..... to že tam máme své osobní věci? Že se tam vracíme
každý den z práce? Z dovolených? Že jsme tam odmala? Dobrý pocit? Že tam jsou
naši psí miláčkové a blízcí? Já v tomhle tápu. Vlastně už rovných
25 let, co jsme se odstěhovali z Prahy na venkov. Mám tu střechu
nad hlavou, psí,kočičí a papouší miláčky, blízké, zahradu, bazén a
přece se tu necítím doma.Je to pro mne místo kde žiju, ale
nemůžu s klidným srdcem říct "Tady je můj domov!"
Jenže tohle už nemůžu říct ani u mamky v Praze. Přitom je to
moje rodné místo, strávila jsem tam dětství, mládí i dospělost,
narodily se tam obě moje děti, ale když tam přijedu nemám
ten pocit že jsem doma u maminky. Přes její veškerou snahu
abych se tam jak doma cítila. Snad je to vědomí toho, že až
ona umře bude se tam roztahovat někdo cizí ? Že už nebude
existovat místo které mne bude s tím předchozím životem
nerozlučně spojovat?
Jeden vztah skončil a druhý ještě nebyl navázaný a já žiju
v něčem co připomíná vzduchoprázdno, protože nejsem už doma ani v Praze,
ale nejsem ještě doma ani zde. I po tom čvrtstoletí .....
No, zajímavé psychické rozpoložení ... Ale plně chápu, my (já) jsme se stěhovali po šesté. Ale doma se cítím vždy tam,kde jsem hlášen k trvalému pobytu.
OdpovědětVymazatKdyž jsem se stěhovali z Chodska na Valašsko, slibovali jsme si s bratrem, že až budeme dospělí, vrátíme se zpět do svého rodiště. Byli to jen takové sny a touhy nebo vzdor, že nás rodiče odtrhávají od kamarádů a vezou někam, kde to vůbec neznáme. jenže to rodiče se vraceli domů po mnoha letech, protože do západního pohraničí vyl táta vlastně do vysoké škole umístěn povinně. A vlastně ani táta se nevracel domů, protože ten pocházel z Hané. Ale přece jen to vylo blíže jejich rodinám. A my jsme vyrostli, bráchu zavála střední škola na Slovensko a tam i zůstal, protože tam založil rodinu a zapustil už dost hluboké kořeny. Já jsem se do rodiště jela podívat s manželem když jsem čekala první dítě a pak jsem si tuto dovolenou dopřála se synem když mi bylo padesát. Prostě jsem zakořenila také tady na Valašsku a na rodiště jen vzpomínám. Ale dojatá jsem byla, když mi paní, která bydlí v našem původním bytě dovolila vejít. to je krásný příběh a asi o něm napíšu článeček. Inspirovala jsi mne. Protože tohle téma je hodně zajímavé. A já si myslím, že jsem Valaška.
OdpovědětVymazat[2]: Tohle mne tak dojalo, že jsem tam nasekala překlepů jak máku.
OdpovědětVymazatVendy, já ti rozumím. V Praze jsem už dlouhých 44 roků, ale o svém rodišti se často vyjadřuji "tam u nás doma".
OdpovědětVymazatJo, domov. Myslím, že jsem ten typ člověka, co by nejradši měl domov stále na jednom místě, abych se tam cílila fakticky jako ve svém, doma. Jenže jsem se stěhovala už tolikrát..vlastně pětkrát. A je to pěkná otrava Teď je mi domovem ani ne tak byt, jako spíš místo, kde je můj nejmilejší Když jsem s ním, tak se cítím být jako doma, i když jsme třeba na silvestrovkém východu slunce na Sněžce (kdyby mě tak slyšel )
OdpovědětVymazatVíš jak jsem nad tím zase až tak moc nepřemýšlela. Já vím, nejde o vědomí, ale spíše o pocity. Je fakt, že při stěhování z Děčína do Liberce, tak jsem si hodně dlouho zvykala.
OdpovědětVymazatJe to někdy těžké, vidˇ?
OdpovědětVymazatJak říká můj drahý, doma je tam, kde mám wifinu a iPad . Ale to říká ze legrace, máme to tak, že doma je tam, kde máme střechu nad hlavou, osobní věci, své blízké. Jinak to u nás ani nejde, tolik míst, kde bychom mohli být doma, zase není .
OdpovědětVymazat[8]: To chápu, logicky bych tu už měla být doma dávno, a ne nikde jinde. Jenže tak bezvýhradně a definitivně jak bych asi měla být prostě nejsem....
OdpovědětVymazat[7]: Je.
OdpovědětVymazat[6]: Máš pravdu je to o pocitu.
OdpovědětVymazatJako dítě jsem utíkával k babičce na Vinohrady; její bílá káva (+ křupavé houstičky) dělala domov domovem.
OdpovědětVymazat[5]: Já jen o jednou míň. Ale ta tři stěhování byla v rámci Prahy. Jsou věci na kterých neskutečně lpím, bez nich bych se asi hodně trápila, ale vytvořit si ten správný vztah tady k tomu místu pořád neumím.
OdpovědětVymazat[12]: Jelikož babička s dědou bydleli s námi, respektive my bydleli u nich tak jsem neměla kam utíkat
OdpovědětVymazat[4]: To jo, jenže já se nějak necítím už ani v té Praze doma. Jsem někde na půl cesty a bůhví jestli někdy dojdu domů.
OdpovědětVymazat[2]: Já vím jedno, že až maminka nebude, nikdy už se tam odkud sem nepůjdu podívat.
OdpovědětVymazat[16]: Možná proto, že tam jezdíš stále, že jsi neměla to dlouhé období "půstu."
OdpovědětVymazat[17]: Víš, stále je hodně nepřesné. Jsem tam tak čtyřikrát nebo pětkrát do roka. Vloni jen třikrát....
OdpovědětVymazat[17]: No já byla v rodišti 2x za padesát let. Po deseti a pak po 30. letech. A to se díváš na věci kolem s naprostou nostalgií, protože najednou vidíš ten rozdíl jak to tam bylo tenkrát a jak dnes.
OdpovědětVymazatVendy, já ti rozumím.
OdpovědětVymazatJá jsem doma v Brně, i když jsem se narodil v Uh. Hradišti a žil tam až do maturity.
OdpovědětVymazatOhledně pocitu domova u mámy, to je opravdu zajímavá úvaha. Dřív by tě asi nenapadla, ale čím jsme starší, tím víc si těchto věcí všímáme, zřejmě.
OdpovědětVymazatAch, tak to je moc smutné. Celý život žiju v jedné dědině a neumím si sebe sama představit někde jinde, jsem takový lokální patriot, jak se to myslím říká. Kdybych musela přesídlit, nejspíš bych měla úplně stejné pocity.
OdpovědětVymazatDomov je asi hlavně o pocitech, Vendy.
OdpovědětVymazat