Motýli a vážky 1.6. - 29.6.18

Jsem lovec všeho možného, a nejen toho, co můžu ulovit foťákem. Zážitků, zajímavostí, květů,

krajiny, ale i naší smečky či motýlů a hmyzu všelikého. A právě motýli a jiní hmyzové ulovení

mým foťákem jsou dnes tématem tohoto článku. Byť bylo letos hodně slunečno a teplo, takže

pro motýly to byl přímoráj, moc jsem jich nenafotila. Nejen proto, že jsem se raději mazlila s vodou

v bazénu a s krémyna opalování, místo procházení se v parnu po lesích a loukách, ale oni ti hmyzouni

byli tím teplem doslova naspeedovaní, takže lítali jak rakety sem a tam, a nachytat je v klidu

bylo docela těžké. Navíc ten druh, který mne tu už dva roky provokuje právě v okamžiku

kdy vlezu do bazénu, a který se tu ony poslední dva roky ukazuje, a dělá si ze mne evidentně

srandu jsem opět nenafotila, i když už jsem letos byla jen kousek od toho okamžiku.

Jde samozřejmě o otakárka. Nevím o jakého, nikdy jsem ho nestihla vidět déle než dvě vteřiny

a to ještě většinou jen v letu. Ten je tu, stejně jak drvodělka, naprostým

nováčkem v motýlím a hmyzím osazenstvu. Říkám si, že možná

rok, dva a už tu budu fotit třeba i ty vysněné kudlanky ...

---

Výběr je od 1.6. do 28.8. Dnes to máme právě od toho prvního do předposledního

červnového dne. Jako první to byl sameček Vážky ploské. Jen jsem si při jejím

focení neuvědomila, že nemám zoomovací objektiv, takže jsem musela dělat

z fotky výřezy, čímž samozřejmějejich kvalita ...

Perleťovce stříbropáska jsem nafotila v lese na Mníšku. Nějak mi pořád nedocházelo, proč

se temhle motýl jmenuje Perleťovec, když na něm nic perleťového není, tedy až do doby,

kdy jsme ho viděla na plném slunci u dcery poletovat na motýlím keři. V okamžiku kdy sedl

a složil křídla a zasvítilo na něj ve správném úhlu slunce, jeho spodní strana křídel se začala

okamžitě perleťově bíle třpytit

Samička Žluťáska řešetlákového je opět nafocená na zdejší louce

Babočka síťkovaná a její letní forma. Nafocená na zdejší naučné stezce

Stejný den, stejná stezka a Babočka bílé C. Ty potvory s tou cestou úplně splývaly ....

Babočka admirál. To si vždycky vzpomenu na film Adéla ještě nevečeřela a Naďu Konvalinkovou

v roli naivní Květušky volající: " Dědečku, dědečku, babočka jenerál! "

Šidélko modré na trávě u zdejší přehrady

A teď trochu hrátek. Tedy s focením. Tyhle tak trochu rozmazané duchovaté

fotky vznikly použitím předsádky na makro s objektivem Helios u mne na zahradě.

Bělásek zelný

Rarášci ....

.... či jak se tomuto jevu říká, vznikají při určitých podmínkách, proudění

větru, teplotě vzduchu, suchosti vzduchu i zeminy. A ty jsme sledovaly před

deseti dny u dcery. Má skvělý výhled do okolí, a jak bylo za tu dobu co jsem tam

byla vidno, právě skvělé podmínky pro vznik těchto vzdušných vírů. Co chvíli

vznikl jeden, ale klidně i tři, a putovaly po hraně pole až nakonec zanikly na

okraji, kde jim zabránil v další cestě pangejt. Při cestě domů jsme dokonce

narazily na úžasný vír který zvedal do výšky skoro deseti metrů

usušené seno na louce. Bohužel místo nebylo v hodné k

zastavení auta a tak jsme to nestihly zdokumentovat..

---

Oranžové pokračování ....

Po opravdu řádně vypráskaném víkendu, hlavně po propršeném a studeném

výletu (holt jednou se to zlomit muselo, i když tedy zrovna podruhé na tom

samém místě je pešek jak hrom) tu máme druhou část oranžových květin. A

tentokrát musím říct že fakt ta oranžová hřeje. Byť venku svítí sluníčko

(co já bych za něj v sobotu dala) není zrovna žádnej hic (aby ne, v jižních Čechách

ve Volarech naměřili dokonce - 8,5°C !) Prostě ten měsíc napřed se

někde musí ukázat a ukazovat se začíná v klasickém podzimním

počasí .... skončilo mi koupání jak po návratu z práce, tak

i ono slastné večerní při měsíčku. Jak se potom krásně

usínalo! Holt zase až za rok....

---

Déšť na všech fotkách jsem si vyrobila sprejem. Focené ještě za

absolutního sucha a vedra

Moje nová akvizice. Montbrécie.... obdivovala jsem je strašně dlouho, a stejně

tak strašně dlouho mi nevyrostly ani nevykvetly. Až letos, kdy mi muž koupil

sadu oranžových cibulovin ....

Oranžově ...

Další žhavou barvou kytek, které mi kvetly nebou kvetou je oranžová.

Protože se dnes už se s teplým létem loučíme, myslím, že její žhavost asi

už tak moc vadit nebude. Mě to tedy docela udělalo čáru přes rozpočet,

protože večer odjíždím směr Orlí Hnízdo a to, že by mělo pršet mne tedy vůbec

nenadchlo. Už podruhé tam jedu a tak by to znamenalo, že už podruhé nic moc

nebude vidět. Sice asi nehrozí, že napadne nečekaně sníh, a nahoru

na Keihlstein se nebude smět. Nicméně člověk tam jede

mimo jiné i kvůli těm nádherným alpským výhledům.

