Když chodím ve městě od nebo k autobusu,
už pár let chodím okolo jednoho okna, které má zatažené žaluzie,
ale v jednom místě jsou povytažené tak, aby bylo vidět na chodník
a na to co se děje. Za tím oknem sedí v jakoukoli denní dobu pán.
Nebude to úplně starý člověk, možná jen o pár let starší než já,
ale evidentně nechodící. To okno je jeho jediným spojením se
světem, tím průzorem z povytažené žaluzie pozoruje životy jiných,
kteří spěchají po chodníku tam a zpět. Ale jeho život se smrsknul
jen na pár věcí. Jíst, spát, vyměšovat .... leta jdou za sebou a
on stále stejně žije tím oknem. Jaká je cena za takový život?
A navíc díky hodně velké nadváze to musí být neskutečně vysilující i pro
jeho blízké se o něj starat. Říkám si pokaždé když jdu kolem
jestli to má cenu, takové (ne)žití. Den za dnem, rok za rokem
a kolik jich ještě zbývá? Asi dost. Jen sedět na vozíku a
dívat se z okna a čekat na smrt která přinese vysvobození .....
Je tohle ještě život nebo už jen živoření? A jakou má cenu?
U nás ve 3. patře bydlí vozíčkář, který byl celý život aktivní, ale něco se stalo a vozíček je jeho trvalým pomocníkem. Pán má sice manželku, která ho vozí i ven a mají před domem své parkovací místo, ale není vždy možnost jezdit někam na výlety a tak pán sedával u balkonových dveří a koukal přes šprušle zábradlí. Při zateplení domu se ale rozhodlo, že se udělá zábradlí plné, aby bylo větší soukromí. Ale to je blbost. V místnosti je nyní větší tma a co ten pán? Ustřihli jsme mu ten jediný pohled na svět.......
OdpovědětVymazat[1]: Někdy si říkám jestli to už není mumie co tam sedí. Pořád stejně, ani o píď jinde. Nevím jestli s ním někam chodí nebo jezdí, ale asi ne protože mají zahradu ale nikdy jsem ho tam neviděla sedět.
OdpovědětVymazat[2]: je to hrozné a kdoví, jakou má psychiku. Třeba je dokonce nadopovaný nějakými patáky. Tady už se o životě nedá mluvit....
OdpovědětVymazat
OdpovědětVymazatNevíš.
OdpovědětVymazatTohle téma je na dlouhou diskusi. Ten člověk může trpět nějakou fóbií, nebo mentální poruchou. Může to být nějaká forma demence. Je zvláštní, že ne úplně starý člověk by takhle dobrovolně " zabije " svůj život. Chodí za ním někdo? Pečovatelka , nějací přátelé... Pokud trpí nějakou formou demence , tak bych spíš litovala rodinu, která se o něho stará, než toho člověka samotného. Tito lidé si žijí ve svém vlastním světě a jsou svým způsobem šťastní. Nebo se bojí ostatních lidí, pro některé lidi je samota spíše blahodárná, než že by je nějakým způsobem deptala. A nebo... to je na dlouho. Abys ses dověděla jak to je doopravdy, musela bys navázat kontakt s jeho rodinou.
OdpovědětVymazat[6]: Já nevím, neznám ho. On není od nás ze vsi a zvonit ve městě u někoho abych se zeptala jestli za ním někdo chodí jaksi nejde. Jen mne to při tom pohledu, který je vlastně už roky neměnný napadlo. Co ten člověk má ze života a jakou cenu za život s ním platí jeho rodina. Podle mne je asi po mrtvici (ta jeho opravdu velká nadváha by něčemu takovému nasvědčovala) nebo po nějaké jiné nemoci bez možnosti velkého pohybu. A tak tam sedí a zírá ven.
OdpovědětVymazat[5]: Ano, nevím, neznám. Sepsala jsem tu úvahu jak bych to asi cítila já kdyby mne, nedej bože, něco takového potkalo. Ale zas mi to trochu zatnulo tipec v mém skuhrání na život. Protože bych opravdu na tom mohla být tisíckrát hůř než teď jsem.
OdpovědětVymazatNo na první dobrou jednoduchá otázka - ani náhodou. Týden může být, měsíc dejme tomu, ale roky? Opravdu nejde udělat nic, aby se jeho "výhled" rozšířil? Opravdu on sám nemůže se svým žitím nic udělat? Z pohledu zdravého aktivního člověka k nepochopení, ale pro zamyšlení a vážení si svého má tenhle pohled něco do sebe. Předpokládám, že každý z nás přidává větší nebo menší dílek k dobru společnosti, tak ponechávám stranou myšlenku jít na něj zvonit a anonymní potřebné kolemjdoucí/sedící aspoň častuji lehkým úsměvem.
OdpovědětVymazatStručný, ale dobrý článek :) ...je pravda, že takové žití, nežití může člověka dost deptat a jeho blízké určitě taky...
OdpovědětVymazatMyslím, že může být šťastný i tak. Jak se říká ve Čtyřech dohodách - nevytvářejme si domněnky .
OdpovědětVymazat...to by nebavilo ani mne koukat z okna a sedět..... to je hrůza....
OdpovědětVymazat[11]: Třeba ano.... do hlavy neznámým lidem opravdu nevidíš. Ale třeba si jen představ jak by bylo na jeho místě tobě. Jako jsem si to představila při psaní já.
OdpovědětVymazatsmutné
OdpovědětVymazatJe to smutné, ale třeba ho pozorování lidského cvrkotu naplňuje. Říká si, kam tamten človíček jde a o čem si povídají.
OdpovědětVymazatA přesto to neznamená, že by chtěl všechno zabalit a umřít. Třeba je to pro něj lepší, než ležet někde v nemocnici přikurtovanej ke kapačkám. Kdo je přitlačenej do kouta, dokáže svý priority změnit. Možná i ten pohled z okna pro něj znamená spojení se světem, může aspoň sledovat cvrkot.
OdpovědětVymazatJsou lidé, kteří to prostě vzdají, Vendy, je to moc smutné.
OdpovědětVymazat[17]: Já se domnívám že to jsou čistě zdravotní důvody. Nejspíš asi mrtvice nebo něco takového.
OdpovědětVymazatKamarádčin tatínek je na tom podobně, už deset let pořádně nechodí, ze začátku si aspoň sám došel na záchod a o berlích se prošel doma, po zahradě, po dvoře, ale teď před Vánoci se to hrozně zhoršilo, přestal úplně chodit a nakonec skončil v nemocnici. Přestal chodit (měl v těle zlatého stafylokoka a ten mu nějak narušil páteř) ve stejném týdnu, co zemřela moje mamka, takže ji o deset let přežil, jsou dokonce i stejný ročník, spolužáci, a taky si kolikrát říkám, jestli takový život vůbec k něčemu je, jestli to není jen takové živoření. Vůbec to nedokážu posoudit.
OdpovědětVymazatTohle těžko soudit.Já si takový stav nedokážu představit a určitě bych to nesnesl,ale těžko soudit jiné,kdž neznáme podrobnosti
OdpovědětVymazat