Krásná Lípa je..... prostě krásná

Sobota utekla jak voda a nastal čas

večeře a zábavy. I když na tu moc času taky vlastně nebylo, protože v neděli už jsme se zas musely

navracet domů a tak byla večerka vyhlášená max. do jedenácti. Já už se několikrát zmiňovala, že

country veselice nejsou tak úplně něco co bych vyhledávala. Ono je to taky tak nějak už zprofanované

a to co se tady u nás vydává za country je spíš folk a bluegrass. Takovou tu klasickou říznou americkou country

aby člověk pohledal. To je věc která člověka přivede trochu do varu a rád se zkusí i naučit pár kroků a skoků.

Ale tak dá se zase u Nedvědů nebo Ryvoly či Daňka (no toho fakt můžu, ale pěkně originál a naživo) v klidu povídat.

V šest jsme měly být u Hanky v hotelu na večeři takže jsme se v šest dostavily. Ono to je od Hančinýho domu na náměstí jen co by kamenem dohodil tudíž to nebyl problém.

Véča byla fajn, kuřecí kousky v sýrovém těstíčku. Bylo vidět že hotel je obsazený protože všechny stoly pro hosty byly plné, ne už tak večerní produkce což mne vcelku překvapilo. Buď tu také byli ti kdo tenhle styl hudby nevyznávají anebo byli jinde. Ono se totiž zrovna ten víkend konalo ve městě mezinárodní hudební setkání takže bylo víc akcí na výběr.

Úderem osmé nastoupily dva hudebníci, nějaká aparatura k tomu a začala produkce typu Neurazí, nenadchne. Teď tedy mluvím jen za sebe, neberu nikomu co se mu líbí protože každý má svůj oblíbený styl a co se nelíbí jenomu líbí se druhému.

A tak jsem vzala foťák a šla na chvíli fotit po náměstí. Ono totiž na náměstí mají moc hezkou kašnu které jsem si všimla už při příjezdu a zajímavý kostel který tvoří pohlednou dominantu. U kašny bych se asi zdržela i déle, jenže bylo okolo ní několik našich tmavších spolubratří kteří ji dost často prý vyžívají jako koupelnu a nechtěla jsem přijít třeba i o foťák. Navíc jsme se těšila na večerní osvětlenou variantu. Takže jsem se spíš vydala fotit kostel abych měla materiál do dalších kol soutěže. Poprvé ! jsem narazila v Čechách na kostel ke kterému vedly schody. Na tuto snad zvláštnost? či jak to nazvat která je vlastní snad všem moravským kostelům jsem přišla u Patrika. Když jsem ho na to upozornila začal si toho taky všímat a dal mi za pravdu.

Prošla jsem se okolo něj pěkně kolem dokola, jen mne mrzí že odpoledne jsem k němu nezašla jak jsem měla původně v plánu protože jsem zmerčila že má otevřen vstupní dveře. Ale což, no nemusím mít všechno....

Na náměstí jsem ale vylezla ještě jednou a to proto, že se konal docela zajímavě barevný západ. Pak už hurá za zábavou.

Veselili jsme se, smáli, popíjeli a bylo fajn. A když hudebníci nakonec přešli na písničky Petra Nováka tak i poslouchat se dalo. Janka i Hanka si střihli s Jirkou taneček, trochu nám večer zpestřila jedna trochu alkoholem opojená dáma ale nakonec musím říct že se vše v dobrém skončilo. Na zpáteční cestě jsme se ještě stavily u té večerně osvětlené kašny a moje milá baterka mě došla přesně v okamžiku kdy jsem udělala poslední záběr jednoho cyklu....

V neděli kolem deváté jsme se rozloučily s Hankou a jejím mužem a vyrazily na zpáteční cestu. Ještě ale jsme se stavily v Jiřetíně na jedné vietnamské tržnici. Na těhle pohraničních tržnicích je teď nový artikl a to kytky. Neuvěřitelné množství krásných kytek v závěsných květináčích, sazenic i sesazených mís. No něco pro mne!

V barvách jaké si jen můžete přát. Všechny jsme tam lítaly a rozmýšlely co. Já měla výhodu v tom že mám ty kytky kde mít a tak jsem nakonec zaplnila skoro celý kufr auta a být víc místa tak jsem jich měla ještě víc. Ono nejen že jsou pěkné ale jsou i levné! Myslím že kdo z vás byl někdy v Polsku na trzích ten to zná. Takže za jednu ohromnou surfinii v závěsném květináči, tři trvalky, dvě fuchsie a jednu pelargonii jsem zaplatila necelou pětistovku. Když to porovnám s cenami zde, tak bych dala to pětikilo jen za tu surfinii a jednu nebo dvě další kytky.

