Přírodní úkaz....

Dneska(4.1.2011) bylo možno na obloze spatřit zajímavý přírodní úkaz.Částečné zatmění ne srdce, ale slunce...

Nevím jak kde, ale tady u nás bylo sice zataženo, ale šlo i tak dobře fotit. A tak pár nejlepších fotek dávám do "placu" pro ty, kteří si buď nevzpoměli, nebo neměli čas sledovat, nebo nevěděli že vůbec něco takového dnes probíhá a nebo měli úplné zatažení oblohy

Taky o těch druhých......

Jak už jsem jednou předestřel, žijí se mnou ve smečce i miciny. A tak by bylo nespravedlivé se jim nevěnovat, zvlášť když jsou tak pěkné a já s nimi vycházím jen v nejlepším. Tedy až na Majdu, s tou jen někdy. Ale spíš na mne syčí a seká po mně. Holt ta už jiná nebude.

Elvis se vyznačuje tím, že miluje malé krabičky a tím, že má smysl pro zvláštní pozice když spí.

Z Jutýska(U 2) se už stal velkej kocour, ale je pořád takovej rozevlátej a někdy dost bojavej. Proto taky, i když je to jedinej papírák mezi všema micinama, nechodí na výstavy. Byl by tam chudák pěkně vystreslej. Ale na zahradě na stromě se mu líbí, vyleze vždycky až nahoru a odtamtud pozoruje co se kde šustne

Majda zůstala tou zakaboněnou mickou s kterou jsem se seznámil jako malej. I když už se za ty dva a půl roku trochu zklidnila a dokonce se i sama příjde k paničce nebo pánečkovi pohladit a přitulit. Ale na mě stejně někdy syčí....

A teď kočičáci co už nejsou, Garfield, Máca a Kikča a Zrzek.Garfielda jsem ještě zažil pár měsíců, ale nesedli jsme si ani za nic.Ale to bylo tím, že Garfi byl v té době už starý pán, a navíc už v něm hlodala ta ošklivá nemoc, rakovina kostí.Byl ale ještě dlouho podobný svému jmenovci Garfieldovi z kresleného seriálu. Taky když měl ještě chuť k jídlu, zblajznul co se dalo, a měl dvě vlastnosti, které už žádná jiná micina u nás doma nemá. Strašně rád se mazlil s kýmkoliv z rodiny, jak si někdo sedl do křesla, na sedačku nebo na postel, už tu byl Garfi a mazlil se. A druhá bylo jeho hlasité předení, a když říkám hlasité, tak mi věřte, že bylo opravdu velmi hlasité. Za to neuměl mňoukat jako ostatní micky. Máca byl malej divočák, ale za pár dní si zvyknul a až do konce svých dní to byl přítula. Hrozně rád se vyvaloval na teple, na sluníčku na terase, na radiátorech, a hlavně s Kikčou byli dva, kteří si uměli otevírat dveře. Vždycky skočili na kliku a pak po ní pómalu sjížděli až se dveře otevřely. Jen Máca byl vyčuranější, počkal až to udělala Kikča.Ta byla roztomilá kočičí dáma, která se taky jako dáma držela stranou veškerých rotyk a bláznivějších her. A nakonec Zrzek, stejně jak všechny ostatní micky byl taky nalezenec, přišel jednou na podzim se zraněnou packou a už zůstal. Měl chudák docela smůlu, dostával pořád na frak od Baka I. Jednou mu natrhnul triko na hřbetě a pak na jednoho Silvestra, když bouchaly petardy, z čehož měl Bak panickou hrůzu, na Zrzu zaútočil a překousnul mu spodní čelist. Zrzkovou specialitou byl přepad ze zadu. Když si vyhlédl nic netušící oběť, skočil vždycky z nějaké výšky dotyčnému za krk. Tam se následně uvelebil a nechal se nosit. Bylo to vždycky o infarkt, ale on se tím evidentně dobře bavil 

Macíček(to je ten černobílej) a Kikča už nebyli naživu když jsem přišel a ani není moc fotek, na kterých jsou. Tedy jsou ještě na klasických fotkách, digitální éry se nedožili.Tyhle jejich fotky jsou z telefonu, tak nejsou tak kvalitní. Kikča byla kočina, která se nasáčkovala do rodiny když se panička s pánečkem nastěhovali sem do Rybníka, a už s nimi zůstala až do své smrti ve věku 16 let