A ani výlet po jezeru Königsee za deště není

opravdu nic moc ...

---

Nejdřív pár detailů, samozřejmě starým sklem. To mne totiž

ohromně baví ...

A příště už květinky celé.... a opět mám mezi nimi novinku na zahradě, o jejíž

květy jsem stála strašně dlouho a pořádse mi nějak nedařilo ji udržet naživu,

natož aby mi kvetla!

Pink .... part 2

Byť nás dnes čeká další nášup pink fotek, vezmu to trochu oklikou přes TT. Protože

zrovna s takovými zbytečnostmi jsem teď bojovala. Jak jsem zmínila, musela jsem vyklidit

byt po mamince. Ona byla velká milovnice keramiky a různých blbůstek z ní. Tatínek

jí v tom podporoval a kupoval jí je a my, když jsme za ní jezdili vždy také s nějakou

maličkostí přispěli. Jenže teď předemnou vyvstal velký nerudovský problém.

Kam s tím!!!

Samozřejmě by se nabízelo, že by všechno skončilo u mne, jenže v tom je právě ten háček.

Já jsem pravý opak maminky, všechny tyhle pracholapy nesnáším a narozdíl od jiných,

kterým skleníky a všechny možné vitríny slouží na uložení právě takových různých sarapatiček,

já v nich mám všude knihy. A občas nějakou drobnůstku. Jenže u maminy to bylo hafo věcí.

Miniaturek, větších váziček, mističek až po celé servisy. Tak miniaturky jsem si vzala všechny

na chatu, tam se dají pověsit a zútulnit tak jimi místa jinak holá, jednu sadu hrnečků si vzala

sousedka, protože se vyráběli v jejích rodných Plasích, ale pak tu byla otázka věcí, které

jsem znala odmala, s kterými jsem vyrůstala, z kterých jsme pili kávu na chalupě. Věci

ke kterým jsem měla silné pouto. Co teď.... bolelo mne, že by měly skončit rozbité na

skládce, jenže vzít si je domů taky nebylo možné. Už naše půda zas potřebuje hodně probrat.

Jeden polévkový servis jsem si tedy vzala na chatu a druhý, čajový si díky zveřejnění na FB

vzala naše kadeřnice. A za to jí jsem hodně vděčná .... o zbylé hrnečky se půl na půl rozdělila

dcera se synem. Zbylé věci ovšem musí na skládku stejně. Ale to už já naštěstí neuvidím

Jenže i já mám takové, v dnešní době pro mnohé, zbytečnosti

které nutně potřebuju mít. U mne to jsou knihy a kytky. Knihy už nekupuji, jak pro jejich ceny

ale hlavně proto, že je nemám už kama dát. (Velká část knihovny rodičů skončila taktéž na chatě)

Takže zbývají kytky. Pokojové, venkovní, malé, větší i ty které dokáží zarůst kdeco. No a tím se

dostávám k dnešnímu původnímu meritu věci...

Ke druhé části růžové kolekce.

---

Oleandr nesměl samozřejmě v mých přenosných květinách chybět ...

..... stejně jako syrský ibišek mezi keři v zahradě

Samozřejmě růže, ty nesmí chybět v žádné zahradě, a o tyhle se mi postaral ještě na učňáku synek.

Mohli si ve škole kupovat s velkými slevami rostliny a tak pamatoval na maminku. Mimochodem tady

uvidíte fotky které tu už proběhly v čb a černobarevné variaci v originále ...

A moje nové nezbytnosti. Tohle je křín, někdo ho může znát pod přezdívkou venkovní

amarylis, nebo i mořský amarylis. Mám ho od jedné bývalé spolužačky, taktéž velké

zahradnice a milovnice zajímavostí. Jen jsem myslela že kvetou kvety najednou, alespoň

na fotkách tomu tak je. Mě kvetly po jednom, dost rychle odkvétaly. Možná že to bylo

letošními teply, uvidím jak se zachová příští rok.

A další letošni nová zbytečnost jsou begónie. I tahle je z nové letošní objednané kolekce.

Déšť jsem dodala já ze spreje s vodou Ale chudinkám letos vůbec nesvědčí ta sucha,

paradoxně mi strašně uhnívají. Ani květy nemají takové jako jindy.

Včera, dne 20. srpna v nočních hodinách ....

Tenkrát šli lidé proti pásům s holýma rukama. Asi se i báli, ale chtěli chránit svou zemi, své město a své svobodné životy.... Padesát let poté máme pseudosvobodu, která nám vynesla do křesla premiéra sice dalšího Slováka, ale usvědčeného STBáka, na Hradě sedí polodementní stařec, který těm kdo se rozhodli u nás svobodu potlačit, aby nepřišli o svou kolonii, dnes líbá ruce a provádí vysokořitní alpinismus. Ti vojáci tenkrát nevěděli kde jsou, co se děje a nechápali proč mají rozkazy střílet do neozbrojených lidí, když na začátku cesty jim bylo řečeno, že jedou do bojů a potlačit ozbrojenou revoluci. Zapomínáme, zapomínáme na své dějiny, na svou dlouho a slavnou historii. Na to čím jsme byli, a je nám tak nějak jedno čím jsme. Jenže to by nemělo být, protože by se po padesáti letech historie mohla opakovat. Opět bychom se mohli stát rudou kolonií.
Stále si musíme připomínat co se tehdy stalo a čí to byla

vina, co nás to stálo a jak nám to pokřivilo životy.....