To bylo tečka za výborně ztráveným víkendem a rozloučení s tímhle krásným krajem a pak už jen hurá domů.....

---

Krásná Lípa má na náměstí.....inu, krásnou lípu

A ještě jeden krásnej velkej strom, na ten jsem zapoměla takže ho sem přidávám protože ten je focenej přímo pro Ilonu Pižlíka, která má ráda duby. Stojí pro změnu a náměstí v Jiřetíně pod Jedlovou a je opravdu majestátní. Musela jsem jít hodně daleko aby se mi vešel do záběru celý

Hančin hotel

Nejstarší dům města. Během dne je to podloubí otevřené

Kostel sv. Maří Magdalény

Městská výsadba byla i v takovýchto kuželech, tento byl ale nejhezčí

V ulici vedle kostela stála tahle stavba. Nevím co to bylo a jaký to má účel, zapoměla jsem se zeptat. Já pro sebe si to tipuju na sušárnu hasičských hadic.....

Hlavně ale měla pěknou střechu

Podruhé jsem vyšla fotit takovýhle západ. Škoda, odněkud z vršku by to bylo asi ještě zajímavější

Na zdraví a někdy snad zas znovu pospolu !

Jirka to neměl moc lehké, poslouchat pořád čtyři baby které se neustále baví o věcech o kterých nemá moc páru, pořád se v něčem hrabou a všemu smějou. Ale zvládl to na výbornou.....

Köglerova naučná stezka.....do skal

Z Doubice vedla naše zkrácená cesta zpět na část

z celkem 23 km dlouhé Köglerovy naučné stezky která vede přes Kamennou Horku, Doubici do Kyjova

a dál přes Vlčí horu, Zahrady zpět do Krásné Lípy. Je zde čtyřicet informačních tabulí a spousty zajímavých věcí k vidění.

Byly na ní opraveny kapličky, křížky, schody (no, jak které) , cesty a studánky. Vede malebnými místy v údolích ale zavede vás i na vršky odkud je rozhled do Šluknovského výběžku i Českého Švýcarska. Prošli jsme jí jen zlomek, ale i ten stál za to i když zpětně lituju že toho nebylo víc, protože to je krásný kout naší země.

A nevím jestli někdy se mi ještě podaří se sem někdy dostat.

Ale co mne hodně zarazilo je, jak tento kraj zachází na úbytě. Je to zřejmě prokletí pohraničí, jehož život de facto skončil po druhé světové válce odsunem původního obyvatelstva. Zpřetrhaly se rodinné, generační a majetkové vztahy které se již nikdy neobnovili, pohraničí bylo bráno buď jako trest nebo jako zdroj rychlého zbohatnutí, ale nikdo se zde pořádně neměl k nějakému smysluplnému hospodaření. Dnešní hospodářská situace znovu nutí lidi k tomu aby se stěhovali spíš do středu republiky a těch pár statečných kteří zde žijí a podnikají či hospodaří to nemá vůbec lehké. Sice je zde silnou devizou krásná a místy docela divoká příroda, ale turistický ruch kvete povětšinou jen přes léto.

Při silnicích je množství prázdných, někdy již vybydlených nebo na prodej penzionů, restaurací ale i těch krásných a pro tento kraj tolik charakteristických chaloupek. Statků i malých továrniček. A co víc, i za hranicemi v Německu to vypadá stejně. Kdo znáte ten radikální střih když přejedete hranice do Rakouska nebo Německa a vidíte městečka i vísky kypící životem, úpravné a čisté, tady by vás čekalo velké překvapení. Nic takového se totiž nekoná...

Stejný nepořádek a zmar jak na české straně. Ono to hodně zřejmě dělá i to, že tady byl ten zářný východ, komunistický zázrak který se ale ukázal jako cesta do pekel a devastace nejen krajiny ale hlavně myšlení lidí.

Prostě je to smutné a někdy máte dojem že jste v době těsně po válce a ne víc jak šedesát let po.

