházku ale fotek bylo

minimálně, nelíbily se mi a tak jsem je až na tuhle všechy vymazala

Dvacátý čtvrtý srpnový den jsem opět byla za holkama a venku v kočárku jsem

nacvakala pár fotek Bobule

Dvacátý devátý srpnový den zas focení starým sklem pro změnu v pastelových barvách

Se zářím jsem se už zase stala trochu akčnější, navíc jsem měla před sebou další

z výletů za hranice všedních dnů, i naší republiky a tak jsem si to srpnové nefocení

vynahradila ....