Z dalších zvířátek které jsem už neznal, byli mí dva pejsčí předchůdci jezevčík Matýsek a kříženec Bak I. Matýsek se vnutil do domácnosti ještě v Praze na sídlišti, a Bak I, přišel stejně jak Kikča hned po nastěhování. Oba bohužel umřeli dřív, než si zaskloužili. Matýsek v devíti letech na ochrnutí páteře, což je u jezevčíků bohužel velmi časté a Bak I na rakovinu když mu bylo 12 let. Nutno podotknout, že oba na svůj věk nevypadali a byli do poslední chvíle čilí a veselí

Velkej Bráška Bak II a Máta. S Bakem si rozumím hned od začátku, nejdřív mne sice trochu trápil, ale pak už jsem si to nenechal líbit a teď se spolu honíme při procházkách a na zahradě, a já se k němu rád tulím, když během dne spíme. A to že Báča má lehací povahu je víc než jasné. S Mátou jsme na tom tak, že si ani nevadíme, ani se ale moc nekamarádíme. Asi to je tím, že je to už starší pejsčí dáma, a taky jako dáma se chová. Rezervovaně a klidně. Ale někdy se přece jen zapomene a pak přece jen snese když se k ní přilichotím a přitulím

Tak to by bylo o všech s kterými žiju nebo jsem alespoň chvilku žil.....

O tom, k čemu máme my dandíci ocásek....

Všichni pejsci mají ocásky, tedy pokud jim je už při narození neustříhnout, tedy správněji nekupírují. I když dneska už je to v mnoha případech zakázáno.

Někteří mají ocásky dlouhé, jiní krátké, a jiní ještě třeba zakroucené jak prasátka. Ale všichni je máme nejen na ozdobu ale také na komunikaci. Hlavně na tu komunikaci, protože jak jinak pánečkům a rodinám máme, tedy kromě různých druhů štěkotu, říct, jak jsme rádi že je vidíme a jak jsme rádi že s nimi jsme. A když se potkáváme na procházkách s ostatními pejsky, tak mimo jiné i ocásky dáváme najevo jestli jsme rádi že je vidíme a nebo, že tedy ne, že nám zrovna nejdou pod vousky.

U nás doma jsme pejsci tři, já dandík, ladrábek Báča a jezevčice Matylda. Matylda jako přízemák a dlouhosrstý k tomu, má ocásek tak akorát aby s ním po sobě mohla zametat ve sněhu stopy, vymetat kouty a vůbec s ním tak všelijak uklízet , Báča jako pejsek vysoký a urostlý má i ocásek patřičně dlouhý a velice nebezpečný, zvlášť když se raduje, a to on pořád. V jeho dosahu nesmějí být žádné vázy, láhve, sklenice, hrníčky a talíře, a to ani s jídlem. Všechno kam dosáhne jeho ocásek v okamžiku smete. Z těch skleniček a sklenic které s ním popravil by už byla pořádná hromádka střepů. A navíc i mužští členové smečky mohou vyprávět o bolestivých setkání svých intimních partií s jeho rozjásaným ocáskem .

A pak já, dandík. Já a ostatně i my všichni dandíci máme ocásky nejen k ozdobě, ale HLAVNĚ! k bubnování! Umíme s nimi bubnovat snad ještě lépe než afričtí domorodci. Bubnujeme s nimi o všechno, co nám příjde pod ocásek, do peřin, když ráno budíme pánečky, do křesla v kterém si hovíme a nějak musíme dát pánečkům najevo, že jo, že je vidíme, ale teď máme křeslo zabrané pro sebe, do koberce na kterém ležíme a čekáme až se po ránu otevřou dveře a někdo nás vypustí dál po domě, do stolu, když stojíme na zadních a koukáme se, co je na něm dobrého, v noci ze spaní, když se nám zdá že se honíme za nějakou cizí micinou....prostě všude a za všech okolností s radostí bubnujeme a bušíme ocásky. A že nám to jde věru dobře, tak to vám řekne každý, kdo nás někdy měl nebo má doma .

Bílý sníh a mráz....