Ale zpět ke stezce. Došli jsme k místu kde se mezi dvěma skalními masivy táhla řada dřevěných schůdků vzhůru a ukazatel hlásal Kinského vyhlídka. Hanky manžel se ptal jestli to s ním nahoru někdo dáme. Jelikož od ostatních se dočkal jen zamítavého stanoviska, já si řekla když už, tak už. Nikdy jsem takový skalní výplaz nezažila takže proč to nevyzkoušet.... A vydali jsme se vzhůru. Ale pak mi došlo do čeho jsem se to vlastně pustila a jestli to budu schopná psychicky zvládnout. Ono vám musím říct že trpím dvěma nočními můrami. To že jsem se dostala mezi hady a to že musím vlézt do nějaké úzké prostory a v nejhorším případě pod zem. Tyhle dva sny mě dokáží spolehlivě dostat do stavu kdy se celá spotím a z hrůzou se budím. A teď se tu škrabu průrvou ne širší než ramena dospělého člověka a vůbec nevím jestli budu schopná při zpáteční cestě nezpanikařit a nezaseknout se.

Navíc mnohé z dřevěných schodů jsou buď shnilé nebo vůbec chybí, takže se člověk musí kolikrát skoro po kolenou dostat výš. A pak, za chvíli tak bolej nohy a navíc funím jak sentinel. Ale nakonec jsme se vyškrabali tam kam jsme chtěli, jen nám jaksi bohužel nebyl odměnou pohled do kraje, který by člověk dle jména vyhlídka čekal. Kdysi dávno možná ano, ale teď je všechno zarostlé stromy tak že je sotva vidět i na spodní cestu kde nás čeká zbytek osazenstva. Od vyhlídky ale vedou směrem dolů krásné široké a pohodlné schody a tak se po nich vydáváme dolů. Jenže ouha, po prvních metrech se najednou skály k sobě opět tulí, teď už opravdu dřu ramenama o jejich kraje, takže jsem si musela foťák dát do kabelky abych s ním někde netřískla o skálu. A navíc ještě k tomu tunel vylámaný ve spadlém balvanu který cestu zatarasil. No a to je přesně ta část snů z které se v hrůze probouzím. Že do toho musím vlízt....

Nebudu vás dál ničit žbleptáním, nakonec jsem to dala nahoru i dolů, bez nějakých problémů a jsem ráda.

Bylo to zajímavá zkušenost a jestli čekáte že řeknu: "Ale stačilo !" tak ne....klidně bych do toho šla znovu.

Spíš budu přemýšlet jak se sem ještě někdy dostat....

---

Tohle byl začátek a proti tomu co bylo za chvíli to byla ještě dálnice

A jsme na vrchu....nemám z té cesty mezi skalami moc fotek, protože jsem se bála abych si nerozbila o stěny foťák a v úzkém prostoru se s ním i špatně manipulovalo....

Tohle nás na vyhlídce čekalo...stromy a skály....nicméně to bylo romantické místo a ten vejšlap za to stál

Tyhle krásné schody ze za chvíli změnili v ještě užší než ty co jsme se po nich plahočili před tím. Je taky vidět ten balvan který vytvářel ten tunýlek....takhle to vypadá že tam je místa dost....

...... a takto to vypadá z druhé strany. Dost silně snížený podhled

Na zpáteční cestě jsme dumali co by se stalo kdyby proti nám někdo v protisměru šel. Kdo má v tomhle případě přednost a kdo musí couvat....došlo k tomu, ale naštěstí na místě kde se bylo možné vyhnout. Byli to manželé tak kolem osmdesátky a já si říkala že jestli oni to zvládnou nahoru tak jsou fakt machři. Asi zvládli bez újmy na zdraví protože nebylo slyšet ani sanitu ani neletěl záchranářskej vrtulník !!! Za to já byla na to zralá....

K tomuto koutu republiky patří neodmyslitelně tradiční roubené chaloupky, krásné dřevěnice z nádhernými štíty vykládanými štípanou břidlicí a musím říct, že ani jeden štít není stejný. Jsou to chaloupky jak z pohádky a daná je i neměnná barevnost. Buď černá nebo rezavě hnědá s bílou. A musím říct že to vůbec není nic fádního.....

