Bobeš a Mates .......

Dneska se dostávám k fotkám, které jsem

napořizovala při posledním hlídání našeho chlupatého vnoučka.

Bobeš sice s námi na procházku nemohl, protože ho zrovna v té době opět postihla

záhadně a zdánlivě bez důvodu jeho náhlá neschopnost se uržet na zadních nožkách.

Chodil, nebo se spíš plouhal a tak musel odpočívat.

Za to Mates lítal po lese jak pošuk a evidentně si to užíval.

---

Tady to sice vypadá jako kdyby se snažil vykadit, ale to se jen usilovně drápal

do kopce

Takhle postojí jen když je už natolik utahaný, že ho na chvilku nezajímá

nic okolo.....

Po návratu z procházky jsem si střihla pár portrétů které se podařili

jen díky teleobjektivu, hlavně tedy v Bobšově případě. Ten jak se přiblížím

s foťákem, hned zdrhá. Ale jak jsem ležela na zemi a on seděl v půli zahrady

Skvěle se podařil i Mates

Skoro ukázkový výstavní postoj

Šidélka, motýlice a vážka ......

Už tady byly kytičky, pohledy do kraje, kostely,

a tak se dnes podíváme k vodě. A na živočichy zde žijící.

Jmenovitě pak na šidélka a další lítající potvory. Většina fotek

vznikla u místní přehrady a můžu říct, že jsem si tam připadala

v té trávě jak v šidélkovém ráji. Lítalo jich kolem mne na desítky,

a člověk jen registroval všude kam se podíval tyrkysově modré zadečky.

Trochu mi focení znepříjemňoval Mates, protože vždy neomylně zamířil

do místa kam jsem zrovna ostřila a prosvištěl trávou a všechny objekty

mého zájmu vyplašil. Ale i tak jsem nafotila obrázků dost a dost,

dokonce jsem nakonec i mazala, protože už by

jich bylo skoro stejných moc .....

---

Poslední tři fotky jsou z minulého týdne, kdy jsem vyrazila na procházku z chaty

do vedlejších vsí a šla kolem rybníka. Stejně jako fotky vážky. Mimo těchto

třepetalů jsem při této vycházce nalovila i spousty motýlích obrázků .....

A nakonec ještě samička motýlice. Tu jsem nafotila tady u nás

V podobném ráji jako při focení šidélek, jsem se ocitla na loukách a lesních

cestách na chatě, jen s tím rozdílem že tam bylo spousty motýlů. V jednom

místě, jsem dokonce musela dávat pozor ka šlapu, protože si tam na vlhké

zemi pošušňávali na minerálech přímo po desítkách. Ale to zas někdy jindy ....

Barevné elegie VIII .... Rododendrony

Tak, a už jsem zas doma a začne obyvklý kolotoč.

DPH, úklid, praní, výběr fotek pro další fotoknihu, uháčkovat dalších

pět Levandulinek, otrimovat Bobeše, vrhnout se na zahradu a pokrotit

odkvetlé trvalky, vyškubat miliony plevelů, připravit se na návštěvu

kamarádky která opět jako každý rok přijede. No a potom všem bych potřebovala

další kolo poustevničení. Jen bohužel nevím kdy. Zatím to vypadá tak na konec srpna.

Z toho posledního jsem si dovezla zas nějaké fotky, tentokrát spíš rázu

čistě z říše rostlinné a hmyzí. A jedno ne zrovna příjemné setkání

s něčím, co přímo bytostně nesnáším a navíc jedovatým. Jo, jo.

Když jsem jela do Dobříše, zjistila jsem na autobusové zastávce že mám

dvě zcela nečekané spolučekající. Zmije. Pro mne vidět hada znamená

neskutečný pocit hnusu, byť teď mnohé slyším, že na nich nic hnusného

není, že nejsou slizcí a že jsou vlastně krásní. Nejsou.... pro mne ne.