Ráno byl svět celý bílý mrazem, větve stromů, keřů, i ploty, všechno mělo na sobě bílý šál. Silný mráz a jemné sněžení změnilo i všední věci v nevšední, a pod splavem na říčce Třebovce vytvořil různorodé ledové skulptury.

Procházka z dárkem....

Tak jsme se zas jednou vydali na procházku do zimního lesa, my se proběhnout a panička vyzkoušet nečekaný vánoční dárek - nový foťák! Podle předpovědi mělo být celý den slunečno, ale ouha, od rána zatažená obloha a mírně popadávající sníh, tak taková byla skutečnost. A k tomu vlezlá zima. Ale ani to nám nezabránilo se prohánět ve sněhu, tedy proháněl se Bak, já si zas hledal cestičky které již někdo vyšlapal, a vůbec mi nevadilo, že to byla zrovna běžecká stopa.

Dostal jsem sice od paničky trochu vynadáno, ale nic jsem si z toho nedělal...

Panička fotila a zkoušela různé vychytávky na foťáku, my jsme rejdili čumákama po zemi, až nás z toho začaly zábst. A pak ty bambule, zase mne trápily, sice míň než posledně, ale přeci jen. Jak já to nemám rád!!!!!!!!!

Na Skuhrovském(oficielně) neboli Srnovském(místně) potoce jsou různé splávky, kaskádky a tůně. V zimě, v létě, je v něm voda křišťálově čistá a studená až běda.V létě to je vynikající osvěžení, ale když jsme se chtěli napít tak jako vždycky, tlapičky nám sevřel tvrdý svěrák a ne příjemné vodní pohlazení. Vyběhli jsme hodně rychle ven...Až jsem se ani nechtěl tlapkama dotýkat země.

Rozloučení pro letošek....

Poslední cesta v letošním roce na chatu, byla ve znamení sněhu a mrazu. Ale jelikož to byl už poslední víkend před vánocema, muselo se jet. Za babičkama, a navíc můj člověčí táta poprosil paničku, jestli by mu nevytrimovala Ajinku, mojí maminku. Cesta proběhla celkem v klidu, sníh ani na silnicích nebyl, a námraza taky nehrozila, tak se jelo dobře. A stejně jsem to zas všechno prochrápal jako vždycky.

Až u chaty nastal problém v tom, když panička s pánečkem zjistili, že nám k bráně naházeli silničáři při protahování silnice pořádnou kupu sněhu, a ta zmrzla, takže se do ní nedalo moc kutat lopatou. A tak nezbylo nic jiného než poprosit o azyl u souseda Dana, to je páneček od Belky, a stát celý víkend u nich na zahradě. Sněhu tedy bylo požehnaně všude a tak se musely prohrabávat cestičky ke dřevu a k autu. Já si to chodil jenom po nich, protože ten hluboký sníh rád nemám. Naše psí boudička, kterou jsme zdědili po pejskovi paniččinýho tatínka měla sněhovou čepici a schovávala se pod zasněženým smrkem.

V sobotu přijel můj člověčí táta a přivezl maminku na otrimování, sice bude chudák na zimu holá, ale zase má fešácký kostkovaný kabátek, tak jí bude teplo. Byla u nás celý den i noc a pak s námi jela ještě před tím než jsme jí vrátili, za babičkama aby taky viděli jakou že mám pěknou mamku. A taky se jim móóc líbila. Hned se s nimi spřátelila, což je u nás dandíků normální povahový rys, že máme hned každého moc rádi a jsme s ním kamarádi. Jen mi bylo pořád trochu předhazováno, že bych měl při trimování také tak pěkně stát nebo sedět jako mamka a ne si pořád lehat....

O bolesti v duši.....

Nejdřív jsem nevěděla jak se k tomuto tématu postavit. Není zrovna lehké, a je i dost intimní. Ale včera si ke mně přišla na klín sednout moje 28 letá dcera a s velkou bolestí nejen v duši, ale i v očích se u mne, stejně vyděšené jak ona, chtěla ujistit, že náš jeden z pejsků bude v pořádku. Už dva z našich zvířecích miláčků podlehli rakovině a u našeho ladrábka jsme našly větší bulku u konečníku. Veterinář nám řekl, že ano, že to je nádor, ale bez biopsie nemůže určit zda je zhoubný nebo ne. Teď nás tedy čeká vyjmutí a poslání na rozbor.