Tahle stojí přímo v Krásné Lípě

Tyto dvě na náměstí v Jiřetíně pod Jedlovou

A tyhle jsou porůznu focené tak, jak stály u naučné stezky

Jenže to už nám všem pěkně vyhládlo a tak jsme se rozhodli, že si dáme nejdřív někde oběd a pak přijde na řadu Křížová hora. Nejdřív jsme tedy jeli do jedné Hančiny a Jirkovi oblíbené restaurace v Jiřetíně, jenže tam byla nějaká německá svatba a restauraci měli celou zarezervovanou, v druhé jak na potvoru otvírali až odpoledne tak jsme vyrazili ke třetí. Ta je prý známá tím, že zde byl na obědě Václav Havel na jedné z posledních svých cest po republice když končil jeho prezidentský mandát. Tak restaurace pěkná, stavba stará víc jak sto let, ale ta obsluha..... Nevím jak to odsejpalo tenkrát, asi pěkně, ale teď to bylo něco děsnýho. Na to aby si nás v poloprázdné restauraci vůbec někdo všimnul jsme čekali dvacet minut. Po objednávce jsme na jídla čekali dalších čtyřicet minut, kvalita no....já šla do klasiky takže se to vcelku dalo, zatímco ostatní si dali specialitku a hodně nakonec nadávali že do toho šli. Na kávu už jsme ani chuť neměli a po dalších deseti minutách čekání na zaplacení (nedivím se že někde hosté odchází bez zaplacení) jsme pádili pryč. A to podotýkám tam sedělo jen pět strávníků kteří přišli zřejmě hodně dlouho před námi a nás pět. Ti kteří přišli mezitím zhnuseně zas po chvíli odešli. Takže žádný nával...Byli jsme tak z toho utahaní a bez nálady, že jsme nakonec cestu na Křížovou horu taky odpískali a jeli se zpět natáhnout a odpočinout si před večerním posezení u Hanky v hotelu kde měl být country večer....

Doubice....

A jelikož když už se někam jede, tak se počítá s nějakým výletkem.

S tím jsem počítala i já. A měl být opravdu parádní! Nejdřív do nedaleké obce Doubice, kde je velká dřevosochařská

výstava pod širým nebem a potom na klenot Českého Švýcarska, Pravčickou bránu. Jenže nastal trochu problém. Romča, která nemá zdraví až tak v pořádku jak by chtěla, nemůže sedět vzadu v autě. Navíc ji začal zlobit cukr a tak jí nebylo nějak do zpěvu. Ale to samé já. Kinedryl jsem sice sebou měla, jenže to bych pak byla totálně mimo. A bez Kinedrylu mám sedíc vzadu dojezd tak max dvacet minut než se mi začne dělat taky zle.

Takže velký problém....Do Doubice to těch dvacet minut bylo, o tom žádná, ale horší byla ta Pravčická brána kam cesta trvala hodinu a půl. Romča sice trvala na tom, abychom jí odvezli dom a pokračovali bez ní, jenže to by zas bylo dost nekolegiální a tak jsme výpravu zredukovali na Doubici a na Křížovou horu nad Jiřetínem. I ta byla už zdálky moc pěkná.

Rozhodnuto, schváleno a jelo se....

Doubice je položená v romantickém údolí severovýchodně od Chřibské. Nedaleko byla v roce 1995 objevena stará sklárna z přelomu 14. a 15. století. Při ní vznikla obec Nová Doubice která se později spojila se Starou Doubicí a vznikla jedna velká ves, dnešní Doubice. Obcí prochází hranice mezi CHKO Labské pískovce a Lužické hory. Okolo penzionu Stará hospoda se nachází velký prostor upravený jako venkovní galerie dřevěných soch. Jejich počet je 318, jsou to vesměs pohádkové postavy nebo postavy s filmů. Od roku 2012 je tato galerie zapsaná do České knihy rekordů.

---

Hned z kraje jsem vyfotila jeden klasický a druhý trochu netradiční kříž.

Celému areálu vévodí dva materiály. Kámen a dřevo. Jen bohužel ten kámen je trvanlivější, u dřevěných soch už je dost na některých znát velký a někdy až devastující vliv počasí.....

Hradní bludiště

Nejen ale dřevěné sochy, ale i stará vojenská technika tu začíná nacházet své místo

To je jen zlomek toho co je nafoceno a najdete zde v galerii.

A mám na vás takovou kontrolku. V celém areálu jsou sochy koncipované do různých tématických skupin, nicméně převládají pohádky, pohádkové filmy a filmové postavy. A já se vás ptám, jaké pohádkové postavy jste poznali a z jakých filmů se tu nacházejí hrdinové? A tohle všechno zjistíte právě v galerii! Takže se těším na vaše odpovědi ....

Z Doubice jsme se tedy vydali zpět ke Krásné Lípě a navštívili část krásné naučné stezky vedoucí malebným údolím s říčkou a skalními masivy obkružující město Krásná Lípa....

Setkání druhé.....

Možná to znáte sami.....pořád se nic neděje, tvrdnete doma

a najednou bum! Vyvrbí se dvě setkání "Face to face" s lidmi, které doposud znáte jen z monitoru

počítače buď z jejich blogů nebo ze sociální sítě. A aby se to nepletlo tak hned dva víkendy po sobě.