A to, že si vyvalují záhyby na slunku, metr a půl ode mne a je jim

fuk jestli okolo někdo dupe nebo ne, protože kousek dál je frekventovaná

D4 naprosto rozmetala všechny teorie o jejich plachosti. Oproti obrázkům

z učebnic nebyly ani šedé s klikatou černou čárou, nýbrž hnědé jako

zem na které ležely. Jelikož jsem jela jen nakupovat, nebrala jsem si foťák

tudíž vám nemohu zprostředkovat obrazově jejich letní havaj, jelikož jsem je

nevybíravě kanonádou šišek vyhnala, podruhé tam už nebyly. Jen budu asi docela ve skluzu,

protože dva pobyty na místě s mnimálně fungujícím internetem a spousty fotek

do nových článků, kdy se plácám pořád někdy v květnu a začátkem června

způsobily že ty, které jsem nafotila během minulého a kousku tohoto

týdne přijdou na řadu asi takv srpnu. Nechci kvůli tomu zvyšovat

frekvenci článků, a tím zahlcovat vaše schránky upozorněními, to jsem

dělala tak první rok blogování, ale budu si je pěkně šetřit, protože co když

nebude dlouho možnost nafotit něco nového .....

---

A jak napovídá název, dnes se podíváme zas na rododendrony. Jelikož

většina chat kolem nás, je na pozemcích které dříve byly součástí lesa, jsou

na nich podmínky pro pěstování rododendronů a azalek přímo idální. Kyselá,

občas kamenitá půda jim evidentně svědčí a tak jsou na zahradách vidět

úžasné exempláře.

Třeba tímhle mi dělá laskominy jinak velmi nepříjemná sousedka. Má ještě jeden

kousek, ale ten už byl odkvetlý, nicméně ten je opravdu hodně velký.

Tahle krása byla zas u jiné chaty, jen jsem musela fotit skrzevá oko pletiva

a tak je fotka v takovém podivném oříznutí

A ještě něco detailů na květy po dešti s podvečerném světlem

Noc kostelů .....

Aby jsme se zas neukytičkovali, páč mám

v zásobě hodně květů, připomeneme si jednu akci,

kterou asi většina z vás zná. Noc kostelů. Šance na to, podívat

se na místa kam se normálně nedostanete, případně do kostelů

které jsou povětšinou během roku zavřené (jako třeba ten náš rybnický

který je otevřen jen dvakrát do měsíce na mši) a jelikož jsem silně nevěřící

tak moc šancí se tam podívat nemám. Ale co s tím, když kostely mne ale

nesmírně zajímají? Tak pro takové lidi tu je právě Noc kostelů. Při té letošní

zde byla navíc k vidění i sbírka ornátů a mešních rouch. Zajímavá a ojedinělá

tím, že to byla všechno roucha která patří k tomuto kostelu. Nemusím všechny ty

plky kolem, to mne nijak nic neříká, ale přednáška o tom, proč se jaká barva ornátu

používá v tu kterou dobu byla zajímavá stejně tak jako proč byly ornáty ze zadu

zdobnější než zepředu. A od kterého vatikánského koncilu se to změnilo.

Věděli jste třeba, že v ornátu farář z kostela směl jen několikrát za rok

a to jen ve svátky k tomu určené? A pak samozřejmě k umírajícím

když poskytoval poslední pomazání a při pohřbu. Dnes se tedy

podíváme na ornáty, které používali během skoro sta let faráři

v Rybníku......

---

A jedna kontrolní otázka. Víte někdo, proč je ten rukáv v tom poutku ?

Ornát pohřební

Protože původně ornát sloužil jako plášť a farář v něm chodil ven i v dešti, bývala na něm

i kapuce. Postupem času ale zmizela, a zůstal po ní jen ten útvar podobný štítu.

A takovéto ornáty nosí faráři dnes. Stejně zdobné zepředu jako zezadu.

Jo, a proč tomu tak nebylo vždycky? Protože do jednoho vatikánského koncilu

(nevím už kterého) se mše sloužila skoro celou dobu tak, že kněz stál zády k věřícím.