Bolest v duši u druhých nevidíme nějak zjevně, dokáží se usmívat, chovají se normálně, ale stačí se jim podívat do očí a tam se objeví. Ať se snaží být veselí jak chtějí, stačí se jim do nich zahledět a ona tam sedí. Někdy stačí objevit nové přátele, někdy si jen tak popovídat s kamarády, a ona zmizí. Někdy je ovšem tak velká, že musí přijít ke slovu lékař duší a prášky. Myslím že nějakou bolest v duši má většina z nás, nevyhýbá se nikomu, ať muž, žena nebo dítě, každý z nějakou bujuje. Nezapírám, ani já jsem se tomu nevyhnula. Někdy se mi podaří jí na chvíli vystrnadit, ale pak když to nejmíň čekám se zas vrátí. Někdy mi pomohou právě ta zvířátka kolem mne a někdy ti kamarádi a přátelé, ať už ti staří tak ti nově nalezení.

Teď před Vánoci to bývá dost časté, že nás bolí v duši, důvody jsou různé, ať už je to ztráta přátel, někoho z rodiny, práce, finanční nejistota, rozchod s milovanou osobou...Měli bychom se proto všem dívat do očí, jestli tam ta bolest nesedí, a když ano, zkusit jim nějak pomoci. Dárkem, milým úsměvem, laskavým slovem. Někdy to zas tak moc nestojí a účinek bývá ohromný....

A tak pro všechny malý dárek pro dobrou náladu....

PF 2011

Pro vás všechny, kteří ke mně zabrousíte náhodou anebo kteří jste pravidelně u mne hosty mám jedno velké přání, hezké a klidné prožití svátků, hodně zdraví a štěstí, a pěkný vstup do příštího roku !

O tom co si přeji k vánocům....

Většina z vás má určitě stejnou zkušenost s přáními k vánocům jako já. To jest, že nikdy pod stromečkem nebylo to co jste si zrovna strašně moc přáli.Kůň, pes, křeček, letadlo, raketa,kočka a jiné. Ale zaručeně tam byly ponožky, rukavice, penál, taška do školy....

A tak se musel hrát ohromný údiv a ujišťování, že ZROVNA TOHLE byl náš největší sen a přání. Protože rodiče milujeme a nechceme je zarmoutit tím, že jejich dárek nás vůbec nepotěšil a připadal nám děsně zbytečnej. Protože co do rukavic, takovej kapesní nůž s třemi čepelemi, to je přece to správný. Párkrát se stalo, že ten vysněný dárek se i objevil a to potom byla ta pravá a nefalšovaná radost. Později jsem to řešila tak, že jsem si od všech přála peniažky abych si to správné přání splnila.

Nevím jestli jsem se těchto chyb vyvarovala u svých dětí, a nebo jestli tu svou radost hráli úplně stejně dobře jako já, to nemohu posoudit, ale většinou jsem se toho snažila vyvarovat. A tak se našly dárky jak chtěné tak i ty praktické, ne moc oblíbené.

A postupem doby se ta přání redukují na věci spíše týkající se rodiny, zdraví a vztahů.

A tak si letos nebudu pod stromeček přát světový mír,vzlyk,ani slibovat dát všechny dárky na charitu, vzlyk, jak to slýcháme s úst stále nových a nových "celebrit", ale úplně se spokojím s tím, že moje zdraví mi dovolí alespoň stejně jako v tomto končícím roce dělat to co jsem dělala, že rodina zůstane alespoň ve stejné pohodě jako letos, že mí milovaní mi zůstanou alespoň ve stejném počtu jako letos, když třeba nepřibudou....

A když se objeví i jen jedno tajné vyplněné přání, co pod stromeček chci, budu jen a jen spokojená.....

Kouzlo zimy.....

Po těch několika zamračených dnech, kdy se sluníčko ani neukázalo a ze šedivého nebe se neustále sypal sníh, jsme se probudili do krásného slunečného leč dosti mrazivého dne. Ale ta modrá obloha a sluníčko všechno vynahradily. A jelikož přestal i foukat vítr tak veškerý napadaný sníh zachumlal větve stromů a keřů do bílé peřinky.

A stará socha u statku vyfasovala bílou čepici......