Zatímco první blogerské dopadlo na výtečnou, na to druhé "fejsbukáčské" jsem byla hodně zvědavá.

Není divu, šlo o setkání dokonce mezinárodní! Díky své tvořitelské mánii, jsme se stala členkou stejně postižených

v jedné skupině ajedna s členek si v Bratislavě řekla, že by bylo hezké udělat si výlet do Čech k jiné šikulce a při té příležitosti tady posbírat ty které by se chtěly zúčastnit.

Neváhala jsem tedy (dobře už víte že co se týče výletování, poznávání nových míst a lidí A hlavně s tím vším spojené focení mne vždycky dostane) a okamžitě jsem se přihlásila.

V den D a hodinu H (no spíš o třičtvrtě hodiny dřív) se dostavila Janka z Bratislavy v okamžiku kdy jsem teprve mírnou rychlostí balila tašku. Takže jsem nasadila rychlejší tempo a doházela dovnitř zbytek věcí. Ale zapoměla jsem na jednu důležitou a tak se jak přes kopírák opakovala situace z pátku třináctého. Opět jsem vyrazila s kompem a opět bez mobilního internetu. A navíc bez kabelu na stahování a náhradní baterky do foťáku. ještě že ta co v něm byla byla čerstvě nabitá.Jenže tentokrát jsem mohla nadávat jen sama sobě. Naštěstí tam šla wifi takže členky skupiny se dočkaly svých reportů. A baterka naštěstí ten víkend vydržela taky....

Ode mne jsme ještě cestou nabraly Romču v Třemošnici u Chrudimi a vydaly se dál směrem na Šluknovsko, tedy přesně do Krásné Lípy. Tam totiž žije čtvrtá účastnice Hanka.

I přes dvě zastávky jsme dorazily o něco dřív a tak zbyl čas dát si u Hanky v hotelu kafe a něco k pití. Netrvalo to zas tak moc dlouho a Hanka se objevila a tak jsme vyrazily k jejímu domu kde nás čekalo super ubytování v jednom z volných bytů které v něm jsou. Následovala opékačka vynikajících buřtů, a musím říct že takovou lahůdku už jsem vážně dlouho neměla, buřtíky pěkně uvnitř růžovoučké šťavnaté, zvenku krásně opečené....no skoro jak z dob našeho dětství.

A povídání a řehot a zase povídání později pak když už se dělalo chladněji (měly jsme totiž na to opékání jedinou dobu se sluníčkem za celý víkend) pak posezení s kávou, vínem a zákusky. A probírání ozdob a mašlí a všeho toho, co k tomu našemu mašlovému tvoření potřebujeme. Přehrabovaly jsme se jak malé holky v různých blejskátkách a cinkátkách, korálcích a perličkách. Tahle setkání jsou v něčem vyjímečná. Celou dobu si totiž říkáte jestli si s těmi lidmi sednete i naživo tak jako na síti nebo jejich blozích, jestli si vůbec budete mít s nimi co říct až vyčerpáte témata ke tvoření....

A čekáte ten úplně první pohled do očí. Pro mne už podruhé to bylo setkání velmi příjemné a překvapující v dobrém smyslu slova...... nevím jak druhým jsem sedla já, mě tedy sedly účastnice při obou setkáních.

---

Druhé mezipřistání v Třemošnici. Janka a Romča.

Výstavní okénko u Hanky v hotelu. Ona se povíce zabývá tvorbou takových krásných kytek a košíčků.

Ale i krásné kouličky dokáže stvořit....

.... a takové košíčky

A to už jsme seděly na zahradě a neustále rozprávěly a rozprávěly. Hanky muž Jirka seděl trochu opodál a jen naslouchal a uculoval se. Ale velmi zodpovědně se nám staral o ohýnek když jsme si opékaly tu božskou manu.

Tak nejenom jsme povídaly.....

...... ale i popíjely.....Janka dovezla ze Slovenska skvělá malá balení ochucené i neochucené vodky, a piva bylo také dost

Jenže po vodce jako aperitivu vyhládlo a tak jsme s Jankou vzaly buřty a hajdy péct

A vyfotit se s námi přišly i Romana s Hankou

Ty buřty byly tak vynikající, že jsem zblajzla dva....a kdyby mi to nebylo blbý snědla bych i tři! Protože fakt tak dobrý jsem měla opravdu snad od revoluce poprvé.....

Na sobotu byl plánován výlet ale kam a proč se nakonec z něj konala jen část až příště.....